Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tvář ze vzpomínek

05.03.2012 (16:00) • Texie • FanFiction jednodílné • komentováno 41× • zobrazeno 5365×

Slyšel jejich myšlenky a míhal se stíny, jak nejrychleji dokázal. Bál se, že přijde pozdě...

Ženský křik utichl. Jen bezmocně zalapala po dechu, když se jí nůž zabořil do boku. V křeči zvedla ruku, aby se zachytla za klopu jeho kabátu a neupadla. Z ramene jí ten druhý okamžitě strhl kabelku.

Okolo ramen se jí obemkly silné prsty a odstrčily ji. Zavrávorala a upadla na zem.

„Doraž ji.“

Ta slova se jí do mysli zařízla jako další nůž. Stejně jako pohled na muže, který se nad ní s nožem začal sklánět. Po ostří stékala její vlastní krev.

Všechno se jí rozostřilo. Nejprve myslela, že už ji opouštějí smysly, ale pak vzhlédla výš a zjistila, že se před ní tyčí záda. Někdo stál před ní. Byl shrbený a čišelo z něj něco, co ji děsilo více, než ti dva co ji přepadli.

Jako by tušil její pohled, otočil k ní hlavu. Měla co děla, aby nevykřikla, když zahlédla ve sporém světle pouličních lamp jeho tvář. Byla to tvář anděla s grimasou samotného ďábla. A ty oči. Och můj Bože, rudé oči, které se na ni lačně dívaly...

Svaly na krku se mu napínaly, jako by se vší silou snažil udržet pod kontrolou.

„Utíkejte.“ Procedil ta slova přes zuby tak, že spíše než jejich obsah, ji donutil k pohybu jejich hrdelný zvuk.

Nohama se několikrát odrazila, jak se snažila odplazit, aniž by z něj spustila pohled. Teprve až od něj byla na dva metry, stočila se a vzepřela na rukou. Bolest v boku byla stále horší a krátila jí dech, přesto utíkala co jí síly ještě stačily a zastavila se až na konci ulice.

Zachytila se zdi a konečně sebrala sílu se podívat tam zpátky.

Rukou sevřenou v pěst si zakryla ústa a nepřítomně se zahryzla do kloubů. To co viděla... To přece nemohlo být... Držel ho. Ten rudooký ďábel držel jednoho z těch mužů a jako divoké zvíře byl zahryzlý do jeho krku. Nehýbal se. Jako by zatuhl v čase a jen zuby drtil jeho krk. Pak jí to došlo. Pil. On pil jeho krev!

Začala znovu couvat. Vpotácela se za roh a rozběhla se. Docházely jí sily, ale musela dál. Pryč od toho monstra. Opírala se o zeď a udýchaně lapala po dechu.

Už jen kousek, jen pár metrů a bude v bezpečí...Vpotácela do vchodu a svírajíc pevně zábradlí vystoupala až do prvního patra. Pak už neměla sílu na víc, než na to, aby se sesunula po dveřích a pěstí několikrát udeřila do bíle natřeného dřeva dveří.

Když se otevřely, vpadla dovnitř přímo k bosým nohám.

„Mami!“

Dívenka se okamžitě sehnula dolů, aby jí pomohla. S vypětím všech sil jich obou se postavila na nohy. Dívka zabouchla dveře a pomohla jí do pokoje. Teprve až světlo odhalilo tu spoustu krve, kterou bylo její oblečení nasáklé.

„Mami...“ zašeptala dívka plačtivě.

Vyděšeně hleděla na matčinu bledou tvář a vytřeštěný pohled někam do dálky.

„Ďábel, byl tam ďábel... Lemtal krev... Zabil je...“

Dívka ji hladila po tváři a byla naprosto bezradná. Netušila o čem to mluví. Čelo jí však plálo a oči chvílemi vyvracela v sloup.

„Ty rudé oči...“ šeptala a tělo se jí svezlo na podlahu.

„Mami, mami...“ šeptala, ale ona nereagovala. Objímala její nehybné tělo a jen slabý dech jí ještě ovíval krk.

Pak to uslyšela. Kroky vybíhající nahoru. Pak stanuly přímo před jejich dveřmi. Dívenka zvedla hlavu. Hlavou jí probleskla maminčina slova... ďábel.

Strach se jí vlil do žil a ona nejtišeji jak dokázala, přeběhla pokoj a vběhla do svého pokojíčku. Postel měla rozházenou a peřina jí visela přes pelest. Zvedla její cíp a zalezla pod postel. Schovala se do koutka. Zády se tiskla ke studené zdi.

Pak se ozvaly další kroky. Tyhle byly ale mnohem blíž. natáhla kousek hlavu, aby alespoň viděla na maminku. Musela ji tam nechat. Jen tam ležela a vypadala víc mrtvá než živá. Pak se tam mihla postava.

Štíhlá a nad límcem kabátu zahlídla světlé vlasy. Ďábla si vždy představovala jinak. Temného, obrovského a okolo něj samé plameny.

Ten muž se ale sklonil nad maminkou a když se jí dotkl, jeho pohyby byly spíše opatrné. Přejel jí po krku. Sledovala, jak sklonil tvář k jejím rtům a utrhl kus vlastní košile a zmačkal ji. Položil ji na její bok. Stejně jako její obleče se i bílá látka rychle barvila krví.

Jeho pohled se upíral na ni a pak se jeho ruka znovu natáhla k jejímu krku. Zůstal tak nekonečně dlouho. Jako by se z něj stala socha. Pak jeho ruce ochably. Sklouzly z jejího krku i ze zmuchlané košile nasáklé krví.

Dívka ho sledovala a slzy jí začaly stékat po tvářích. Pevně semkla víčka a když je znovu otevřela, viděla ho, jak drží její tělo v pažích. Položil ji na pohovku a rukou zašmátral ve své kapse. Mezi prsty se mu zhoupl řetízek se stříbrným tepaným srdcem.

Položil ho ženě na hruď a vstal. Chvíli se na ni díval a ve tváři se mu zračila bolest a lítost.

Dívka netušila co je zač, ale tohle ďábel nemohl být. Ten by tohle cítit nedokázal. Tenhle se snažil mamince pomoct.

Aniž by se pohnula, se jeho oči náhle upřely jejím směrem. Viděla ty rudé oči ve tváři, jakou znala jen z obrazů v kostelech. Díval se dveřmi do dětského pokoje snad několik vteřin bez jediného pohnutí. Pátravě hleděl na postel, jako by čekal na nějaký pohyb.

Pak se otočil a zmizel.

Jeho odchod ji opět donutil plně vnímat maminku, která nehybně ležela tam v pokoji. Pomalu vylezla z pod postele a vydala se k ní. Šourala se jen co noha nohu mine. Věděl, že maminka je mrtvá, bála se na ni podívat, ale stejně tak ji potřebovala ještě cítit. Její ruce, které se jí každé ráno brobíraly vlasy při česání, její tvář...

Ležela tam se zavřenýma očima. Dívenka se stulila vedle pohovky a sevřela její bezvládnou ruku v dlaních, stejně jako její řetízek, který kdysi dostala od tatínka, než odešel do války.

Našli ji tam prochladlou až ráno...

Prudce se probudila. Deset let. Dlouhých deset let se snažila vypátrat co byl zač. Nikdy o tom nikomu neřekla, své sny i noční můry z té noci si nechávala jen sama pro sebe. Teď to možná skončí.

Vylezla z postele a přešla ke stolu s počítačem. Pohnula myší, aby se zapnul monitor. Tmu pokoje ostře prořízla záře z obrazovky. Bolestivě zamrkala a znovu se podívala na fotografii, kterou se jí podařilo najít.

Byla sotva rok stará a ona doufala, že to není jen náhodný záběr. Na pozadí byl totiž on. Neviděla jeho oči, ty měl sklopené, ale tu tvář by poznala kdekoliv a kdykoliv. Bylo na ní něco nepřirozeně krásného.

Maminka měla tenkrát pravdu, tohle nemohl být obyčejný člověk. Zároveň se však zdráhala vyslovit to, co byl on vlastně zač. Jen jí jako ozvěna znělo v uších „Lemtal jejich krev“.

Snad už posté hleděla na tu fotografii a nepřítomně si při tom hrála s řetízkem na krku. Jemným tepaným srdcem, které bylo osázené malinkými smaragdy, nebo snad jen jejich úlomky. Pro ni to však byl největší poklad co měla.

Znovu si zalezla do postele a zavřela oči. Potřebovala se vyspat. Zítra ji čeká dlouhá cesta.

Tělo měla celé rozlámané a zadek už ani necítila. Přesto se jí adrenalin vlil do žil jen co vjela do města. Měla domluvený pokoj v malém penzionu. Netušila, jak dlouho se zdrží a jestli tady vůbec najde toho, koho hledá. Vlastně jediným důvodem, proč ze dne na den odešla ze školy a sbalila si věci, byla jen ta fotografie. Přesto to bylo všechno, co se jí za ty roky podařilo vypátrat.

Penzion našla během chvilky a z pokoje měla krásný výhled. Byla zvyklá na velkoměsto a tak jí pohled z okna na zalesněnou stráň zvedající se kus za penzionem, téměř vyrazil dech.

Dlouho se tím kochat ale nedokázala. Myšlenky se jí točily stále okolo jediného. Otevřela kufr a vytáhla notebook a složku dokumentů ze své školy.

Mohla by přísahat, že cítí jeho blízkost, že ho konečně našla. Možná měl její poručník pravdu. Možná už opravdu začíná bláznit. Zítra to zjistí.

I přes únavu z cesty se probudila brzy. Třikrát překontrolovala všechny věci v batohu, než konečně vyšla z pokoje na chodbu. Byla tak nervózní, že se musela nutit jít klidně. Přesto ale do školy přišla mezi prvními.

Zamířila přímo do kanceláře a složku se svými doklady pevně svírala v ruce. Celou dobu se modlila, aby si sekretářka nevšimla, jak moc je podobný její podpis s podpisem jejího poručníka. Tu by zřejmě ale ani nenapadlo, že by mohlo být něco v nepořádku.

Během čtvrt hodiny tak mířila opět chodbou, tentokrát však se stohem papírů a učebnic, které nervózně tiskla na prsou.

Více než ty jí však zajímali ti, které míjela. Hledala v té záplavě jednu jedinou tvář, ale marně. Ve třídě se tedy zklamaně sesunula do poslední lavice. Neměla náladu na výslechy a vyzvídání ostatních. Vlastně ji neměla nikdy. Nebyla zrovna společenský typ. Většinou si vystačila s počítačem a mp3.

Učiteli stačil jediný pohled na ni, aby ji nenutil k veřejnému představování. A další už to nepovažovali za nutné. Dopoledne jí tak uběhlo v pomalu se odvíjející rutině vyučování, stejně jako ta druhá polovina po obědě. Nálada jí klesla s každou hodinou stále více k bodu mrazu a pokud se jí někdo na něco zeptal, většinou odpovídala jen jednoslovně. Což je naštěstí brzy omrzelo.

Jen co se rozdrnčel naposledy školní zvonek, shrnula věci do batohu a vyrazila ke dveřím. Prokličkovala mezi ostatními, aby se co nejrychleji dostala ven. Přijet sem byla chyba. Měla vědět, jak malá je to šance a nedělat si takové naděje...

Vyšla před vchod a seběhla schody. Jako by toho ale nebylo málo, ozval se její mobil. Nebylo mnoho lidí, co by na ni mělo číslo. Své přátele by spočítala na prstech jedné ruky, ale i tak moc dobře tušila, že to nebude nikdo z nich.

„Ano, pane Welbe?“ ozvala se poslušně jen co to zvedla.

„Bello! Kde probůh jsi!“

Dokázala si živě představit, jak mu rozčílením rudnou tváře.

„Měl jste pravdu, byla jsem mimo a potřebovala někam vypadnout.“

Z telefonu se začala linout jedna z jeho dlouhosáhlých přednášek o jejím nezodpovědném chování. Nechala tedy sklouznout batoh z ramene až na zem a trpělivě čekala, dokud se neuklidní. Pohledem při tom bloumala bezcílně okolo.

Bylo to jako rána do břicha. Jen bezmocně zůstala civět na jednu z postav kus od sebe. Nejprve si myslela, že se možná mýlí, podobné vlasy... Pak se otočil. Byl to on! Stejná tvář, rozcuchané vlasy... Jen ty oči byly jiné. Byly zlatavé. Teď jí více jak kdy jindy připomínal anděla.

„Bello! Tak jsi tam?!“

„Jo, já... myslím, že tu chvíli zůstanu.“

Ruka jí klesla a hovor položila. Pohledem přitom byla zakleslá stále do něj. Sledovala každý jeho pohyb, než došel k autu. Teprve tam si všimla, že není sám. Pohled mu totiž přelétl přes střechu auta na další, kteří se chystali nasednout a pak se jeho pohled stočil k ní.

Byl to jen letmý pohled. Jako když se jen ohlédnete po něčem, co se okolo vás mihlo. Jenže pak se změnil. Sledovala, jak se zarazil a zůstal na ni zírat pátravě, jako by s ní nebylo něco v pořádku.

Ostatní do něj museli strčit, aby se pohnul. Prudce nasedl do auta a během chvíle po jejich autě zbyl jen zvířený prach. Jestli kdy o ní její poručník prohlašoval, že by potřebovala psychiatra, tak teď by ji odvezl rovnou do blázince. Nebyla schopná se hnout. Netušila, jestli se jí chce brečet úlevou nebo smát, že ho konečně našla. Asi od obojího trochu.

Postupně se jí ale hlavu podařilo uvést zase do provozu. Vlastně jediné, co se jí podařilo zjistit, bylo, že tu někde žije. To jí ale rozhodně nestačilo. Otočila se na patě a vyrazila zpátky už prázdnou školou. Její příchod sekretářku hodně překvapil.

„Omlouvám se, že ruším, ale podařilo se mi škrábnout auto na parkovišti. Chci se s majitelem nějak domluvit, ale vlastně netuším čí bylo.“

Sekretářka na ni upřela zmatený pohled.

„Vím jen, že to bylo stříbrné volvo,“dodala.

Bylo to jedno z nejhezčích aut tady, takže pochybovala, že by ho sekretářka, nebo kdokoliv jiný, mohl přehlédnout.

„To je Cullenů.“ Sekretářce se moc do odpovědi nechtělo. Zřejmě pochybovala, že je na tom Bellině tvrzení něco pravdy.

„Děkuji.“

Víc raději své štěstí nezkoušela a vyběhla ze školy.

Zbytek dne a velkou část noci strávila u svého notebooku a hledala veškeré zmínky o jménu Cullenů. Nejprve nacházela jen kusé informace o nějakém doktorovi, pak však našla i článek s jeho fotkou. Zaraženě na ni zůstala zírat. Nebyli si podobní, neměli společný jediný rys tváře a ani postavu, přesto ve tváři doktora Cullena i Bellina neznámého bylo něco naprosto shodného. Ta nelidská dokonalost a oči. Bylo to zvláštní, jak mohl změnit barvu očí, ale teď ji měl stejně zlatavou, jako ten muž na fotografii.

Další den vyrazila do školy stejně brzy, jako ten první den. Nešla ale dovnitř, ale opřela se o kamennou zídku na parkovišti. Sledovala, jak se parkoviště pomalu plní auty. Mezi posledními přijelo i stříbrné volvo. Tentokrát vnímala i ty ostatní. Toho světlovlasého kluka držícího neustále za ruku holku s krátce střiženými vlasy i ty dva další, kteří by okamžitě mohli dělat někam modely.

Ani ona jim neušla pozornosti. Obrátil se k ní nejprve kluk s vlasy jako lví hříva. Překvapeně si uvědomila, že jeho oči mají naprosto stejnou barvu. Všichni měli oči naprosto stejné. Jako na posledního se podívala na něj. Bylo jí až příliš jasné, že pokud se na ni zahledí, nedokáže odtrhnout oči, dokud to neudělá on sám.

K jejímu štěstí i smůle se odvrátil příliš brzy. S ostatními se vydal rychlým krokem ke škole. Ona je po chvíli následovala. Připadala si jako slídil, ale nemohla si pomoct. Nejraději by šla za ním a prostě mu to řekla. Před ostatními ale ne. To by asi nezvládla.

Škola se jí ten den nesnesitelně vlekla. Všichni chodili do vyšších ročníků a ona se bála, aby neskončili dříve jak ona. Možná proto o poslední hodině téměř klusala ven na parkoviště. Auto tam ale pořád stálo.

„Jsme sice zvyklí na dolízání, ale ostatní to dělají v únosné míře.“

Ostrý uštěpačný hlas se jí ozval přímo za zády. Prudce se otočila a zůstala zírat na tu překrásnou blondýnu, která patřila ke Cullenům.

„Ale já...“

„Přestaň s tím, i s tím slíděním“ utnula ji. Dále se jí už nezaobírala. Vykročila k autu a vysoké podpatky při tom cvakaly hlasitě, jako výstřely. Ostatní už na ni čekali a nebyli evidentně příliš nadšení z jejího výstupu.

Ten největší se ji pokusil chlácholivě obejmout, ona se mu ale vysmekla a odstoupila od něj. Zastoupila tak cestu nějakému cyklistovi. Ona stihla okamžitě uhnout, ale on už strhl řidítka a bolestivě dopadl na zem.

Bella nechápala, co se stalo, ale všichni Culleni ztuhli. Jako sochy okamžik zírali na kluka, který se namáhavě zvedal na nohy. Pak se to všechno semlelo během snad dvou vteřin. Cullen se lví hřívou se vyšvihl a snad ve stejný okamžik ho zachytily paže Bellina neznámého a střapaté tmavovlásky.

Přirazili ho prudce na kapotu volva a ta se promáčkla dovnitř.

Na parkoviště ze školy stále proudily další a další studenti. Bylo otázkou jen pár okamžiků, než si všimnou toho, co se tam děje a především toho nepříčetného výrazu Cullena. Při pohledu na jeho vyceněné zuby a zčernalý pohled už ani na okamžik nepochybovala, co jsou zač.

Potřebovala odvést pozornost. Donutit ostatní dívat se jinam, než jejich směrem. Rozhlédla se. Možná hodit kámen do okna... Kus od ní se právě rozjelo auto. Byl to spíše spíše momentální popud, když mu skočila do cesty. Doufala, že kvílení brzd ostatní upoutá pozornost, případně pak ještě zkusí rozbít to okno...

Na to už nedošlo. Ne tak, jak to měla v plánu. Ozvalo se pištivé zavílení brzd a pak jí něco podsmeklo nohy. Ozvalo se i tříštění skla, ale bylo to až moc blízko, jako by přímo v její hlavě...

Skřípění a tříštění skla. Pořád to slyšela, jako ozvěnu a nemohla se toho zbavit. Navíc ta bolest hlavy. Opatrně otevřela oči, aby zjistila, co se to proboha stalo. Z těch útržků, co jí probíhaly hlavou, jí jen docházelo, že zase udělala pěknou pitomost.

Hlava jí třeštila, jako by byla po několikadenním flámu a měla takový neblahý pocit, že nemá na těle jedinou část, která by ji nebolela.

Jen co otevřela oči se ale jako opilec cítila ještě více. Ti se přece probouzejí s migrénou a na neznámých místech.

Zamžourala po obývacím pokoji. Všude bylo až moc světla a tak to nebylo nic příjemného. Postupně se ale donutila putovat pohledem dál, až se zarazila na povědomé tváři. Chvíli jí trvalo si vzpomenout.

„Doktor Cullen,“ hlesla.

Zatvářil se trochu překvapeně.

„Vy mě znáte?“

Pokusila se zavrtět hlavou, ale projela jí okamžitě bolest, tak to vzdala.

„Ne, viděla jsem vaši fotku u nějakého článku.“

„Aha,“ přikývl. Skoro by mohla přísahat, že se mu ulevilo. „Jak se cítíte?“

Nakrčila čelo.

„Jako by mě přejelo auto,“ ušklíbla se. Tenhle výslech se jí ale přestával líbit. Až moc jí to připomínalo návštěvu u psychologa, kam ji kdysi její poručník donutil jít.

Vzepřela se na lokti a při ostré bolesti, která jí opět projela hlavou jen zatnula zuby a semkla pevně oči.

„Neměla byste...“ pokusil se ji zastavit, ale kašlala na to. Během chvilky ucítila na paži a zádech něčí ruce. Byl nepřirozeně chladné a nejraději by je ze sebe smetla a přitiskla si je na třeštící hlavu.

Doktor Cullen ustoupil hned, jak se posadila.

„Edward říkal, že jste před to auto vběhla schválně,“ vymáčkl ze sebe po chvíli ticha.

„Edward?“ zeptala se zmateně.

„Můj syn,“ vysvětlil, ale Bella se stále tvářila nechápavě. „Chodí s vámi na školu, má světlé kratší vlasy a řídí to volvo...“

„Edward,“ zašeptala. To jméno k němu sedělo. Jako by si teprve teď vzpomněla, proč se to celé stalo. Rozhlédla se okolo, po celém pokoji. Nikdo další tu ale nebyl.

„Bello,“ snažil se znovu upoutat její pozornost. „Proč jste to udělala?“ Teď na ni opravdu mluvil, jako psycholog. Pomalu a trpělivě, jako by byla narušená.

Obrátila se k němu.

„Mohl byste mu něco vyřídit?“

Doktor Cullen na chvíli zaváhal. Bylo jí jasné, že se musel doslechnout, jak jeho syna pronásledovala po škole. To už bylo ale jedno. Hlavní bylo, že nakonec přikývl.

Vděčně se na něj usmála a rozepnula si řetízek okolo krku, na kterém se houpal přívěšek ve tvaru srdce s drobnými smaragdy.

Bylo to zvláštní. Byl konec. Tak dlouho ho hledala a vlastně mu neřekla ani slovo. Jediné, co tu za sebou zanechávala byl ten přívěšek a kratičký vzkaz. Ani netušila, jestli ho pochopí, jestli si vzpomene.

Ona ale svůj dluh splatila. Nebýt jeho, neměla by čas se s maminkou rozloučit.

Deset let na to musela myslet a snažila se najít ho. Poděkovat mu. Dokázala to a najednou netušila co dál. Měla na to ale celých dvanáct hodin cesty. Dost času, aby se s tím dokázala srovnat a rozmyslet se, co zítra a pozítří. Najít si nějaký nový cíl...

Naposledy se rozhlédla po malém pokoji a popadla kufr. Byl to konec jedné etapy jejího života, ale budou další...

Musela se smát, když si vzpomněla na výraz zástupce ředitele, když vešla do kanceláře, že znovu nastupuje na školu. Neodpustil si poznámku, že škola není holubník. Což bylo ještě hodně mírné v porovnání s tím, co si musela vyslechnout o svém nezodpovědném chování od svého poručníka.

Ale ani jedno jí nedokázalo zkazit její náladu. Možná to bylo tím, že dokázala to, co už sama téměř pokládala za nemožné, nebo prostě jen tím, že to všechno byla pravda. Neskutečná a nikdo by jí to nevěřil, ale i tak jí to stačilo.

Otevřela dveře svého malého bytu a zula se. Přešla rovnou k počítači. Ani se nezdržovala světlem. Pouliční lampy venku zářily dost, aby zalily světlem obstojně i celou místnost.

Zapnula notebook a záře monitoru ozářila její stůl. Natáhla se po myši, ale ztuhla uprostřed pohybu. Nevěřícně zůstala hledět na stůl, nebo spíše na to, co tam leželo. Opatrně vzala přívěšek do prstů. Byl její.

Byly jen dvě vysvětlení – buď se vážně zbláznila a nebo... Prudce se otočila a pohledem pročísla šero pokoje. Seděl tam, na křesle v rohu pokoje a ani se nepohnul. Spíše než jeho samotného, viděla jen jeho siluetu, ale přesto by si ho nemohla splést. Nemluvil, nevydal ani hlásku. Jako dokonalá socha.

„Dostals vzkaz?“

Přikývl.

„Ano, ale přiznám se, že to nechápu.“

Naklonila hlavu.

„Bello?“

„Nikdy jsem neslyšela tvůj hlas.“

Na chvíli se opět rozhostilo ticho.

„Prý jsi mě hledala deset let. Proč?“

„Poděkovat,“ odpověděla prostě.

„To Carlisle říkal, ale netuším za co.“

Podívala se na přívěšek ve svých prstech.

„Chtěls ji zachránit...“ Prudce si vjel prsty do vlasů a prohrábl si je. Jako by mu připomínala něco, na co by nejraději zapomněl. „Maminka sice umřela, ale já měla alespoň čas jí říct sbohem. Nebýt tebe, možná bych nikdy nezjistila, co se jí stalo a brzy by v novinách stála další zpráva o někom, kdo se večer už nevrátil domů.“

Zvedla k němu znovu pohled. Zíral na ni. Jediný hluk byl ten,který k nim doléhal z ulice. Nakonec to ticho Bella nevydržela.

„Teď jsem na řadě já.“

„Netuším, jak to...“ zakroutil hlavou, ale nenechala ho domluvit.

„Co tu děláš?“

Pár vteřin seděl zticha a pak se bleskově zvedl. Neklidně přešel po pokoji až k oknu a zahleděl se ven na ulici. Ani si to neuvědomil, ale konečně se na něj mohla zase podívat. Vlastně ho takhle zblízka ještě neviděla.

„Chtěl jsem ti vrátit přívěšek, nepatří mi...“ Jeho hlas se vytratit.

„A?“ Slyšela to v jeho hlase naprosto zřetelně. Chtěl říct něco dalšího, ale možná nevěděl jak, nebo jestli vůbec má.

Otočil se k ní.

„Řeklas, že jsi mě hledala deset let a já mám pocit, jako bych na tebe čekal sto.“

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tvář ze vzpomínek: