Tak mě tak při večeru napadlo, jaké by to mohlo být, kdyby to v Itálii dopadlo trochu jinak...
21.08.2009 (20:30) • Marketik • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2469×
Posledních několik dnů se mi smrsklo do jediného slova. Proč? Tak moc jsem se snažila, abych tě zachránila, abych zvládla tu nejtěžší zkoušku mého života, abych ovládla nejhorší strach, který mě kdy pohltil. Strach o tebe…
Ale zklamala jsem. Rozpálené náměstí ve Volteře bylo tak dlouhé, všude plno lidí, dlažba mi prokluzovala pod nohama a já tě nestihla zastavit. Vstoupil si do slunečního svitu, který tak nádherně a zároveň děsivě rozzářil tvou obnaženou hruď, která se ve vteřině proměnila v miliardu miniaturních diamantů. Chybělo mi jen pár posledních kroků…
Někdo z davu do mě nechtěně, přesto však dosti neurvale strčil. Dopadla jsem koleny tvrdě na nerovnou dlažbu a ruce jsem instinktivně složila pod sebe, aby utlumily náraz hrudníku. V pravém zápěstí mi bolestivě luplo, ale v tu chvíli jsem to necítila.
Chtěla jsem se postavit, s pomocí levé ruky jsem se snažila dostat zpátky na nohy, ale pomalu se pohybující dav nade mnou mé snahy mařil a přikovával mě k zemi. Skrz změť nohou jsem neviděla a tak jsem ztratila pojem o tom, co se s tebou děje.
Těch několik málo minut, po které mi trvalo, než jsem se konečně postavila, mi připadalo jako věčnost. Ale ty si už tam nebyl. Zmateně jsem se rozhlížela kolem, snažila jsem se tě zahlédnout, ale tvé jiskřící tělo bylo pryč.
Až pak jsem si všimla podivného chumlu ve stínu podloubí, kam návštěvníci slavnosti nezavítali. Hrubě jsem se prodírala uzavřeným mořem lidí, které mi bránilo dostat se k tobě včas. Pomoci ti, zachránit tě a tím i sebe, naši lásku, náš život…
Rozcupovali tě přímo před mýma očima. Nikdo jiný to neviděl, ten tichý masakr v přítmí uskutečňovaný pěšáky Volturiů, kteří jen čekali na to, až jim dáš záminku k útoku. Jejich dlouhé černé pláště mi bránily v plném výhledu, ale já věděla, co se děje. Ničili tě, tebe, který si pro mě znamenal všechno na světě…
Nikdo mi nic nevyčítal. Alice, ač sama byla zdrcená a navíc pokořená tím, že takový konec ve svých vizích neviděla, se mě cestou na letiště snažila uklidnit. Hlas se jí třásl a kdyby mohla, rozbila by vlastníma rukama celou Volterru. Věděla však, že Volturi byli v právu.
Zřejmě se bála, že dostanu hysterický záchvat, že se jí složím v autě, nejdéle na letišti, že se v slzách poroučím k zemi a nebudu schopná dalšího kroku. Netušila ale, co se ve mně skutečně odehrává.
Ve chvíli, kdy jsme z Volterry odjížděli, se mé srdce, má duše, celý můj život rozpadaly na kousky, které se nenávratně obracely v prach. Má mysl postupně odpojovala veškeré přívody myšlenek, až zůstala jen dutá nádoba, v níž nebylo nic. Svaly poslouchaly jen ty nejnutnější příkazy, oči poslušně mrkaly v pravou chvíli, nohy zvládaly krok po kroku. Ale to bylo tak všechno. Nebyla už jsem schopná ničeho víc.
Po příletu na nás všichni Cullenovi čekali v příletové hale. Stačil jediný pohled na nás dvě a bylo jim vše jasné. Carlisle pevně uchopil Esme kolem pasu, protože vypadala, že v příští chvíli upadne. Jasper, který okamžitě vycítil naši náladu, se tentokrát ani nesnažil jí pozměnit. Věděl, že by to bylo tentokrát marné, protože na zármutek takového rozsahu nestačily ani jeho schopnosti. Rosalie, ledová královna, vplula do Emmettovy náruče, kde skryla svou tvář, ve které se zračila ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy v její tváři spatřila. A Emmett… žádný výraz by nebyl dostatečný pro to, co se v něm v tu chvíli odehrávalo, když nepřítomně tiskl Rosalii ve svém medvědím objetí.
Prošla jsem kolem nich, prkenně, jako robot. Carlisle mi položil ruku na rameno, ale když jsem k němu pomalu otočila svůj prázdný pohled, zase jí stáhl. Pochopil, že to nemá cenu. Že pro mě už nic nemá cenu.
Čtyři dny jsem nevyšla ze svého pokoje. Nespala jsem, téměř nepila ani nejedla. Chudák táta nevěděl, co se mnou, ale skoro jsem ho nevnímala. Jen jsem se pořád zabývala jednou věcí – proč?
A teď už to zřejmě vím. Protože to tak zkrátka mělo být. A jediné řešení bylo tak blízko! Proto teď stojím tady, na mýtině nad Forks, a vím, že Victorie krouží kolem mě. Ještě se neodhodlala na mě zaútočit, zřejmě za tím vidí nějakou léčku.
Ale mě už je to jedno. Budu tu stát, sama a odevzdaná, jak dlouho bude potřebovat, aby získala potřebnou odvahu a vztek mě zabít. Pak mé soužení skončí, stejně jako můj život, který skončil už před pěti dny v Itálii. Protože to, co tu stojí, to už nejsem já, jen smutná dohra Isabelly Swann. Protože bez tebe nejsem nikdo, jen stín sebe samé. A Victorie už konečně sebrala odvahu…
Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Trochu jiná Volterra:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!