Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tři na lásku - 3. část

30.09.2010 (08:00) • RenesmeClaireCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2373×

„Volaný účastník se nehlásí, opakujte volání později,“ řekl mi hlas na druhém konci. Zlostně jsem hodila mobil na postel. Jako by mohl za to, že mi Emmett nebere telefony a neodpovídá na SMSky. Věděla jsem přesně, kolikrát jsem mu volala a psala. Volala jsem mu sedmnáctkrát a psala mu dvaadvacetkrát. A Emm? Nenapsal ani jednou a taky nezavolal. Přiznávám, má pro to důvod, můžu za to já.

V neděli večer jsem si uvědomila, že nemám odvoz do školy, měla jsem Emmovi dovolit, aby mi koupil auto. Teď půjdu nejspíš pěšky. Povzdechla jsem si a vzala mobil do ruky. Teď to zvedne, pomyslela jsem si.

„Ano?“ ozval se Alicin hlas.

„Alice? Je tam Emmett?“ ptala jsem se. Konečně to někdo zvedl.

„Ano je, Bello, ale nemyslím si, že by s tebou chtěl mluvit,“ řekla Alice a zavěsila. Alice nebyla nikdy moje kamarádka, nikdy se mi nesnažila pomoc, tak proč by měla teď?

„Díky Alice, jsi skvělá,“ řekla jsem si pro sebe. Vzhledem k pokročilé hodině jsem se rozhodla, že už půjdu spát. Nevím, co budu dělat ráno, nemám odvoz, nejspíš budu muset zavolat Jessice.

Ráno jsem se vzbudila do slunečného dne. Super, hned mám lepší náladu, pomyslela jsem si. Vykoukla jsem z okna. Charlieho auto už bylo dávno pryč, na jeho místě ale stálo luxusní černé auto s kouřovými skly, takže jsem neviděla, jestli vevnitř někdo sedí.

Na nic jsem, nečekala, rychle jsem se oblékla a utíkala ven. Možná v něm sedí Emmett a čeká ne mě. Do auta nešlo vidět, stále jsem doufala, že tam bude sedět. Otevřela jsem dveře u spolujezdce, ale auto bylo prázdné. Na místě řidiče nikdo neseděl, cítila jsem, jak mě píchlo u srdce.  Na zadním sedadle jsem viděla moje šaty, které mi koupil Emm, a u nich dopis. Rychle jsem po něm sáhla a přečetla si ho.

Myslel jsem, že nebudeš mít odvoz do školy, tohle auto je teď tvoje. Chovej se k němu a k těm šatům líp než ke mně.

Zlostně jsem papírek skrčila. Emmette Cullene, ani nevíš, jak mě to bolí, ale nebude to trvat dlouho, ještě je čas na můj plán. Vyndala jsem šaty z auta a šla do domu.

Doma jsem si oblékla šaty a nalíčila se. Vlasy jsem si nechala volně. Dnes je Emm a jeho rodina určitě doma, když je sluníčko, nechodí ven, Emmett říkal, že jezdí kempovat. Doufala jsem, že jsou ještě doma. Mířila jsem ke svému novému autu, šaty zvednuté, abych je hned neumazala.

U domu Cullenových jsem byla docela rychle, tohle auto nesnese pomalou jízdu. Jak jsem čekala, všechna auta byla ještě u domu, takže ještě jsou doma.

„Emmette!“ zakřičela jsem, když jsem vešla do domu.

„Bello?! Co tady děláš?“ objevil se na schodech Emmett.

„Přišla jsem za tebou,“ řekla jsem.

„A proč?“ ptal se.

„Abychom si promluvili,“ řekla jsem.

„Není o čem,“ odsekl.

„Emmette! Prosím, nech mě to vysvětlit,“ prosila jsem.

„Ale já nechci, abys mi to vysvětlovala! Viděl jsem dost!“ řekl Emmett.

„Emmette! Já vím, že jsem ti ublížila, ale teď se ti chci omluvit, tak proč mě nenecháš?“ křičela jsem. Emmett zavrčel, bylo to hrdelní zavrčení, dostala jsem strach. Vytřeštila jsem oči a ustoupila o krok zpátky.

„Bello, neboj se mě,“ řekl Emmett.

„Co jsi zač?“ ptala jsem se.

„Nemůžu ti to vysvětlit, nejedná se jen o mě,“ řekl Emmett.

„Co je zač tvoje rodina?“ ptala jsem se znovu. Emmett chtěl ke mně přistoupit, ale já zase couvla o krok zpátky.

„Bello, prosím neboj se mě,“ řekl prosebně.

„Nebudu se bát, když mi to vysvětlíš,“ řekla jsem.

„Dobře, ale musíme jít ke mně do pokoje,“ řekl Emmett. Kývla jsem, Emmett šel přede mnou, šla jsem asi tři kroky za ním, udržovala jsem si odstup. Nevěděla jsem, co mělo to zavrčení znamenat, ale věděla jsem to, že tohle lidi nedělají. Cullenovi nejsou lidi.

Když jsme byli v Emmově pokoji, pokynul, abych si sedla na postel, ale já jen tupě stála u dveří a ani se nehla. Ano, bála jsem se Emmetta, bála jsem se člověka, kterého miluji, ale kdyby mi chtěl ublížit, už by to udělal.

„Bello asi sis všimla, že já a moje rodina jsme jiní než ostatní,“ řekl Emmett.

„Emmette…“ řekla jsem.

„Prosím, nepřerušuj mě. Určitě sis všimla naší krásy, bledosti, naší studené pokožky, nejíme a nepijeme, dokonce ani nespíme,“ řekl Emmett.

„Jak se tedy živíte?“ ptala jsem se.

„Zvířecí krví,“ odpověděl.

„A lidskou?“ ptala jsem se.

„Už dlouho ne, naše rodina je jiná než rodiny našeho druhu,“ usmál se smutně.

„Bello, já ti to nesmím říct, ale nápovědu ti dát smím. Nespíme, pijeme krev, nestárneme, jsme nesmrtelní. Co myslíš, že jsme?“ ptal se mě.

„Jediní tvorové, kteří pijí krev jsou… upíří,“ vyjekla jsem.

„Neublížím ti,“ řekl Emm a zvedl ruce.

„Věřím ti,“ řekla jsem. Dodala jsem si odvahy a přistoupila k němu. Položila jsem mu ruku na rameno.

„Chceš vidět, jak vypadám na slunci?“ zeptal se mě.

„Jistě,“ kývla jsem. Popravdě, bála jsem se, myslela jsem si, že se změní v nějaké krvežíznivé monstrum.

„Tak se drž,“ řekl a přehodil si mě na záda. Emmett vyskočil oknem ven, vytřeštila jsem oči, měli bychom se rozplácnout o zem, ale nic se nestalo. Emmett utíkal lesem do hor. Vlastně neutíkal, ale vznášel se, bylo to něco úžasného, vyhnul se každému stromu. Možná bych měla křičet strachem, ale když jsem byla teď s ním, vůbec jsem se nebála.

Když jsme byli v horách, Emm mě shodil zase dolů na zem. Trochu se ode mě vzdálil, vystoupil na kámen, abych na něj dobře viděla, a rozepnul si košili.

Vytřeštila oči, jeho pleť zářila, byl jako posetý diamanty. Nic krásnějšího jsem neviděla.

„Emme, jsi krásný, záříš jako diamant,“ hlesla jsem.

„Krásný, ale zabiják,“ řekl.

„Mně to nevadí, miluji tě,“ řekla jsem.

„Ale líbala ses s Edwardem,“ namítl.

„Emmette. Moje srdce je příliš velké na to, abys v něm byl sám. Miluji tě, Edwarda mám ráda jako kamaráda, myslela jsem si, že ho miluji, ale opak je pravdou,“ řekla jsem.

„Já tě miluju víc,“ hlesl.

„Tak proč mě prostě neobejmeš?“ ptala jsem se ho. Emm se šibalsky usmál a přistoupil ke mně. Usmála jsem se a skočila mu kolem krku.

„Mimochodem, ty šaty ti moc sluší,“ řekl Emmett.

„Protože jsi je vybíral ty,“ usmála jsem se. Byla jsem neskonale šťastná, mám zase svého Emmetta, svoji lásku, ale jedna věc mě přesto trápila. Jsem člověk a on upír.

„Emmette, chci s tebou být navěky,“ řekla jsem.

„Budeš,“ slíbil.

„Emmette, myslím to vážně. Chci být upír,“ řekl jsem.

„Nechceš,“ oponoval mi. Začal mě líbat, asi abych už přestala mluvit.

„Nechci zestárnout a umřít, nechat tě tady,“ hlesla jsem.

„Bello, je ti sedmnáct, mně je o hodně víc, prosím, počkej ještě pár let, užívej si lidskosti,“ usmál se Emmett.

„Chci být nesmrtelná,“ řekla jsem

„Bello, já tě změním. Až budeš mít příjmení Cullenová,“ řekl.

„To zní jako žádost o ruku,“ zasmála jsem se.

„Ano, má to tak znít, ale zatím bez prstenu, ale neboj se, dostaneš ten nejkrásnější. Takže, Isabello Swanová, prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě?“ zeptal se mě.

„Ano,“ řekla jsem. Emmett se usmál a políbil mě. Svatba je jen jeden krok do naší společné věčnosti.