Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » The sin of love II

18.06.2014 (14:00) • Agule99 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1385×

Znovu jsem si to všechno přehrávala v hlavě, no, pár věcí mi tam pořád nezapadalo. Zhluboka jsem se nadechla a zas vydechla, přičemž jsem se víc ponořila do gauče, který máme doma v obýváku.

„Takže mi chcete říct, že celý můj dosavadní život...“ odmlčela jsem se a podívala se doleva na Jonathana. „Jste mi s matkou tajili, že mám bratra?“

Ani jsem se nemusela podívat na mého otce, abych věděla, že přikývl.

Neodolala jsem nutkání se uchechtnout. Pořád jsem nechtěla věřit tomu, že by něco z toho, co jsem se dozvěděla v průběhu včerejšího večera – a řekněme, že i noci, protože na spánek nikdo neměl pomyšlení –, mohla být pravda.

„Tedy vlastně tvá matka o tom nevěděla vůbec. Ale problém je v tom, že já taky ne. Až včera odpoledne mi přišla od Vanessy zpráva,“ ozval se vzápětí táta. Zvedla jsem hlavu a nadzvedla obočí.

„Takže?“

„Takže já mám právo být naštvaná vlastně úplně stejně, jako jsi ty, Renesmee,“ ozvala se má mamka, která se zničehonic objevila vedle táty. Hups.

„Bello…“

„Raději Isabello, Edwarde. Co sis jako myslel, že se ti ve městě zjeví tvůj syn a ty mi nic neřekneš? Radostí do stropu doopravdy neskáču,“ odfrkla si a založila si ruce na hrudi.

„Já přísahám, že jsem nevěděl, že vůbec otěhotněla. Natož abych ho poznal. Jestli sis nevšimla, vidím ho poprvé v životě, stejně jako ty,“ bránil se táta.

Došlo mi, že tady teď bude dusno. Hodně velké dusno. Nenápadně jsem Jonathanovi naznačila, že by bylo možná dobré zmizet a začala se zvedat.

„Vy dva – sednout. Dokud si to s vaším otcem nevyřídím, zůstanete tu. Jste asi jediná záminka, proč jsem ho ještě nezabila,“ ozvalo se směrem od mé mamky jejím strohým a ledovým hlasem a já znovu padla na pohovku. Tohle nejenže bude dusné, ale bude to i na dlouho.

„Nezabila?“ vytřeštil táta oči. Mamka obrátila oči v sloup.

„Nebo aspoň nepřizabila,“ utrousila potichu. „Ale to je vedlejší. Takže, mě zajímá, kdy přesně sis našel tolik času, abys mě podvedl? Někdy v té době, kdy jsi mi sliboval věčnou lásku a pak sis odběhl na lov?“

„Ale no tak, na většinu lovů jsi chodila se mnou, ne?“

„Na většinu ano. Ale ne na všechny,“ zavrčela mamka. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mamka je jen zčásti upír a že tím pádem nelovila tak často. „A navíc neodbočuj od tématu.“

„Tak fajn. Vzpomínáš si na naši svatbu a tu divokou rozlučku, na kterou mě mí bratři dotáhli?“ zaskuhral otec a položil si hlavu do dlaní. Mamka vytřeštila oči.

„To mi chceš říct, že jsi mě podvedl noc před svatbou?“ zaječela a já měla v tu chvíli pocit, že zřejmě v kuchyni popraskaly skleničky. No, rozhodně by mamka mohla být operní zpěvačkou.

„Ale já o tom nevěděl!“

„Výborně. Takže ty mě podvedeš a ani si to nepamatuješ. To je blbá výmluva,“ odvětila ironicky mamka.

„Ale ty to nechápeš. Mí milovaní bráchové mi tam pověsili na krk cizí poloupírku s tím, že si mám užívat. Ale já nechtěl, takže jsem se jí snažil zbavit. A ona to poznala a než jsem se stačil bránit, tak na mě použila svůj dar a od tý doby jsem si nic nepamatoval až do chvíle, kdy jsem se vzbudil v cizí posteli,“ vysvětloval naléhavě táta a váhavě se na mamku zadíval. Bylo jasné, že mu mamka hned neodpustí. Ale vypadalo to, že už roztávala.

„Takže ty jsi to vážně nechtěl?“ ujišťovala se celkem podezřívavě. Táta přikývl a dál se jí díval do očí. Pak mamka pomalu zakroutila hlavou. „Tvoje vysvětlení zní celkem rozumně. To ale ještě pořád neznamená, že ti odpustím hned. A ten tvůj zamilovanej pohled à la ,slepý zírající na slunce‘, kterej ses naučil od Setha, na mě nezkoušej,“ odfrkla si.

Táta jen svěsil ramena a zadíval se na zem.

„Jdu do ložnice. Až uznám za vhodné, pustím tě tam.“

V překladu: Až se vrátíš s kyticí a bonboniérou, jsi vítaný. Otočila jsem oči v sloup, když mamka odešla, a zadívala se na tátu. Bylo mi jasné, že i on pochopil ten pravý význam máminy věty.

Chvíli jsme tam potichu všichni seděli. Táta na zemi a já s Jonathanem na pohovce. Obličej mého otce brázdily vrásky a starosti. Už jsem se chtěla ujistit, že nehodlá místo nákupu kytky a bonboniéry spáchat sebevraždu, když vtom se zvedl na nohy a zadíval se na nás.

„Tak, já se jdu projít,“ řekl důrazně a odešel. Chvilku jsem ho ještě pozorovala skleněnými dveřmi, jak jde k autu, a pak se obrátila ke svému bratrovi.

Teprve teď jsem si uvědomila, že na mě celou dobu zíral. Kruci, proč mi to ještě ztěžuje?

„Hm?“ nadzvedla jsem obočí.

„Ale nic. Já jen, že jsi hrozně krásná, když se čertíš,“ prohlásil a usmál se. Copak zapomněl tak rychle, že nesmíme, či co?

„Tak prrr. Dejme tomu, že přes jednu jedinou noc se nestane zázrak a já po tobě nebudu toužit, ale je to zakázaný. Chápeš to? Jsi můj bratr,“ povytáhla jsem i druhé obočí.

„Takže, ty se o to ani nepokusíš?“ zeptal se a zabodl zklamaně oči do gauče.

„He?“ Jak přehnaně inteligentní reakce.

„No, bejt se mnou,“ zašeptal. Zaposlouchala jsem se do zvuků v domě. Nerada bych, aby tohle slyšela mamka, ale naštěstí spala. Oddechla jsem si.

„Tak poslouchej. Je to pro mě těžký, ale ne. Nepokusím. Jestli jsem ti ještě před týdnem vyznávala lásku za hory a za doly, tak dobrá, beru, že nikdo není tak dokonalej, aby se narychlo odmiloval. Ale já se o to budu snažit. A ty bys měl taky.“

Spatřila jsem v jeho očích šok. Upřímně, i já jsem byla překvapená, jako moc jsem na něj vyjela. Proto jsem se radši zvedla, otočila se a jako třetí z rodiny odešla pryč z obýváku. Bůhvíproč mám pocit, že obývák je pro dnešek jako sopka.

Když jsem vlezla do pokoje, tak jsem za sebou zabouchla dveře a svezla se po nich na podlahu. Zaslechla jsem, jak Jonathan udělal v podstatě to samé v pokoji pro hosty, ze kterého už si tak trochu udělal přes noc svoji ložnici. Povzdechla jsem si. Bylo mi jasné, že to, co jsem řekla, vyznělo krutě, ale já vážně nepotřebuju sklouznout do průšvihu. Do dalšího?

Ach jo, bože. Proč je život tak složitý? Protože abyste pochopili, všechno do písmene, co jsem řekla dole Jonathanovi, byla lež. Nebudu se snažit odmilovat, protože i u poloupírů se odmilovat nedá. Oba to víme.

A ačkoli jsem se snažila mu nakukat, aby to zkusil i on, nechci, aby to udělal. Sakra, já se ho nechci vzdávat jen kvůli genům. Koneckonců, kdybychom se nedozvěděli nic z toho, byli bychom spolu dál.

A dál… A dál… Pomalu jsem si začala v hlavě představovat naši růžovou budoucnost, než mi došlo, že to asi vážně není ten nejlepší nápad. Už tak jsem měla srdce na drobečky.

Neuvědomila jsem si, že mi po tváři stékají slzy, dokud mi jedna neukápla na tričko. Ještě nikdy jsem kvůli klukovi nebrečela – většinou jsem jim kopačky dala já –, ale chápala jsem, že s Jonathanem to není jen obyčejné chození. Nebo spíš nebylo jen obyčejné chození.

A zřejmě už ani nikdy nebude.

***

Zničehonic se ozval zvonek, já vyletěla do stoje a přitom jsem se šikovně bouchla hlavou o kliku. Kruci, já vážně usnula opřená o dveře svého pokoje? Ale dalo se to čekat, když jsem v noci nespala. Protáhla jsem se, a jelikož jsem slyšela, že šel otevřít někdo jiný, dávala jsem si dost na čas.

Když už jsem byla dostatečně vzhůru, abych trochu vnímala, povšimla jsem si, že se sluníčko už pomalu kloní k západu. Že by bylo tolik? Natáhla jsem se pro mobil a zjistila, že jsem prospala víc než pět hodin, a to ještě ke všemu opřená o dveře. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale každopádně je šest hodin. A dle kručení v mém břiše je zřejmě čas na večeři.

Otočila jsem se a s mobilem v ruce sáhla po klice, abych otevřela. Místo toho, abych prostě prošla, jsem se zarazila, protože ve dveřích stála mamka a chystala se zrovna zaklepat. Jak to, že jsem ji neslyšela? Asi vážně ještě spím.

Chtěla jsem se jí zeptat, co potřebuje, no, po tom, co jsem zhlédla její oblečení, mi z pusy vyklouzlo něco jiného.

„Ty někam jdeš?“

„No, vypadá to, že jo. Myslím, že mě tvůj otec pozval na večeři,“ rozzářila se jako sluníčko. Ne, ta už není naštvaná. Znovu jsem si ji prohlédla. Měla rudé šaty, sahaly jí ke kolenům. Na krku měla perlový náhrdelník, který jí ladil s náušnicemi, a byla lehce namalovaná.

„Ale sluší ti to,“ pochválila jsem ji a v duchu si musela dát za pravdu. Pak jsem se vrátila k mojí první otázce.

„Mimochodem, potřebovala jsi něco?“

„No, chtěla jsem ti říct, že odcházím. A nelekni se té kytice, co leží dole na stole, tu poslal tvůj otec,“ usmála se.

„Jasně…“ odpověděla jsem dlouze, protože jsem byla v myšlenkách už u jídla, a protáhla se kolem ní. „Užijte si to,“ zvolala jsem na ni a šla po schodech dolů. Když jsem procházela obývákem do kuchyně, všimla jsem si, že Jonathan už zase sedí na gauči. Momentálně sledoval televizi, ale ta podivnost celé situace byla v tom, že ta televize byla vypnutá.

Zakroutila jsem nevěřícně hlavou, a aniž bych si toho všimla, tak se mi na tváři vykouzlil úsměv. Pocítila jsem, jak se na mě Jonathan zadíval, ale neotočila jsem se.

V jídelně na stole opravdu ležela kytice rudých růží a bonboniéra. U toho všeho ležel lístek s pozvánkou na večeři do zřejmě velmi luxusní restaurace. Na chvilku jsem zatoužila po tom, aby mě taky takhle někdo obstarával, no, pak mi došlo, že u mě je to momentálně nemožné. Jediný člověk, od kterého bych to pojala vážně, je Jonathan – a je to můj bratr. Povzdechla jsem si a zamířila si to k ledničce.

Než jsem ji však otevřela, povšimla jsem si vzkazu napsaného tátovou rukou:

Renesmee a Jonathane, pokud se mi nepodaří Bellu přesvědčit, vrátíme se ještě večer. Pokud ano… No, řekněme, že nás můžete očekávat až zítra kolem poledne.

Ale i tak žádné párty a žádní kluci (holky).

Uchichtla jsem se nad tou částí, kdy naznačoval vydaření jeho plánu, ale hned při další větě mi zamrzl úsměv na rtech. Ne, myslím si, že dnes večer nehrozí, že by si sem jeden z nás někoho pozval.

Neměla jsem náladu ani chuť na vaření teplé večeře, takže jsem si prostě z ledničky vytáhla jogurt, vzala si do druhé ruky lžičku a krabici müsli a šla s tím do obýváku.

„Omlouvám se, že tě ruším, ale dovolím si tu televizi zapnout. Ne každý se vyžívá v zírání na svůj odraz.“ Natáhla jsem se pro ovladač a zapnula večerní zprávy. Zrovna dávali sport, takže jsem to rychle přepnula dál. Pořad o cestování, pořad o zvířatech, pokusy, komedie, romantická komedie… Tak tu radši ne. Budu se muset spokojit se zprávami.

„Takže, bráško, máš nějaký důvod, proč na mě pořád zíráš? Že bych byla zábavnější než tvůj odraz?“ řekla jsem nabručeně, když už mě po chvíli otrávilo, že na mě neustále kouká. Je celkem otravné, když vás někdo pozoruje při jídle.

A když je ten někdo zrovna ten, koho milujete, o to je to horší.

„Ani ne,“ odvětil a otočil se zpátky k televizi, ačkoli nevypadal, že by ji vážně sledoval. Pokrčila jsem rameny a zvedla se, protože jogurt už byl snědený a hlad zažehnán. A co teď?

Víte, vždycky jsem si přála mít staršího bratra a zůstat s ním sama doma. Určitě by to byla hrozná zábava, říkala jsem si. No, zatím to tak nevypadá.

Po nějaké době stání v kuchyni mi došlo, že tu už asi pět minut stojím jako blbec a zírám na stěnu. Zavrtěla jsem hlavou a šla zase zpátky do obýváku. Docela jsem se nudila, ale ptát se Jonathana se mi nechtělo. Plácla jsem sebou na gauč tak, že nás dva dělil jen kousek a dotkli bychom se.

Ani netušíte, jaký kotrmelec udělalo moje srdce, když zjistilo, že je tu nějaká naděje, že bychom se mohli dotknout. Už jenom z případného dotyku takhle šílím? Páni, jsem na tom vážně špatně.

Vedle mě se ozvalo zamručení, když se Jonathan zvedl do sedu. Podívala jsem se na něj, ale jakmile on udělal to samé, rychle jsem očima zase uhnula. Nepotřebuju další komplikace.

„Tak co podnikneme, sestřičko?“ řekl vzápětí a já se naježila.

„Neříkej mi tak!“

„Aha, takže ty mi bráško říkat můžeš, ale já tobě sestřičko ne?“ povytáhl obočí.

„Jo,“ zavrčela jsem a raději zavřela oči. Momentálně jsem vážně musela vypadat k světu – rozespalá tvář, rozcuchané vlasy, na sobě odrbané kraťasy a vybledlé tílko a k tomu všemu jsem rozpláclá na gauči jako vyvržený vorvaň.

„Ach tak. Takže, odpovíš mi?“ odpověděl až přespříliš sladce. Nakrčila jsem obočí a již s otevřenýma očima se natáhla na stůl pro časopis.

„Já nevím jak ty, ale já si jdu číst,“ řekla jsem hlavně proto, aby mě nechal na pokoji. Je to totiž bezpečnější.

Otevřela jsem časopis na bůhvíjaké stránce, nohy si natáhla na gauč a čekala, jestli Jonathan odejde nebo ne. Neodešel, a co víc, byl podezřele zticha. Tohle se mi nějak přestává…

„Ááá, co to děláš?!“ vyjekla jsem a zvedla si do sedu, když mě začal lechtat na nohou.

„Šimrám tě, jestli sis nevšimla,“ odvětil s ďábelským úsměvem na tváři.

„A důvod?“

„Nudil jsem se,“ pokrčil rameny a dál se zubil.

„Ty jsi vážně pitomej, Jonathane,“ procedila jsem skrz zuby a natáhla se znovu po časopisu. Jonathan byl ale rychlejší a vzal mi ho před nosem. Začal se smát a otočil ho směrem ke mně. Teprve teď jsem si všimla, že to je nějaký dívčí časopis, a na jaké dvoustraně jsem to měla otevřené. A kruci.

„Takže lexikon sexu, povídáš? Copak jsem tě dostatečně nezaučil?“ Zčervenala jsem a vytrhla mu časopis z ruky, abych ho odhodila za sebe na zem. Schovala jsem si hlavu do dlaní a toužila se v tu chvíli propadnout do země.

Mého rozpačitého chování si všiml i Jonathan a přestal se smát.

„Ale no tak, Renesmee, já to nemyslel zle. Hele, děje se něco?“ staral se.

„Jo. Ty se děješ,“ řekla jsem potichu a zvedla hlavu.

„Prosím?“ nadzvedl ublíženě a zaskočeně obočí.

„Celej večer mě buď ignoruješ, anebo se snažíš o to, abych roztála. Jenže o to jde; já roztávat nemusím. Pořád tě miluju a chci milovat, ale ta rozumná část mě ne. A ty to tý rozumný části hrozně ztěžuješ, chápeš to? Prostě spolu nemůžeme být, copak ti to nedochází?“

Postavila jsem se na nohy, obešla pohovku a opřela se o ni. Jonathan udělal v podstatě to samé. Snažil se mě vzít za ruku, ale já ucukla.

„Dochází. Ale neříká se náhodou, že láska nezná hranic? A že pravidla jsou od toho, aby se porušovala?“

„Jasně. Čirou náhodou se nám to podaří a pak se nám narodí postižené děti, viď?“ odfrkla jsem si ironicky.

„No, tak děti mít nebudeme.“

„Víš, ty to vidíš všechno hrozně jednoduše. Hrozně růžově. Ale svět takovej není, Jonathane. Občas by sis mohl sundat brýle, abys pochopil, jakej doopravdy je, víš?“ řekla jsem, spíš šeptala směrem k němu, ale nedokázala jsem se mu podívat do očí.

„Ale já si je nechci sundávat. Nedokážu to, nejsem takovej hrdina jako ty a klidně to přiznám. Miluju tě, chci tě a nechci se tě vzdát. Copak ty mě nechceš natolik, abys jeden blbej zákaz porušila?“

„Chci, jenže…“ fňukla jsem a podívala jsem se mu do očí. „Jestli řekneš ještě něco, jestli okamžitě neuteču, tak hráz přeteče a já…“ šeptala jsem do ticha a dál se mu provrtávala pohledem v jeho hnědých a upřímných očích.

„Tak neutíkej, Nessie,“ řekl a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Nevím, co přesně mě přesvědčilo, jestli jeho slova, nebo to, jak mě oslovil, netušila jsem to a ani jsem to vědět nechtěla. Prostě jsem se k němu přiblížila a bez jediného dalšího slova jsem ho políbila na rty.

Druhá část úspěšně za námi. :) Upřímně, obávala jsem se toho, že povídku nezvládnu nebo nestihnu napsat kvůli písemkám, ale voilá, podařilo se. Tak doufám, že se líbilo, a že si počkáte na konec. :)

*A.99*

Autor: Agule99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The sin of love II: