Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Thank you

24.02.2010 (16:00) • Yasmine • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3476×

Thank U

http://www.youtube.com/watch?v=bfqt7ZZwMGk&feature=player_embedded

Bella:

Sedím tady na hřbitovní zdi v černých šatech jako každý večer s tvářemi zmáčenými černými slzami a sleduji anděla. Vlastně upíra. Upíra sklánějícího se nad dobře udržovaným hrobem plným květin.

Mým hrobem.

Je to rok, co se to stalo. Victorie po mně šla a... podařilo se jí mě dostat. Také se jí podařilo pomstít se mému drahému Edwardovi. Zlomila jsem mu svým odchodem srdce, moc jsem mu ublížila. Za to tu nyní sedím a sleduji moji vzlykající zničenou lásku, která si se mnou povídá, aniž by věděla, že ji slyším. Vykládá mi o tom, jak se snaží žít, ale nejde to. Vykládá mi o tom, jak se o něj rodina strachuje. Vykládá mi o jejich marných pokusech ho oživit. Je z něj chodící mrtvá troska. Vše si vyčítá. Vyčítá si, že tam nebyl, aby mě ochránil. Vyčítá si, že mě opustil. Vyčítá si trápení Charlieho, René i jeho rodiny. Kéž bych mu mohla něco říct. Jenže já nemůžu. Můžu ho vidět, můžu ho slyšet, ale on mě nevidí. Ani neslyší mé prosby, aby začal žít. Je to můj trest za všechny hříchy, které jsem v životě spáchala. Nejhorší trest, jaký pro mě existuje. Jsem pouhý přelud. Nejsem ani v říši Mrtvých, ani ve světě Živých. Jsem na pomezí a čekám – ani nevím na co. Jsem nic. Nic odpykávající si svůj trest.

Moji pozornost upoutala bílá holubice. Něco takového jsem nikdy neviděla. Kolem holubice byla jemná zlatá zář a při každém mávnutí křídel kolem sebe vířila zlatý prach, který se pomalu snášel k zemi a v letu se rozplýval. Holubice přiletěla přímo ke mně a usedla vedle mě na hřbitovní zeď. Chvíli sledovala Edwarda a poté se otočila na mě.

„Je mi to líto,“ promluvila, „stal se velký omyl.“ V němém úžasu jsem na ni vyvalila oči a pootevřela své bezkrevné rty. Odkdy holubice mluví? A jaktože mě vidí? O jakém omylu mluví?

Už jsem se jí chtěla vyptávat, když opět promluvila.

„Vše se dozvíš, jen pojď za mnou.“ Zamávala křídly a vzletěla nade mě.

Podívala jsem se bezradně z holubice na Edwarda a zase zpátky. Vycítila, co mě trápí.

„Neboj, vrátíš se k němu, přísahám. Jen musíš jít za mnou.“ Uklidňovala mně.

Znovu jsem se podívala na Edwarda.

„Tak už pojď,“ pobídla mě holubice maličko netrpělivě.

„Vrátím se, lásko. Přísahám,“ zašeptala jsem směrem k Edwardovi a vydala se jako lehký větřík za holubicí.

Chvíli jsme se vznášely ve vzduchu nad hřbitovem a poté jsme letěly někam nad Forkskými lesy. Forks, nejhezčí místo na světě. V záři hvězd, které vyjímečně nebyly zastřeny mraky, jsem spatřila osvětlený dům Cullenových. Po tvářích se mi spustily černé slzy. Poslala jsem jim vzdušný polibek a ani nevím proč jsem měla pocit, že oni o něm budou vědět.

Pak jsme vzletěly nad Forks. Škola, malé květinářství, restaurace, domy.

V osvětlení pouličních lamp jsem spatřila náš dům – Charlieho dům. Na příjezdové cestě parkovalo zaprášené policejní auto a v kuchyni se svítilo. V mém pokoji byla tma a za napůl zataženými závěsy jsem spatřila svou postel a křeslo naproti ní. Křeslo, ve kterém sedával Edward a tajně mě pozoroval, jak spím. Postel, ve které jsme spolu usínali, když jsme se dali dohromady, a kde mi broukal moji ukolébavku.

Tehdy jsme byli všichni šťastní.

Tolik vzpomínek. Po tváříc se mi opět spustily nekončící vodopády černých slz. Už nikdy si to nezopakujeme. Nikdy se nevrátí ty krásné časy. Nikdy. Charliemu jsem také poslala vzduchem polibek se vzkazem.

„Mám tě ráda, tati,“ šeptla jsem tiše a s dalším přívalem slz jsem se pustila dál. Holubice na mě trpělivě čekala a vydaly jsme se dál. Letěly jsme vzduchem a já už nevnímala, kudy letíme. Myslela jsem na své milé. Na tátu, mámu, Phila, moje druhé rodiče Carlislea s Esmé, na mé téměř sourozence Jaspera, Rosalie a Emmetta, na moji nejlepší přítelkyni Alici a na moji lásku Edwarda – to bolí nejvíc. Také jsem si vzpomněla na Jacoba a Billyho. Nakonec na smečku, která se mě usilovně snažila chránit do posledního dechu, a na své spolužáky. Nejvíc na Angelu, která mi byla oporou i po odchodu Cullenových a za nic mě neodsuzovala.

Jak jsem nedávala pozor, málem jsem přeletěla holubici, která zastavila u mohutného chrámu.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„Chrám mrtvých. Tudy se dostaneš k našemu Pánovi. Stačí pouze proletět oblouk na střeše,“ odvětila.

Prohlédla jsem si chrám a na střeše jsem spatřila onen oblouk. Byla to neskonale krásná věc. Celá se třpytila zlatem a byla zdobená různými ornamenty, které vyzařovaly zvláštní silou a měly jistě obrovský význam. Z celého oblouku sálalo příjemné teplo a mravenčilo mě po těle.

„Pojď za mnou,“ zpěvavě pronesla holubice a ladně vyrazila k oblouku. Pustila jsem se za ní. Jak jsem se k oblouku přibližovala, mravenčení zesilovalo a já spatřila, že celý oblouk jemně modře světélkuje. Holubice jím proletěla a ztratila se mi z očí. Já na chvíli zaváhala. S myšlenkou věnovanou Edwardovi jsem ale odhodlaně  vyrazila a se zavřenýma očima jsem proletěla obloukem.

Celé tělo mě příjemně hřálo a já se donutila otevřít oči. První, čeho jsem si všimla, byly mé šaty. Z černých šatů se staly zářivě bílé. Má pokožka už také nebyla popelavá, nýbrž bílá, jako jsem měla ještě za živa, jenže o pár odstínů světlejší. Teď měla barvu jako Edwardova. Po tváři mi samovolně stekla slza a rozprskla se mi na šaty. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že ničím tak krásné cizí šaty svými černými slzami. Shlédla jsem dolů a k mému údivu na nich byl pouze mokrý flíček, který pomalu mizel, až byly šaty opět zářivě bílé.

Konečně jsem zvedla hlavu a rozhlédla jsem se kolem.

To, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech. Připadala jsem si jako v nebi. Jako v oblaku. Jenže tenhle oblak nebyl studený a vlhký, ale teplý a měkký a zlatě zářil. Pár metrů přede mnou se vznášela holubice a za ní se v největší záři rýsovala mužská postava – Pán. Nešlo ho nepoznat, prostě jsem vnitřně věděla, že je to On. Stejně tak jsem cítila, že bych se měla uklonit. Hluboce jsem se uklonila a chvíli zůstala v předklonu.

„Vítej Isabello,“ promluvil ke mně medovým hlasem, který byl ale prosycen autoritou. Byl to nejhezčí hlas, jaký jsem kdy slyšela... tedy až po hlasu Edwarda.

„Pane,“ odpověděla jsem vychovaně a znovu jsem se mírně uklonila. Kde jsem se tohle naučila?

„Drahá Bello, víš proč jsi zde?“ tázal se mě.

„Nevím, Pane,“ odpověděla jsem popravdě.

„Stal se omyl. Obrovský omyl, má drahá. Ty jsi neměla zemřít, neměla jsi rok trpět pohledem na svého milého, neměla jsi být na pomezí mezi světy. Byla to chyba zde nahoře.“

Chyba? Můj trest byla chyba? A co víc, moje smrt byla také chyba? Edward a mé rodiny se trápili zbytečně? Odmalička jsem věděla, že jsem divná, ale takovýto omyl se mohl stát jedině mně.

„Pane, byl to opravdu omyl? V životě jsem udělala tolik špatných věcí, že bych si to zasloužila. Jen Edward a mé rodiny si nezasloužili jejich trápení, tím jsem si jistá, Pane,“ namítla jsem nesměle.

On se jen zasmál.

„Ty že jsi špatná, Isabello? Podívej se na své šaty. Jsou naprosto bílé, bez jediné skrvnky. Ty jsi nejčistší osoba, jak jen můžeš být. Jsi přes všechny tvé útrapy tak dobrý člověk, až mě to samotného zaráží, drahá.“

Začervenala jsem se.

Jak se můžu červenat? Nejsem jen tak náhodou, zcela náhodou, už nějaký ten pátek mrtvá?

„Ano, to jsi, ale brzy nebudeš – a kvůli tomu jsi tady.“

Evidetně mi čte myšlenky, to Edward nemohl. Škoda, že tu není se mnou.

„Brzy se setkáte,“ promluvil Pán znovu.

Cítila jsem, jak se mi do srdce vlévá naděje. Nejdříve jen opatrně zaklepala a pak mi kapku po kapce zahřívala mé mrtvé srdce zakrvácené žalem.

„Za malou chvíli se staneš opět jednou z Živých. Pak odsud odejdeš do říše Živých. Tam se znovu shledáš se svými rodinami. Řekneš jim pravdu. Pouze rodinám – jistě víš, koho tím myslím.“

Přikývla jsem. Zatímco mluvil jsem na sobě začala pozorovat změny. Měnila se mi barva kůže a cítila jsem, jak se mi do žil vlévá čím dál tím větší množství krve a mé zchřadlé tělo se zahřívá.

„Ostatním, včetně tvé matky, která by to nezvládla a jejího přítele, změním vzpomínky. O svůj hrob se postaráš sama. Poslouchej dobře, bude to první, co uděláš, až se vrátíš do světa Živých. V ruce budeš mít bílou lilii. Tu položíš na svůj hrob vedle kytek od tvého milého. Teprve poté se staneš plnohodnotně Živou a budeš viděna ostatními. A teď pojď ke mně.“

Poslušně jsem k Němu postoupila. Dotkl se mé dlaně a já uviděla bílou lilii. Zároveň mi dýchl do tváře a mně se rozbušilo srdce. Jestlipak budu Edwardovi stále stejně vonět? A vrátí se ke mně vůbec?

„Ano a ano, už nikdy nepochybuj o vaší lásce. Silnější na celém světě nenajdeš.“

Zahřálo mě z jeho slov u srdce. Zalykala jsem se štěstím.

„Děkuji, Pane,“ vysoukala jsem ze sebe s námahou. Cítila jsem, že toho štěstí je moc a mé oči se začaly plnit slzami. Rychle jsem zamrkala a zaplašila je – alespoň na chvíli.

„Není vůbec zač, Bello. Chyba byla na naší straně a je mi to líto dvojnásob, že u tak dobrého člověka, jako jsi ty. Nashledanou, Isabello a vyřiď svým rodinám, že tu pro vás všechny mám místo – mohlo by se ti to jednou hodit,“ lišácky mrkl.

„Snad se znovu shledáme za příjemnějších okolností,“ pokračoval.

„Nashledanou, Pane,“ rozloučila jsem se s tím nejvyšším a cítila jsem, jak se mi zvedá tělo a opouštím ono místo, na kterém se mi splnil sen. Naráz jsem viděla mihnout se kolem mě bránu na chrámu Mrtvých. Má pouť skončila na hřbitově. Na prsa jsem si tiskla bílou lilii. Stále ji pevně třímajíc v rukou jsem se rozeběhla ke svému hrobu, u kterého pořád stál ten, jenž je mi nejcennější. Nemohla jsem se dočkat jeho doteků a objetí. Rozběhla jsem se k němu. Lilii jsem v rychlosti položila vedle kytek od něj a zničehonic jsem cítila, jak se zhmotňuji. Edward si mě pořád nevšimnul. Ani mě necítil, protože od mé smrti se neobtěžoval dýchat, mrkat, nebo se byť jen trochu podobat člověku.

„Edwarde!“ vykřikla jsem a skočila mu kolem krku.

„Bello, jsi jako živá.“ Chabě se usmál. Cože?

„Ale já jsem živá, lásko!“ Zděšeně jsem se na něj podívala.

„To říkáš vždycky. Jsi ale zase jen jedna z těch krásných vizí, moc dobře to vím,“ řekl a políbil mě. Polibek jsem mu vřele oplácela. V tom jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl. Jak moc mi chyběly jeho doteky, jeho kůže, jeho dech, jeho hlas, jeho vůně, jeho bronzové vlasy, jeho úsměv, jeho polibky.

Pevně jsem mu obmotala ruce kolem krku. Nechtěla jsem, aby mezi námi byla jediná, byť sebemenší, mezírka. Uvažovala jsem, co dál, ale on to vyřešil za mě. Rukama mi jemně vjel pod tričko a opatrně mi ho přetáhl přes hlavu.

´Kdyby věděl, že jsem živá, tak by takhle daleko nikdy nezašel,´ blesklo mi hlavou. ´Příliš by se o mě bál.´

Jako by mi četl myšlenky, promluvil.

„Víš, že kdyby jsi nebyla vize, tak bych takhle daleko nikdy nezašel? Bál bych se, že ti ublížím.“

Na chvíli jsem zaváhala. Nemám přestat? Dokázat mu, že nejsem vize? Vyvést ho z omylu? Být k němu fér? Rychle jsem tyto myšlenky zapudila. Chtíč a nabízená příležitost zvítězily.

„Ale ty bys mi nikdy neublížil,“ namítla jsem, jen abych měla lepší pocit.

„Pravděpodobně ne, na to tě moc miluju, ale ani tomu nejmenšímu riziku bych tě nikdy nevystavil.“

Zakývala jsem hlavou a znovu jsem se mu přisála na rty. Nemotorně jsem se mu pokoušela rozepnout košili, ale moc mi to nešlo.

Najednou jsem uslyšela hurónský smích a ztuhla jsem.

„Od kdy se v mých vizích objevuje Emmett?“ podivil se Edward.

„Nevím, ale já ho taky slyším,“ přidala jsem se.

„Ale ty ho nemůžeš slyšet, ty jsi vize. Moje vize,“ podotkl Edward.

„Ne, Edwarde, ona není vize,“ promluvil mně tak známý hlas.

„Alice!“

„Bello!“ vypískla a rozeběhla se ke mně. Mé tělo prudce narazilo do jejího kamenného, ale v tu chvíli mi vůbec nevadilo, že mám téměř vyražený dech. Začala mě tisknout v silném objetí a ani jedné z nás nevadilo, že jsem bez trička.

„Bello, mohl jsem ti ublížit!“ zděšeně vykřikl Edward a hrůzou mu přeskočil hlas, což u něho, který mluví neustále bez jediné chybičky, působilo dosti komicky.

„Edwarde, ale já ti říkala, že jsem živá,“ bránila jsem se a lišácky jsem se na něj usmála. Stiskl mě v objetí a propletl naše prsty na rukou.

Za Alicí jsem spatřila postupně vycházet zbytek rodiny. Moji pozornost upoutal chlámající se Emmett a já si na sebe rychle navlékla triko, které mi Edward podal. Na Emmetta jsem jenom vyplázla jazyk.

„Esmé!“ Rozeběhla jsem se k ní s Edwardem v závěsu a objala ji.

„Bello! Tolik jsi nám chyběla!“ řekla a šťastně se usmála.

Pak jsem se objala se všemi členy rodiny, i když Emmettovo objetí jsem málem nepřežila. Jen u Jazze jsem zaváhala.

„Trénoval jsem svoje sebeovládání po té osudné oslavě,“ ujistil mě. Bolestně jsem zkřivila obličej. Edward si v Jasperově mysli musel přečíst, jak se cítím a přimáčknul se na mě ještě víc, než předtím, i když to bylo téměř nemožné.

Přistoupila jsem k Jasperovi a objala ho.

Pak jsem zvážněla. Všichni čekali na vysvětlení.

„Ehm,“ odkašlala jsem si a začala jsem.

„Celý rok jsem byla přelud. Nepatřila jsem nikam. Ani do světa Živých, ani říše Mrtvých. Každý den jsem byla s Edwardem a každý večer s ním chodila na hřbitov, seděla támhle na zdi a ronila černé slzy. Slyšela jsem každé Edwardovo i vaše slovo, vše jsem viděla, ale mně nikdo nemohl ani vidět, ani slyšet. Myslela jsem si, že je to trest za všechny mé lidské hříchy. Jenže dnes... vlastně včera...,“ opravila jsem se, „za mnou přiletěla holubice a řekla, že je to omyl a že mám jít za ní. Protože mi slíbila, že se vrátím k Edwardovi, šla jsem.“ Náhle jsem si vzpomněla na ten zvláštní vzdušný polibek a zeptala jsem se jich na něj.

„Ano, všichni jsme cítili lehký vánek a zahřálo nás z toho u srdcí,“ pověděl mi Carlisle.

„Tak to byl můj polibek pro vás všechny,“ usmála jsem se.

„Holubice mě pak zavedla do chrámu Mrtvých a já prošla branou k Pánovi. Ten mi pověděl, že se stal omyl, že jsem neměla být mrtvá ani jsem neměla rok trpět. Proměnil mě zpět v člověka. Jo a Edwarde, mohl mi číst myšlenky.“ Zazubila jsem se na něj. Během mého vyprávění se na tvářích mé rodiny střídala spousta výrazů, jako v divadle. Nebýt vážnosti situace, asi bych se začla řehtat.

„Dal mi do ruky bílou lilii, kterou jsem měla položit na svůj hrob a... ehm... dál už to znáte.“ Začervenala jsem se a Emmett se začal chlámat.

„Emmette!“ okřikli ho všichni Cullenovi.

Já se podívala na svůj hrob a on tam... nebyl! Byla tam pouze nádherná zahrádka plná všech kytek od Edwarda, které sem za ten rok přinesl.

„Edwarde.“ Šťouchla jsem do něj a ukázala na svůj hrob. Jen se usmál a přitiskl si mě blíž k sobě.

„A jak se tohle vysvětlí lidem?“ zeptal se věcně Carlisle.

„Mým rodinám, kromě René a Phila, mám říct pravdu. O zbytek se postará Pán. A mám vám vyřídit, že se shledáme znovu, a že pro nás má nahoře vždy místo.“

Carlisle mrkl na Edwarda.

„Tak vidíš,“ pousmál se.

Edward mu úsměv oplatil.

...anebo ne? Mám pokračovat? Napište do komentářů ;o) Nezaručuji, že budu mít ještě nějakou inspiraci :)

...4ever your Yasmine

Autor: Yasmine, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Thank you: