Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Těžká jsou rána Emmettova

13.10.2009 (17:45) • Texie • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 8040×

Po několika dnech jsem konečně cítil, jak bolest konečně ustupuje. Pomalu se přesouvala jen do mého srdce, které divoce tepalo. Najednou vynechalo. Zas a po pár úderech vynechalo úplně.

Rozhostilo se ticho. Co je to za blbost. Srdce mi nebije, ale já žiju?

Z myšlenek mě vyrušil zvuk kousek ode mě. Okamžitě jsem vyskočil a koukal tím směrem. Nejprve jsem si myslel, že to bude ten obrovskej medvěd, co mě tak zřídil. Stáli tam však jen čtyři lidi.

No. Jen - bylo slabý slovo. Vypadali zvláštně, tak dokonale. Obzvláště ta blondýna, ta byla vážně kus.

Mé obecenstvo se skládalo z vyššího blonďáka, který držel ženu s medovými vlasy, kluka s bronzovými vlasy, kterému pořád cukali koutky a té blonďaté bohyně.

Ta si mě se zájmem prohlížela a mírně u toho nakláněla hlavu. Sjížděla mě pohledem celého, než mi došlo, že jak jsem vyskočil tak ze mě sjela deka, pod kterou už jsem nic neměl.

Být tam jen ona, tak mi to ani nevadí, ale ti tři další mě znervózňovali. Hmátnul jsem po prostěradlu a ve vteřině ho měl omotané kolem těla.

Páni, to byla rychlost.

Jen jsem pomyslel, že seskočím z postele na zem a místností se už rozléhala ohlušující rána a já stál na podlaze.

Chtěl jsem ještě pár věcí vyzkoušet, ale to už ke mně vykročil ten blonďák.

"Já jsem Carlisle, to je má žena Esme, Edward a Rosalie. Jsme upíři." chvíli se odmlčel, aby mi dal čas to trochu strávit. Civěl jsem na něj asi jako idiot, ale nemohl jsem si pomoct. To co mi tu říkal, bylo šílené.

"Rosalie tě našla po tom, co tě napadl medvěd, a jelikož bys jinak zemřel, tak jsme tě proměnili."

Tak to byla ta kočka, co mě zachránila? Podíval jsem se na ni zkoumavě.

"Možná sis už také všimnul toho pálení v krku."

Toho si nešlo nevšimnout, ale v porovnání s tou bolestí předtím se to snést dalo.

"Způsobuje to žízeň po krvi. Tak by bylo možná lepší si nejprve zajít na lov."

"Nic proti tomu nemám, ale v prostěradle to půjde celkem špatně."

Carlisle s úsměvem přikývl. To už se Rosalie vracela s hromádkou oblečení. Všichni se pak taktně na chvíli vytratili. Hmmm, asi si mě prohlídla pořádně. Oblečení mi přesně padlo.

O chvíli později jsme už stáli před lesem.

"Můžeme?" zeptal se mě Carlisle.

"Jasně." zazubil jsem se na něj. Začali jsme utíkat. Páni to byla rychlost, přesto jsem viděl každý detail. Nic rozmazaně.

Škoda, že Rosalie se držela pořád za mnou. Najednou mi do nosu udeřila známá vůně a přesto tak jiná. Nedokázal jsem si pomoct a okamžitě za tou vůni vyrazil.

Doběhl jsem až kousek od statného medvěda. Byl obrovský, ale nemohl jsem si pomoct. Vrhnul jsem se na něj a zahryznul se mu do tepny. Hltavě jsem sál a medvěd se bezmocně oháněl a řval. Najednou se převalil přímo na mě. Ne že by byl těžký, ale špatně se mi tak pilo.

Pustil jsem ho a postavil se proti němu. Jak mě uviděl, rozzuřeně po mě sekl tlapou.

Sekl mě přímo po ruce. Košile byla na cáry, ale na ruce ani škrábnutí.

Pánejo. Tak to je síla.

"Medvídek by si chtěl hrát?" zašišlal jsem na něj. Zřejmě se mu to nelíbilo, protože po mě skočil. Jenže já taky. Povalil jsem ho na zem a znovu se přisál k jeho tepně. Vysál jsem ho do poslední kapky.

Zahlídl jsem pohyb. Stála tam Rosalie a Edward. Oba dva na sobě neměli ani trhlinku či kapku krve. Moje triko bylo na cáry a o krvi raději ani nemluvě.

Já si zaručeně ale užil víc srandy.

"To pálení v krku už je lepší?" zeptala se mně Rosalie.

"Jo. Už ho skoro necítím." kývnul jsem jí.

"Tak tedy můžeme jít."

Cestou se k nám připojil i Carlisle a Esme.

Pořád po mě zvědavě pokukovali. Moc mi to ale nevadilo. Já byl na pozornost zvyklej. Byl jsem vážně hezkej kluk.

Edward se začal řehtat. Byl divnej. Pomalu mě začínal štvát.

"Doma mi začal Carlisle ještě vysvětlovat další věci kolem toho našeho upírství.

"Ještě tak půl roku budeš mít rudé oči, takže by ses neměl moc ukazovat. My dokážeme odolávat lidské krvi tak už nemáme problémy se mezi nimi pohybovat. Abychom lépe zapadli, vydáváme Edwarda a Rosalii za naše adoptivní děti. Tebe teď taky." čekal na případné komentáře. Žádné jsem neměl.

"U některých upírů se můžou projevit zvláštní dary. Třeba Edward dokáže číst myšlenky. U tebe by se taky nějaký mohl projevit."

Já teda o žádným nevěděl. Otočil jsem se ale k Edwardovi.

"Tak ty jsi teď teda můj novej brácha?"

Jen kývnul. Super žádnýho jsem zatím neměl. Přátelsky jsem ho plácl po zádech.

Trochu jsem to asi přehnal. V příštím momentě už z díry ve zdi obýváku trčely jen jeho nohy.

"Oou." přikrčil jsem se. "Tohle je normální?"

Carlisle se koukal na Edwarda, který se vracel a z vlasů si vytřepával kousky cihel. "Po přeměně jsi silnější, ale tohle je už poněkud moc."

Dny míjely a já si u Cullenů docela zvykal. Jen s Rosalií jsem nijak nepostoupil. Já se ale jen tak nevzdávám. Dokonce jsem se jí rozhodl donést i kytici. Růže se mi pro ni zdály moc obyčejné. Našel jsem ale magnolii, která právě kvetla krásnými bílými květy. Byla ideální. Problém nastal, když jsem chtěl pár květů natrhat. Vždycky se mi je podařilo akorát tak rozmačkat. Nakonec jsem to prostě vzdal.

Popadl jsem celý strom a donesl Rosalii. Potichu jsem ho protahoval velkým oknem do jejího pokoje. Velká část květů při tom sice opadala, ale pořád to vypadalo celkem dobře. Náhle se rozrazily dveře.

Zůstala překvapeně stát ve dveřích. Těkala pohledem po podlaze, na kterou dopadla trošička hlíny z kořenů a opadané květy. Bezmocně chvíli bloudila kolem, než oči obrátila přímo na mě.

Zářivě jsem se na ni usmál.

„Co sakra děláš s tím špinavým koštětem v mým pokoji!“ zařvala.

„Chtěl jsem ti donést kytku, ale ty potvory se hrozně rozpadají.“ podíval jsem se obviňujícím pohledem znovu na strom magnolií.

„Ven!!!“ To už řvala tak, že jsem ji raději okamžitě poslechl a vyletěl oknem. Magnolie letěla v okamžiku za mnou.

Rozhodl jsem se to tedy zkusit jinou cestou.

Občas, když samozřejmě nesvítilo slunce, jsme si vyšli na pláž. My s Edwardem vyblbnout se ve vodě a Rosalie oslňovat v takových plavkách, že by je měli zákonem zakázat.

Kousek od nás se hnusně nalokal slané vody nějaký kluk. To mi vnuklo nápad.

Která holka odmítne pomoct hezkýmu klukovi v nouzi?

Kdybych se třeba přiutopil a dělal polomrtvýho, Rosalie by mi musela dávat umělé dýchání. K tomu jsem ale potřeboval Edwardovu pomoct. Těžko se můžete topit a diagnostikovat si zástavu dechu. S nadějí jsem se podíval na Edwarda.

„Tak na to okamžitě zapomeň!“

„Proč?! Je to fantastickej nápad.“ bránil jsem se.

„Co když se tě pokusí vzkřísit nějaký příliš horlivý plavčík?“

„No tak, bude to autentický, dýchat vážně nebudu.“ škemral jsem dál.

„No zároveň jsi studený jak led a tuhý jak prkno. Taky by na tebe mohli použít rovnou futrál na mrtvoly a Carlisle by nebyl moc nadšený, kdyby tě musel po práci vyzvedávat z márnice.“

Zatvářil jsem se jako uzlíček neštěstí.

„Zkus třeba něco normálního. Třeba kino.“ poradil mi váhavě.

Zamyšleně jsem se na něj podíval, to neznělo špatně a navíc mi už začínaly docházet nápady. Vyrazil jsem tedy rovnou k Rosalii, posadil se vedle ní na bobek a šel rovnou na věc.

„Šla bys se mnou do kina?“

Chvíli na mě zkoumavě zírala, nakonec ale kývla. Cítil jsem, jak se mi pusa rozjela od ucha k uchu. Naznačil jsem Edwardovi palec nahoru. Jen protočil oči.

Večer mi dal ještě pár dalších rad. Prý pro jistotu. Raději už žádnou kytku, párkrát jí pochválit oblečení a hlavně žádné občerstvení do kina. To by prý uvaděč nemusel rozdýchat.

Vzorně jsem se tedy řídil jeho radami. Chválit jsem ji ale moc nemusel. Sama viděla, jak mi spadla brada, když vyšla z pokoje a měla na sobě ty růžové minišaty a boty na jehlách. Byla k sežrání.

Jediné na co mě Edward nepřipravil bylo to dusno v kině jakmile zhasli. Atmosféra by se dala krájet. Na film jsem ani nekoukl, jen jsem zíral na ni.

Po chvíli to už nevydržela a obrátila se ke mně. To byla poslední kapka. Vrhnul jsem se na ni a začal ji líbat.

Po prvotním překvapení mi to začala vracet. Jen s největším vypětím sil jsem nevyrval područku. Odtáhl jsem se a se špatně tajeným vzrušením jí nabídl, jestli by se nechtěla projít.

Kývla.

Bleskově jsme vypadli z kina. Procházka trvala asi dvě minuty. Pak jsme se na sebe znovu vrhli. Upjatá, věčně naštvaná Rosalie byla pryč. Vášnivě ze mě trhala oblečení a já jí to nadšeně oplácel. Myslel jsem, že snad příjdu o rozum. Bylo to neskutečný. Nevím, jak dlouho to trvalo. Od dalších hrátek nás odradilo rozednívání. Galantně jsem jí nabídl svou košili. Ta dopadla asi nejlíp, ačkoliv knoflík zůstal jen jeden.

Než se trochu upravila, doběhl jsem pro auto a pak ji vyzvednul.

Jestli nás někdo z Cullenů viděl se vracet, raději to nekomentovali. Byli hlavně šťastní, že už se nemusí obávat mého dalšího dvoření Rosalii.

Ještě ten den jsem se nastěhoval do jejího pokoje.

Když jsem večer vešel, Rosalie tam právě stála v kratičké noční košilce. Byl jsem vážně vděčný, že nemůžou upíři slintat. Ten pohled jsem dlouho nevydržel a prostě se na ni znovu vrhnul hned ode dveří. Pak jen následovala ohlušující rána. Hned mi došlo, že zas bude průšvih. Když jsem pootevřel oči, zahlídl jsem naštvanou Esme a Carlisle jak si bezmocně schoval hlavu do dlaní. Edward se nenápadně snažil odtáhnout svůj klavír co nejdál od nás.

To už mě ale Rosalie rozzuřeně mlátila po hlavě a obohacovala můj slovník o několik nových výrazů. I se zbytky postele jsme se totiž ocitli o patro níže v obývacím pokoji.

Všem bylo jasné, že klidné dny u Cullenů skončily.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká jsou rána Emmettova: