Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Tak koho, Bello - 1. část

12.09.2010 (17:00) • KrisS • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3050×

1. část

Do pokoje proudil studený vítr. Podívala jsem se směrem k oknu a okno bylo otevřené. To je divné. Přísahala bych, že jsem ho zavírala. Jenže to nejdivnějšího nebylo otevřené okno, ale velký, černý havran sedící na něm. Nevím proč, ale jako havran mi nepřišel. Jeho oči byly příliš moudré a seděl příliš nehnutě. Nevím proč, ale běhal mi z něho mráz po zádech a zároveň jsem měla nutkání se k němu přiblížit. Sesunula jsem nohy z postele a jako v tranzu jsem přistoupila k ptákovi.

„Pojď už, lásko,“ pobídl mě můj vyvolený a vytrhl mě z mých vzpomínek. Jenom jsem se usmála. Nechápala jsem, nad čím jsem váhala. Možná by mě potkalo štěstí, ať bych se rozhodla jakkoliv, ale tohle byl ten pravý život, rozhodla jsem se správně.

„Takže to byla jenom hra? Nic víc?“ ptala jsem se rozčileně a zároveň zdrceně Edwarda.

„Ty prostě nepatříš do mého světa, Bello,“ řekl smutně.

„Patřím k tobě,“ zavzlykala jsem. To musí být zlý sen.

„Ne, nepatříš.“

„Já jdu taky!“ Hlas se mi třásl a dýchání mi začínalo dělat problémy.

„Nechci, abys šla!“

„Ale, ale… To všechno co jsi mi říkal, co jsi dělal… to všechno byly jen, jen lži?“

„Ne, jistěže ne. Miloval jsem Tě. Myslím, že tě budu vždycky milovat. Svým způsobem. Skoncujme s tím, dokaď to jde. A navíc už je na čase jít jinam.“

„Ale proč?“ zeptala jsem se. „Nic pro tebe už neznamenám?“

„Jistěže znamenáš. Ale tohle se stává, Bells. Lidé si přestanou rozumět, potřebují něco jiného, nebo se stane něco, po čem si začneš uvědomovat, že to není co dřív. Ani pro mě to není lehké. Vím, že mi asi nevěříš, ale… Další důvod je, že jsem upír a ty člověk. Stejně bychom se jednou museli rozdělit. Není to náš první, ani poslední rozchod. Vrátíme se oba tam, kde jsme skončili…“

„Tohle je jiné… Tenhle cit je jiný. Nikdy jsem nebyla zamilovaná, ne doopravdy,“ hlesla jsem.

„Nic netrvá věčně,“ řekl smutně.

„Něco ano,“ zašeptala jsem.

„Bello, nedělej to ještě těžší, prosím. Změnila jsi mi život. Jsem lepší člověk. Nejsem už takový kretén a nemyslím si, že musím dostat každou. Jsem ti vděčný, ale…“

„Ne, Edwarde, jsi přesně takový. Jsi pořád stejný. Vůbec ses nezměnil,“ řekla jsem tvrdě.

„Zlobíš se. To je dobře. Sice jsem to nechtěl takhle, ale možná je to lepší. Sbohem, Bello.“ Poté mě nechal v lese samotnou. Zlomenou, zmučenou a samotnou. Vzal si s sebou všechno. Odvedl mi i nejlepší kamarádku, mojí druhou rodinu. Myslela jsem, že už nikdy nepocítím ten cit…

„Bello, no konečně!“ zašveholila Alice, když jsme po schodech sestoupili do obýváku. „Ještě něco. Mimochodem v těch šatech vypadáš nádherně!“ Doběhla ke stolku u okna a tam něco sebrala. „Tady.“ Přiběhla ke mně a v ruce držela řetízek s malým přívěskem. „K těm šatům se skvěle hodí.“

„Páni! Ten je nádherný! Děkuju, Alice,“ usmála jsem se na ni a objala ji.

„Zapneš mi ho?“ otočila jsem se na něj s úsměvem a podala mu řetízek.

„Samozřejmě,“ přitakal a otočil si mě k sobě zády. Shrnula jsem si vlasy z krku a on mi jemným dotykem řetízek zapnul.

Dojela jsem do rezervace k červenému domku a vystoupila. Rozhlížela jsem se a skrz provazy deště mi to dalo dost práce.

„Co tu děláš?“ Prudce jsem se otočila za tím hlasem. Stál tam Jacob, ale vypadal jinak. Měl ostříhané vlasy a stál tam jenom v plátěných krátkých kalhotách. Všimla jsem si i tetování, jenž mu zakrývalo rameno. Všimla jsem si, že byl ještě svalnatější než posledně.

„Neozval ses,“ vyčetla jsem mu.

„Neměla bys tady být,“ řekl ostře a na tváří měl ten samý výraz jako měl vždycky Sam. Tak celkově mi připadal jako on a jeho partička.

„Dostal tě Sam?“ Ničilo mě ho vidět takhle. Jeho výraz byl tvrdý a přesto jsem v jeho očích viděla lítost.

„Jdi pryč, Bello.“

„Rozcházíš se se mnou?“ Už zase jsem cítila ten tlak v hrudi. To samé jako u Edwarda. Od Edwardova odchodu jsem s nikým jiným nechodila. Trvalo to docela dlouho, ale pak jsem si začala uvědomovat, že to, co cítím k Jakovi, není jenom kamarádství. To Jacob mi pomohl držet se. Myslela jsem, že to on mě drží pohromadě a že s ním prožiju své štěstí, ale spletla jsem se. Jake mlčel a najednou se zadíval někam za mě. Jen aby se mi nemusel podívat do očí.

„Aha,“ hlesla jsem.

„Je mi to líto, Bello. Tak strašně líto, ale… Já nemůžu. Nemůžeš to pochopit. Nemůžu s tím nic dělat, já…“

„Je to v tobě, že? Jasně, vždycky je to ve vás! Mě tohle nebaví, vážně. Nejdřív se chováte, jako by nikdo jiný neexistoval. Naslibujete mu samé lži, a pak ho odkopnete jako nějakého psa. Myslím, že už další rozchod nezvládnu. Ani nevíš, jak moc to bolí! Tak moc, že mám pocit, že mi srdce vyletí z hrudníku. Celý život jsem si myslela, že vím, kam patřím. Myslela jsem si, že patřím do toho idylického světa plného drahých šatů, bot, večírků a těch povrchních lidí, co si říkají kamarádi. Myslela jsem, že tam patřím. Do společnosti, k té smetánce v New Yorku. Pak jsem se musela přestěhovat sem, do Forks. Tady bylo taky spoustu povrchních, snobských lidí, ale i pravých přátel. Trvalo mi, než jsem zjistila, co je pro mě to správné, ale… Chovala jsem se hrozně. Byla jsem obklopena lidmi, kteří si říkali kamarádi. Pak jsem se zamotala s tím nejpovrchnějším klukem, kterého jsem kdy poznala. V tomhle světě je to vždycky všechno, nebo nic. Byl tak zvláštní a tajemný. Zamilovala jsem se. Poprvé v životě jsem cítila skutečnou lásku. A hádej co. Po té nekonečně dlouhé době jsem našla místo, kam patřím. Už jsem to věděla. Nebylo to povrchní místo s povrchními lidmi. Já vím, že jsem byla taky taková, ale změnila jsem se. A pak se i tohle místo, kam jsem měla patřit po zbytek života, vytratilo. Už jsem nepatřila zase nikam. A najednou ses objevil ty. Vždycky jsi tu byl, ale až teď jsem si mohla všimnout toho světla, cos mi přinášel do života. Jenže je to zase pryč. Já už to nesnesu. Dělej, co musíš, ale ty pochop, že já budu dělat to, co musím dělat já.“

„Je mi líto. Otoč se a jeď domů! Je to tu nebezpečné, mohla bys přijít k úrazu.“ Každé slovo vyslovil skrze zuby. „Chci abys odešla, hned!“

„Jasně, Jaku. Už jdu.“ Hlas mi selhal.

„Promiň, Bello.“ A otočil se.

„Vypadáš nádherně.“ Pohladil mě po vlasech, otočil si mě k sobě čelem a přitáhl si mě na svou hruď.

„No tak! Pojďte už,“ popohnal nás nedočkavě Emmett.

„Ty se těšíš na školní ples?“ zeptala jsem se a zasmála se.

„No jasně! Bude to psina.“ Musela jsem se zasmát.

„Nemůžu to zastavit, Bello. A jsi docela sobecká. Nejsme pro tebe ty správné příšery?“ Stáli jsme s Jakem na pláži v rezervaci a hádali jsme se.

„Jaku, zabíjíte lidi! Jakou příšeru si mám asi tak vybrat?“

„Cože? Ne, Bello, my žádné lidi nezabíjíme, nejsme vrahové.“

„A tak kdo teda?“

„Opravdu tě to nenapadá, Bello? Ne všichni jsou tak neškodní jako Cullenovi.“

„Upíři,“ hlesla jsem tiše.

„Ano, to jediné co zabíjíme.“

„Ach, Jaku, můžou tě zabít! To není dobrá společnost!“ vydechla jsem zděšeně.

„Neboj se, Bells. Mně a smečce neublíží,“ pronesl a něžně mě objal.

A tak jsem si vyslechla všechny příběhy. Všechno do sebe zapadalo a já nemohla uvěřit tomu všemu. Je možné, že všechny ty historky jsou pravda? Ty historky, které se vymykají normálnímu myšlení? Lidé se narodí a umřou. To je svět, ve kterém žijeme. Tak jak je možné, že je to všechno pravda?

„Teď všechno bude tak jednodušší, když to všechno víš.“ Usmál se na mě Jake a naklonil se ke mně.

„Ne, Jaku,“ zarazila jsem ho, když jeho rty byly jen kousíček od těch mých.

„Bello, já to tak nemyslel, to přece víš. Nemohl jsem udělat nic jiného. Musel jsem tě ochránit,“ říkal a díval se mi do očí. Byla to pravda. Upřímnost a oddanost v jeho očích byla tak lákavá a já přesto nemohla zapomenout to, co řekl tehdy.

„Já vím, Jaku. Jenže já to nemůžu jen tak ignorovat. Ublížil jsi mi. Ani nevíš, jak moc jsi mi ublížil. Zkus mi dát čas. Zkusíme být prozatím přáteli. Musím všechno vstřebat a promyslet si pár věcí. A hlavně zjistit, co chci.“

„Dobře, chápu to,“ povzdechl si a když viděl, jak se na něj dívám, usmál se. „A jen abys věděla, vím přesně, jak moc to bolelo.“ Pohladil mě a přivinul si mě do náručí.

Vyšli jsme před dům a pomalu se nasoukali do aut. Džentlmensky mi otevřel dveře a já se na něj překvapeně podívala, nikdy mě nepřestane překvapovat. Nasedla jsem a on si nastoupil ke mně. Opřela jsem se mu o hruď a zadívala se do těch jeho temných očích. Úplně mě k sobě připoutal pohledem. Zaregistrovala jsem jeho kočičí úsměv a pak už jsem cítila jeho dech na mé tváři. Chytila jsem ho za zátylek a vlepila mu malý polibek. Chvíli jsem jeho rty jenom ochutnávala, ale poté se zapojil i on a my se líbali doopravdy. Ano, opravdu jsem si vybrala skvěle…

Zdál se mi zlý sen. Stála jsem znovu v lese, na tom místě kde mě opustil Edward. Když odešel, stejně jako tenkrát, přišel na jeho místo Jake. Vyřkl další hnusná slova a já se zhroutila. Možná že se Jakovo chování vysvětlilo, ale já se přes to nemohla přenést. Zkusila jsem až mnoho bolesti a když si i on přisadil, nedalo se to jen tak vymazat. Jacob se ale dál snažil. A já mu za to byla vděčná, na jednu stranu. Ale na tu druhou jsem mu nedokázala odpustit. Tato stránka byla hluboko uvnitř mě, ale byla tam. I když jsem ji potlačovala. Ta bolest z toho snu se nedala už unést a já se díky bohu probudila. Byla jsem celá upocená a ztěžka oddychovala. Do pokoje proudil studený vítr. Podívala jsem se směrem k oknu a okno bylo otevřené. To je divné. Přísahala bych, že jsem ho zavírala. Jenže to nejdivnějšího nebylo otevřené okno, ale velký, černý havran sedící na něm. Nevím proč, ale jako havran mi nepřišel. Jeho oči byly příliš moudré a seděl příliš nehnutě. Nevím proč, ale běhal mi z něho mráz po zádech a zároveň jsem měla nutkání se k němu přiblížit.

Sesunula jsem nohy z postele a jako v tranzu jsem přistoupila k ptákovi. Z těch jeho očí a z toho jeho pohledu mě mravenčilo v břiše a běhal mráz po celém těle. Bylo to divné. Ten pták byl divný.

„Kšá! Vypadni!“ Odehnala jsem ho z okna a rychle za ním zavřela. Vydechla jsem a opřela se o zavřené okno.

Další>

shrnutí

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tak koho, Bello - 1. část: