Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ta pravá...

18.06.2010 (15:00) • EdBeJa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4790×

Je mi jasné, že jsem nepřišla s ničím novým. Pokud budete mít i přesto chuť na téma Bella a Edward, i když vše nedopadne tak, jak by si asi většina z vás přála, v tom případě vám přeji příjemné počtení. Děkuji za komentáře.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ta pravá...

Bella

Můj první den v nové škole. Vůbec se mi tam nechtělo. Všichni na mě budou koukat a na to jsem nebyla zvědavá.

Na škole ve Phoenixu jsem neměla moc kamarádů. Přesněji řečeno… žádného. Pár lidí se se mnou bavilo, ale nikdo nebyl mým skutečným přítelem. Zdála jsem se jim… divná? Asi jsem byla divná.

„Tati, drž mi palce, ať to přežiju,“ řekla jsem Charliemu. Podíval se na mě nechápavě.

„Bello, proč bys to neměla přežít? Je to jen škola,“ snažil se mě uklidnit, když viděl, že jsem trochu nervózní.

Rozloučila jsem se s ním a šla jsem ke svému náklaďáčku.

„Dnes budeme mít oba premiéru,“ pohladila jsem ho, než jsem si sedla za volant. Ještě jsem v něm nejela. Nebylo kdy. Táta mi ho přivezl od Blackových teprve včera. Bylo to staré auto, ale Jacob ho trochu poladil, takže by mi mohlo pár let sloužit.

Nadechla jsem se, nastartovala a rozjela se ke škole.

Přijížděla jsem na parkoviště a už teď jsem si všimla, že se pohledy všech obrací ke mně. To bude zlé. Zaparkovala jsem, zhluboka se nadechla a vystoupila z auta. Mířila jsem do kanceláře pro rozvrh a snažila jsem se nevnímat pohledy svých nových spolužáků. Občas na mě někdo něco zakřičel, ale já jsem dělala, že to neslyším. Vyzvedla jsem si rozvrh a nějaké další papíry a šla jsem na svoji první hodinu.

Edward

„Pohněte,“ křikl jsem na ostatní. Neustále jsem na ně čekal. Měli na sebe celou noc a ještě museli ráno zdržovat při společné sprše a kdoví při čem ještě.

Po chvíli začali scházet ze schodů jako vždy dobře naladěni. Ani jsem se jim nedivil. Kdybych měl s kým trávit noci, také bych měl asi lepší náladu.

Nastoupili jsme do mého auta a vyjeli ke škole.

Alice s Jasperem si vzadu něco špitali, a pak se začali líbat.

„Můžete si to nechat na doma, prosím?“ pronesl jsem znuděným hlasem.

„Ale no tak, brácha. My přece nemůžeme za to, že nemáš holku,“ řekl Emmett a zazubil se na mě. Ostatní si mysleli něco podobného, tak jsem se radši věnoval řízení a přestal jsem je vnímat.

Mohl jsem snad za to já, že mě ještě žádná holka neuchvátila natolik, abych s ní chtěl být? Jo, Tanya se mi líbila, ale jen líbila. Nechoval jsem k ní žádné hlubší city. A potkal jsem i další upírky, které by mě chtěly, ale já jsem nechtěl je. Přece někde musí být ta pravá pro mě.

Vjel jsem na parkoviště a hned mě upoutal náklaďák, který tu určitě nikdy v minulosti nestál. Komu patřil? I ostatní se ptali na to samé.

Zaparkoval jsem kousek od něj a všichni jsme vystoupili. Sledoval jsem, kam všichni na parkovišti upírali svůj pohled. Pozorovali dívku, která právě vcházela do budovy školy. Byla nová? Musela být nová, jinak by na ni ostatní tak nezírali.

„Sejdeme se na obědě,“ řekl jsem zbytku své rodiny a spěchal na první hodinu.

Měl jsem biologii. Vstoupil jsem do třídy a posadil se do lavice. Zazvonilo. Učitel vešel do třídy a začal svoji výuku.

Ozvalo se zaťukání a poté vešla do třídy ta nová holka.

„Dobrý den, omlouvám se, trochu jsem zabloudila,“ řekla potichu a zarděla se.

Nadechl jsem se a to jsem neměl dělat. Její květinová vůně mě udeřila do nosu takovou silou, že jsem nevěděl, co dělat.

Hmm, docela dobrá baba. Pomyslelo si pár kluků ve třídě. Holky zhodnotily její oblečení a bílou pleť. Jinak je moc nezajímala.

„Isabella Swanová, dcera policejního ředitele. Vítej u nás ve škole. Posaď se tam, kde je místo,“ pronesl učitel, když si přečetl jméno dívky. Moment, řekl jí, že si má sednout tam, kde je místo? Rozhlédl jsem se po třídě a moje tušení mě nezklamalo. Jediné volné místo bylo vedle mě. Tak to byl konec. Naposledy jsem se nadechl. Plameny mi šlehaly v krku a monstrum ve mně se probíralo k životu.

Teď už se o ni začaly zajímat i holky ve třídě. Ale ne kvůli jí samotné, ale kvůli tomu, že jí záviděly, že bude sedět vedle mě.

Pomalým krokem došla k lavici, ve které jsem seděl já a posadila se vedle mě.

Proč se tváří tak zmučeně? A proč si drží ruku přes nos a pusu? Copak smrdím? Četl jsem její myšlenky. Trochu se sklonila a přičichla si k sobě. Nesmrdím, tak co mu je? Ptala se sama sebe.

Otočila hlavu k tabuli a začala vnímat učitele a jeho výuku. Nedýchal jsem, ale nebylo mi to nic platné. To monstrum ve mně mi celou dobu připomínalo vůni její krve. Nejraději bych se z ní napil hned teď a tady. Jenže co by mi na to asi řekla moje rodina? Tak dlouho jsem odolával lidské krvi a teď se vrhnu na holku, kterou znám sotva pár minut? Občas jsem se na ni během hodiny podíval, ale když jsem viděl její červené tváře a tepnu, která jí vystupovala na krku, přál jsem si jediné. Aby už byl konec hodiny. V kapse mi zavibroval mobil. Aniž bych se na něj podíval, bylo mi jasné, kdo mi píše. Určitě to byla Alice. Viděla můj vnitřní boj.

Zvonek ukončil hodinu a já jsem vystřelil ze třídy, div jsem nesrazil nějakého kluka v uličce.

Vyběhl jsem z budovy školy a zamířil jsem na okraj lesa.

Po chvíli dorazil zbytek mojí rodiny.

„Edwarde, co to mělo znamenat?“ ptala se mě Alice.

„Musím pryč. Nemůžu tu být, když je tu ona,“ zašeptal jsem. V krku jsem stále cítil plameny, když jsem si vzpomněl na její vůni. Zkusil jsem si vybavit, jak vůbec vypadala. Měla dlouhé hnědé vlasy, bílou pleť a oči barvy hnědé čokolády.

„Jak pryč, Edwarde?“ zeptala se Rose. Nechápala, že chci odejít kvůli nějaké lidské holce.

„Nechám vám tu auto, ať se dostanete v pohodě domů,“ řekl jsem jim. „Zaběhnu si domů pro pár věcí a asi se chvíli neuvidíme,“ dodal jsem ještě. Koukali na mě zděšeně a zmateně, ale já jsem nemohl jinak. Dal jsem klíče od auta do ruky Emmettovi, hodil jsem na ně omluvný pohled a rozběhl jsem se lidskou rychlostí dál do lesa. Jakmile mi zmizela škola z dohledu, přidal jsem na rychlosti.

„Edwarde, konečně,“ vítala mě po týdnu Esme. „Tolik jsem se o tebe bála,“ řekla a už mě objímala. Najednou se okolo mě objevila celá moje rodina. Musel jsem si přiznat, že i když s nimi většinou nebylo lehké soužití, vzhledem k tomu, že jsem byl sám, tak se mi po nich stýskalo. Myšlenky všech byly nadšené. Byli rádi, že jsem doma.

„Synu, jsem rád, že jsi tady,“ pronesl Carlisle a položil mi ruku na rameno. „Rozmyslel sis, co dál?“ zeptal se.

„Budu zase chodit do školy. Přece mě nějaká holka nerozhodí,“ prohodil jsem ledabyle. Kdyby věděli, jak jsem se celý týden trápil, kdykoliv jsem si vzpomněl na její hluboký pohled a její vůni. I teď jsem znovu cítil, jak mi plameny propalují hrdlo. Rozhodl jsem se, že to ale překonám. Když budu chodit do školy, třeba si zvyknu na její vůni a za pár týdnů, možná měsíců, už mě nebude dráždit. Alespoň jsem v to doufal.

Ráno jsme se všichni naskládali do auta a vyjeli jsme ke škole. Její auto jsem na parkovišti neviděl. Ještě tu nebyla.

„Tak se drž, brácho,“ řekl Emmett a poplácal mě po zádech.

Kdybych něco viděla, napíšu ti na mobil. Kdyby to mělo být hodně zlé, přijdeme pro tebe. Vždy je tu možnost odstěhovat se. Mluvila na mě myšlenkou Alice.

„Díky,“ řekl jsem jim a vydal se do učebny biologie.

Posadil jsem se a snažil se nemyslet na její vůni. Třeba dnes ani nedorazí. Jenže… Na jednu stranu jsem nechtěl, aby dorazila, protože jsem se bál, že jí ublížím, ale na druhou jsem ji chtěl vidět. Něčím mě přitahovala a nebylo to jen její vůní.

Jsem zvědavá, zda bude dnes na hodině. Zaslechl jsem její myšlenky, když byla ještě na chodbě. Pořádně jsem se nadechl. Po chvíli vešla do třídy.

Viděl jsem, jak se jí roztáhla tvář do úsměvu, když mě uviděla.

Je tady. Konečně. Pomyslela si, a když došla až k naší lavici, posadila se.

„Ahoj, já jsem Edward,“ představil jsem se jí.

Podívala se mi do očí a zarazila se. Neměly jeho oči minule jinou barvu? Nebo se mi to jen zdálo? Všimla si? Nikdo z ostatních lidí si nikdy nevšiml, jakou barvu měly naše oči.

„Bella,“ zašeptala a sklopila pohled. Říkala si Bella. Líbilo se mi to.

Učitel začal přednášet svůj výklad. Bella k němu zvedla oči a začala vnímat jeho slova. Do konce hodiny už jsme spolu nepromluvili.

Uběhlo čtrnáct dní. Občas jsem s Bellou prohodil pár slov na hodině, ale jinak jsem se jí snažil vyhýbat. Její vůně mě stále dráždila, takže i když jsem věděl, že by se mnou chtěla mluvit a i já jsem to chtěl, nemohl jsem s ní být.

Opět jsme měli společnou hodinu. Asi v půlce mi Bella podstrčila vytržený papír ze sešitu. Podíval jsem se na něj a tam stálo:

Nechtěl by ses se mnou po škole projít? 

Přečetl jsem si tu větu ještě jednou, a pak jsem se podíval na Bellu. Trochu zčervenala, což mi přivodilo další bolest v krku. Vzal jsem do ruky tužku a přemýšlel jsem, co napsat. Rozhodně jsem ještě nebyl připravený na to, být s ní někde sám. Její myšlenky ale přímo prosily, abych jí odepsal, že chtěl. Rozhodl jsem se to risknout a napsal jsem to, co si přála. 

Chtěl. Sejdeme se po škole u tvého auta. 

Posunul jsem papír k ní, a když si přečetla odpověď, její ústa se roztáhla do úsměvu. Uchopila do ruky tužku a na chvíli se zamyslela. Napsala to, co jsem ani nemusel číst, vzhledem k tomu, že jsem to vyčetl z její mysli. 

Těším se. 

Usmál jsem se na ni a schoval jsem papír do svého sešitu.

Hodina skončila, Bella vstala, obdarovala mě úsměvem a odešla ze třídy. Musel jsem si přiznat, že jsem se začínal i já těšit na to, až spolu budeme sami.

Na obědě mě ostatní odrazovali od setkání s Bellou. Věděli, že jsem to monstrum v sobě ještě úplně nepřemohl.

„Edwarde, neriskuj. Nedopadne to dobře, a pak budeš nešťastný,“ nabádal mě Jasper. Myšlenky ostatních na mě promlouvaly v podobném duchu.

„Edwarde, ona je ta, na kte-“

„Já to zvládnu,“ odsekl jsem jim a přerušil tak Alice, která se mi snažila něco říct. Bylo mi jasné, že by mě odrazovala od setkání s Bellou. Já už jsem se ale rozhodl, že se s ní chci setkat. Táhla mě k ní nějaká neviditelná síla, kterou jsem nedokázal pojmenovat. Vstal jsem od stolu a šel na odpolední vyučování.

Bella 

Poslední hodina právě skončila a já jsem se nemohla dočkat, až budu s Edwardem sama. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Nikdy se mi nikdo tak nelíbil. Nikdy jsem s nikým nechtěla být tak moc, jako s ním. Měla jsem pocit, že se mi spíš vyhýbá, ale když dnes souhlasil se schůzkou, usoudila jsem, že jsem se možná mýlila. Třeba byl jen tak nesmělý jako já. Než jsem mu dnes napsala, odhodlávala jsem se k tomu několik dní. Ani myslet jsem na to nemohla, protože jsem hned zčervenala. Posbírala jsem si svoje věci a vyšla jsem ze třídy. Spěchala jsem po chodbě, abych už byla venku.

Viděla jsem ho stát opřeného o můj náklaďáček. Ruce měl v kapsách kalhot a usmíval se.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když jsem přišla až k němu.

„Ahoj,“ odpověděl mi. Skousla jsem si ret. Když jsem mu psala o schůzku, neměla jsem vymyšlené, kam bychom mohli jet. A ani teď jsem na tom nebyla lépe.

„Tak pojedeme? Co kdybych tě vzal na jedno místo, kam chodím moc rád?“ zeptal se mě, když jsem nic neříkala a jen ho pozorovala. Super a je rozhodnuto. Ulevilo se mi.

„Proč ne?“ prohodila jsem, a protože ke mně Edward natáhl ruku, předpokládala jsem, že chce řídit. Položila jsem mu do ní klíče od auta a šla si sednout na místo spolujezdce.

Ještě než jsme vyjeli, stáhl si Edward okénko.

„Není ti zima?“ zeptal se. Zakroutila jsem hlavou.

Až když jsme vyjížděli z města, uvědomila jsem si, že vlastně Edwarda pořádně neznám. Co když mě někam zaveze a tam mi něco udělá? Od táty jsem slyšela pořád, abych na sebe dávala pozor, abych si vybírala, s kým se kam vydám… Ne, vždyť to byl spolužák. Proč by mi chtěl ublížit? Zahnala jsem myšlenku na Edwarda jako násilníka.

Zaparkovali jsme na okraji lesa. Edward vystoupil a jako gentleman mi otevřel dveře od auta.

„Půjdeme kousek po svých, nevadí?“ zeptal se mě.

„Pokud to není moc daleko…“ řekla jsem. Neměla jsem moc dobrou fyzičku.

„Je to opravdu jen kousek,“ ubezpečil mě Edward, mrkl na mě a vydal se směrem do lesa. Následovala jsem ho. Párkrát jsem zakopla, ale ustála jsem to. Sledovala jsem zem, že jsem si ani nevšimla, když Edward zastavil a lehce jsem do něj vrazila. Měl tak pevné tělo, že jsem měla pocit, jako bych narazila do skály.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu. Zvedla jsem hlavu a podívala se před sebe.

Před námi byla malá louka posetá fialovými květy. Nádhera. Vypadalo to tu jako v pohádce. Rozběhla jsem se doprostřed louky a svalila se do trávy. Cítila jsem se skvěle. Zavřela jsem oči.

Tráva vedle mě trochu zašustila, jak si do ní Edward lehl.

Edward 

„Chodím sem, když si potřebuji pročistit hlavu,“ zašeptal jsem.

„Je tu krásně,“ zamumlala Bella. Oči měla stále zavřené. Lehce jsem se nahnul nad ni. Líbila se mi. Nebyla jako ty krásky ze školy, ale mně se líbila. Dokonce bych si troufl i tvrdit, že pro mě byla krásná. Nadechl jsem se a to jsem neměl dělat. Plameny mi šlehaly v krku, že jsem měl pocit, že se musím hned teď napít. Bella otevřela oči, a když mě viděla tak blízko u sebe, pomyslela na to, že by mě chtěla políbit. Než jsem stačil zareagovat, trochu se nadzvedla a přitiskla nesměle svoje rty na moje. To byla poslední kapka. Potřeboval jsem uhasit žízeň a neviděl jsem jinou možnost, než se napít z ní. Políbil jsem ji na tvář a pomalým pohybem, abych ji nevylekal, jsem se sunul k jejímu krku. Vzrušeně vzdychla. Olízl jsem zlehka tepnu, ve které jí pulsovala krev, a už jsem nemohl couvnout, i kdybych sebevíc chtěl.

V kapse mi začal vibrovat mobil, ale mně to bylo jedno. Nechtěl jsem teď poslouchat, že to nemám dělat, když to pro mě bylo vlastně přirozené. Rukou jsem pohladil Bellu po tváři a usmál jsem se na ni.

„Odpusť…“ zašeptal jsem. Podívala se na mě nechápavě a to bylo poslední, co jsem viděl. Zavřel jsem oči a svými zuby jsem se jí zakousl do krku. Monstrum vyhrálo.

Začala křičet a házet sebou, ale já jsem pil její krev a nemohl jsem se zastavit.

Po chvíli se její tělo přestalo hýbat. V tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem udělal a odtáhl jsem se od ní. Víčka se jí třásla, jak její tělo sláblo.

„Pr-proč?“ vykoktala z posledních sil.

Nedokázal jsem jí na to odpovědět. Pohladil jsem ji po tváři a políbil ji na čelo.

Její srdce se zastavilo a ona naposledy vydechla. Z ran na krku jí vytékaly pramínky krve.

Zabil jsem ji. Já ji zabil.

Nedokázal jsem přemoct to monstrum v sobě. Nedokázal jsem ho zahnat do nejvzdálenějšího kouta. Nechal jsem ho, aby vyhrálo.

Ani nevím, jak dlouho jsem seděl na zemi s mrtvou Bellou v náruči, když se za mnou ozvaly několikery kroky.

„Edwarde?“ řekla opatrně Alice a položila mi ruku na rameno.

„Já ji zabil, já ji zabil, já ji zabil…“ opakoval jsem stále dokola.

„Proč jsi mi to nevzal, když jsem ti volala?“ zeptala se Alice. Nereagoval jsem. Zabil jsem ji. Zabil jsem Bellu.

„Edwarde, proč jsi mi to nevzal?“ zopakovala zvýšeným hlasem Alice svoji otázku. Najednou klečela přede mnou.

Její myšlenky na mě něco křičely, ale nedokázal jsem se na ně soustředit. Zíral jsem do obličeje dívky, kterou jsem zabil.

Edwarde, podívej se. Nabádala mě Alice myšlenkou. A pak mi ukázala, kvůli čemu mi volala.

Šel jsem ruku v ruce s Bellou. Občas jsem se k ní nahnul a políbil ji na rty. Dívala se na mě svým hlubokým pohledem. Zvedl jsem hlavu a podíval se na Alice. Oči Belly měly v její vizi medově zlatou barvu.

„Alice…“ vypravil jsem ze sebe zděšeně.

„Ona byla ta pravá, Edwarde. Na ni jsi čekal tak dlouho. To jsem se ti snažila říct už v jídelně, ale ty jsi mě nenechal domluvit,“ zašeptala ztrápeně a podívala se do Belliny tváře v mojí náruči.

„Neee…“ zakřičel jsem a přivinul si Bellu těsně ke svému tělu.

Až teď mi došlo, že ta neviditelná síla, která mě k ní táhla, byla láska…

Shrnutí

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ta pravá...: