Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ta navíc

01.07.2012 (15:00) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2650×

„Musíme si něco vyjasnit,“ vyhrkla jsem místo pozdravu, sotva za sebou zavřel dveře.

„Trochu netradiční přivítání,“ usmál se a dvěma kroky byl u mě. Na ten okamžik jsem se připravovala celou noc, představovala jsem si, jak mu naprosto klidným hlasem řeknu, jak jsem se rozhodla, ale najednou se mi celý můj proslov vykouřil z hlavy.

Asi na mě bylo poznat, že něco není v pořádku, protože mu lehký úsměv zmizel z tváře a opatrně ke mně natáhl ruku. Konečky prstů mě pohladil po tváři a tázavě se na mě díval.

„Co se děje?“ zeptal se mě tiše a starostlivě. Jeho ruka mi přejela po tváři a zastavila se na boční straně krku, který jsem měla úplně stažený. Byla jsem zvyklá na to, jak ledovou měl kůži, po většinu času to ale bylo spíše příjemné, protože kdykoli se mě dotkl, měla jsem dojem, že musím shořet.

Zavrtěla jsem hlavou a v duchu nadávala sama sobě. Tohle prostě nikdy nedokážu. Nikdy mu nedokážu říct sbohem, otočit se k němu zády a odejít. Ale věděla jsem, že to já jsem třetí vrchol milostného trojúhelníku. To já jsem tady byla navíc, ten vetřelec. Ten pocit ve mně vyvolával sžíravou provinilost, ale já si nedokázala pomoct. Ani před půl rokem, kdy jsem jej poprvé potkala, ani teď.

Postavila jsem se na špičky a políbila ho. Ochotně mi polibky oplácel, jednu ruku stále přidržoval na mém krku, druhou mi omotal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě blíže.

Nervozita ze mě jako zázrakem spadla, ale to bylo nejspíše tím, že jsem v ten okamžik nedokázala myslet na nic jiného než jeho. Někde vzadu sice byl hlásek, který mi radil, ať to nedělám, že to potom bude o to těžší a bolestivější, ale byl tak slabý, že jej šlo snadno ignorovat.

Nakonec jsem se od něj přece jenom odtáhla, ale především proto, že jsem se potřebovala pořádně nadechnout a mému splašenému srdci hrozil infarkt.

„Chtěla sis se mnou o něčem promluvit?“ zeptal se mě, aniž by mě pouštěl. Stále mě držel blízko sebe, což mi uvažování ani trochu neusnadňovalo. Neochotně jsem mu pravou ruku vypletla z vlasů a spustila ji volně podél těla. Levačka se nechtěla ani hnout z jeho hrudníku, na kterém jsem i přes látku cítila jeho vypracované svaly. Opět mě napadlo, jak je možné, že zrovna o mě má zájem někdo jako on. Se svým vzhledem mohl mít každou, na ulici se za ním otáčely třináctileté holky i čtyřicetileté vdané ženy.

„Ano,“ hlesla jsem a ta slova mě zase vrátila do reality. Opatrně jsem se vykroutila z jeho objetí a udělala krok dozadu. Přešlápla jsem na místě a kousla se do rtu. Musím mu to říct. Musím.

„Carlisle, vím, že jsme o tom spolu už několikrát mluvili, ale já to takhle už dál nezvládám,“ začala jsem potichu a s očima zabodnutýma do stěny nad jeho ramenem. „Já… vracím se domů.“

Přesně jako snad ve všech knihách, které jsem četla, následovalo po tomhle vážném a nečekaném oznámení několik neskutečně dlouhých vteřin, během kterých panovalo v místnosti přímo hrobové ticho. Jediným zvukem v té chvíli bylo tikání hodin na stěně nade mnou. Ten zvuk byl otravný a mě drásalo nervy, jak odměřoval čas, po který stál Carlisle naproti mně úplně nehybně a tiše. Vypadalo to, jako kdyby úplně zamrznul uprostřed pohybu. 

Po sedmnácti vteřinách konečně promluvil. „Domů? Tím myslíš Pasadenu?“

Ztěžka jsem polkla a přikývla. „Ano, Pasadenu. Mám to tady ráda, ale nepatřím sem. A už vůbec nepatřím k tobě.“

Skoro mě okřikl. „To neříkej.“

„Ale je to pravda,“ namítla jsem slabě. „Tohle celé je šílené, není to skutečné. Je to obyčejný úlet.“ Teď jsem nemluvila ani tak na něj, jako spíše na sebe. Nahlas jsem opakovala to, co jsem si posledních několik hodin násilně vtloukala do hlavy.

„Tohle je skutečné, ani netušíš, jak!“ Jeho hlas byl o dost hlasitější než můj, ale naštěstí na mě nekřičel. To bych nezvládla. Udělal krok ke mně a ruce mi položil na ramena. Tvrdohlavě jsem zabodla pohled do země a umínila jsem si, že jej ani za nic nezvednu.

„Podívej se na mě,“ vybídl mě polohlasně. „Prosím, podívej se na mě.“ Kombinaci jeho sametového hlasu a slova „prosím“ se nedalo vzdorovat.

Opatrně jsem vzhlédla a setkala se s pohledem jeho jedinečných, zlatých očí. Ta barva mě už při prvním pohledu zaujala – ještě jsem člověka s takovýma očima neviděla, navíc k němu tak nějak pasovala. Byla to teplá, příjemná, hřejivá barva, která pasovala k jeho povaze.

Už po prvním rozhovoru s ním mi bylo jasné, že jsem právě potkala jednoho z nejlaskavějších lidí v celé Americe. On se na mě nedíval jako na holku z Kalifornie, která se v tom malém, upršeném městečku ocitla úplnou náhodou. Sám nebyl místní, ale přistěhoval se sem z Anglie.

„Alexis,“ oslovil mě velmi vážně mým celým jménem, což nedělal často. „Neodjížděj,“ zaprosil naléhavě.

Upíral na mě stále svůj zlatavý pohled a mně to přimělo znovu pochybovat. Nechce, abych odjížděla. To mluví za sebe, ne?

„Bude to tak lepší,“ pronesla jsem nepříliš přesvědčeně.

„V čem? Oba nás to bude bolet,“ namítl šeptem a já pocítila hřejivý pocit, když to říkal – opravdu mu na mně záleželo, teď to bylo vidět ještě lépe, než když mi říkal, že mě miluje. Viděla jsem totiž, jak se mě snaží přesvědčit, slyšela jsem jeho bolestný tón, viděla ten šokovaný pohled, když jsem mu řekla, že odcházím.

Jeho obličej byl kousek od mého, skoro jsme se dotýkali nosy. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči, a snažila jsem se příval slz nějak zadržet.

„Tohle by nikdy nefungovalo. A nikdy to ani nefungovalo. Jenom jsme si to namlouvali.“ Hlas se mi na posledním slově zlomil a to jakoby dalo povel slzám, které mi okamžitě začaly stékat po tvářích. Každé slovo, které jsem teď řekla, byla pravda, jenom jsem si to předtím nechtěla připustit.

Jeho výraz ještě více zjihl a ruce, kterými mě až doteď držel za ramena, se mu pozvolna svezly po mých pažích k dlaním.  

„Neplač,“ zašeptal a váhavě mě konečky prstů pohladil po tváři, přičemž mi jednu nebo dvě slzy setřel, ale z očí se mi vzápětí vyřinuly další.  

„Necháme to tak, ano? Prostě jsem se už rozhodla. Já ti nechci rozvrátit rodinu.“

„Miluju tě.“            

Zmučeně jsem si povzdechla. „Ale ji taky.“

Na to nic nenamítl, ani nemohl, protože kdyby tvrdil, že to není pravda, lhal by. Věděla jsem, že svou manželku opravdu miluje, a nemůžu po něm žádat, aby opustil ji i své adoptované děti. Jediný, koho by měl vyškrtnout ze svého života, jsem totiž byla já.  

„Jenom chci, abys věděl, že tě taky miluju. Ale takhle to opravdu dál být nemůže. Přála bych si, aby ano, ale bohužel to nejde.“ Bolelo to o to víc, že tohle už bylo loučení. Čas říct „sbohem“ a definitivně odejít.

„Nelituju toho, že jsem tě poznala. Měj se hezky.“

Měj se hezky? Bože, co jsem to řekla? Napadalo mě deset dalších věcí, které jsem mohla říct, ale stejně by to asi pořád znělo stejně zoufale.

Stiskla jsem mu ruce, za které jsme se stále ještě drželi, ale do tváře jsem se mu neodvažovala podívat. Se sklopenou hlavou jsem se otočila a rázným krokem zamířila ke dveřím. Po cestě jsem na věšák pověsila klíčky od našeho bytečku. Už jsem se sem nechtěla nikdy vrátit, ani nemohla.

Tak trochu jsem čekala, že mě doběhne a pokusí se mě ještě zastavit, ale on zůstal stát na místě, pouze mravenčení v týle mi napovídalo, že sleduje má vzdalující se záda.

Opřela jsem si čelo o chladné sklo okénka a sledovala skrze něj dění na letišti. Několik párů loučících se v těsném objetí a s obličeji těsně u sebe mě přimělo odvrátit pohled. Nedokázala jsem se dívat na cizí štěstí, když já sama ještě před několika dny zažívala úplně to samé.

Ale teď? Teď jsem měla dojem, že bych ani neucítila, kdyby mi někdo zabodl nůž do hrudníku. Fyzická bolest by stejně nedokázala přehlušit tu psychickou, která mě ničila už od okamžiku, kdy jsem se rozhodla opustit Washington. Nechat za sebou to malé, studené a deštivé městečko Forks spolu s mužem, do kterého jsem byla zamilovaná tak, že to snad ani nebylo možné.          

Nikdy jsem nechápala ženy, které se klidně zapletly se zadaným, nebo ještě hůř – ženatým mužem. A už vůbec nic pěkného jsem si nemyslela o těch, které těmito románky rozbíjely rodiny. Ale já udělala přesně to, co jsem dříve tak odsuzovala.

„Alexis Brookeová. Jsem objednaná k doktorovi Fallerovi,“ oznámila jsem blonďaté sestřičce sedící za stolem.

„Pan Faller vám neřekl, že tento týden je na školení v New Yorku?“ zeptala se mě sestřička, když našla a přelétla pohledem moji složku.

„Aha,“ hlesla jsem překvapeně a nějak zvlášť chytře. „A není tady někdo jiný, kdo by mi předepsal léky a píchnul injekci?“

„Jistě, pan doktor Cullen jej zastupuje. Určitě vás přijme, ale asi si budete muset počkat.“

Přikývla jsem a odebrala se na jednu ze židlí naproti ordinaci mého alergologa.

Trochu opožděně jsem si uvědomila, že jsem si při dnešním ranním pobíhání po bytě přes hlavu přetáhla první, na co jsem narazila.  Byl to bílý svetr, jehož rukávy se ale určitě nedaly vyhrnout až k rameni. Když jsem si vzpomněla na ten pocit, jaký jsem měla minule, když jsem si musela před doktorem svlékat tričko, vyschlo mi v krku. Skvělé, další chlap, kterého vůbec neznám, ale on mě uvidí v džínách a podprsence.

Dveře klaply a vzápětí z ordinace vyšla mladá žena, kterou jsem tady už několikrát potkala. Jmenovala se Joan nebo Jane, jistá jsem si ale nebyla, protože jsem s ní nikdy nemluvila.

Nejistě jsem vstala a lehce zaklepala na pootevřené dveře. Zpoza nich se ozvalo zavrzání židle a potom kroky na linoleu. A potom se ve dveřích zjevil mladý doktor, ze kterého mi poklesla dolní čelist.

Nebyl o moc vyšší než já, mohla jsem být nanejvýš o deset centimetrů menší. V bílém lékařském plášti se to těžko posuzovalo, ale zdálo se mi, že je docela svalnatý, ale zase žádný kulturista. Měl až nezdravě bílou kůži, v kombinaci s blonďatými vlasy mě na chvíli napadlo, jestli není alespoň částečný albín. Pod očima měl světle fialové kruhy, jako kdyby se několik nocí pořádně nevyspal, ale to byla snad jediná drobná chyba v jeho obličeji. Rysy měl souměrné, lehce vystouplé lícní kosti a trochu větší nos, ale nic to neměnilo na faktu, že by mohl klidně nechat okamžitě práce doktora a jít dělat modela.   

 Ten pohled mě tak vytočil, že jsem v prvních několika vteřinách nedokázala poskládat nějakou souvislou myšlenku, jenom na něj zírala, jako kdybych poprvé v životě viděla muže. Bylo mi jasné, že taková reakce by se hodila spíše na nějakou nesmělou puberťačku nebo hrdinku románu z červené knihovny, ale nedokázala jsem si pomoct.

„Dobrý den. Eh... Omlouvám se, měla jsem přijít za doktorem Fallerem, ale jaksi tady není,“ vypadlo ze mě tak rychle, že tomu snad ani nemohl rozumět.

„Já za doktora Fallera zaskakuju, takže račte dál,“ usmál se na mě, z čehož se mi málem zamotala hlava.

Už tehdy mi bylo jasné, že jej tak snadno z hlavy nedostanu.

„Slečno, smím vám něco nabídnout?“ vyrušila mě ze vzpomínání nejistě drobná černovlasá letuška.

„Dám si neslazenou minerálku,“ zamumlala jsem po spěšném obhlédnutí plně naloženého vozíku, který tlačila před sebou. Letuška mi s ochotným úsměvem podala půllitrovou lahev a kelímek, a když se ujistila, že nic dalšího nepotřebuju, pokračovala dál. Na vymazání paměti bohužel žádný zázračný lék ještě nevymysleli.

Na chvíli mě napadlo, jaká je pravděpodobnost, že se mnou a dalšími cestujícími letadlo spadne. Takový kolos se přece nemohl udržet ve vzduchu… myšlenka, která by mě jindy děsila po celou dobu letu, mi teď připadala dětinská a nepodstatná.

Stejně jsem už měla dojem, jako kdybych umírala. Možná jsem už dokonce byla mrtvá. Zbývala jediná otázka – Budu se takhle cítit pořád? Říká se, že čas vyléčí všechny rány, ale je to pravda? Co když některé rány prostě jen tak nezmizí? Nikdy se nezahojí a budou mi bolestí dávat najevo, že tady stále jsou?

Pohled mi padl na dalšího oplácaného anděla s toulcem šípů na zádech a lukem v rukou pohupujícího se u stropu nákupního centra. Ta kýčovitá výzdoba mě opravdu deprimovala. Jak se to mohlo někomu líbit? Všude samá plyšová srdce, pugéty rudých růží a Amorové se svými pochybnými šípy lásky… párům procházejícím se obchody ruku v ruce to očividně nevadilo.

Možná bych mluvila jinak, kdyby se mnou byl někdo, kdo by mě držel za ruku a do ucha mi šeptal ty sladké nesmysly jako ostatní. Ale byla jsem sama na svatého Valentýna, takže nějaké porozumění dění kolem nepřipadalo v úvahu.

Raději jsem odbočila do menšího obchodu s oblečením a začala se se zájmem prohrabovat hromádkou poskládaných džínů. Díky tučným spropitným, která zanechávaly mladé páry v kavárně, kde jsem pracovala, jsem si mohla zase o trochu rozšířit šatník. Alespoň jedno pozitivum pro mě svátek zamilovaných bláznů měl.

Nakonec jsem se dvěma kousky zamířila na vyzkoušení. První byly tmavě modré bokovky potrhané na kolenou a lehce prodřené na pravém stehně. Druhé byly podstatně světlejší se zajímavě udělanými kapsami. Oboje měly něco do sebe a oboje mi nejenom že seděly, ale i slušely.

Po několika minutách otáčení se před zrcadlem jsem zamířila s oběma svými úlovky zpět ke stojanu s tím, že bude muset rozhodnout cena. Asi v půli cesty mě zastavil povědomý hlas.

„Slečna Brookeová, že?“

Překvapeně jsem se otočila na patě a ocitla se tváří v tvář doktoru Cullenovi. Rychle jsem si zastrčila několik neposlušných pramenů za ucho. To by mě zabilo, kdybych si ty vlasy pro jednou vyžehlila?

„Ano,“ přisvědčila jsem s úsměvem. „Pamatujete si mě,“ konstatovala jsem užasle.

„Mám dobrou paměť,“ odpověděl a ukázal zářivě bílé zuby v kolenapodlamujícím úsměvu. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že zrovna on je tady sám. Musel mít přítelkyni, každá slušná partie v tomhle malém městečku už byla zadaná. A on byl nadstandart, po kterém musela šílet nejedna sestřička nebo třeba doktorka.

„Kam se vám zatoulal doprovod?“ zajímala jsem se. Pořád mi to připadalo lepší než: „Jste tady sám?“, i když žádná originální otázka to nebyla.

„Manželka s dětmi vyrazili na nákupy do Atlanty… mě se povedlo vyvléknout. Alespoň jsem si mohl konečně vyřídit pár věcí.“ Manželka. Děti. Sakra.

„Aha. Ani jsem se nezeptala, kolik máte dětí?“ Snažila jsem se znít nenuceně, ale nedokázala jsem úplně zakrýt zklamání. Proč musí být všichni zadaní nebo úplně mimo moji ligu? On byl ke všemu obojí.

„Pět, jsou adoptovaní. Edward, Alice a Jasper chodí na střední, Emmett s Rosalií jsou na Harvardu,“ odpověděl a mě při zmínce o prestižní vysoké málem spadla čelist. Asi mě to nemělo udivovat, on sám musel mít opravdu dobrou školu, když byl doktor.

„Páni.“

„A vy?“ zeptal se mě se zájmem.

„Nakupuju a kritizuju výzdobu,“ odpověděla jsem a pozvedla ruku, přes kterou jsem měla přehozené dvoje džíny. Oči se mi opět stočily ke kýčovité krvavě rudé výzdobě pohupující se mi nad hlavou. 

„A nemůžete se rozhodnout,“ hádal lehce pobaveně.

„Tak nějak,“ přiznala jsem. Na chvíli mě napadlo zeptat se jeho, ale rychle jsem to zavrhla.

„Ty tmavší.“ Překvapeně jsem se na něj podívala, nebyla jsem si jistá, jestli jsem si to nevsugerovala. Fantazii jsem vždycky měla až moc bujnou.

„Prosím?“

„Ty tmavší se mi více líbí. Ale je to jenom můj názor,“ dodal, jako kdyby měl dojem, že mě jeho poznámka snad urazila.

„Ne, asi máte pravdu… ty tmavší jsou lepší. Děkuju za radu.“ Rozpačitě jsem přešlápla na místě, mozek mi velel, ať se rozloučím a zamířím k pokladně, ale já se s ním chtěla dál bavit. Něco mě na něm fascinovalo, přitahovalo. Nebyl to vzhled, bylo na něm něco jiného. To jeho galantní chování, milé vystupování…

„Nezašla byste se mnou na kafe?“ nabídl mi nečekaně a kývl hlavou doprava. Hned vedle tohoto obchodu se nacházela malá kavárna, velmi útulná, ale já zásadně dělala tržbu jenom podniku, ve kterém jsem pracovala. Nebylo to z principu, ale díky kartičce zaměstnance, díky které jsem měla padesátiprocentní slevu na všechno od kávy po zákusky.

Byla jsem zaskočená – on mě zve na… rande? Dalo se tomu tak vůbec říkat, když byl ženatý a měl děti? Ne, zase si něco namlouvám. Ale proč by mě jinak někam zval?

„Ráda,“ přikývla jsem.

Letadlo se rozjelo po ranveji a několik pasažérů se viditelně napjalo. Já sama cítila nepříjemný tlak a žaludek se mi sevřel, když se kola letadla odlepila od země a začali jsme stoupat.

Ty stísněné pocity ale odezněly, když se letadlo zastavilo v určité výšce a let vzhůru tím skončil. Poté se už nedalo ani poznat, že se vůbec pohybujeme, a já si mohla vydechnout stejně jako zbytek cestujících, kterým se zhoupnul žaludek stejně jako mně.

Současně mě ale zasáhla nová vlna bolesti – teď už to bylo definitivní. Už jsem nemohla vzít do zaječích a na poslední chvíli utéct zpátky na pevnou zem.

Malá část mě byla ráda, že se vrací domů, ale nedokázala přehlušit zbytek mého já, které tiše trpělo a představovalo si, jak nastupuju do autobusu zpět do Forks, mířím rovnou zpátky do našeho malého bytu a vrhám se Carlisleovi kolem krku. Ty představy byly tak krásné, až to bolelo víc než samotný odjezd. Dokázala jsem si do detailů představit, jak bych ho objala, on mě pevně držel a obličej by mi zabořil do vlasů, jak to často dělával…

„Děkuju za svezení. Je to od vás – pardon, tebe – milé,“ opravila jsem si rychle, když po mě vrhl krátký káravý pohled.

Stále jsem nedokázala uvěřit, že se ze čtrnáctého února přece jenom vyklubal příjemně strávený den. Více než hodinu jsme seděli v rohu kavárny u kulatého stolku nad ledovou kávou a povídali si. Ze začátku to byla neutrální témata, ale postupně jsme přešli k osobnějším tématům jako jeho rodina nebo můj pobyt ve Washingtonu.    

Usmál se na mě a beze slova vystoupil. Rychle oběhl auto a otevřel mi dveře. „To je samozřejmost.“

„Každý by to neudělal,“ namítla jsem, když jsem vystupovala. Dívala jsem se pod nohy, abych odhalila případný led, na kterém se mi už tolikrát povedlo uklouznout.

„To asi ne… ale každý není tak slušně vychovaný jako já,“ souhlasil a zabouchnul za mnou dveře.

Usmála jsem se a najednou nevěděla, co říct. Rozpačitě jsem uhnula pohledem a posunula si popruh batohu na rameni. Dech se mi u rtů měnil na páru, celou ulici osvětlovalo několik vysokých pouličních lamp a celé to vypadalo jako scéna z nějakého romantického filmu. Už chyběl jenom ten, který by mě políbil na rozloučenou. Měla jsem dojem, že stojí přímo přede mnou, ale celé odpoledne a část večeru jsem si připomínala, že on má rodinu.

Vypadalo to, že on je na tom stejně jako já. Taky pořádně nevěděl, co s očima nebo co říct. Alespoň mi tím ale dal nepřímo najevo, že dnešek byl zvláštní. Ne ve špatném smyslu slova, naopak. Oba jsme se bavili, uvolněně si povídali, dokonce se i smáli. Zřejmě z toho byl stejně zmatený a nesvůj jako já. 

„Tak ještě jednou díky… Měj se,“ vydechla jsem po několika nesnesitelně dlouhých chvílích tíživého ticha. Přinutila jsem se k lehkému úsměvu a vzápětí se otočila a zamířila po namrzlé zámecké dlažbě ke vchodu do domu, kde jsem bydlela v podnájmu spolu se dvěma vysokoškoláky – Ryanem a Travisem.

Za paži mě popadla jeho ruka a přiměla mě se otočit.

Stál blíže, než jsem myslela, téměř jsem do něj vrazila. Srdce se mi z té blízkosti rozbušilo a připadala jsem si jako paralyzovaná. Nedokázala jsem se ani pohnout, jenom sledovat, jak se jeho obličej až trýznivě pomalu přibližuje.

Když mě políbil, už byla nenávratně pryč i ta rozumná část mě, která mi radila, ať ucouvnu, odstrčím jej nebo mu vlepím facku. Ta část, která věděla, že tohle je špatné a nemůže to skončit dobře. Ta ale zmizela, když se jeho ledové rty otřely o ty moje a já začala ten polibek opětovat.

V očích mě opět začaly pálit slzy, kterým jsme se nebránila. Jenom jsem odvrátila obličej k okénku, aby mě nikdo jiný neviděl trpět. 

Tato jednorázovka je něco jako výstřel do tmy. Mé povídky nebývají tak dlouhé ani smutné, ale pod vlivem několika dojemných písniček a návštěvy múzy vzniklo toto. Právě proto vás prosím o komentáře, abych věděla, jestli má cenu napsat pokračování nebo třeba jinou jednorázovku v podobném neveselém duchu.,

Dodatečně upozorňuji - úplně se v téhle povídce neshoduji s popisem Meyerové, že upír se může doopravdy zamilovat jenom jednou. Carlisle tady miluje jak Alex, tak Esmé, jednu možná víc, druhou míň, ale to není schopný posoudit.   

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ta navíc: