Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Světlušky

03.04.2011 (18:00) • SmoulaXX • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1479×

Světlušky

Byl jsem neskutečně unavený, další písemka mě určitě zabije. Už mě nebavilo šrotit se na každý mizerný test jako idiot, i když vím, že lepší známku než tři mi pan Brown stejně nedá. A nestíhám vůbec nic, ani na fotbal s kluky nechodím kvůli učení. Na střední to bylo jednoduší. Absolutně mi chybí soustředění, bože, kde jsem nechal vzdělání?

Asi někde na raftingu v Kanadě.

Rázoval jsem parkovištěm před nákupním centrem a vzteklým pohledem jsem propichoval každého, kdo mi vstoupil do cesty. Nemám náladu na tlachání typu „jak sis užil léto, Panchi?“ nebo „tak, co holky, Panchi?“. Živě jsem si dokázal představit ty nejhorší scénáře, které se ještě pořád můžou stát. Proč jsem, sakra, musel jít na nákup já? Protože jsem úplně blblej.

Vzal jsem nákupní vozík a se skloněnou hlavou vyrazil do obchodu. Je tu docela hodně lidí, i když je sobota ráno, podivil jsem se a kradmo pozoroval zákeřný roh, ze kterého každou chvíli vyrazí nějaká ženská, co zná mojí mámu a bude se mě vyptávat na tisíc věcí. A já ji nebudu moct ani odmítnout, protože bych pak měl doma doslova peklo.

A jak jsem se tak díval, zjistil jsem, že kromě zlevněných rajčat visí na stěně ohromný plakát.

POSLEDNÍ LETNÍ FESTIVAL

Přijďte se slavnostně rozloučit s létem a oslavme společně příchod podzimu!

Stánky, suvenýry, pikniky a zábava pro každého!

Už tuto sobotu, nezapomeňte!

Nechápu, proč v Phoenixu slavíme podzim, když je tu léto tři sta šedesát pět dní v kuse. A taky nechápu, proč je moje účast povinná. Jasně – moje matka, místní drbna, tam být musí, kdo jiný by pomluvil celé město, ale proč já? Jen strašný chudák a nemůžu najít cereálie. Proč ty obchoďáky tak často přeorganizovávají? Pak nikdy nemůžu nic najít.

Jel jsem dál a zabořil nos nákupního seznamu delšího než, no… nejdelšího. Teď mě nenapadá ani smysluplné přirovnání. Zrovna jsem se snažil luštit hieroglyfy, které považuje moje matka za krasopis, když jsem s tím vozíkem na něco najel. Vyjeklo to a ohnalo se to cuketou. Jen tak tak jsem uhnul, abych nedostal vitamínovou bombu přímo do ucha.

„Co je?“ vyštěkla po mně ta holka a pořád svírala kus zeleniny jako zbraň. Vozík mi poskočil pod rukama, jak vytáhla nohu zpod jeho kolečka.

Pořádně jsem se na ni zadíval, znal jsem ji. Stephenie? Jo, tak se určitě jmenovala. Páni, za dva měsíce hodně vyrostla. Pamatoval jsem si ji jako malou holku, když se přistěhovali. Nechtěla si s nikým hrát a pořád byla jen se svým bráchou Sethem. Jo, na její bratry pamatuju.

Znovu jsem se na ni podíval, trochu se zachvěla a ucukla. Byla vlastně… moc pěkná. Na střední to byla spíš klidná a chytrá holka, co všechno uměla a věděla. Ale nikdy jsme se spolu nebavili, párkrát jsem od ní opsal úkol, to je vše.

Podrbal jsem se rozpačitě na hlavě. „No… Čau, Steph. Sorry, neviděl jsem tě.“ Třeba si na mě nepamatuje, býval jsem na střední strašný blbec. Vlastně jsem trochu pořád, ale to si nechávám pro sebe.

„Ty víš, jak se jmenuju?“ vyhrkla a hned na to lehce zrůžověla.

Zazubil jsem se na ni. „Jasně, znám tvoje bráchy a tebe taky!“ odpověděl jsem, ale pořád jsem se cítil trapně, bylo to totiž hodně trapný.

„A jak ses -“

„Cože?“ vybafnul jsem.

Steph se na mě zmateně podívala. „Nic! Teda já…“

Tentokrát jsem uhnul já. „To, to je v pohodě. Nevíš, kde maj cereálie?“ zeptal jsem se věcně. Takhle situace byla divná. Jako by mi došla, záhadným způsobem, slova.

„Ehm…“ zamumlala a nervózně si natočila mahagonový pramen vlasů na prst. „Ve vedlejší uličce,“ řekla mi a zadívala se jinam. Byla roztomilá a úplně vykolejená. Hodně vyrostla.

„Tak díky!“ vykřikl jsem, až nadskočila úlekem, vzal jsem vozík a jako šílenec jsem uháněl pryč, dřív, než by se zas usmála a já se rozpustil. To bude jistější, bylo to pěkně hloupý setkání. A já jsem idiot, že jsem se jí ani nezeptal, jak se má anebo proč je z ní teď kočka, a já se nemůžu vymáčknout!

Popadl propadené cereálie a praštil hlavou o regál. „Bože, Panchi, ty jseš takovej vůl!“ zasténal jsem a za sebou jsem uslyšel jemný smích. V momentě jsem se otočil a tam stála Steph, měla pusu přikrytou rukou a smála se. Mně. Zrudnul jsem, a jak jsem chtěl vzít rychle kramle, zakopnul jsem a pak už jsem jen viděl, jak na mě padá celá stěna papírových krabic.

Chtěl jsi cereálie, tak se s nimi zadus, pomyslel jsem si, když mi na hlavu spadla padesátá šestá krabice hraběte Čokuly.

☼☼☼

Ještě ten den jsem šel na hloupou, podzimní sešlost. Plazil jsem se po kolenou, abych tam nemusel, ale výsledkem byla pouze prodřená kolena. Občanská povinnost, pche! Moje matka je prostě otrokář a tečka. Bohužel jsem její otrok já a můj otec, který si už zjevně získal imunitu. Udělá to jednoduše, všechny pozdraví, opije se a pak bude tančit polku jako minulý rok na vánočním večírku.

Tehdy si uhnal housera.

Musel jsem se chtě nechtě usmát, byla to super komedie. Pochybuju, že se dneska večer stane něco podobného. Protože zábava je slovo, které do téhle šarády zapletené není ani čirou náhodou. Aspoň, že se už setmělo a já tak líp splynu s nocí. Vzal jsem si černou mikinu i kalhoty – radši se budu vydávat za strom, než abych snášel ty jejich předpotopní kecy.

„Zlato, bav se. Jdu pozdravit ostatní. A nezlob,“ připomněla mi máma a pak se ztratila v davu. Jen letmo jsem zahlédl otce mířícího k baru. Nechám ho napospas jeho osudu, než mi matka předhodí holku a pozve ji na rande mým jménem. To bych opravdu nepřežil.

A tak jsem se vydal do tmavé části parku. Na cestu jsem ale viděl perfektně, a ne snad proto, že by svítila světla, ta totiž nesvítila už od té doby, co jsem je v patnácti zasáhl vzduchovkou, díky světluškám. Bylo jich kolem mě snad tisíc, je sice „konec léta“, ale jim to nijak nevadí. Jak jsem šel dál, začalo mi to připadat jako sen. Pokaždé když zavřu oči, vidím tisíce světélkujících broučků.

Bylo to kouzelné světelné představení. To byl pravý festival, klid a ticho pro unaveného vysokoškoláka, který nemůže v noci spát.

Došel jsem do jednoho koutu, o kterém jsem ani neměl tušení, a přesto tu byl. Tam bylo světlušek spoustu, bylo to dokonalé. Poletovaly vzduchem jako zářivé chmýří rozvířené mými kroky. Užasle jsem máchnul rukou a ony se pohnuly ve stejném rytmu. Ohromeně jsem otevřel pusu.

„Je to tu hezké, že?“ ozval se hlas za mnou a já v tom ponurém měsíčním světle, ve stínu stromů, uviděl Steph, která kráčela ke mně. Měla na sobě kytičkové šaty a džínovou bundu, v rukách, přirozeně, tlustou knihu.

„Jo, je to úžasný,“ přitakal jsem a podíval se na ni. „Sluší ti to.“

Steph se na mě usmála, měla široký a upřímný úsměv. Bylo hezčí tohle nebo ti poletující broučci? „Dík,“ pípla. „Tobě taky, totiž…“ zasekla se.

A já vůbec nevěděl, co říct, zase. Ta holka mě připravila o rozum. Jestli mě teď ze snu probouzely pětky z ekonomky, teď mě bude sto pro budit její úsměv a křivky, ze kterých se mi svíralo hrdlo.

„Světlušky,“ vypálil jsem bezmyšlenkově. Sardonicky zvedla pravé obočí a kousla se do rtu.

„No, neříkej,“ šeptla. Byl jsem absolutně mimo a to kvůli ní! Jako kdyby se svět najednou točil pomaleji. Točil se kolem ní. Svěsil jsem ruce kolem těla a nemotorně přenesl váhu na druhou nohu tím způsobem, že jsem málem sletěl na zem.

„Teda ne, jako světlušky. Totiž jo! Jsou tady, my jsme tady,“ plácal jsem blbosti. Stephenie ale vypadala, že tím představením dobře baví.

Ušklíbla se. „Ty nezavřeš pusu, viď?“ rozesmála se nakonec.

„Ne, když jsem nervózní,“ odsekl jsem. Páni, co myslí? Že si prostě tak přijde a vyrabuje mi mozek?!

„Jsi nervózní, proč?“ chtěla vědět a najednou se posadila do trávy a pozorovala louku před sebou.

Sesul jsem se vedle ní. „Protože jsi tady,“ přiznal jsem a chytnul ji za ruku. Steph se na mě v děsu podívala, ale pak se zklidnila a ještě jednou koukla na naše ruce, pak propletla prsty.

„Nepřipadá ti to trochu blbý? Je nám dvacet a chováme se hůř než středoškoláci,“ řekla zamyšleně a jemně nakrčila čelo. A v tu chvíli jsem věděl, že je moje. Tahle holka je prostě a jednoduše už moje, za žádnou jinou už se nepodívám. Připoutala si mě k sobě, je tak dokonale nedokonalá, že nemůžu jinak, než na ni zírat jako blb a zvykat si na prázdný slovník.

Zašklebil jsem se na ni. „To je tvoje chyba!“ obvinil jsem ji.

„Co…?“ nechápala.

Znovu jsem se usmál a vtisknul jí do dlaně tu svou. „Od čtyř let jsi mě ignorovala… jednou jsem ti musel přejet nohu, aby sis mě všimla!“ vysvětlil jsem, načeš se rozesmála. Taky jsem se začal smát, když ona, já taky.

Pak se koukla na světélkující louku a řekla další blbost: „Počítáš taky ovečky?“

„Jo,“ řekl jsem bez rozmýšlení.  

Steph se na mě usmála tak krásně a široce, že jsem asi ztratil hlavu. „Odteď budeme počítat světlušky.“ A já nemohl zas jinak, než se na ni dívat a usmívat se.

☼☼☼

„Nad čím si to zas lámeš hlavu? Vypadáš ustaraně,“ optal jsem se své ženy a marně se snažil něco udělat s tím mizerným potrubím. Tady nic nefunguje, barabizna.

„Ale tak… s tou knihou,“ řekla a dál si přejížděla tužkou po bradě. Nová kniha, vzpomínám si, která – ten nápad přišel ve snu zrovna, když jsem měl horečky. Místo toho, aby mi podala aspirin, sedla ke stolu a čmárala. Pomalu jsem zvykl, že bydlím se spisovatelkou a že mi několik hodin denně řve do ucha Muse nebo Linkin park. Ale nezvykl jsem si na to, když ji něco trápí. Vstal jsem a mrkl jí přes rameno.

„Co je za problém, maestro?“

Steph po mně šlehla pohledem, ale můj optimismus nějak neokomentovala. „Ten kluk ji přímo zbožňuje,“ řekla. Možná, že to někomu může připadat šíleně nebo nesmyslně, ale já se naučil vnímat i to, co neřekla.

„Takže, tohle je netopýr, nebo pes?“ To abych byl v přehledu.

„Jacob,“ opravila mě rychle. „Ale je to… vlk,“ dodala s úsměvem.

Zamyslel jsem se. „Možná, že má tu holku rád, ale ne tak, jako já tebe,“ usmál jsem se na ni a vtiskl jí polibek do voňavých vlasů.

„Právě, že přesně tak,“ opáčila a otočila se na mě. „Musí ji milovat… je to silnější než láska, to vím, ale nevím, jak to pojmenovat,“ objasnila mi a vyčkávala, co ze mě vypadne.

Podrbal jsem se na hlavě, to dělám poslední dobou čím dál častěji. Nejsem žádný spisovatel, a tak jsem v paměti pátral po tom dni, kdy jsem ji poprvé „uviděl“. A v hlavě se mi vyrojily světlušky, no, to asi nebude dobrý nápad. Pak mi svitlo – vtiskl jsem jí ruku do dlaně.

„Steph, jsem génius,“ zazubil jsem se.

„A to protože…?“

„Já jsem ti totiž do dlaně vtisknul svoje srdce,“ řekl jsem a čekal, jestli to pochopí. Steph se na mě překvapeně koukla a následně mě políbila. Znova jsem ztratil vědomí, jako tolikrát.

„Jsi génius!“ křikla a začala zuřivě psát, až protrhla papír. A já na ni zase tupě zíral a přišlo mi, že je úžasná.

Jo, já se otiskl. A nemusím být vlkodlak, abych to svedl.

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Světlušky: