Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sunlight - Prolog

27.07.2010 (13:45) • BarbieGirl • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1385×

Naklonila jsem se k němu a jemně ho políbila.

„Miluju tě, Jacobe.“
Zlehka se zasmál. „Já tebe víc.“
Viděla jsem ten smutek v jeho černých očích, znovu jsem viděla život, který bychom spolu mohli žít. Chtěla jsem ho políbit a líbat ho už navždy. Hlavně od něj nikdy neodejít. Naklonila jsem hlavu, až se můj obličej téměř dotýkal jeho a zavřela oči.
„Bello, co to… “

Než mohl dokončit větu, začala jsem ho líbat. Líbala jsem ho, jako jsem nikdy předtím nikoho nelíbala, ani jeho, ani Edwarda. Jako by celý okolní svět přestal existovat a zůstali jsme jen my dva. Najednou jsem nechápala, jak jsem to mohla tak dlouho popírat, jak jsem si mohla myslet, že má osudová láska je Edward a ne on.
„Bello, já… co to sakra děláš?“ Násilím jsem se donutila otevřít oči a podívat se na jeho zmatený úsměv.
„Miluju tě víc než cokoli na světě,“ zašeptala jsem.
Jeho úsměv se stal sebevědomějším.

„Víc než tu pijavici?“

„Ano, Jakeu,“ povzdechla jsem si a utekla.

Hnala jsem svůj náklaďáček jak nejrychleji jsem se na lesní cestě odvážila.

Co to proboha dělám? Jako bych před tím mohla ujet.

Co řeknu Edwardovi? A co Alici? Jenom jsem na ni pomyslela a uviděla jsem žluté Porsche stojící před Charlieho domem. Než jsem stihle zaparkovat, něčí ruce mě vytáli z auta.
„Bello? Bello, ty žiješ, Bello, co se stalo?“ Vyděšeně jsem na ni koukala. Nemohla přeci vidět co se stalo mezi mnou a Jacobem.

„Já nic nevidím! Celá tvoje budoucnost je pryč. Tvoje svadba, tvoje přeměna, všechno zmizelo. Jako by jsi přestala existovat. Odkud si vlastně přijela?“ Zarazila se. Její drmolení trvalo jen chvilinku a já si celou dobu přála, aby nikdy neskončilo.
„Byla jsem v La Push,“ řekla jsem tiše, oči upřené na špičky jejích bot.

„Ach ne.“ Alice se rozvzlykala. Nikdy jsem neviděla upíra plakat. Vypadala, že samotný pláč jí způsobuje větší bolest než důvod k němu. Kapky krve jí stékaly po tváři, ale ona je nevnímala, jen na mě dál prosebně upírala své medové oči.

„Já ho miluju, Alice.“ Chabá a bezmocná odpověd. Tak moc bych si přála mít lepší.

„Miluješ ho víc než Edwarda? Víc než mě, než celou naší rodinu? To přeci...“  Hlas se jí bolestně zlomil a další kapky krve se draly z jejích očí.

„Moc mě to mrzí, “ odpověděla jsem nešťastně. Během vteřiny jsem byla nacpaná na sedačce jejího miniaturního sporťáčku který se řítil po silnici přibližně dvojnásobnou rychlostí než bych si kdy přála jet. Během cesty ani jedna z nás nepromluvila. Alice tiše vzlykala a já byla ponořená do svých myšlenek. V rekordním čase jsme parkovali před obrovským domem Cullenových. Ještě než jsme úplně zastavily, z domu vyběhl Edward, následován Jasperem, který k nám doběhl právě včas, aby chytil Alici napůl vystupující, napůl padající ven z auta. Ta objala svého manžela kolem pasu a začala máčet jeho rameno svými slzami.

„Bello?“ Jen jsem uslyšela jeho hlas a zamrazilo mě v zádech. Jedno slovo stačilo aby obnovilo pochyby o správnosti mého rozhodnutí.

„Je to vážně pravda, to, proč Alice pláče?“ Jeho hlas byl tichý a klidný, přesně takový, jakým na mě mluvil, aby zahnal mé noční můry, aby mě ujistil, že je vše v pořádku. Beze slova jsem přikývla a koutkem oka uviděla, že kolem nás stojí všichni Cullenovi, nechápavě sledující pohled, který se jim naskytl.

„Vážně mě opouštíš kvůli tomu štěněti?“ vyprskl. Opět jsem přikývla, už také se slzami v očích.

„Lásko, jestli je to kvůli té svatbě, tak se nemusíme brát. Chápu, vyděsil jsem tě tím, neměl jsem tolik naléhat.“  Stále mluvil tím uklidňujícím hlasem.
Zavzlykala jsem.

„Není to kvůli svatbě.“

„Tak kvůli tomu, že tě nechci přeměnit? Udělám to hned teď a tady,“ řekl rozhodně „nebo snad kvůli té zkušenosti, co chceš zažít ještě jako člověk? Zkusíme to, jestli ti na tom tolik záleží,“ dodal tišeji.

Všechno, o čem jsem tak dlouhou dobu snila tu stálo přede mnou, stačilo jen si o to říct. Nabízel mi, že přehodnotí veškeré své priority, splní mi vše co jsem si přála. Ale já už o to nestála.

„Není to ani jedno z toho. Miluji ho víc než jsem si myslela. A chci zůstat člověkem. Moc mě to mrzí, Edwarde. Mrzí mě to kvůli vám všem.“  Smutně jsem se podívala na lidi, které jsem přes rok považovala za svou rodinu. Najednou, z ničeho nic, mě někdo pevně objímal a její světlé vlasy mě lechtaly na obličeji.

„Mám z tebe takovou radost, Bello,“ řekla s úsměvem, zatím co já na ni nevěřícně koukala. To se tak těšila, až se mě zbaví, že se donutila se mě dotknout?

„Je to správné rozhodnutí, nevzdát se svého života. To neznamená, že mi nebudeš chybět, nebo že ti někdy odpustím, že si mému bratrovi zlomila srdce. Jedině, když mi slíbíš, že budu moct být tetou, až budeš mít miminko.“ Znovu mi věnovala svůj okouzlující úsměv.

„Jistě Rose.“ To už vedle nás stál Emett, jednu ruku na mém a jednu na Roseině rameni.
„Budeš nám všem moc chybět, holčičko,“ pronesla tiše Esmé, pevně držící Carlislea za ruku. I Alice se pomalu uklidňovala, přestávala plakat a pustila Jaspera na dost dlouhou dobu, aby se se mnou mohl jít rozloučit. Pevně mě objal.

„Vyjímečně ani nemám chuť tě zabít.“ Oplatila jsem mu obětí i úsměv a podívala se na nešťastnou zkrvavenou tvář vedle té jeho.

„Alice, tolik mě to mrzí. Nikdy na tebe nezapomenu,“ vykoktala jsem a slzy mi znovu začaly stékat po tváři.

„Navždy tě budu považovat za svojí sestru. Slib mi, že zůstaneme kamarádky, slib mi to!“ zakřičela zoufale. Pevně jsem jí chytla a pošeptala jí: „Samozřejmě, že zůstaneme kamarádky.“  Zbýval už jen jeden člen rodiny, který mi nedal sbohem.

„Kde je Edward?“ zeptala jsem se hlasem plným obav.

„Odjel hned, jak si uvědomil, že to myslíš vážně. Slíbil tomu čoklovi, pardon, Jacobovi, že mu nebude stát v cestě pokud si vybereš jeho. Bude v pořádku, viděla jsem to.“

Autor: BarbieGirl, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight - Prolog: