Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Střípky budoucnosti - 2. část

07.12.2010 (08:15) • MaiQa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1318×

Alice:

Patřila mezi ty, které se daly změnit. Ještě na to byl čas. Nebylo pevně rozhodnuto. Byly to jen útržky toho, co by se stát mohlo. Zcela jsem se nevěnovala tomu, co měla vize znamenat. Věděla jsem jen, že si musím pohnout. Nesmím zahálet a udělat pro to vše.

Rozeběhla jsem se směrem, odkud vála lákavá vůně krve. Snažila jsem si třídit myšlenky a žízeň tlačit do povzdálí. Cestou jsem dostala ještě dvě vize. Ani jedna z nich nebyla přívětivá. Stále jsem viděla Jaspera, jak toho člověka zabije. To mě burcovalo k tomu, abych běžela rychleji. Po nekonečných pěti minutách jsem doběhla na místo. Slyšela jsem rychle se blížícího Jaspera.

Rozutekla jsem se k zraněnému muži a byla připravena jej bránit. I kdyby mě to stálo život. Postavila jsem se před něj a zaujala obranný postoj. Doufala jsem, že se Jasper uklidní. Za pár vteřin by sem měl doběhnout. Stále měl v plánu muže zabít. Přesně za pět vteřin jsem jej zahlédla, měl zastřené svobodné myšlení. Místo něj jednalo zvíře, jež bylo v jeho součástí.

Zavrčela jsem na něj, připravena k okamžité obraně. Jakmile mě také zahlédl, oči se mu vytřeštily šokem. Začal bojovat s divokým zvířetem v něm. Pak z nenadání vyskočil, věděla jsem, že moje obrana bude k ničemu. Byl silnější a vycvičen k soubojům, ale ve skrytu duše jsem doufala, že se ovládne. Na poslední chvíli. I kdyby pro mě již bylo pozdě.

Ve stejné chvíli jsem si uvědomila i ještě jednu věc. Miluji tě, Jaspere. Od chvíle, kdy jsem tě poprvé zahlédla ve své vizi.

Jasper:

Čím blíž jsem byl k tomu člověku, tím víc jsem ve vzduchu cítil i jinou vůni. I přes mlhu, která mi zabraňovala v normálním myšlení, jsem si ji dokázal spojit s upírem. Tedy s upírkou. S Alice. Snažil jsem se, jak nejvíce to šlo, zapojit racionální myšlení. Neříkala, že se živí krví zvířat? Tak proč ji tedy cítím ve směru, kterým vane pach krve lidské? Tyhle dvě myšlenky byly jediné, které jsem na tu chvíli stihl. Poté se mě zase zmocnila žízeň. Cesta, která mě dělila od zdroje, se rychle zkracovala. Vběhl jsem na menší mýtinu. Přesně uprostřed ležel zraněný muž. Pach krve byl silný a mě doháněl k šílenství. Pak si ovšem moje mysl uvědomila něco jiného. Opravdu jsem tu nebyl sám, byla tu Alice a nejdivnější na tom bylo, že stála nad tím mužem shrbená do útočné pozice. Chce jej snad bránit? Nebo si jej nechat pro sebe? Ani jedna z těch možností se mi nelíbila. Uvědomil jsem si, že stojím na místě. Možná, že jej chce opravdu zachránit. Začaly mě pohlcovat pochybnosti a já si najednou nebyl jist, zda je možnost jeho zabití správná. Vždyť říkala, že pije zvířecí krev, lidskou ne. Slíbil jsem, že to taky zkusím. Měl bych slib dodržet. Byl daný dámě.

Zvíře ve mně se těmto myšlenkám spíralo a nechtělo se vzdát lahodné lidské chutě. Moje rozhodnost nezabít jej polevovala. A pak byla zcela zničena, odrazil jsem se a vyskočil. Kdyby ho ještě bránila, nemá proti mně šanci. Byl jsem k boji vytrénován.

V jedné chvíli jsem si byl zcela jist, že ji zabiji. V druhé odhodlání povolilo. Její pocity byly smíchané. Ale jeden, který jsem přesně dokázal pojmenovat, převládal. Láska.

Jakmile jsem si to uvědomil, ovládl jsem plnou kontrolu nad svým tělem. Nemohl jsem jí ublížit. Ten pocit mi v tom bránil. Dopadl jsem na ni, ale nebojoval. Zadržel jsem dech a vyhoupl se na nohy a utekl. Slyšel jsem za sebou volání mého jména a vzdálený běh.

Alice:

Padl na mě celou svojí váhou, kdybych byla člověk, vyrazil by mi tím dech. Čekala jsem na trhnutí, ale nedostavilo se. Místo toho jsem byla svědkem toho, že zadržel dech, postavil se a odběhl pryč. Vyhrabala jsem se na nohy s snažila se přijít na něco z jeho blízké budoucnosti. Nic se mi neukazovalo a když už, byly to jen krátké útržky, jež se ani nedaly zcela pochopit. Ztrácel se mi zvuk jeho běhu, nemohla jsem si dovolit jej ztratit. Teď ne.

„Jaspere, prosím, stůj,“ zařvala jsem do lesa a rozeběhla se směrem, kterým běžel pryč. Připadalo mi, jako by mé nohy byly svázány okovy a já se nemohla naplno rozeběhnout a jen po malých krůčcích se posunovala. Stále jsem na něj volala a doufala, že přeci jen konečně zastaví a počká na mě. Nic se přeci nestalo.

Jeho pach se pozvolna vytrácel a já už přestávala mít naději, že jej doběhnu. Sledovala jsem jeho rozhodnutí, ale stále je měnil. Připadala jsem si jako potápěč bez přívodu vzduchu. Začalo se stmívat a s přibývající tmou mnou začaly lomcovat pochybnosti. Už jej nedostihnu.

„Nemám nato,“ zašeptala jsem do opuštěného lesa a zastavila se. Opřela jsem se o nejbližší strom a svezla se po něm na zem. Tělem mi začali otřásat vzlyky. Všechno je to moje vina, měla jsem se mít lépe na pozoru a předem zjistit přítomnost toho muže. Ztratila jsem Jaspera  z vlastní blbosti. Proč jsem musela mít takovou smůlu? Jsem blbá. Nic jiného nejsem. Nezasloužím si žít. Proč jsem se musela narodit, proč jsem se musela stát upírem? Kdyby se mi ten, co mě proměnil dostal pod ruce, zaškrtila bych ho, roztrhala na malé kousíčky a ty potom pomalu jeden po druhém zapalovala.

Přestala jsem vnímat čas, snad uplynulo jen pár minut, dní, či snad měsíců. Poddávala jsem se jen své bolesti nad ztrátou toho, s kým jsem mohla strávit celou tu prokletou věčnost. Chtělo se mi brečet, nemohla jsem.

‚Tak dost. Takhle to dál nejde. Musím ho jít hledat. Najdu ho, i kdybych měla prolézt celý tenhle světadíl.‘ Vstala jsem a rozeběhla se, jak nejrychleji bylo možné. Nezbylo mi víc než doufat, že běžím správným směrem. Snažila jsem se nahlížet do jeho budoucnosti, ale byla nestálá. Měnil směry. Někdy se stalo, že dostal nutkání jít zpátky, ale většinou to hned pominulo a běžel pryč.

V kuse jsem ho hledala už tři dny. Moje odhodlání už tolikrát zakolísalo. Chtělo se mi zase sednout na zem a nasucho plakat. Ale věděla jsem, že to by mi nepomohlo. Nemohla jsem to vzdávat. Musela jsem být blízko.

Ta vize přišla zničeno nic, málem jsem kvůli ní narazila do stromu. Rozhodl se. Zastavil se u města, které mi bylo povědomé. Sama jsem tam nikdy nebyla, ale přesto. Pak se budoucnost změnila. Viděla jsem jej, jak stojí u velkého domu, naproti němu je pět upírů. Okamžitě mi svitlo. Cullenovi. Jistě vize, už pár let bydleli ve Vancouveru. Ale to jsem Jasperovi neřekla. Dál jsem nad tím raději nehloubala a rozeběhla se směrem, kterým mělo být nejbližší město. Měla jsem štěstí, byl to právě Vancouver. Usmála jsem se. Už mi nikam neutečeš, Jaspere.

Chtěla bych se omluvit, že to trvalo tak dlouho. Neměla jsem zrovna moc nápadů a ještě více se omlouvám za takový konec. Vím, je to trochu uspěchané a hlavně useknuté, ale já jsem prostě jinak nemohla. Všichni víte jak to s nimi bylo dál. ;) A vlastně ještě. Děkuji za jakékoliv komentáře. ;)

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Střípky budoucnosti - 2. část: