Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Strejda Jake

29.03.2010 (16:00) • Karolka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 7044×

Strejda Jake

Už počtvrté jsem četla stejný odstavec a znovu jsem se přistihla, že absolutně netuším, o co jde. Normálně takové potíže nemívám. Učím se fakt rychle - jsem v tom po tátovi.  Základku jsem zvládla za tři roky a střední školu za necelé dva. Tedy – skoro zvládla. Zbývá mi ještě závěrečná zkouška.

Vlastně, všechno je u mě tak nějak rychlejší, než bývá. Určitě byste to do mě neřekli, ale je mi necelých sedm let. Jenže vypadám na dvacet. To je taky důvod proč nechodím do normální školy, jako ostatní děti ve Forks, ale učím se doma s tátou. Jen ty zkoušky musím jít udělat před komisi, abych dostala diplom.

Povzdychla jsem si a zaklapla učebnici.

„Ness, ještě jsi to nedočetla!“ ozvalo se z přízemí.

A tohle je taky pěkná hrůza! Táta, který mi umí číst myšlenky…

„Potřebuju pauzu!“ řekla jsem nakvašeně. Křičet jsem nemusela, táta totiž hodně dobře slyší. Ostatně jako všichni upíři…

„Fajn, zlato,“ odpověděl a už strkal hlavu do dveří.

„Tati!“ zaúpěla jsem. „Kdy už se naučíš klepat?!“

Zatvářil se trochu provinile. Vzápětí už ale seděl na kraji mého stolu.

„Ještě před dvěma roky jsi byla malá holka. Je těžký si zvyknout, že už jsi skoro dospělá.“

„Ty sis všiml?“ zeptala jsem se sarkasticky.

Táta i máma jsou jinak vážně prima. Celá moje rodina je úžasná, včetně všech tet a strejdů, a to jich mám opravdu hodně. Problém je, že kromě nich nemám vůbec nikoho.

No, jen si to představte! Mojí nejlepší kamarádce Lili, se kterou jsme si hrávaly na pláži v La Push, je teď šest let. Těžko spolu můžeme vyrazit do kina, když nemiluju Bořka Stavitele tak jako ona.

Ještě, že mám strejdu Jaka.

„To je prima nápad,“ reagoval táta na moje myšlenky. „Běžte s Jakem do kina.“

Zvedla jsem oči v sloup.

„S Jakem už do kina nejdu. Minule se za námi táhla parta holek z kina až do bistra. Normálně si poslintaly trika. Fakt nechápu, proč kvůli němu tolik jančí.“

Táta se zasmál. „Asi to nedokážu dost posoudit, ale Jacob je myslím dost hezkej kluk,“ řekl opatrně.

Ušklíbla jsem se. Strejda Jacob? Hezkej kluk? Představila jsem si ho v typických ustřižených džínách a svlečeného do půl těla. Takhle chodil celý rok. Jenom když jsme jeli do města, nosil triko nebo mikinu, aby nebudil pozornost. Jo, vlastně... je docela… hezkej… na strejdu.

Zachechtala jsem se.

„Škoda, že ho ty slečny neviděli, když včera prokousnul krk tý srně.“

Strejda Jake je totiž tak trochu vlk. A abych pravdu řekla, není to můj opravdový strejda. Je to náš kamarád. Hlídal mě už když jsem byla mimino. A musím přiznat, že lepšího strejdu nikdo na světě nemá. Nikdy nezkazí žádnou legraci a dovolí mi i věci, které by mi doma neprošly.

„Tak mu zavolej, bude rád,“ navrhnul táta. „Ale večer se spolu mrkneme na tu literaturu.“

Měl pravdu, strejda Jake byl vážně rád. Vlastně si nepamatuji, že by mi někdy řekl, že nemá čas, nebo že se mu do něčeho, co jsem si vymyslela, nechce.

„Čau Ness!“ vykřikl jakmile jsem slezla z motorky a sundala si helmu. Popadl mě a vyhodil do vzduchu, jako bych nic nevážila. Dělal to takhle vždycky, i když už se mu půl roku snažím vysvětlit, že jsem na to trochu stará.

„Co podnikneme?“ ptal se, když mě postavil na zem. Usmíval se a v očích mu zářily plamínky. Máma říká, že Jake je jako sluníčko.

„Já nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Jen jsem potřebovala vypadnout. To učení už mi leze na mozek.“

„A co surfování? Byl jsem ráno na pláži a jsou skvělý vlny!“ Byl úplně nadšený a jeho nálada brzy přeskočila i na mě. S Jakobem člověk prostě nemůže mít  splíny.

„To zní dobře,“ souhlasila jsem a šla si k nim domů pro prkno a neoprén. Tyhle věci mám všechny tady u strejdy, protože v lese, kde bydlíme, jsou nanic.

Rychle jsem se převlékla a sundala z háků v Jakově pokoji prkno. Unesla jsem ho jako nic. Mám totiž docela sílu.

Jacob už čekal venku. Místo obvyklých kraťasů měl plavky nad kolena. Svoje prkno už připevnil na střechu Rabbita a moje dal vedle něj. Za deset minut, už jsme stáli na pláži.

„Tak co, štěně, o co že spadneš první?!“ zavolala jsem přes rameno a vleže na břiše zdolávala vlny u břehu. To jsem si dovolila docela dost, protože „štěně“ říká Jacobovi jen táta, když se na něj zlobí.

Jake vydal nějaký indiánský pokřik a v mžiku už plaval vedle mě. Vzhledem k tomu, jak velké měl ruce, byl to předem ztracený souboj. Na prkně stál o dobrých deset vteřin dřív než já.

Byla to paráda! Vlny byly dnes opravdu obrovské. V tomhle počasí se vlastně ani surfovat nesmí, ale se mnou byl Jake. A já se vlastně úrazů moc bát nemusím. Jsem poloviční upír, takže mám mnohem pevnější tělo než člověk. Ale dokud neskončí moje dospívání, přece jen musím být ještě opatrná. Tedy, měla bych být.

Přes rameno jsem mrkla na Jaka. Vypadal jako ty sochy z bronzu, které dostávají surfaři na šampionátech. Perfektní postoj, perfektní figura... Uvědomila jsem si, kam se začínají stáčet moje myšlenky a zamrkala jsem, abych je odehnala. To mi táta nasadil pěknýho bouka do hlavy! Prej docela pěknej kluk!

Zhoupla jsem se v kolenou a ještě víc se přikrčila, aby se mi snížilo těžiště. Byl čas stočit se proti vlně a zkusit chytit jinou, tahle začínala být trochu moc dravá. A skoro jsem to zvládla. Skoro... Jenže chyběla mi asi vteřina. Možná kdybych se víc soustředila a nemyslela na to, že jsem si vlastně nikdy neuvědomila, jak úžasnou má Jacob postavu...

Vlna se začala zabalovat a prkno stočené kolmo proti ní se prudce vymrštilo do svislé polohy. Praštilo mě přímo mezi oči. Kdybych byla člověk, asi bych už byla mrtvá. Takhle mi jen parádně začalo zvonit v uších a nějak se mi přestávalo dostávat vzduchu. Vlna mě zabalila a stáhla pod hladinu. V naprosté panice jsem začala kopat nohama a doufala, že plavu směrem k hladině. Moře mě ale každou chvíli stočilo jiným směrem. Sil jsem měla dost, ale už jsem se vážně potřebovala nadechnout.

A pak jsem ucítila pevný stisk kolem pasu a prudce jsem změnila směr. Za tři vteřiny jsem byla na hladině, přilepená na Jaka, který prskal a kašlal stejně jako já.

„Máš skvělou techniku, Nessie,“ neodpustil si, když mi pomáhal doplavat ke břehu. „Ale myslel jsem, že jsme přišli surfovat a ne nacvičovat akvabely.“

Chtěla jsem něco zavrčet, ale v krku mě bolelo od slané vody. Tak jsem jen nasupeně přidala na tempech, aby si nemyslel, že jsem nějaká cukrová panenka.

Oba jsme se pak svalili na pláž. Tady odsud ty vlny nevypadaly tak hrozně, jako když člověk plave pod nimi.

„Jak je?“ zeptal se, teď už vážně a otočil se ke mně. Rukou mi odhrnoval mokré vlasy z obličeje. Jeho tělo mě z boku hřálo.

„Docela fajn, jen se obávám, že teď už jsem vážně praštěná,“ pokusila jsem se o vtip. Můj hlas dost skřípal.

„To bylo sexy,“ zachechtal se Jake. V zápětí se ale zarazil a překvapeně zamrkal.

„Co je?“ Tentokrát byla jedna slabika sopránem a druhá tenorem. Nezasmál se. Jen se na mě upřeně díval.

„Co? Mám tam bouli? Jasně. Budu první poloupírka v historii, která má bouli.“ Pořád nic neříkal a koukal. Jeho obličej byl ode mě jen dvacet centimetrů a já z toho začala mít trochu divný pocit. To vyvolalo další potřebu něco říkat.

„A kdo ví, jak se poloupírům hojí boule? Mám tvrdší kosti, tak to možná už nezmizí. Pak můžu říkat, že jsem kříženec upíra a jednorožce...“

Jacob najednou prudce vstal a postavil mě na nohy.

„Radši tě odvezu za Carlislem. Ať máme jistotu, že se ti fakt nic nestalo.“ Choval se vážně divně. Hodil mi na hlavu ručník a za ruku mě táhnul k autu.

„Strejdo Jaku? A co ty prkna? Přece je tady nenecháme?“

Při tom oslovení sebou trochu trhnul. Bylo to opravdu divné.

„Za chvíli začne příliv. Já si je pak najdu,“ zamumlal.

Cestou k domu, kde bydlel zbytek mé rodiny, toho moc nenamluvil. Jen se párkrát zeptal, jestli jsem v pořádku a pořád se na mě tak divně díval. Nikdy jsem v jeho očích nic podobného neviděla. A nevím proč, ale srdce se mi kvůli tomu rozběhlo rychleji.

Carlisle mě prohlédl a nezjistil nic zvláštního. Jen drobná modřinka uprostřed čela. Vážně mám dost tvrdou hlavu.

„Tak to je prima,“ oddechla jsem si. „Bála jsem se, že mi to máma zase zatrhne. Taky by mohla tvrdit, že na mě máš špatný vliv.“ Zazubila jsem se na Jacoba, ale on se jen strojeně usmál.

„Strejdo Jaku, fakt mi nic není. Nemusíš se tvářit tak vážně.“

Jacob se usmál a viditelně se nutil do lepší nálady.

„Hele Ness, nevadilo by ti kdybych tě neodvezl domů? Radši půjdu najít ty prkna.“ Nečekal na odpověď, ani mi nedal obvyklou pusu na tvář a byl pryč.

Nakonec jsem se rozhodla, že domů poběžím. Potřebovala jsem přemýšlet. Byla jsem trochu nervózní z toho, jak se Jacob choval. Odjakživa byl můj nejlepší kamarád. Skvěle jsme si rozuměli. Nepamatovala jsem si ani jediný den, kdyby se se mnou nesmál a neměl dobrou náladu. A já si pamatuju opravdu všechno, do detailu. A tak jsem si teď znovu v mysli přehrávala Jacoba jedoucího na prkně, Jacoba ležícího vedle mě na pláži a Jacoba s propalujícím pohledem. Zase se mi rozbušilo srdce. Napadlo mě, jestli jsem si přeci jenom něco neudělala, cítila jsem se opravdu zvláštně.

Když jsem doběhla domů, naši byli v obýváku. Zahlaholila jsem své „ahoj“ a chystala se zavřít u sebe v pokoji. Táta mě ale zarazil ještě než jsem stoupla na první schod. Jasně. Přečetl si mojí podmořskou eskapádu v mojí hlavě.

„Nic mi není, tati. Vždyť to Carlisle říkal. Nemusíš mi dělat přednášku.“ Chtěla jsem ho obejít a konečně zmizet ve svém pokoji.

„Ness... Jacob?“ Tvářil se strašně rozpačitě. Co to se všema dneska je?

„Šel pro prkna. Vždyť to přece víš. Hele, já jdu na to učení.“

Protáhla jsem se kolem něj a vyběhla nahoru.

Svalila jsem se na postel. Na učení jsem neměla ani pomyšlení. Jediné, co jsem právě teď chtěla, bylo zavolat Jakovi a zjistit, jestli je v pořádku. Prostě se ujistit, že je všechno tak, jak má být.

Neměla jsem sluch tak dobrý jako upíři, ale rozhodně byl mnohem lepší než u lidí. Uvědomila jsem si, že naši si dole šeptají. To nebylo zase tak neobvyklé. Dělali to často, zvlášť, když si vyznávali lásku, ale tohle bylo jiné. Soustředila jsem se a snažila se něco zachytit.

„Myslím, že už to začíná,“ řekl táta.

„To jsme ale přece čekali,“ řekla máma a bylo slyšet, že se usmívá. Zřejmě tedy nejde o nic vážného.

„Ale vždyť sotva vyrostla!“ protestoval táta a jeho hlas naopak zněl, jako kdyby u mě měla propuknout nějaká smrtelná nemoc.

„Nech to plavat, Edwarde,“ odpověděla máma a podle zvuku jsem usoudila, že ho políbila.

Přemýšlela jsem, co mám dělat. Nejradši bych seběhla dolů a snažila se to z nich vytáhnout, ale jak je znám, stejně bych se nic nedozvěděla.

Převalila jsem se na břicho a koukala otevřeným oknem do lesa. Už se začínalo stmívat.

Zazvonil telefon.

Vystartovala jsem jako balistická střela a skočila po sluchátku dřív, než to stihl táta.

„Nessie?“ ozvalo se z druhé strany.

Cítila jsem, jak mě zaplavuje radost a nadšení.

„Jaku!“ zvolala jsem a byla vděčná, že už mluvím skoro normálně.

„Nešla bys do kina? A na stejk?“ Jeho hlas zněl ale naopak divně.

„Jo, jasně, ráda.“ Uvědomila jsem si, že se mi rozčilením třese ruka s telefonem.

„A co to učení, Ness!“ ozvalo se pobouřeně za mými zády. Táta tam stál zamračeně jako bůh pomsty.

Než jsem stihla něco říct, máma ho zezadu objala a něco mu šeptala do ucha. Nevím, o co šlo, ale jeho výraz se trochu uvolnil.

„Fajn, ale do půlnoci ať jsi doma. A žádný...“ vykulil oči a polknul.

Máma se zasmála a já nechápavě zírala.

„Žádný co?“ zeptala jsem se.

Ve sluchátku se ozval Jakův smích.

„Dej mi, prosím tě, tátu k telefonu,“ požádal mě.

Udělala jsem to a tázavě se podívala na mámu. Tohle už vypadalo jak scéna ze špionážního filmu.

„Může mi už konečně někdo říct, co se to tady děje?“ zašeptala jsem, ale máma jen s úsměvem zavrtěla hlavou.

„Na to přijdeš.“

Tohle fakt nesnáším. Nesnáším, když táta čte myšlenky, nesnáším, když teta Alice ví všechno dopředu a nesnáším, když mi máma blahosklonně na každou druhou otázku odpovídá: Na to přijdeš.

Táta nemluvil, jen poslouchal, co mu Jacob říká.

Pak se s ním jen rozloučil a položil mobil na stůl.

„Tak co? Můžu jít?“ zeptala jsem se.

„Jo, běž,“odpověděl trochu rezignovaně. Nadechoval se.

„Jo já vím. Do půlnoci doma,“ dopověděla jsem za něj a běžela se do pokoje převléknout

Otevřela jsem skříň a dlouze sjela pohledem všechny regály. Díky tetě Alici jsem měla spoustu krásných věcí, které jsem ale většinou neměla moc kam nosit. Vytáhla jsem štos svetříků a začala je rozkládat na posteli. Hned na ně jsem rozhodila náruč sukní. Zrovna jsem zkoušela třetí kombinaci, když jsem se zarazila.

Co to dělám?

Obvykle, když jdeme se strejdou Jacobem ven, oblíknu si prostě džíny a triko. Znovu mě zaplavil pocit, že tu něco nehraje.

Netrpělivě jsem vylosovala z hromady žlutý svetřík s výstřihem do V a krátkými rukávy a krátkou kostkovanou sukni, na které byla stejná žlutá, střídající se s šedou a bílou.

Rychle jsem si pročesala vlasy a s nechápavým vrtěním hlavy začala hledat šminky od tety Rose, které jsem nikdy před tím nepoužila. Za deset minut jsem už nervózně podupávala v předsíni a čekala až uslyším zvuk motoru.

„Ty chceš jít takhle?“ zeptal se táta zamračeně a sjížděl mě pohledem od hlavy až k patě.

„Strašně jí to sluší!“ zastávala se mě máma.

„Právě, že až moc!“ zahudral a odešel do knihovny.

„Vypadáš nádherně, miláčku,“ usmála se máma a dala mi pusu na čelo. „Hezky si to s Jakem užijte.“

Nevím, proč, ale když vyslovila jeho jméno, zase se mi rozbušilo srdce. Z knihovny se ozvalo zavrčení a máma se zasmála.

Pak už jsem ale slyšela Jakovo auto a nedočkavě otevřela dveře.

Když vystoupil, údivem jsem otevřela pusu. Místo obvyklých džínů měl na sobě černé kalhoty a částečně rozhalenou bílou košili. Všimla jsem si, že má na vlasech gel a ucítila příjemný pánský parfém.

Zastavil se asi metr ode mě a místo obvyklého zvedání do vzduchu a bouřlivého vítání mě jen chytil za ruku.

„Ahoj, Ness,“ usmál se a mně se zase zbláznil srdeční tep.

„Vypadáš úžasně,“ pochválil mě a v očích měl ten zvláštní pohled.

Zčervenala jsem. „Díky, ty taky.“

Jen jsme stáli a ani jeden z nás se neměl k tomu, abychom vykročili k autu. Jen mě pořád držel za ruku. Bylo to... podivné.

V domě se ozvala hlasitá rána. Jako kdyby někdo zvedl hromadu knih a hodil jí na zem. Oba jsme sebou trhli.

Jacob se usmál a sklopil oči.

„Táta se dneska chová fakt divně,“ řekla jsem omluvně a schválně dost nahlas, aby to určitě slyšel až do knihovny.

„No, já to docela chápu,“ řekl spíš sám pro sebe a pak už mě vedl k autu.

Cestou jsme zase moc nemluvili. Přistihla jsem se, že po Jacobovi tajně vrhám zkoumavé pohledy. Někde hluboko uvnitř jsem cítila, že je něco jinak, ale nedokázala jsem to pojmenovat. Najednou jsem zjistila, že Jake má vlastně naprosto úžasnou barvu vlasů a dokonale bílé zuby. Pohled na jeho velké ruce ve mně nikdy dřív nevyvolal takovou smršť pocitů, jako právě teď. A když se naše pohledy dvakrát nebo třikrát střetly, jeho oči mi způsobovaly závrať.

Když jsme přijeli na křižovatku a měli odbočit do města, najednou prolomil mlčení.

„Co když nepůjdeme do kina?“

Napjatě jsem čekala, co mi chce říct.

„Můžeme si ty stejky udělat na ohni nahoře na útesech.“

Znělo to báječně. Možná by mi v tu chvíli zněl báječně jakýkoli návrh, který zahrnoval mě a jeho na jednom místě.

Hrklo ve mně. Vykulila jsem oči.

Když viděl můj výraz, zatvářil se zklamaně. „To byl jenom takovej nápad, Ness. Můžeme jet do kina, jak bylo v plánu.“ Chystal se zatočit.

„Ne!“ Vyhrkla jsem honem. „Chci jet na útesy.“

Pochybovačně se na mě podíval.

„Jsi si jistá?“

„Naprosto.“ Konečně jsem ovládla svůj výraz a tvářila se snad trochu normálně. Na to, co jsem právě teď sama o sobě zjistila, jsem si myslím vedla skvěle.

To je ale malér!

Najel zpátky na silnici vedoucí do rezervace. Nikdy jsem neviděla, že by byl tak nervózní.

„Strej... Jaku?“ Najednou mi to strejdování nějak nešlo z pusy. „Děje se něco?“

Chvíli nic neříkal a pak najednou dupnul na brzdu.

„Doprčic, Ness! Já se nedokážu ovládat jako tvůj táta a ostatní upíři,“ vyjelo z něj. „Když něco prožívám a jsem toho tak plnej, jako právě teď, je pro mě nemožný snažit se držet to v tajnosti a neříct to nahlas.“

Srdce mi zase bušilo jako o závod a ruce se mi začaly třást.

„Pojď se projít,“ zaprosil skoro nešťastně.

Naprosto vyklepaná jsem vystoupila. Obešel auto a pomalu, skoro obřadně mě chytil za ruku.

„Ness, já...“ zasmál se své neschopnosti mluvit dál. Zadíval se mi do očí tak upřeně, jakoby tam něco hledal. Měla jsem pocit, že se mi každou chvíli podlomí kolena. Tváře mi hořely jako po dlouhém běhu a nemohla jsem popadnout dech.

A pak mě najednou líbal. Byl skoro o dvě hlavy větší než já, takže se musel hodně ohnout a zároveň mě objal a trochu nadzvedl. V tu chvíli všechny ty zvláštní pocity, které mě předtím hrozily roztrhnout, vybublaly na povrch. Objala jsem ho kolem krku a přitáhla si ho ještě blíž. Chtěla jsem se v tom objetí rozpustit. Jeho tělo přes tenkou košili nádherně hřálo a chuti jeho polibků se nic na světě nevyrovnalo.

Cítila jsem, že se třese. Lehce se odtáhl a dýchal přerývaně.

„Nessie, tolik tě miluju! Vždycky jsem tě miloval!“ Líbal moje čelo a spánky a jeho ruce na mých zádech byly jako žhavé.

„Vždycky jsem se bál, až to přijde. Jak dlouho to bude trvat, než tě dokážu přesvědčit, že patříme k sobě. Ach, Nessie!“

Znovu mě líbal a já si přála, aby to už nikdy neskončilo. Byla jsem jako zmámená. Někde v hrudi se mi s hlasitým lupnutím něco otevřelo a já věděla, že to tam bylo vždycky. Odjakživa.

Pokračování: Můj Jake

Shrnutí

Autor: Karolka, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda Jake: