Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Stregoni Benefici

23.04.2010 (11:15) • Tersara • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1954×

Rumunsko, dávná minulost

Rumunsko bylo vždy zemí, která byla rozdělena. Byla rozdělena vlastním lidem, protože jsme se neuměli sjednotit. Každá oblast měla svého vladaříčka, s poddanými, s armádou a s vlastními zákony.  Který z mocipánů byl schopen prosazovat svou vůli krvavějším způsobem, ten měl vrch. Mnoho mých předků se snažilo tohle rozdělené království sjednotit. Má rodina byla rodina královská již po dlouhé generace, ale žádná z nich nebyla schopna svou moc uchopit. Až můj otec. Potomek dávných králů přijal své poslání a sjednotil všechny oblasti své milované země. Všichni ho obdivovali a velebili jej pro jeho moudrost a sílu. I já jsem k němu vzhlížel.

Narodil jsem se 2 minuty po svém bratrovi. Tudíž je prvorozeným a zároveň následníkem trůnu Aro. Já jsem byl celý svůj život ten druhý. Nevím, zda to bylo výbavou toho „druhého“ dvojčete, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Neměl jsem v sobě to odhodlání a sílu, kterou zdědil můj bratr po otci. On byl právem následníkem trůnu. Já jsem byl spíše po matce. To ona nás vždy učila, abychom nezapomínali na svou lidskost. Jsme potomci králů, ano, ale krále dělá jeho lid. Pokud krále jeho lid nemiluje, nebude mu sloužit. Můj otec dokázal skloubit vše tak, že byl po celý svůj život uznávaným. Dokázal v sobě najít rovnováhu. Snoubil v sobě povahu bojovníka a tvrdého muže, kterou zdědil  Aro, a povahu mírumilovného samaritána, kterou jsem zdědil já. Znal nás jako své boty a vždy nám kladl na srdce, abychom spolu spolupracovali. Často jsem viděl jeho pátravý pohled, kterým si nás prohlížel.

Když nám bylo 18, stali se z nás muži. Osud se naplnil a Aro měl převzít trůn. Oba jsme si uvědomovali, že jsme jako dvě poloviny celku. Pokud měl blahobyt a mír v naší zemi trvat i po dobu budoucí, musíme vládnout spolu.  Naše životy nebyly poznamenány rozdílností našich povah. Já svůj úděl přijal s vděčností a svého bratra miloval. Nutno říci, že náš vztah byl velice silný. Jako dvojčata jsme byli spolu propojeni zvláštním způsobem.

Aro  byl dokonalým vůdcem. Oba jsme s otcem zasedali na radách a pomáhali řešit státnické záležitosti. Lid ho bral jako svého  budoucího krále a on mne bral jako svého bratra, který mu bude po boku.

Vyjeli jsme si s bratrem na lov do blízkých lesů. Chtěli jsme zůstat pár dní na našem hrádku pod Karpaty. Lov byl naší vášní, byli jsme mladí a rozpustilí.

„Stregoni“, křikl na mne Aro, „musíme více vlevo, je tam kaliště a jistě u něj zastihneme jeleny.“ Pobídli jsme naše koně k větší rychlosti a přibližovali se ke kališti po větru. Skutečně jsme  za malou chvíli spatřili náš cíl a také naši kořist. Sami jsme zatím netušili, že za chvíli bude kořist z nás.

Za sebou jsem uslyšel křupnutí a spatřil mezi stromy rychle se pohybující postavy. Až nepřirozeně rychle.

„Aro, podívej, vidíš to tam?“ zeptal jsem se a pocítil jsem nával hrůzy.

Nevím co, ale něco mi říkalo, že je konec. Něco mi říkalo, že mám vzít nohy na ramena a to hodně rychle. Popadl  jsem tedy Ara za ruku a honem se vydal do lesa. Utíkali jsme a já se neubránil neustálému ohlížení, zda nás ty postavy pronásledují. Po chvíli jsem zahlédl mohutný vykotlaný dub. Svého bratra jsem do něj strčil a vlezl si za ním. Přitiskli jsme se ke kmeni a čekali. Žádný pohyb jsem neslyšel. Ale najednou…

„Jsou to oni, synové obnovitele. Tak legenda praví, to oni mají udržovat rovnováhu v našem světě,“ pronesl hlas a mne zamrazilo.

V díře v kmeni se objevily ruce a vytáhly nás ven. S hrůzou jsem si uvědomil, že nás obklopuje asi 10 postav. Měly dlouhé pláště a tváře jim kryl stín z kápě. Mé tělo bylo ochromeno a já najednou uviděl, jak jejich formací prostoupila žena. Žena nadpozemsky, přímo nesnesitelně krásná. Podívala se zkoumavě na nás, její rudé oči podivně kontrastovaly s dokonalou krásou.

„Aro, Stregoni, mé jméno je Destiny. Jsem velice ráda, že vás konečně poznávám,“ pronesla a mne zarazil hlas, který zněl jako cinkání zvonečků.

Poté se otočila ke skupině postav a poručila: „Proměňte ho!“

Dva z nich se k nám vrhli a než jsem si stačil uvědomit, co se děje, zakousli se nám do hrdel. V hrůze jsem pozoroval svého bratra. Zmítal se v bolestech a monstrum sálo jeho krev. Po chvíli přestalo a já čekal, že se tak stane i u mě. Ale mýlil jsem se.

Pocítil jsem podivný tlak a síla, kterou mi dávala má krev, se pomalu vytrácela. Monstrum dále sálo a já pochopil, že nemám přežít. Propadal jsem se do temnoty, cítil jsem se jako vhozen do hluboké vody, která se nade mnou zavřela a já padal hloub a hloub. Bolest mým tělem pulzovala a já byl schopen myslet jen svého bratra. Bylo pozdě. Temnota mne pohltila.

Destiny:

Konečně se mi je podařilo najít. Dvojčata. Cítila jsem jejich duše. Byl to můj dar. Pouhým pohledem dokážu určit, jakou má člověk i upír duši a při prvním setkání s těmito lidmi jsem věděla, že mé hledání je u konce.

„Konečně,“ pomyslela jsem si. Proroctví se naplňuje.

„Proroctví mluví jasně. Dva synové, jako zrcadlové obrazy. Jeden světlo, jeden tma. Duše tak mocné, že jedna z nich musí odejít,“ řekla jsem ostatním a nakázala jim, aby Ara odnesli na hrad a toho druhého, nyní již mrtvého, strčili zpátky do toho vykotlaného dubu.

Přeměna v upíra je velice bolestivý proces. Každý z nás si jím prošel a ještě jsem neviděla upíra, který by ji zvládl bez křiku.

O 18 let dříve

Zase jsem si vzpomněla na Arga, který pronesl onu věštbu. Byl to velice talentovaný upír, to ano. Nedokázal své věštby ovlivňovat, vždy přišly z ničeho nic.

Byla hluboká noc. Říjen, měsíc byl v úplňku. Ta noc byla svým způsobem magická. Marcus a Caius Volturiovi, královská rodina našeho světa, pořádali další zbytečné setkání přátel.

„Pch, prý setkání,“ odfrkla jsem si.

Jde jim o naše dary. Říkají o sobě, že dohlíží na to, aby svět upírů zůstal v tajnosti. Spíš se snaží získat silné upíry, upíry s dary, na svou stranu. Hodně nás přebývalo ve stěnách Voltery. Byli jsme velká společnost.

Dleli jsme v jejich Volterské pevnosti, když Argo dostal jednu ze svých vizí. Strnule klesl na kolena a jeho hlas se změnil. Již to nebyl onen podmanivý bas. Jeho hlas zněl jako z jiných světů…

„Ve dvou minutách po půlnoci narodí se budoucí vůdce našeho světa. Dva synové, jako zrcadlové obrazy. Jeden je světlo, jeden je tma. Duše tak mocné, že se musí rozdělit. Jen tma je pro nás dobrá. Světlo nesmí přežít, světlo nesmí přežít…“ chrčel jeho hlas. Poté se Argo zhroutil na podlahu a ostatní k němu přiskočili, aby mu pomohli na nohy.

„Světlo nesmí přežít,“ opakoval si Caius a mnul si bradu. Vypadal, že hluboce přemýšlí.

„Destiny“, pronesl nakonec, „tohle vypadá jako práce pro tebe. Kdo jiný pozná, který z těch dvou je světlo a který je tma,“ dokončil svou myšlenku a já se začala těšit na svůj úkol. Sice jsem nechápala, proč mají Marcus s Caiem oba takovou radost z této věštby, když jim prorokovala nástupce, kterého nepotřebovali, ale nebylo v mém zájmu se na to ptát.

Voltera, Itálie

Když jsme dopravili  Ara do Voltery, jeho přeměna došla konce. Ukázalo se, že má dar čtení myšlenek pouhým dotykem. Jak neobvyklé.

On se zrodil k tomu, aby byl vládce. Celý svůj krátký lidský život byl k tomu vychováván. Když se dozvěděl, co se stalo, tak se v něm probudila jeho vladařská moc. Velice záhy jsem pochopila, co znamenala ta část proroctví, která říkala, že světlo nesmí přežít.

Aro bylTtma. Jeho duše byla bez špetky soucitu. Moc dobře věděl, že s Caiem a Markem musí být zadobře a velice rychle se je naučil využívat a manipulovat s nimi ve svůj prospěch. Stal se pravým vládcem Voltery a celého  našeho světa. Volturiovi měli  najednou mnohem větší slovo. Každý  z nich měl obavy. Oprávněné.

Kdyby jeho dvojče, Světlo, přežilo, nikdy by Volturiovi nebyli tím, čím jsou dnes.

A také nebudou. Kdyby jen věděli, jakou chybu Destiny tenkrát v lese udělala. Tma přeci nemůže existovat sama o sobě. Ke všemu existuje protiklad.

Sever má Jih

Teplo má Zimu

Láska má Nenávist

Smrt má Život

A Tma …má Světlo

Stregoni:

Otevřel jsem oči. Chvíli jsem se díval kolem sebe a přemýšlel, kde to jsem.

Poté něco v mé hlavě zapadlo tam, kam mělo a já jsem věděl. Mou myslí projely obrazy nedávné minulosti. Viděl jsem sebe a Ara na lovu. Viděl jsem kaliště s jeleny. Viděl jsem z lesa se blížící postavy a cítil jsem tu hrůzu, kterou jsem prožíval. Zběsile mi začalo tlouct srdce. Tohle přeci ne. Ta andělská tvář, že by byla schopna mne zabít a mého bratra proměnit v upíra. Ach Aro, co se ti to jen stalo…

Došlo mi, co se stalo z Ara. Upír.

„Tak moment!“ vykřikl jsem nahlas.

„Jaktože to všechno vím?“ byl jsem velice zmatený.

V mé hlavě se rozezněl hlas.

„Stregoni, tvého bratra si vybrala upíří rodina jako svého následovníka. Argova věštba pravila, že se narodí dva bratři. Světlo a Tma. Ty a Aro. A jen tma je pro upíří svět řešením. Světlo nesmí přežít. To jsme my ale nemohli dopustit…“ mluvil hlas a já ho zarazil.

„Kdo MY?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Vyšší moc. Můžeš nás nazývat bohem, můžeš nás nazývat energií. Jsme všechno. Dohlížíme na rovnováhu na zemi a světlo nesmí umřít. My máme moc tě znovu oživit. Udělali jsme to. Jsi znovu živ a zrodil jsi se jako Upír světla. Budiž tvým posláním zajistit rovnováhu mezi tmou a světlem,“ pronesl hlas.

„Rovnováha mezi tmou a světlem? Ale jak?“ zeptal jsem se zmateně.

„Zplodíš syna. Budiž tvým posláním předávat své sémě dále, než nastane pravý čas. Osud tomu tak chtěl.“

„Jednoho dne se tma znovu prosvětlí. Bude tomu tak, že ze tmy se světlo znovu zrodí.“

„V budoucnu budou po světě chodit dva velice silní upíři. Muž a žena. Může trvat staletí, než se potkají, jejich přeměna však započne. V nich se znovu světlo zrodí a jejich potomek se stane tou nejsilnější bytostí na světě.“

S tímhle hlas odešel a já byl ve své hlavě zase sám. Mým darem bylo tedy Světlo. Věděl jsem vše. Dokázal jsem porozumět krokům svého bratra, ze kterého se časem stal nejkrutější vládce upírů, až moc dobře. Sám jsem byl upír, ale nikdy jsem neokusil touhu po lidské krvi. Živil jsem se pouze zvířaty.

Věděl jsem, že jej nesmím již nikdy kontaktovat. Stálo by mne to život.

Jak čas plynul, plnilo se vše, co mi ONI řekli. Zplodil jsem syna a předal mu své poselství. Můj život byl plný radosti a byl já vděčný za ten dar, který jsem dostal. Stále jsem viděl každé bratrovo rozhodnutí. Dalo by se říci, že ono spojení duší dvojčat přetrvalo. Tajně jsem doufal, že on o něm neví.

Můj syn byl upírem jen z poloviny části. Stále jsem čekal, až narazí na tu pravou a naše poselství předá dále. Když se tak stalo, věděl jsem, že ho již můžu nechat žít samotného. Bohužel nebyl nesmrtelný, jako já, proto jsem s ním nemohl trávit delší čas. Když se usadil, tak jsme se rozloučili a já šel dále. Věděl jak se zachovat a jak předat poselství světla.

Já se stal kočovníkem. Putoval jsem a stále hledal známky, že se blíží onen čas, kdy světlo znovu přijde k životu.

Staletí plynula.

Jednoho dne, při mých cestách Anglií, jsem narazil na zajímavou pachovou stopu. Velice mi někoho připomínala a já nemohl v paměti přijít na to, kdo to je. Sledoval jsem tuhle stopu hustým lesem.

Přišel  jsem na mýtinu a zůstal stát na místě.

Uprostřed mýtiny stál Aro. Vypravil se na další ze svých zabijáckých výprav. Postupem času si Volturiovi přisvojili roli vládců upíru. Brali jako svou povinnost dohlížet a trestat prohřešky proti zákonům našeho světa.

Rychle jsem pohledem přejel mýtinu a naznal, že utíkat by nemělo cenu. Byl tam můj bratr, Caius a Marcus a celá garda. Dohromady asi 10 upírů. Mým posláním, jako upíra světla, bylo ničení zlých upírů, což jsem také celou svou věčnost konal.

Přemýšlel jsem, co se bude dít, když tu se na mne vrhli tři upíři a donutili mne pokleknout na kolena. Zíral jsem vzhůru a hledal v očích svého bratra jiskřičku poznání.

„Aro, jak rád tě vidím,“ vydechl jsem.

„Stregoni?“ zeptal se mne pomalu a já viděl, jak horečnatě přemýšlí.

„Stregoni, co tady děláš? Ty jsi přeci již mrtev…“ Jeho hlas zněl velmi rozrušeně.

„Byl jsem, měl jsem být, ale osud tomu chtěl jinak,“ řekl jsem mu a náhle zahlédl Caia a Marka, jak se na sebe dívají. Pochopil jsem. Oni znali celou věštbu. A já věděl, co bude následovat.

Caius se na mne bleskově vrhl a cítil už jen bolest. Můj život byl u konce.

Věděl jsem, že jsem své poslání splnil. Předal jsem dál své poselství. Věděl jsem, že můj syn ví co dělat. Spoléhal jsem na něj.

Stregoni Benefici byl mrtev.

Upír světla vyhasl.

Nyní bylo již vše na osudu.

O mnoho století později.

Vypravěč:

Chvíli bylo ticho…

Z hlubokého lesa se najednou neslyšně vynořilo 5 postav. Bylo až nepřirozené, že se pohybovaly tak tiše. Jako by se ani nedotýkaly země. Je možné aby ti lidé pluli nad zemí? Dlouhé pláště za nimi nadpřirozeně vlály a vířily noční mlhu. Pro obyčejného člověka by celá scéna mohla vypadat děsivě. Ale ne pro mne. Nejsem obyčejný člověk. Vlastně se o mně ani nedá říct, že bych byl člověk…

Zvedl jsem hlavu a podíval se směrem, ze kterého se ke mně postavy blížily. Celý svůj život jsem věděl, že tento okamžik nastane.  Byl jsem předurčen k tomu, abych předal své poselství. Byl jsem přeurčen k tomu, aby legenda, kterou střežím, přežila až do budoucnosti a aby se vyplnila.

Celý svůj krátký život jsem věděl, že si pro mě Tma přijde. Dle rodinných legend jsem byl potomek Světla. Pokračovatel světlonošů, v celých generacích se tohle poslání dědilo a nutno říci, že všechny tyhle generace byly úspěšné. Až já tedy zklamu.

Povzdychl jsem si a zadíval se svému osudu do tváře. Již nebylo úniku. Věděl jsem, co musím udělat…

Vytáhl jsem svou zbraň, namířil proti srdci a vší silou bodl. Postavy se nadlidskou rychlostí vyřítily mým směrem, ale já věděl, že mám vyhráno. Jejich jed mne nemohl proměnit. Musel jsem alespoň doufat, že mé poselství se dostane do správných rukou. Zemřu dříve, než budu schopen předat pochodeň Světla svému synovi.

„Prosím, Bože, dej, aby mé poselství nalezl člověk, který s ním naloží správně. Nedopusť nic zlého…,“ vydechl jsem a nohy mi vypověděly službu.

Dopadl jsem na zem, naposledy se zhluboka nadechl a propadl Tmě…

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Omlouvám se, že dlouho nepřibyla kapitola k "Osudu v doteku". Jsem v nemocnici po operaci a teprve včera mi přítel donesl notebook. Přidávám tedy jednorázovku a pak už budu zase pracovat na kapitolovce.

Díky moc za komentáře.

Hezký den,

Vaše Tersara

Autor: Tersara, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Stregoni Benefici: