Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Strach, laboratoř a polibek

28.07.2009 (19:06) • Ywaine • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1421×

Tma mě obklopovala ze všech stran. Pronikala do mě. Každá část mého těla cítila, jak se mi malinkaté úlomky věčností vsakuji do kůže. Moje srdce hledalo útěchu v posledních vzpomínkách, které se pomalu vytrácely…
Vzpomínala jsem na dny, kdy moje mysl byla tak lehká. Kdy život se zdál krásný a plný radostí, jež byla náplní každého dne. Jenže pak přišla tma. Tma pohlcující cit a přinášející nesmírnou bolest…
Přeměnu jsem překonala sama. Nikdo mi nepomáhal ani nevysvětloval, jak se mám zachovat… Já to dokázala překonat, dokonce jsem se s tím i smířila. Jenže pak mě vyhledali Oni. V tu chvílí se ze mě stala jen pouhá figurka v nekonečné šachové partii.
Z mého myšlení mě vytrhl hluk, s kterým se otevřely dveře.
„Dobré ráno! Doufám, že si připravená na další dávku. Já vím, že je ta bolest pravděpodobně nesnesitelná, ale ty to zvládneš,“ promluvil na mě stín ze dveří.
Ano měl pravdu, bolest byla opravdu nesnesitelná, jenže já dokážu vidět budoucnost a vím, že tohle je poslední dávka jedu, která se do mé ztuhlé krve vlije.
Poslušně jsem vstala a následovala stín. Laboratoř, ve které jsem prožívala muka, dnes byla přeplněná zvědavci, kteří toužili po tom, aby mohli spatřit výsledek dlouho měsíční práce. Posadila jsem se na židli. Jehly, které byly vyrobeny z vlkodlačích špičáků se mi naposled vryly do kůže a jed si razil cestu mým tělem. Vykřikla jsem, kdybych měla slzy, tak by se objevily v mých na smrt unavených očích.
Jakmile celý proces skončil, poručil stín, ať přivedou Kimiho.
„A teď,“ nařídil, „polib toho vojáka!“
Nechápala jsem proč, a taky se mi nechtělo.
„Polib ho!“ zařval.
Bála jsem se a radši uposlechla. Náš polibek nebyl procítěný, byl to jen rozkaz, který jsme museli splnit. Jakmile nadešel konec, poodstoupili jsme od sebe a já spatřila šílenství odrážející se v Kimiho očích. Jeho oči, jež nikdy neroní slzy, je začaly ronit. Ty slzy nebyly obyčejné, ale s příměsi krve. Udiveně na mě pohledl a pak si setřel slzu. Celá místnost se naplnila vůni, která byla tak sladká. Po ní moje bytost toužila tak silně, že by byla schopná zabit. Z myšlení na vůni mě vytrhl pronikavý křik, který se nesl místností. Můj zrak spočinul na původci toho křiku. Kimi nekrvácel jen z očí, krev se řítila i z jeho úst a nosu. Už nikdo nedokázal rozpoznat jeho tvář. Jeho tělo nevydrželo bolest a bezvládně se svalilo na zem. Obraz, který se mi naskytl, mě mučil, protože jsem věděla, že jeho původcem jsem já. Všichni upíři v místnosti se na něj vrhli a začali pít jeho krev. Jenže to jim nestačilo, chtěli pořád víc a víc, až začali Kimiho a trhat na malinkaté kousíčky, které vysávali až do poslední kapičky krve.
„Hahaha,“ smál se stín, „přátelé podívejte na to velkolepé dílo. Stvořili jsme zničující monstrum. Ptáte se jak? Ach určitě ano. A já Vám to mile rád povím. Mezi námi jak jistě víte, existuje druh poloupírů. Poloupíři jsou velice zvláštní a to tím, že jím v žilách koluje krev a zároveň i jed, ale to jen u mužů. Ten jed nějakým prazvláštním způsobem dokáže ředit krev. Dokonce i upíří, ztuhlou. A tak jsme odchytli par těchto stvoření. V našich laboratořích jsme je zbavili jedu a ten jed jsme přemístili do těla této mladé upírky. Určitě se Vám zdá záhadné, jak jsme to dokázali. Ale nehledejte v tom vědu. Kromě poloupíru mezi námi existují ještě vlkodlaci. Vlkodlaci jsou jediná stvoření na Zemi, kteří dokáží prokousnout naši kůži. Pár jsme jich tedy odchytli a vytrhli jsme jim jejich špičáky, které byly upraveny tak, aby nám vyhovovaly. Proč je zaklad všeho polibek? To pro to, že se nám v ústech hromadí jed. Té dívce to neublíží, ale ostatním ano.“ 
Celá místnost poslouchala jeho vyprávění v němém úžasu. Jen já ne. Bála jsem se, co se mnou chtějí provést? Jaké nechutné zvrácenosti pro ně budu muset vykonat?

Měsíce ubíhaly a já stále zůstávala zavřená v podzemí tohoto města. Moje bytost byla sice nezničitelná, jenže strach se zmocňoval mé ztracené duše. Moje vize mě děsily a některé byly obzvlášť děsivě zvláštní. Viděla jsem nádherné stvoření, které se na mě dívalo obdivujícím pohledem. Tyhle záblesky budoucností jsem měla nejradši, protože ve mně vzbuzovaly naději.
A opět přišel ten den, kdy se dveře otevřely s velkým hlukem. 
„Doufám, že jsi připravená. Máme pro tebe úkol,“ pronesl s úsměvem jeden ze stínových vojáků. 
Bezmyšlenkovitě jsem vstala a zamířila z pokoje ven. Moje vize se dostavily ve stejnou dobu jako realita. Na podlaze jsem uviděla klečet to stvoření, co tak často navštěvovalo moji mysl. Vypadal tak zničeně a unaveně, že se mi chtělo přiběhnout k němu a obejmout ho. 
„Ach tady ji máme,“ usmál se na mě stín. „Myslím, že víš, co musíš provést.“
„Ne, já to odmítám udělat. Nebudu se dívat jak ničíte další život jen pro své potěšení a mě používáte jako nástroj k mučení!“ zaprotestovala jsem.
„Ty se mi opovažuješ vzdorovat? No jak chceš, pak se tedy budeš dívat jak ho upalujeme za živa. Jak každý kousek jeho těla mizí ve víru plamenů,“ mluvil na mě stín a pokynul hlavou k vojákům, ať mě sevřou ve svých pažích.
Jakmile se voják s ohněm začal přibližovat k klečícímu muži, jeho zoufalý pohled se obrátil ke mně a já se vymanila ze svého vězení. Přiběhla jsem k němu a začala ho líbat. Do polibku jsem vložila všechno, co moje zkamenělé srdce cítilo. On mi polibek oplatil a vložil do něj stejnou vášeň jako já. Líbali jsem se a naše životy se řítily do neznáma… 

Autor: Ywaine, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Strach, laboratoř a polibek: