Alice ztratí svou sestru, která ji den po její smrti bude pronásledovat, jako duch, a tak ji přivede do blázince... Povídka není nic moc, ale každičký koment potěší.
30.08.2010 (17:15) • PlayGirl • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1245×
Milý deníčku,
neumím si vysvětlit, co se dnes stalo. Bylo to tak... Hrozivé!!!
Moje malá, drahá sestřička... Zabili mi ji! Ti bídáci mi ji zabili! Zabili mi mou jedinou sestřičku! Vrazi...
Je mi hrozně. Probrečela jsem tři hodiny. Matka se psychicky zhroutila. Otec je ve vězení, takže se to nedozvěděl.
Kéž by existovalo něco, co by mi mou malou Annu vrátilo zpět.
Řeknu ti, jak se to stalo...
Byla ve svém pokoji. Vloupali se k ní a ubodali ji nožem. Všude byla krev. Už musím končit... Mé slzy rozpíjí inkoust na papíru.
Tvá, Mary Alice Brandon.
Rychle jsem zaklapla červené desky notesu a uložila ho do stolu. Růžovým kapesníčkem jsem si setřela slzy z obličeje.
Ulehla jsem do postele a doufala, že vše bude takové jako dřív. Usnout se mi podařilo až po hodině vyčerpávajícího breku.
Zdálo se mi o Anně. Mé malé sestřičce. Houpali jsme se na zahradě, na naší houpačce. Smáli se a dováděli spolu, jako dříve.
„Slečno, Alice. Musíte vstát. Vaše matka musela k doktorovi a snídaně je na stole,“ probouzela mě hospodyně.
„Hned jdu, Margaret,“ odpověděla jsem jí. Margaret odtáhla závěsy a pustila trochu světla do mého pokoje.
Hned jak moje oči spatřili houpat se malý přívěšek na mé zácloně, co vyrobila moje sestra, zase jsem se rozbrečela.
„Ale, drahá... Já vím, že ta ztráta vaší sestry je hrozně tragická a čerstvá, ale nemůžete se rozbrečet pokaždé, když vidíte něco, co se spojovalo s vaší drahou a zesnulou sestrou,“ pronesla Margaret a pevně mě objala.
„Já vím, Margaret, ale tolik mi chybí..,.“ řekla jsem a nechala si setřít slzy z obličeje.
„Pojďte, moje drahá. Snídaně je na stole. Ať vám nevychladne kakao...,“ pobídla mě hospodyně. Vzala jsem na sebe lehký župan a sešla s ní do jídelny.
„Běž si zatím sednout, donesu poštu,“ přikázala mi Margaret. Hned, jak moje noha vstoupila na kraj jídelny, spatřila jsem svou malou sestřičku, jak sedí u stolu a klepe se. Nevěděla jsem, co si mám myslet.
„Pomoz mi, sestřičko... Pomoz mi... Alice, prosím...,“ prosila mě. Zalapala jsem po dechu. Nevěděla jsem, zda mám přelud, nebo jí opravdu vidím.
„Anno...,“ řekla jsem do prázdna její jméno a málem se zhroutila.
„Posaďte se,“ pobídla mě hospodyně, která přišla. Znovu jsem se koukla na místo, kde jsem svou sestru viděla, ale ona už tam nebyla. Byl to jenom přelud.
Po snídani jsem se vydala na naší zahradu. Už z dálky jsem zaslechla skřípot staré houpačky, na které jsem vždy houpala svou sestru a obě jsme se u toho smáli.
„Pomoc... Alice... Sestřičko, pomoz mi. Je tu zima. Pomoz mi,“ slyšela jsem zase hlas své sestřičky. Běžela jsem za ním. Pořád mě prosila, abych jí pomohla.
Běžela jsem přes celé město až k útesu. Tam jsem viděla svou sestřičku stát.
„Alice... Pomoz mi...,“ prosila mě dál.
„Jak ti mám pomoc, sestřičko? Jak?!“ ptala jsem se s pláčem.
„Alice...,“ řekla a já ji už jenom spatřila, jak padá z útesu. Přihrnula jsem se k němu a natahovala ruce po padajícím těle své sestry.
„Ne!!!! Anno! Ne...,“ zařvala jsem. Už jsem byla v totálním záchvatu pláče.
Lidi se na mě otáčeli a nechápavě na mě hleděli. Bylo mi to ale jedno.
„Sestřičko, jsem tady... Pomoz mi. Prosím tě... Dostaň mě odsud!“ ozvala se znovu moje sestra. Tentokrát se objevila u mě.
„Jak ti můžu pomoc? Řekni mi jak, a já ti ráda pomůžu!“ odpověděla jsem jí.
„Dostaň mě odsud! Bojím se! Je mi zima! Pomoz mi...“
„Jenom mi řekni jak!!!“ zařvala jsem.
„Pomsti mě...,“ řekla, než se rozplynula. Nebylo to sice vůbec možné, ale ke své sestře jsem promlouvala víc, jak hodinu. To už mohlo jasně ostatním dojít, že jsem duševně mimo. Že jsem blázen...
„Tak jdeme, slečno... V ústavu pro psychicky choré vás už čekají... Není normální, abyste viděla svou sestru, která včera zemřela,“ říkal jeden z mužů, co mě odváděli v kazajce do dodávky.
„Alice! Pomsti mě!“ zaslechla jsem naposled hlas Anny. Otočila jsem hlavu. Stála tam a zase padala.
„Anno! Ne!“ zařvala jsem znovu.
„No, tak jdeme,“ pobídnul mě muž, který mě přivázal na zadní sesadla dodávky. Byla jsem opravdu jako nefalšovaný blázen...
Celé měsíce jsem Annu viděla na každém kroku v blázinci. Nemohla jsem se jí vůbec zbavit. Ale byla jsem ráda, že ji vidím... Potřebovala jsem vidět někoho trochu „normálního“. Ale to jsem ještě nevěděla, že ztratím paměť a budu žít život upíra...
Dále nabízím další mé povídky:
Setkání s dokonalostí - 1. část, 2. část
A moje kapitolová povídka:
Miluji tě takovou, jaká jsi: 1 2 3 4 5
Autor: PlayGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Stay on the other side:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!