Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Šťastní až na věky

Šťastní až na věky

Usínala jsem na Edwardově hrudi a vzpomínala na to krásné, co mě potkalo. Moje první a poslední láska, moje první a poslední polibky, no prostě to, v co jsem už nedoufala.

Najednou mě zasáhla prudká bolest, vše mě hrozně bolelo, hlavně hlava, ale oči jsem otevřít nemohla. Byla mi také neskutečná zima. Trvalo to snad věky, dokud jsem necítila příjemný pocit, který se mi rozléval po těle. Byla tohle smrt, usnout v bolestech a pak spát dál v nerušeném spánku navěky? Ne, tohle nebyla smrt, protože po té chvíli klidu a bezbolestného odpočinku mě zachvátila další vlna bolesti. Bylo to, jakoby mě něco spalovalo zevnitř mého těla. Chtěla jsem křičet, mlátit rukama, ale nešlo to. Mé končetiny byly jako z olova. Mé oči a má ústa, byla tak těžká, že s nimi nešlo hnout, a tak mi nezbývalo nic jiného než čekat.

Po nekonečně dlouhé době, mohly to být hodiny, dny nebo roky, začala bolest ustupovat, ale mé srdce, jako by právě běželo maratón, najednou z ničeho nic přestalo bít. Ty tuny olova, co mě tížily, padaly dolů. Postupně jsem procitala z té temnoty a uslyšela první hlasy.

„Bells, už ti bude lépe, nemáš se čeho bát. Miluju tě a vždy budu při tobě.“ Cítila jsem, jak mě jemně políbil na čelo. Já věděla, kdo to je. Poznala jsem to podle jeho sametového hlasu. Ale ten hlas byl hezčí, jemnější. Z toho hlasu jsem cítila veškeré emoce. Bylo to zvláštní. To jsem v nebi? Ve svém soukromém nebi, kde ke mně bude promlouvat můj anděl?

Rozhodla jsem se, že prozkoumám to, kde jsem. Otevřela jsem oči a myslela jsem, že snad oslepnu. Takovou záři jsem snad nikdy v životě neviděla. Otevřela jsem oči znovu a už to bylo lepší, ale stále jsem byla okouzlená tou nádherou. Všechny ty barvy byly tak živé, zářivé a syté. Chtěla jsem se posadit, ale ani jsem ten pohyb nezaregistrovala, byl tak rychlý a… a bezbolestný. Jindy by mě takový pohyb zabolel a zamotala by se mi hlava. Podívala jsem se kolem sebe a ten pokoj jsem znala. Byla to náš pokoj. Můj a Edwarda. Celé toto zkoumání mi trvalo snad jenom vteřinu a já pocítila ještě jeden pocit. Něco jemně svíralo moji ruku. Podívala jsem se, co nebo kdo to je. Byl to on. Můj muž, který se mnou byl až do konce. Já si myslela, že musím být jen duch, který na něj dohlédne, ale teprve teď jsem si uvědomila, že jsem skutečná.

Podívala jsem se Edwardovi do očí, ze kterých se dalo vyčíst vyprchávající bolest, láska a něha, možná také trochu ostražitosti. Usmál se na mě, ale ten úsměv byl daleko nádhernější, než jakýkoli jiný, který mi věnoval někdy dříve. Mohla bych se na něj koukat snad hodiny, ale on do tohoto mlčení promluvil.

„Jak ti je, cítíš se dobře?“ Jeho sametový hebký hlas. Usmála jsem se na něj, bylo mi více než dobře. Za posledních několik let jsem se cítila nádherně, svěže a hlavně zdravě.

„Je mi úžasně. Takový pocit jsem snad necítila od… od narození,“ usmála jsem se ještě více. Můj úsměv byl opětován.

„Co se vlastně stalo?“ Musela jsem se zeptat.

„No víš, umírala jsi a já nemohl dopustit, že bys mě opustila a Alice měla vizi. A tak, no… proměnil jsem tě.“ Podíval se na mě zkoumavým pohledem, zřejmě čekal nějakou reakci. „Jak je to možné, vždyť Carlisle říkal, že to nejde,“ podívala jsem se na něj zmateně.

„No Alice říkala, že i Carlisle se může někdy mýlit,“ usmál se na mě. Já už to ale nevydržela. Cítila jsem se tak skvěle, jako znovu zrozená a pocítila jsem tužbu ho políbit. Vrhla jsem se na něj a on to zřejmě nečekal a spadli jsme na zem. Po chvíli mi moje polibky vroucně oplácel.

Za chvilku jsem slyšela jemné odkašlání. Vzhlédla jsem a uviděla celou moji novou rodinu. Všichni se na mě usmívali a čekali, až z Edwarda slezu. Když jsem se konečně postavila, vrhla se na mě nejdříve Alice a potom i zbytek rodiny.

***

Charliemu jsme to všechno museli říct, jak jinak bychom mu všechno vysvětlili. Nejprve tomu nechtěl věřit, ale věděl, že když mi Edward po dobu našeho vztahu neublížil, není se čeho bát. Jenže teď jsme museli vymyslet, co říci sousedům. Nakonec jsme usoudili, že nejlepší bude fingovat můj pohřeb. Do rakve se nikdo samozřejmě podívat nechtěl, a i kdyby se někomu zachtělo, bylo by mu to zakázáno. No přece jen, byla prázdná. Potom jsme s Edwardem odjeli do našeho domu v Kanadě. Slíbila jsem tátovi, že mu budu pravidelně volat a on za mnou někdy čas od času přijede.

Asi tak po deseti letech našeho pobytu v Kanadě, jsme se začali trochu nudit a připojili jsme se ke zbytku rodiny. Cestovali jsme po státech, tedy jen po těch místech, kde bylo stále zataženo, a chodili tam do školy. Mohli bychom i na místa, kde svítilo slunce, protože, světe div se, mám zvláštní schopnosti. Jsou jimi štít a schopnost vytvořit iluze. Jenže nechtěli jsme na sebe upozorňovat. Museli jsme být nenápadní, protože jak mi všichni vysvětlili, v Itálii žije královská rodina upírů a mají v oblibě sbírat ty nejlepší kousky, co se týče schopností.

***

No, abych vám to ještě trochu přiblížila. Hned po tom, co jsem se probudila, a vše jsme všem vysvětlili a uspořádali můj pohřeb, jsme s Edwardem odjeli na skutečnou svatební cestu. Odjeli jsme na ostrov Esme. Bylo tu nádherně.

Hned jak jsme vkročili do domu, Edward mě přenesl přes práh. Políbila jsem ho a on věděl, na co myslím. Ani nevím jak, a už jsme leželi na posteli. Bylo to neskutečné, sice jsem to nemohla s nikým porovnat, ale myslím si, že lepší už to být nemohlo, vlastně ano, pokaždé to bylo neskutečné a úžasné.