Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Srdce se nedá přemoci rozumem

10.07.2010 (15:30) • Lucyl • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2105×

Stála na kopci a myšlenkama se nechávala unášet pryč. Potřebovala být chvilku sama, proto brzo ráno vyrazila do toho chladného a větrem ostrého rána. Potkávala jen pár lidí, a když dorazila do cíle své pouti, byla ráda, že tam může být sama. Nikde nikdo nebyl, nikdo ji nebude rušit.

Když vyšla kopec, postavila se čelem k městu, které před ní teď leželo. Pozorovala, kde se co mihne, měla dokonalý výhled, odkud viděla téměř vše. Chvíli tam jen tak stála a čekala, až se jí vrátí dech zpátky. Byla udýchaná, když se snažila kopec co nejrychleji zdolat. Všimla si malé benzinové pumpy, ze které právě odjíždělo auto. Mělo naspěch. Všimla si pár lidí, co právě vycházeli z obchodu. Všichni kráčeli rychlým krokem, měli naspěch. Všimla si staré paní, která kolem ní teď prošla, když venčila svého mazlíčka, měla naspěch. Sedla si na lavičku, která stála nedaleko ní a opřela se. Dneska každý někde spěchá a nezastaví se. Nelíbí se mi tento rychlý svět, pomyslela si a dál pozorovala okolí. Vítr, který byl tady navrchu silnější a studenější, si pohrával s jejími vlasy, jemně ji hladil po tváři a nemilosrdně se dral pod všechno její oblečení. Jako kdyby se jí chtěl dostat všude. A taky se mu to dařilo. Přejel jí mráz po zádech a husí kůže po celém těle. Byla nevyspaná a ještě před chvíli ležela v teplé posteli pod peřinou. Začínala jí být zima na ruce, proto si oblékla rukavice, přitáhla si šálu více ke krku  a zastrčila ruce do kapes. Když tak pozorovala krajinu kolem sebe, čas plynul strašně rychle a ona si to vůbec neuvědomovala. Bylo jí jedno, jak dlouho tam bude sedět. Bylo jí jedno, jestli jí bude zima. Bylo jí jedno totiž všechno. Barevné podzimní listí jí začalo padat k nohám. Opatrně a jemně na ni dopadalo. Zlehka si sedlo vedle ní na lavičku, k ní na zem, něžně se vetřelo k ní na klín. Usmála se pro sebe. Aspoň vy mě máte rádi a podívala se na ten velký barevný list, který se vyhříval v jejím klíně. Vítr ale nehodlal zůstat pozadu. Jemně ji políbil na tvář, tím nejstudenějším polibkem. Pohladil jí slzu, kterou měla na už tak dost červeném líčku. 

Smutně si povzdychla. Myšlenkama se zase začínala vracet ke včerejšku a svým snů, které ji trápily. Můžu si za to sama? Tahle otázka ji trápila už moc dlouho a dobře na ni odpověď znala. Jenže se jí bránila jako čert kříži. Sama nevěděla proč. V poslední době se vůbec nechápala, své tělo podřizovala spíš náhlým rozhodnutím, než rozumu. Bodlo ji u srdce. Ostrá dýka se ozvala znovu. Připomínala jí, že tam stále je a nedá jí pokoj. Ta dýka jí připomínala jeho. Vždycky a pokaždé jeho. A ať se snažila sebe víc, nemohla se jí zbavit. Všimla si letadla, co letělo na nebi. Zanechávalo po sobě bílý pruh v těch šedých mracích. Vzpomněla si na svůj dnešní sen, který byl taky zahalen v šeru. Nebylo to nic pěkného, ale nakonec vždycky dobro vítězí nad zlem. Díky Bohu za pohádky.

Začalo pokapávat. Všimla si jedné kapky, co jí spadla na bundu a okamžitě se do ní vpila. Pozvolna pršelo víc a víc. Asi je čas jít. Ale nechtěla ještě jít. Nechtěla se vracet do svého prázdného domu. Na jednu stranu nechtěla být sama, ale na druhou ano. Chtěla celý ten smutek a bolest, co jí vězí v srdci jako nůž utopit ve svém nitru a už se k němu nevracet. Zamknout ho pod zámek a zapomenout na něj, dát ho pryč. Jenže to nešlo. Dokud tam ten smutek byl, byla silná. Žila s ním. A pokud by si ho vytáhla, tak umře. Nedokázala by se přes všechny ty věci přenést…

Déšť ji vyháněl domů už. Nespokojeně se zvedla a podívala se k obloze. Malé kapky jí padaly na obličej, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Dostala do plic plno studeného a bodavého vzduchu. Srdce se jí na okamžik zase rozbušilo a začalo žít. Usmála se pro sebe zlehka a byla na odchodu. S hlavou sklopenou k zemi zamířila zpět domů. Kráčela pomalu a nikde nespěchala. Pozorovala své nohy, jak se střídají jedna s druhou v pravidelném rytmu. Dýka v srdci se jí okamžitě připomněla, když se myšlenkama zatoulala tam, kam neměla. Odehnala ho teda z hlavy a nad ničím neuvažovala. Poslouchala jen zvuk dopadajících kapek na listí. Vítr, jak si hraje s korunami stromů a sem tam v dáli auto. Kromě dopadajících kapek, slyšela v listí i nějaké kroky. Takže už není sama a lidi se probouzí. Možná bylo vážně dobře, že se zvedla a odešla. Jak tak pomalu kráčela z kopce po cestičce, kroky vzadu se k ní rychle přibližovaly. Další člověk co má na spěch. A skutečně, za chvíli ji předběhl nějaký postarší muž, spěchal. Podívala se za ním, jak rychle kopec schází, aniž by se rozhlédl po krajině a chvíli vnímal, co se kolem něj děje. Jen si pro sebe zakroutila hlavou a povzdychla si.

„Špatné sny?“ zeptal se moc dobře známý hlas. Chytl ji za loket a otočil k sobě. Ne silou, jemně. Byla natolik v šoku, že vůbec nevěděla, co se stalo. Najednou ho viděla před sebou, jak stojí u ní a tiskne se k ní. Dívala se na něj rozšířenýma očima a nebyla schopná slova. Nemohla se ani pohnout, i když chtěla utíkat pryč. Daleko od něj. Bylo to jako v jejím snu, kdy vůbec nedokázala dělat to, co ona sama chtěla. Jako kdyby ji svými myšlenky ovládal. Srdce jí ožilo společně s dýkou. Cítila, jak jí srdce mocně buší, jako kdyby chtělo vyskočit z hrudi, dostat se ven. Nedokázala se uklidnit. Jen na něj hleděla. Pootevřela pusu, aby mu něco řekla, ale z hrdla se nevydrala ani hláska. Hleděla mu do jeho očí a nedokázala uvěřit, že skutečně před ní stojí. Naprázdno polkla.

„Nic mi neřekneš?“ zeptal se opatrně potichu a upřel na ni pohled. Dýka v srdci bodla tak silně, až ji to opravdu zabolelo. Vydechla a sklonila hlavu rychle. Oči se jí zalily slzami a už se trochu vzpamatovala. Chtěla mu ruku vymanit z té jeho a nebýt u něj tak blízko. Zároveň chtěla být jen s ním, chytnout se ho, držet se a nikdy nepustit. Zase bojovala sama se sebou, ale tentokrát nehodlala prohrát. Loket, který jí držel, jí pustil a ona si oddychla. Vzápětí ji ale chytil za bradu a zvedl jí hlavu. Neubránila se pohledu do jeho tváře, jeho očí. Najednou ji polil ochranitelský pocit. Strašně moc si ho chtěla vzít do náruče. Říct mu, že bude všechno v pořádku, že se nic neděje, vidět jeho úsměv, cítit jeho srdce, mít ho u sebe… a dýka se znovu připomněla.

Přejel jí palcem po líci. „Neplakej… Jsem tu pro tebe teď.“ Jenže tohle bylo na ni moc už. Vztekle se mu zase vytrhla a udělala pár kroků od něj.

„Proč mě nenecháš být?“ nenávistně se na něj podívala. Samým vztekem měla tvář celou mokrou a v srdci neměla nic než jen ten smutek a tu bolest, díky kterým byla silná. Dodávalo jí to odvahu se na něj jen podívat, odvážit se na něj promluvit. Vždyť ona k němu cítila jen vroucí lásku, ale věděla, že jinak to nepůjde. Musela se k němu tak chovat, musela před ním předstírat něco, co není vůbec pravda. Kdyby mohla, padne teď na kolena, zhroutí se. Nechala by veškerou tíhu světa, ať ji pohltí. Když se dívala do jeho smutné tváře, bolelo ji to ještě víc, než kdyby ji nenáviděl. Jen tak tam stál a díval se na ni, nic neříkal a v očích se mu zaleskla bolest. Udělal krok k ní, jenže ona okamžitě couvla. Zarazil se a změřil si ji pohledem. Smutný pohled se mu změnil na bojácný. To ji znepokojilo a naprosto odzbrojilo. Jen na něj zase zírala a v očích mu viděla plameny. Srdce se nechtělo v žádném případě uklidnit, až když udělal krok k ní. To přestala dýchat málem.

„Říkal jsem,“ došel k ní, „že,“ přitáhl si ji za pás k sobě, „se tě,“ druhou rukou jí chytl hlavu do dlaní, „jen tak,“ odhrnul jí pramínek vlasů z obličeje, „nevzdám,“ zašeptal. Jeho rozhodný a pevný hlas jí v srdci opět připomněl krutou dýku. Už jednou jí to řekl, ale nevěřila tomu. Teď jí to řekl podruhé a taky tomu nechtěla věřit. Bylo to něco tak krásného, až nemožného. Nedokázala pochopit, nedokázala si v hlavě urovnat, co k ní teda vlastně cítí a co ne. Už tolikrát se ho chtěla zeptat, ale nedokázala to. Bála se odpovědi, proto raději žila v sladké nevědomosti. Teď ji tahle otázka na jazyku pálila víc než kdy jindy. Když se ale zahleděla do jeho očí a vztáhla k němu ruku, už opět neměla na nic sílu. Chtěla být jen s ním, měla v hlavě prázdno. Zlehka mu prsty přejela po čelisti. Uvědomila si, že má rukavice, ale oční kontakt nepřerušovala. Pomalu si rukavici stáhla a položila mu ruku na místo, kde měl srdce.

(„Vždyť víš, že je tvoje. Vždycky bylo.“ Tělem jí projela ostrá bolest, až jí přeběhl mráz po zádech. A nedokázala se už udržet na nohou.

„Nepadej, prosím tě!“ zleknul se a chytil jí pevněji. Bál se o ni…

„Co to s tebou je? Takovou tě neznám.“  Usmála se na něj přes slzy.) Sundala mu ruce z jejího pasu a odstoupila o krok dozadu. Vypadal zmateně, měřil si ji pohledem, co má zase v plánu, ale dlouho nezůstal stát. Zase si pro ni došel.

„Neutíkej mi…“ Našla si jeho ruku a chytla ji do své. Měl ji ledovou (musela mu být zima. Vzala si ji opatrně do dlaní a pomalu mu ji začala zahřívat).

„Ty se mnou nepromluvíš dneska?“ Už měl smutek v hlase. Zvedl jí hlavu, aby se mu podívala do očí a pohladil ji po tváři. Ona se jen usmála a opřela si hlavu do jeho dlaně. Úsměv jí oplatil.

„Dneska nebudeš moc výřečná, hm?“ Jen pokrčila rameny. Užívala si každou minut, každou sekundu, když mohla být s ním zase. Srdce jí krvácelo, ale ona si toho nevšímala. Jeho blízkost pro ni byla důležitější. Díky tomu se cítila zase plná života a všechno jí připadalo naprosto zbytečné, ale krásné. Vytrhl jí ruku z jejich dlaní a položil ji taky na její obličej.

„Spadla jsi do toho, víš to?“ Byl nebezpečně blízko, až moc. Dýchal jí do obličeje a ona jemu. Polkla na prázdno. Věděla, že ví, že se zase přemáhá, ať nic neudělá. Jen se pro sebe usmál a nepohnul se. Jak typické pro něj. A najednou ji pustil a odstoupil od ní. Udělal prostě to samé, co ona před chvíli. Ani trochu se jí to nelíbilo a on to na jejim pohledu dobře poznal. Věděl už, co její jednotlivé pohledy znamenají, znal ji. Sklonil hlavu a usmál se pro sebe. Ale i ona znala jeho, bylo jí hned jasné, že se dobře baví. Ale nechtěla být na něj naštvaná, to vůbec. Zloba byla ta tam.

Mezitím se už opravdu rozpršelo a těžké kapky dopadaly vší silou všude. Ani stromy je nedokázaly zastavit. Vítr si taky nedal říct a fučel silněji. Že by byl naštvaný, že už ji nemá jen pro sebe? Listí poletovalo všude kolem, pořád se k ní snažilo dostat. Chytla jeden list, který padal před ni a podívala se na něj. Byl zbarvený do ruda a na okrajích měl žlutou barvu. Podzim si s listím zase pěkně vyhrál, pomyslela si. Párkrát ho otočila v ruce a pak pustila. Vítr si ho okamžitě přivlastnil a odfoukával ho od ní pryč. Žárlil. Však ona vítr už nepotřebuje, když má tam toho svého milého. Usmála se pro sebe a podívala se zpátky na něj. Stál tam, ruce v kapsách, pozoroval ji a zkoumal. Na chvíli se zastyděla, připadala si jako malá holka. A aby skryla svůj úsměv, schovala se za šálu a sklopila zrak.  Připadala si jako v nějaké pohádce, kdy se vždycky nějaká milá styděla před svým drahým.

S úsměvem se otočila a chtěla se vydat zpátky po cestě dolů z kopce. Jenže on ji chytil za šálu. Pomaloučku si ji přitahoval k sobě a ona poslušně šla k němu. Proč by mu taky nevyhověla? Měl už mokré úplně vše, oblečení, vlasy. Kapky mu stékaly i po obličeji. Když k němu došla, chytla si ho kolem pasu. (Vzal si její ruku do své a položil si ji na hruď.

„Vidíš, co jsi se mnou teď udělala?“ Cítila, jak jí pod dlaní silně bije srdce. Jeho srdce, které z části patří i jí.) Všimla si kapky, která mu stékala přes nos, až na ret. Pozorovala, jak si pomalounku klouže po jeho kůži. Jakože ona může a já ne? Svráštila obočí.

„Co se děje?“ zeptal se znepokojeně.

„ To ona…“ Ukázala naštvaně na kapku. V první chvíli vůbec nechápal, co myslí, ale když mu to došlo, začal se smát. To se jí celým tělem rozlila spokojenost a dýka dala pokoj, konečně.

„Vadí ti tam?“ zeptal se s úsměvem. Kapka mu stekla do koutku a ona od ní nemohla odtrhnout oči. „Strašně,“ zavrčela a za krk si ho přitáhla k sobě a jazykem jí dala pryč. On byl tak rychlý. Okamžitě si vyhledal její rty a konečně ji mohl políbit. Ona se nebránila, toužila po tom od první chvíle a on to věděl. Konečně ji vysvobodil. Z rychlého tempa přešli na pomalé, jako kdyby se líbali tenkrát poprvé. Kapky jim stékaly všude po obličeji a dostávaly se jim mezi rty. Prsty jí zabořil do vlasů, aby si ji přitáhl blíž. Cítil, jak je má naprosto mokré, měl celou ruku mokrou z toho, ale bylo mu to jedno. Hlavně že ji má u sebe tak blízko, jak to jen jde. Nejraději by ji samým blahem snědl. A taky byl nenasytný, cítila to. Protože dělala to samé, oba po sobě toužili tak moc, že kdyby mohli, už by se nikdy od sebe neodtrhli. Chytl ji kolem boku a přitlačil víc k sobě. Vrstva oblečení jim, ale toho moc nedovolovala, proto se snažili být u sebe co nejblíže, ať se aspoň malinko na sobě cítí. Rukou jí začal sjíždět z boku na zadek do zadní kapsy kalhot. Ona si ho držela za krk a věnovala se svým a jeho polibkům. Pomalu se stavěla na špičky, ať je stejně vysoká jako on. Bylo jim jedno, co se děje kolem. Sice věděli, že tam nikdo není, ale i kdyby byl, tak co? Měli svůj svět, ve kterém byli jen oni dva a nikdo jiný. Pozvolna jim docházel dech. Naposledy ho políbila. Pustil ji, ale nenápadně si chytl zase šálu, aby mu neutekla.

„Jsi strašně vysoký.“

„Příště si tě zvednu, neboj.“ Pohladil ji po tváři. Ona se na něj usmála a pustila ho taky.

„Měla bys jít už domů, ať nejsi nemocná, miláčku.“ Podívala se na něj. „A nedívej se tak na mě. Myslím to s tebou přece jenom v nejlepší.“

„Já vím,“ zašeptala a s úsměvem se otočila a chtěla odejit. Šálu držel pevně v rukou a nepouštěl ji. Když byla od něj na dva kroky, všimla si toho a zpátky se na něj otočila s tázavým pohledem. Chvíli se na ni díval a uvažoval, co má dělat. Poznala to na něm. Tak si teda strčila ruce do kapes a čekala, co vymyslí. Po chvilce rozhodování a nesnesitelné zimě, která jí byla díky kapkám, se rozhodl. „Doprovodím tě aspoň.“ Chytnul si ji kolem pasu, přitáhnul k sobě a políbil na čelo. Na tváři se jí okamžitě roztáhnul nádherný úsměv, který tak miloval. Přitulila se k němu, našla si jeho ruku, propletla prsty a spolu se pomalu vydali dolů z kopce, kde bez ohledu zanechali celý podzim samotný…

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce se nedá přemoci rozumem: