Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Spolu

23.08.2009 (09:00) • ifka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2792×

SPOLU

Písnička, která mě inspirovala při psaní

„Jmenuji se Bella a jsem závislá.“ Že mi trvalo si to připustit. Vedla k tomu sice dlouhá cesta, ale nakonec přece. Sedím tady, v léčebně pro drogově závislé, kde jsme si všichni rovni. Nikdo nikomu nic nevyčítá. Každá osoba v téhle místnosti má stejný problém. Všichni  mi začali tleskat. Ze všech ztroskotanců tady mi to trvalo nejdéle.

Ještě před pár lety jsem byla závislá na něčem jiném. Nebo spíše někom. Jenomže tato osoba už tu není a ani nikdy nebude, ale rány zůstanou napořád. I přesto, jak mi ublížil, přes všechnu tu bolest, kterou jsem si prošla zůstane v mém srdci navždy.

Procházela jsem se po zahradě sanatoria v Houstonu, které se stalo mým dočasným domovem, nebo dočasnou stanicí, jak tomu mnozí říkali. Ovšem já tu nejsem z donucení. Jsem tu z vlastní vůle a taky kvůli němu. Přeci jsem mu to tehdy slíbila, že na sebe dám pozor. No ale teď je to už stejně jedno.

Dnes je 20. března. Před dvěma lety se mi od základů změnil život. Jakoby mě někdo roztrhal na milion kousků a ty zadupal hluboko do země.

„Bello, máš návštěvu.“ Zavolala na mě sestra přes park. Dneska byl pátek. Návštěvní den.

„Hned přijdu. Děkuji.“ Sestra na znamení souhlasu jen kývla hlavou a šla zpátky dovnitř.

Ze všech mých příbuzných a přátel za mnou chodila nejčastěji ona. Vždy tu pro mě byla.  A ani dnes tomu nebylo jinak. Seděla na pohovce v návštěvní místnost a hned jak jsem vstoupila ke mně přiskočila a objala mě.

„Ahoj Bells.“ Řekla a dala mi pusu na líci. Byla skoro jako ta od něj, ale jeho sladké příchuti se nemohla rovnat žádná.

„Ahoj Alice.“ Ukápla mi slza na triko. Pokaždé když jsem se na ni podívala viděla jsem Edwarda. Jeho medové oči, bledou pleť, zářivý úsměv, rozcuchané vlasy. Nebyli si podobní jen vzhledem, ale i chováním. Oba byly hrozně tvrdohlaví a taky mě oba měli rádi, i když každý jiným způsobem.

„Tak jsem slyšela, že děláš pokroky. Jsem na tebe pyšná.“ Z její hlasu byly cítit tolik lásky kolik jen mohlo.

„No snažím se.“ Dodala jsem smutně.

„Všichni tě hrozně moc pozdravují. Mám ti vyřídit od Esme, že příští měsíc přijede se mnou. Už se na tebe těší.“ Chvíli jsem jen tak seděli a dívali se na sebe, potom se ve mně něco zlomilo.

„Alice on mi tak hrozně chybí. Proč? Proč zrovna on?“ začala jsem vzlykat. Alice si mě k sobě přitiskla a začala konejšit.

„Bello, ty za to nemůžeš. Byla to jeho volba. Každý je zodpovědný za své činy.“

„Ale kdyby nebylo mě. Kdybych tenkrát neskočila z toho útesu nemuselo se to nikdy stát. Nebyly by jsem sice spolu, ale aspoň bych věděla, že žije.“

„Ale on žije. Bude v našich srdcích navždy. Nikdy na něj nezapomeneme. Na něj ani nejde zapomenout.“

„Já vím.“ Řekla jsem přes vzlyky. Trochu jsem si osušila oči a podívala se na ni.

„Vždycky když se otevřou dveře tak chci aby tam stál on. Aby ke mně přišel, řekl mi, že je to všechno byl jen zlý sen a políbil mě, ale to už se nikdy nestane.“

„Bello, je to těžké, ale musíš se přes to přenést. Máš ještě celý život před sebou. Někdy v budoucnu budeš mít manžela, který tě bude milovat, krásné děti a on bude jen minulost.“

„Ty to nechápeš. Já o to nestojím. Všechno, všechno na světě bych vyměnila za to, aby tady byl se mnou. Klidně i svůj život.“ Moje tělo se otřáslo a do očí mi vnikly další slzy.

„Isabello Swanová zakazuji ti takhle mluvit. Ty víš, že on by nikdy nechtěl aby se ti něco stalo.“ Zašeptala mi do vlasů.

„Promiň, ale to dnešní datum a všechno tady kolem. Na mě to začíná čím dál víc doléhat. Cítím se tu jak v kleci.“ Znovu jsem ji pevně objala.

„Bello, ani nevíš jak mi to trhá srdce tě tu takhle vidět, ale mysli na to že jsi tu kvůli sobě. Musíš se z toho dostat a začít znova. Mluvila jsem s doktorem. Říkal, že jestli všechno půjde dobře tak by jsi na prázdniny mohla domů. “

„Vážně?“ trochu jsem se rozzářila, ale potom zase posmutněla. Co to budou za prázdniny bez něj. Jen další volné dny. Další příležitost na něj myslet.

„Víš co, mám nápad! Sedneme spolu na letadlo a poletíme někam na jih. Uděláme si takovou dámskou jízdu.“

„Já bych radši zůstala tady a byla s mámou, tátou a s vámi. Strašně mi všichni chybí.“

„Já vím zlatíčko vždyť ty nám taky.“ Přejela mi rukou po tváři. Začala mi povídat jak je to na nové škole všechno divné a tak podobně.

Ani jsem si nevšimla jak ten čas rychle utekl.

„Bello“trochu se mnou zatřásla „už budu muset jít. Za měsíc zase přijedu. Žádné blbosti, rozumíš?“

„Rozumím. Všechny pozdravuj a dej jim za mě pusu.“

Pevně mě objala a zmizela v dveřích. Bylo už něco kolem 7, tak jsem šla do sprchy. Stáhla jsem ze sebe tričko a kalhoty a podívala se na sebe do zrcadla. Zapadlé oči, vlasy zacuchané do sebe, tvář celá pobledlá, ruce rozpíchané od injekčních stříkaček, samé zahnisané boláky a modřiny. Na nohy jsem se neměla odvahu ani podívat.

V hlavě se mi přehrával náš odpolední rozhovor: „budeš mít manžela, který tě bude milovat a krásné děti.“ Jo sama sobě jsem se musela zasmát. Já a mít manžela? Možná tak slepého. Kdo by o mě stál. O feťačku, která se kousek po kousku rozpadá. Jak zvenčí tak i uvnitř.

Po sprše jsem šla zpátky na svůj pokoj, který jsem měla ještě společně s Julii. Ona tu byla už potřetí, takže už věděla jak to tu chodí. Byla vždy spíše tichá a samotářská. Kdybych ji potkala mimo tyto zdi, tak by to byl poslední člověk na světě do kterého bych tohle řekla. Jak nám na terapii řekla tak byla vždy dobrá studentka a to ji právě dohnalo k drogám.

Další Písnička

Za všemi z nás stál jiný příběh, ale každý měl stejný konec. Naprosté zoufalství, bezmocnost, pocit zklamání a hlavně samota. Ta tu byla nejhorší. Sice se nám naši terapeuti snažili namluvit, že jsem jedna velká šťastná rodinka, ale dobře jsem věděli že každý je tu sám za sebe. Ale jedno máme všichni společné – chuť na drogu. Někdo menší a jiný zase větší, ale tohle už bude součástí našeho já navždy. Každou minutu, 365 dní v roce budeme chtít jen to jedno: znovu si píchnout nebo aspoň šňupnout a je jen na nás jestli podlehneme nebo budeme bojovat.

Šla jsem si lehnout a spát. Bylo sice teprve osm, ale chtěla jsem jen jedno. Všechno tohle zaspat. Vymazat tento datum navždy. Dokonce svého života.

Vstoupila jsem do temné místnosti. Naproti mně se tyčily tři trůny. Na všech seděli dokonalí andělé. Každý jeden byl krásný svým způsobem. Můj pohled si však získala osoba, která stála před nimi. Přišla jsem k němu blíž a podívala se mu do tváře. Byl to on. Můj Edward. Chtěla jsem ho obejmout, ale nešlo to. Natáhla jsem k němu ruku, ale ta jakoby jim jen projela. Křičela jsem, ale nic nepomáhalo. V tom jeden z mužů na trůně promluvil „Jsi si jistý tím oč mě tu žádáš?“

„Ano. Naprosto.“ Jeho hlas zněl tak jako předtím. Tak skutečně. Ale byly v něm pochyby. Nebyl si tak jistý jak tvrdil. To musel poznat každý kdo ho jen trochu znal.

„Tak potom.“ Řekl ten nejvyšší a pokynul rukou ke svým strážím. Ti byly okamžitě u něj. Obklíčili ho dokola a ze středu kruhu se ozvalo jen tiché zasténání. Šla jsem se podívat blíž. Viděla jsem jak Edwarda trhají. Byl jako mé srdce, roztrhaný na kusy. Naposledy vydechl a byl konec.

Padla jsem na kolena a němě zírala. Tak tohle zbylo z mé lásky.

Pak se mi z oka spustila slza. Zároveň s ní mi i puklo srdce. Bylo to jako rána palicí přímo do hrudi.

Stráže ty kusy zapálily a celou místností se rozprostřel černý kouř.

V tom se obraz změnil. Procházela jsem dlouhou chodbou a na konci někdo stál a natahoval ke mně ruku. Já se ji snažila popadnou, ale nemohla jsem. Jakoby jeden z nás záměrně uhýbal.

„Bello snaž se. Musíš se mě chytnout.“ Křičel na mě ten důvěrně známý hlas.

„Já nemůžu. Nemůžu Edwarde.“ Křičela jsem zase já na něj.

„Bello, já bez tebe nemůžu žít. Musíš za mnou. Natáhni se. Ještě kousek. Bojuj.“stále řval, ale jeho hlas byl stále slabší a slabší až se vytratil úplně.

„Bello. Byl to jen sen.“ Třásla se mnou Julie. Konečně jsem se vzbudila. Měla pravdu. Byl to jen sen. Ale co měl znamenat?

Asi to, že bych měla jít za ním. Do světa ve kterém je teď on.

V ten okamžik jsem si slíbila, že to nebude dlouho trvat a budeme spolu. Tam v nebi, kde jsou všichni šťastní a hlavně SPOLU.

Autor: ifka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Spolu: