Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Spi sladce, andílku

09.08.2011 (16:00) • zmijeee • FanFiction jednodílné • komentováno 26× • zobrazeno 3517×

V tu chvíli se novorození vyřítili z lesa a má rodina měla jasno. Je čas. Musíme bojovat. Carlisle na mě naposledy pohlédl, stiskl moji ruku a pak se rozeběhl.  Běželi jsme proti těm vraždícím strojům, možná vstříc smrti. Zelený les okolo mě se zdál jen jako pouhopouhá zelená šmouha, tak rychle jsem běžela.

V první linii běželi Jasper a Emmett a kousek za nimi Carlisle. Sledovala jsem, jak si soustředěně prohlíží naše protivníky a hodnotí, kterého sprovodit ze světa dřív. Sledovala jsem toho, jehož jsem milovala nade vše na světě, jak uvažuje jako šelma. A přesně v tu chvíli jsme se srazili.

Emmett jednu novorozenou sevřel v drtivém objetí svých mohutných paží, Jasper pak jedinou ranou pěstí urazil jinému upírovi hlavu. Carlislea jsem mezi těmi těly neviděla. Prala jsem se s nimi o možnost jednoho jediného pohledu. Nevím, kolika jsem vzala jejich druhý život, tak nešťastně zmařený. Pozorovala jsem ty nebohé děti, jak s křikem padají k zemi, jak má rodina rve jejich těla na kusy. Potřásla jsem hlavou. Ne, nesmím takhle uvažovat. Je to armáda, která chtěla ublížit Belle. A to nedovolím.

Divoce jsem zavrčela, jak se něčí ruka prohnala okolo mého obličeje. Zkusila to znovu, ale já byla rychlejší. Pár centimetrů před mým hrdlem jsem ruku chytila a škubla. Ozvalo se kovové skřípání a cizí jekot. Utichl, jelikož jsem novorozenému utrhla hlavu. Louka byla už značně vyčištěná. Zbylo jich jen pár, dost málo na to, aby s nimi nebyly žádné problémy. A pak jsem ho uviděla.

Carlisle klečel na zemi a jen tak tak unikal zuřivým ranám novorozeného. Ale to nebylo to nejhorší. Zezadu se chystal ke skoku další upír a s krutým úsměvem pozoroval Carlisleův krk. Z hrdla mi uniklo výhrůžné zavrčení. Jasper si ho také všimnul a chystal se Carlisleovi pomoct. Rozeběhla jsem se a nedbala na okolí. Mé lásky se nikdo nedotkne ani jediným prstem.

Nevím odkud, ale neuvěřitelně silná rána mě poslala k zemi. Padala jsem tak pomalu, ale neodvratně. Sledovala jsem záplavu vlastních karamelových vlasů, jak vlají všude okolo mě. S vyděšeným výrazem na tváři jsem pohlédla do tváře toho novorozeného, který mě srazil. Jeho krutý úsměv se ještě rozšířil, když mě zpozoroval. Pořád jsem padala, když jsem u ucha uslyšela cizí hlas. Stál přímo vedle mě, ten novorozený.

„Dobrou noc, zlato.“

A pak všechno zrychlilo. Padala jsem tak neuvěřitelnou rychlostí, ale už ne na zem. Padala jsem do prázdna, temnota proplouvala okolo mě jako voda a nedala se chytit. Jediným zvukem byl můj křik a svištění vzduchu. Padání bylo pořád rychlejší a rychlejší, temnota klouzala okolo mého těla. Stiskla jsem oči pevně k sobě.

A potom jsem narazila. Všechno se pod mým tělem otřáslo a vystřelilo mě kamsi nahoru. Prudce jsem otevřela oči, jak jsem konečně pod sebou ucítila pevnou zem. Byla jsem podivně dezorientovaná. Celé tělo mě tížilo tak moc, že jsem ani ruku nemohla zvednout. Aspoň šeptat jsem mohla. Nade mnou se skláněl Carlisle a něžně mě hladil po tváři. Jeho výraz byl tak prázdný, ale oči mu přetékaly smutkem. Proč je mé světlo nešťastné? Kdo vůbec jen mohl ublížit tak nádhernému tvoru, světlu mého života? Tomu, jehož polibky mne zasypávaly celý život, tomu, jenž mi nikdy neřekl jediného křivého slova, jež mě vždy chránil? Ne, tohle přece nemůžu dopustit. Kdo to jenom udělal?

„Carlisle…“

„Pššt, jen klid, Esmé. Vše bude v pořádku. Nepřemáhej se.“ Jeho slova mi nedávala smysl. Co bude v pořádku? Cožpak jsme nevyhráli? Možná že ne, možná že…

„Carlisle, to ne! Nemůžeš… nemůžete… nemohli jsme prohrát. My… nemůžeme být mrtví, to je přeci nesmysl!“ vyjekla jsem. Nevím proč, ale má slova Carlislea rozvzlykala. Sklonil se ke mně a zabořil mi obličej do vlasů. Pořád jsem nechápala. Jasper mu položil ruku na rameno.

„Je čas, Carlisle. Musíš se rozloučit. Musíš ji nechat jít.“ Carlisle setřásl Jasperovu ruku ze svého ramene a ještě pevněji si mě přitisknul k tělu. Ze vzlykajícího zbytku mé rodiny vystoupila Alice.

„Alice… Není třeba… ještě malá…“ Alice zavrtěla hlavou.

„Ne, Carlisle, není. Naše cesty se rozchází. Tam, kam míří, musí už sama. Nech ji jít.“

Carlisle se sklonil k mému uchu.

„Esmé…, nikdy nezapomenu. Nezapomenu na tvé úsměvy, lásku, polibky. Na tvé oči, na tvou krev tehdy, když tě přivezli do márnice. Nikdy, nikdy nezapomenu. Nemůžu. Nechci.“ Vyděšeně jsem ho pozorovala. Co to říká? Co se vlastně stalo, když jsem padala?

Carlisle se sklonil k mému obličeji a políbil mě tak jako nikdy. Cítila jsem všechno, jeho smutek, bolest ale i lásku a slib. Slib, že mě neopouští navždy. Že se setkáme. Naše malé tajemství.

Líbal mě nekonečně dlouho, až jsem si myslela, že takhle zůstaneme navždy. Ale pak se ode mne odtrhl a opět mě pohladil po tváři. Lapala jsem po dechu. Ale ne ze zvyku, já se doopravdy dusila. Potřebovala jsem kyslík a nemohla ho najít. Jako by se mi schovával.

Carlisle mi přejel prstem po rtech.

„Spi sladce, andílku,“ zašeptal.

A pak se všude rozhostila tma.

Opírala jsem se se založenýma rukama o strom v lese a pozorovala svoji rodinu. Viděla jsem samu sebe, jak mě Jasper naposledy objal a políbil na čelo.

„Budeš mi chybět, Esmé…, mami.“

Alice ho objala a Jasper se rozvzlykal. Bella brečela, a když přistoupila k mému nehybnému tělu, spustila ještě víc než doposud. Edward ji chtěl odnést pryč, ale Bella se mu bránila.

„Ne, Edwarde. Musím se taky rozloučit. Tohle mi nemůžeš upřít.“ Edward tedy Bellu pustil a ona spadla na trávu. Tiskla mi ruku tak moc, až jí zbělely klouby.

„Esmé, je mi to tak moc líto. Měla jsem… měla jsem tady teď ležet místo tebe já. To proto tu teď nejsi. Jen kvůli mně. Kdybych nebyla tak hloupá a rovnou se Victorii nabídla, nemusela jsi zaplatit ty. Nechtěla jsem… Snad mi to jednou odpustíš.“

Povzdechla jsem si a promluvila.

„Ach, Bello… Není to tvoje vina, není co odpouštět. Nikdy jsem ti nic za zlé neměla. A nikdy mít nebudu. Věř mi, holčičko. Stačí, když se mi postaráš o Edwarda. Dej na něj pozor. A opatruj i sama sebe.“ Nemohla mě slyšet, ale třeba se k ní jednou má slova dostanou. Třeba až se jednou setkáme… znovu. Po Belle byla na řadě Alice.

„Já moc dobře vím, Esmé, že ti nedávám sbohem. Ještě ne,“ zasněně se usmála. „Jednou se zase setkáme, a to vím moc dobře.“ Sklonila se k mému uchu a téměř neslyšně zašeptala: „Neboj se, dám na Carlislea pozor. Vím, že bys nechtěla, aby si něco udělal. Můžeš se na mě spolehnout.“

Pak se se mnou loučil Edward a po něm Emmett a Rosalie. A nakonec…

Tiše jsem vzlykla. Úplně poslední se přišel loučit Carlisle. Jeho výraz… byl strhaný, výraz člověka, který už nemá pro co žít. Byl děsivý. A já se rozplakala.

Po tvářích mi bez ustání tekly slzy, tak dlouho… Už ani nevím, kdy naposledy jsem doopravdy brečela. Brečela jsem a zároveň se smutně usmívala. Tak moc mi chyběly. Jako by v sobě ukrývaly kousek mého štěstí.

Můj anděl přišel ke mně a políbil mě na rty bez života, přičemž mi připnul na krk zlatý medailon. Pohladil mě po tváři a zašeptal: „Chtěl jsem ti ho dát k narozeninám. Tak tedy vše nejlepší, lásko.“

Pohladil mě po vlasech a políbil na čelo. Od Rosalie si vzal rudou růži a vložil mi ji do rukou. Nadechnul se a třesoucíma se rukama uchopil okraj bílého plátna. Jasper přišel blíž.

„Mám to udělat já?“ optal se Carlislea. Ten zavrtěl hlavou.

„Dobře,“ řekl a odešel zpět na své místo.

Carlisle se zhluboka nadechnul a přikryl mě bílým plátnem. Pak poodstoupil. Edward přistoupil blíž k mému tělu a něčím zachrastil.

„Sbohem, Esmé.“ Škrtnul sirkou, která se rozhořela jasným plamenem. Rozhodně ji hodil na bílé plátno. Oheň začal okamžitě polykat celé mé tělo a zanedlouho zaplnil celé okolí nafialovělý sladce vonící dým.

Přikryla jsem si ústa rukou, ale přesto mi unikaly vzlyky, deroucí se až z hloubi mého srdce. Slzy se mi stékaly po tvářích, máčely mi oblečení a dávaly za mě poslední sbohem mé rodině.

Netrvalo to dlouho a přišli se rozloučit i vlci z La Push. Každý vhodil jednu květinu do ohně. Každý mlčky hleděl do plamenů a vzpomínal na mě.

Náhle za mnou něco zašustilo. Otočila jsem se. Kousek ode mě stála Sasha a u nohou jí postával malý Vasilij. Celé to sledovala společně se mnou.

„Je zvláštní vidět, jak moc jim budeš chybět, jak moc jim tvůj odchod ublíží, že?“ Přikývla jsem a Sasha si povzdechla. Natáhla ruku, vybízela mě, abych ji za ni vzala.

„Tak, Esmé, tohle je konec.“

Věnovala jsem všem poslední pohled. Počkám na ně. Počkám na ně na druhé straně. Otočila jsem se celá k Sashe a vložila svou ruku do její. Razantně jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, Sasho. Tohle není konec. Tohle je začátek.“

Shrnutí

Autor: zmijeee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Spi sladce, andílku: