Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Spadnout

12.03.2010 (14:30) • Andie2304 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1840×

Narodila jsem se v roce 1895, ve stejném roce jako Babe Ruth, ale tady všechny podobnosti končily. Tehdy nám bylo 26, on dával homeruny jako hrdina Yankees a já byla mrtvá.

Ne, že bych žíznila po oblibě nebo toužila po něčem, čeho bych nikdy nedosáhla. Chvíli jsem spokojená byla, na malé farmě blízko Columbus; milovaná, bezstarostná a chtěná. Moje sny do budoucna byly opravdu malé, možná učit malé děti a udělat někde ve světě kousek dobra nebo si najít manžela, který by mě miloval a zestárnout v jeho náručí. Tak to aspoň být mělo, ale to byl příběh mého života, toužení po něčem, co mít nemůžu.

***

Ten den bylo teplo, slunce se lesklo. Jaro se blížilo, pupeny oplétaly stromy s novým životem. Ptáčkové bez přestání klábosili se svými přáteli, když si stavěli hnízda; procházela jsem hřišti, přece jenom jsem o nich trochu věděla.

Moje srdce bilo, úder po bezcenném úderu, jako metronom bez nějakého hudebníka, co by zahrál. Tak to pokračovalo, protože nic jiného mu nezbývalo, však ta falešná díra ve mně se každou chvíli zvětšovala a hrozila, že mě celou spolkne.

Žádné slzy nespadly. Všechny uvadly, když umřela láska. Nebyla naděje ani pomoc. Byla jsem bez bolesti, bez trápení, bez všeho.

Ta křehkost moje nohy popoháněla kupředu. Nahoru, spíš nahoru.

Nebudu se ohlížet, už ne.

***

„Moc vám to spolu sluší." Moje matka zářila, ulevilo se jí, že jsem žádost o ruku přijala. Myslím, že pochybovala, že se někdy vůbec vdám.

Otec si odkašlal a odkýval nevyslovený souhlas bez emocí, jako vždy.
„Už nechci slyšet nic o tom nesmyslu o stěhování na západ a učení. Takhle to je lepší. Více úctyhodné.“

„Ano, otče,“ potichu jsem souhlasila. Moc jsem chtěla roztáhnout křídla a odletět z tohohle malého města, kde jsem strávila celý svůj život. Svázaná jako síť dospělosti, jsem byla nešťastná. Mí přátelé mají po svatbě a usadili se do života vychovávání svých dětí. Vaření a uklízení. Naše světy se odchylovaly a bylo to, jako kdybych na ně křičela přes velkou trhlinu: padala jsem prostorem a nikdo mě nechytl.

„A taky Charles Evenson," má matka se usmívala, „Opravdu dobrá rodina a je taky vážně pěkný s těmi kudrnatými vlasy. Esme, máš štěstí.“

Pěkný? Jak by mohl Charles být pěkný? Když se mi žaludek přetočil, v mé mysli naskočil obrázek, který se mi v mozku vypálil.

Jemné, studené ruce na mé zlomené noze, v jeho průhledných očích pohled tak intenzivní, že jsem zapomněla na tu bolest a pamatovala jen na jeho tvář. Jeho tvář, perfektní, nepohyblivý obraz, který se na tu chvíli soustředil jen na mě. Toužila jsem se ho dotknout. Mé prsty toužily se prohrábnout jeho blond vlasy, a já bych dala všechno za to, aby se jeho tvář setkala s mou a usmála se.

Postavila jsem se tak rychle, že jsem strčila do stolu a maminčiny květiny se v bílé váze začaly precizně kývat. Nemělo smysl snít. Moje budoucnost byla jasná.

Vezmu si Charlese Evensona. Udělám, co musím, a moji rodiče budou pyšní.

***

Šplhání jsem milovala už od doby, co jsem byla malá. Dostávat se výš a výš, přesně na vrchol toho nejvyššího stromu a pak koukat na nekonečný prostor tak daleko, jak lidské oko dohlédlo. Odráželo to mé naděje nekonečné budoucnosti vrhajíc se do neznáma, jako kdyby život byl nějakou velkou adventurou.

Dnes, znovu mě to lákalo, s hypnotickým šustěním a kolísáním trávy 30 metrů pode mnou, nebo i víc. Zlověstné kameny na konci útesu se ušklíbly: mí krvežízniví kamarádi. Ta bolest ve mně rostla a rostla. Bylo to nezvladatelné ve vlastní vše-pohlcující nicotě. Čtyři dny naděje bylo všechno, co jsem s ním měla. Čtyři krátké dny. Moje dítě. Můj syn. Můj svět.

Žádné slzy nespadly, ale knedlík v mém krku se zvětšil.

Jeho křehká krása: volný vzestup a pád jeho dechu, jak spal v mém náručí. Nikdy jsem tak úplně nepatřila jinému bytí, tak, jako jsem patřila jemu. Byla jsem okouzlena touhle ohromující láskou Každá jeho vůně, byla mojí součástí. Každý jeho dech... Odděleny od narození, ale vždy svázány.

Kost mých kostí; tělo mého těla.

Kámen studený a modrý v nemocniční márnici.

Stromy foukaly, šeptaly své pohádky, já ale žádnou neposlouchala. Moje ruka běhala po mém prázdném klínu, chtěla mého chlapečka uklidnit, jako jsem to dělávala tyhle dlouhé měsíce, když jsme to byli jen my dva proti světu. On byl jiskřička naděje, třpytil se jako krystal v nikdy-nekončící temnotě mého života; moje lampa. Jenže, je pryč.

Byla tu pouze tma, zoufalé nic, v kterém se můj řev ozýval a odrážel se zpět ke mně.

Neměla jsem tu žádnou útěchu, jen zívající propast věčného neštěstí, kterou jsem padala níž a níž.

Babe Ruth jednou řekl: „Je těžké překonat člověka, který se nikdy nevzdá.“ Ale když vám život všechno vezme, už nemáte nic, co můžete ztratit.

***

Pan a paní Evensonovi. Tak šarmantní pár. Je vidět, jak je na ní závislý.

Kdo by kdy doufal v šťastně-až-do-smrti?

Ta rána skla, kterou vydal svatební dar od tety Meg, když narazil do stěny. Jeho tvář byla rozzuřená, jak se nade mnou nakláněl, jeho obličej vyplněn nenávistí. Přikrčila jsem se, jako kdyby to mělo zabránit té nevyhnutelné ráně.

Jeho ruka otočila mou tváří k jeho. Snažila jsem se. Opravdu. Co víc jsem mohla udělat? Starala jsem se o dům a nechala si líbit jeho komandování, ale nic nebylo dost dobré.

„Já-já omlouvám se,“ můj hlas se zatřásl, moje tělo se před ním poklonilo. To očekávání bylo skoro horší a můj trest visel ve vzduchu tak dlouho, že mi to dávalo naději.

Pak ta oslepující rána, hlava se mi zatočila a moje tělo se namáčklo na náš krásný stůl. Byl vyleštěný. Teď si vzpomínám. Moje srdce báječně zářilo, slzy mi utíkaly z vystrašených očí, když mě násilně znovu chytl.

Válka byla požehnaná úleva. Mezitím, co vojáci bojovali na bojišti, moje rány měly čas se zahojit. Ale Charles se vracel zpátky, jako špatný cent. Válka byla u konce, v mém životě, ale začala znovu. Žádné příměří.

Moje bolest se zdvojnásobovala ve chvílích, když mě uhodil znovu a znovu. Muka se zvětšovala, ale já si nedovolila křičet. Měla bych zítra modřiny, ale jemu to je jedno. Muž měl povolení trestat svou ženu, vždy to říkal, ale dával si pozor na to, kam jeho rány přijdou. Nikdy do obličeje. Ne, nikdy tam. I potom všem jsme byli pan a paní Evensonovi. Museli jsme dodržovat pravidla.

Jeho ruka chytla moje vlasy a strhla mě na nohy. Chtěla jsem popadnout dech, zadržovala jsem slzy.

„Prosím, Charlesi. Ne...“

Donutil mě zacouvat. Cítila jsem v jeho dechu alkohol a ztěžkl mi žaludek. Jeho váha mě přišpendlila, takže jsem neměla kam utéct. Věděla jsem, že nebylo východu. Moji rodiče věřili, že bych s ním měla zůstat; přece jenom to byla moje volba si ho vzít a Bůh se k nám připojil. Já si vybrala postel, teď na ní musím ležet.

„Jsi. Moje. Žena.“

Každé slovo zavrčel s ostrou zuřivostí. Zavřela jsem oči, stejně tak i mysl.

Za chvíli bude konec.

Už zítra budu sedět vedle něj v lavici v kostele, jako kdyby se nic z toho nestalo. Budu se poslušně smát na naše sousedy a budu oddanou manželkou.

***

Stará, povědomá ukolébavka se ozvala z mé vysušené pusy, tak křehce, jak jen život může být. Asi nevhodně, ale v pořádku. Připomínala mi svoje dětství, ty šťastné dny, předtím, než můj život popadal, jako nejkřehčí domeček z karet.

Podivně, nejvíce si pamatuji jeho prsty, tak drobné, že chytly jen můj prst. Jeho zkroucená kůže, jako starého muže; kůže, do které nikdy nedoroste. Jeho pevný, dychtivý stisk mého prstu, takový, že stiskl i mé srdce. Nějak, někdo tak dobrý vyšel z mé bolesti. Dávalo to smysl světu, dávalo to smysl mně.

Nedokázala jsem rozehnat vzpomínky na mé zoufalé modlitby, když těžce dýchal, ty hýkavé, skřehotající dechy, když se jeho maličké plíce držely při životu. Pak začalo to žvatlání, drkotání, rozechvění, utápění, když jsem vzlykala a vypravovala to všechno Pánovi, který neposlouchal, nebo mu to bylo prostě jedno.

Můj syn mi dal sílu, kterou jsem potřebovala na útěk z Columbusu. Jeho láska by mi teď tu sílu dala.

„Na co myslím, když odpaluji? Myslím na to, abych odrazil homerun,“ řekl Babe Ruth navzdory porážce.

Tohle byl můj homerun.

Zírala jsem přes cizí kraj. Ashland nikdy nebyl můj domov. Teď už jsem žádný domov neměla, žádný důvod se protloukat. Můj dech se rozechvěl a moje srdce mi v hrudi oteklo. Nebudou už žádné slzy, žádné utrpení.

Ta ohromná propast ve mně se prohloubila, postavila se proti konečnému záchvěvu nezvladatelné bolesti. Zamyslela jsem se nad svým neštěstím a vybavila si mého krásného chlapečka. Strašně jsem ho milovala. Bez něj, jsem neměla život.

Udělala jsem krok vpřed, postavila se na kraj srázu; pak, se vzlykem úlevy jsem spadla.

Padání.

Křičení.

Divoké, neovladatelné ječení. Byla to muka. Prohnula jsem se v zádech a znovu vykřikla.

Možná to byla jenom nezvladatelná bolest, jak mě peklo požírá. To trápení jsem uvítala, stejně tak i tu nekonečnou fyzickou bolest, co ze mě vymazávala trápení.

Cítila jsem plameny, jiskry, oheň, jak se ve mně zvětšuje.

Zakřičela jsem.

Pár harmonicky jantarových očí byl tak jemný a dával na mě pozor.

Tohle peklo nebylo. Muka přestala.

Jeho perfektní mramorový obličej, centimetry od mého byl klidný, jako socha a neměnil se. Určitě jsem snila. Oslněně jsem natáhla ruku a prohrábla jeho blond vlasy tak, jak jsem vždy chtěla. Na jeho ustarané tváři se vykouzlil úsměv.

„Vítej doma.“

Pevně jsem sevřela oči a počítala do dvaceti, pohazovala hlavou, abych rozehnala ten sen. Doktor Cullen tu nemohl být; bylo to nemožné. Praštila jsem se do hlavy. Byla jsem v šoku. Měla jsem být mrtvá.

Zhluboka jsem se nadechla.

Když jsem konečně otevřela oči a pořád ho tam viděla, jak se na mě směje, věděla jsem, že tohle bude jiný druh hromadného padání.

Autor: Andie2304 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Spadnout: