Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Souboj o Edwarda - 2. kapitola

24.10.2009 (11:00) • PetronellaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1213×

Byl to ten kluk, který mě zachránil. Šla jsem pomalu k lavici a dychtivě si ho prohlédla. Jeho nádhernou tvář, zlaté oči, sexy rty… Naprosto mě svým pohledem uhranul. Také si mě přeměřil a když se pak usmál, měla jsem co dělat, abych neupadla, jak se mi roztřásla kolena. Než jsem ovšem stihla dojít k té lavici, zničehonic se tam zjevila Nicole a předběhla mě. Takže kromě toho, že jsem vypadala jako hlupák jsem ještě sledovala, jak se na  něj falešně usmívá a předvádí se. Sedla jsem si nakonec do vedlejší lavice, kde seděla Jennifer. V tom překvapení jsem úplně zapomněla, že jsme vlastně přišly spolu. Začala mně rozptylovat, což jsem potřebovala, jinak bych Nicole asi nafackovala. Nenápadně jsem se podívala zpátky k jejich lavici a zjistila jsem, že mně ten kluk propaluje pohledem a Nicole totálně přehlíží. No ne. To nebývá zvykem, aby někdo dával přednost mně. Asi jí to pěkně pošramotilo ego. Viděla jsem, jak schválně upustila na zem svou tužku, aby se o něj mohla jako „nenápadně“ otřít. On jakoby se lekl a podíval se na ni tak nějak zvláštně. Trochu mi to připomnělo, jak se díval na ty kluky, kteří mě obtěžovali. Poté zase věnoval jeden přívětivější pohled mně. Byla jsem ráda a usmála se na něj. On mi úsměv oplatil a pak se otočil k učiteli, který začínal přednášet svou látku.

Jenny řekla udiveně: „No páááni!“

„Co se děje?“

„Asi se mu líbíš. To je Edward Culen. Víš on a jeho sourozenci se tu s nikým moc nebaví. A nevím, jestli jsem ho kdy viděla se na nějakou holku ve škole třeba jen usmát. Asi mu žádná není dost dobrá…“

„Hm, jsem poctěna.“ Řekla jsem, jako by mi to bylo jedno. Ve skutečnosti mi srdce plesalo radostí.

Když hodina skončila, Edward vyletěl ze dveří jako první. Viděla jsem nechápavý a vzápětí rozzuřený pohled Nicole. V duchu jsem se usmála a přemýšlela o tom, že je nějak z formy. Ona nic neříkala a šla si po svých. Já taky. Jenny mě seznámila s partou jejich přátel a oni mě podrobili křížovému výslechu. Celkem jsme se spřátelili a oni mě požádali, abych s nimi poobědvala, takže jsem zapadla, jako by nic. Byla to hračka.

Při angličtině jsem seděla vedle Nicole a ona mi celou hodinu vykládala o Edwardovi. Říkala, že je úžasný a jak moc se jí líbí a pak mi řekla: „Petro, slib mi, že se o nic nepokusíš a že mi ho necháš.“

„Prosím?! Nevím, co máš na mysli. Děláš, jako bych ti snad někdy nějakého kluka přebrala! Ve skutečnosti to bylo spíš naopak.“

„Já vím, ale to byli samí hlupáci. Chtěla jsem ti pomoct se jich zbavit.“

„Ó, jak velkorysé! No ale k věci, já se o nic pokoušet nebudu. Když ti na tom tak záleží.“

„Dík.“

„Není zač.“ sykla jsem. Nechápu, jak se o někom tak nadpozemsky krásném může bavit, jako o nějaké věci. No ale to je celá Nicole. BB-Bezduchá Barbína!

Při obědě jsme se s holkama dobře bavily. Pořád jsme vtipkovaly a byla jsem ráda, že mě vzaly. Poočku jsem sledovala Nicole, jak se všemožně snaží zaujmout Edwarda, ale ten jí vůbec nevěnoval pozornost. Cítila jsem jeho pohled. Vstala jsem a šla si vzít do misky nějaké ovoce. Pěkně jsem si to naaranžovala a jak jsem se na to tak soustředila, najednou se vedle mě ozval kouzelný hlas: „Jedlé umění?“ Lekla jsem se a drcla  do jablka, které spadlo ze stolu na Edwardovu nohu, ale on byl rychlý, vykopl si ho do dlaní a s úsměvem mi ho podával. Chvilku jsem na něj zírala s otevřenou pusou a on pak řekl: „Promiň, ještě jsem neměl čas se ti představit. Jmenuju se Edward Cullen. Ty budeš určitě Petra.“

„Ehm, ano… Ahoj.“

„Ahoj.“

„Promiň, že jsem ti minule nepoděkovala.“

„Tím se netrap. Byla jsi vyděšená. Ale myslel jsem to vážně.“

„A co?“

„Že by ses po nocích neměla toulat sama.“

„To je pravda. Potřebovala jsem si trochu pročistit hlavu a ani si nevšimla, že už se setmělo.“

„Aha… Co tě přivádí zrovna do Forks? Chci říct, že nevypadáš zrovna jako holka z maloměsta…“

„Vážně? Vyrůstala jsem v Montrealu, ale moje matka si našla nového přítele, který tady žije, takže nás donutila přestěhovat se sem.“

„A tvoje dojmy? Určitě musíš být zklamaná.“

„Ani v nejmenším… Vlastně se mi tu začíná čím dál víc líbit.“ Podívala jsem se mu do očí, které přímo jiskřily a na rtech mu pohrával lehký úsměv. Ještě chvilku jsme se na sebe mlčky dívali a on potom prohlásil: „Taky jsem si dlouho nemohl zvyknout, ale je to tu čím dál lepší.“

„A odkud jsi ty?“

„Já jsem tu vyrůstal. Když mi bylo osm, naše rodina se přestěhovala na Aljašku. Před dvěma lety jsme se vrátili zpátky.“

„Zpátky ke kořenům?“

„Tak nějak.“

O vteřinku později se přiřítila Nicole, šlehla po mně nenávistným pohledem a přeslazeně se zeptala Edwarda: “Ahoj, mohl bys mi, prosím, ukázat cestu do učebny občanky? Tahle škola je vážně strašné bludiště.“ Podíval se jejím směrem a prohlásil: „Promiň, teď nemůžu. Budeš to muset zvládnout s mapou školy. Anebo támhle Mike má teď myslím občanku, takže tě tam jistě rád dovede.“ Pohlédla jsem směrem, kterým ukazoval a uviděla blonďáka s rozcuchanými vlasy a jeho modré oči ihned ožily, jakmile spatřil Nicole. Nejspíš místní playboy. To by ji mělo na chvilku zabavit. Ona si ho také prohlédla a řekla jenom: „Hm, dík.“ A pak se otočila na podpatku a šla se seznámit s „novou hračkou“.  Edward se mě zeptal: „Ty ji znáš?“

„No… ano, je to bohužel moje sestra.“

„Tvoje sestra? Každá jste tak rozdílná…“

„To ano. Někdy až moc… Promiň, ještě si musím něco zařídit. Uvidíme se později, jo?“

„Jasně, čau.“

„Čau.“

Musela jsem to utnout, protože už tak se mi z Edwarda podlamovala kolena. Ještě chvíli a nejspíš bych se před ním sesypala, jako domeček z karet.

Šla jsem si pro učebnice do skříňky a značně se mi klepaly ruce i nohy. Měla jsem před Edwardem ohromnou trému, přestože jsem se, seč mi síly stačily, snažila nedat na sobě nic znát. Přišla za mnou Jenny a řekla ohromeně: „Páni, no já teda zírám! To je snad poprvé, co Edward Culen přišel sám od sebe za nějakou holkou! A dokonce s ní i mluvil!!!“

„Mám být poctěna, nebo zděšena, že tě to tak ohromilo?“ zeptala jsem se pobaveně.

„Určitě buď poctěna.“ Odpověděla mi.

„Vynasnažím se…“

Do konce dnešního vyučování už jsem Edwarda nepotkala. Když jsme jely s Nicole autobusem domů, nepromluvila ani slovo a já se nijak nesnažila ticho přerušit. Bylo mi jasné, co nebo kdo za tím vězí. Byla jsem ráda, že nemusím na její jedovatosti odpovídat.

Máma se ptala už ve dveřích, jak nám to šlo ve škole. Každá jsme odpověděly chabým: „Fajn.“, vyletěly nahoru rychlostí blesku a zavřely jsme se v pokoji. Každá v tom svém, pochopitelně. Jinak bychom se nejspíš pozabíjely.

Nevím, co se to s Nicole poslední dobou děje. Může mít každého kluka, na kterého ukáže prstem, ale ona touží vždy výhradně po tom, který má zájem o mně. Nechápu, kde se v ní ta rivalita bere. Já jsem jí nikdy nic podobného neudělala. Vždycky ustoupím, ale tentokrát ne.

Udělala jsem si úkoly a pak jsem se šla projít ven. Oznámila jsem mamce, že přijdu do večeře. Na nic se radši neptala, když viděla můj výraz a nechala mě jít. Šla jsem po lesní pěšince, která začínala hned za naším domem. Les byl nádherný. Hustý, že nepropouštěl téměř žádné světlo na pěšinku. Jen sem tam si nějaký paprsek světla probojoval cestu. Ani nevím, jak dlouho jsem takhle šla a nechala na sebe dýchat uklidňující atmosféru lesa. Dokonale jsem si pročistila hlavu a chtěla se vrátit zpátky. No jo, to bych ale nesměla sestoupit z cesty a už půl hodiny se jen tak bezcílně potulovat lesem… Uslyšela jsem za sebou nějaký šramot a krve by se ve mně nedořezal! Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Když jsem chtěla pokračovat v cestě, najednou jsem do někoho narazila. Vzhlédla jsem a dívala se do dvou párů těch nejkrásnějších očí, co jsem kdy spatřila.

Úlekem jsem se přikrčila, ale když jsem slyšela známý medový hlas, který mě zdravil: „Ahoj, Petři“, zase jsem se narovnala. Odpověděla jsem a poprvé si dovolila pohlédnout na dívku, která dělala Edwardovi společnost. Byla přibližně stejně vysoká jako já, velmi hubená a přirovnala bych ji k lesní víle. Vlasy měla rozčepýřené do všech stran, vlídně se na mně dívala a rty roztáhla do širokého úsměvu, který jsem jí trošku rozpačitě oplatila. Edward přerušil ohlušující ticho a řekl: „Promiň, jestli jsme tě vyděsili. Tohle je moje sestra Alice. Alice, to je Petra.“

Obě najednou jsme řekly: „Těší mě.“  a zasmály jsme se tomu.

Řekla jsem: „Ehm, šla jsem si pročistit hlavu, ale jaksi jsem se ztratila. Nepomohli byste mi najít cestu zpátky domů?“

„Jasně, rádi.“  odpověděla mi Alice. Cestou jsme si povídali a lépe jsem se s nimi poznala. Alice byla naladěna na stejnou vlnu jako já a měla jsem pocit, jako bychom se znaly odjakživa. To se mi ještě nestalo.

Pomalu jsme přicházeli k domu a Alice řekla: „Nechtěla bys někdy přijít na návštěvu? Konečně jsem poznala někoho normálního, s kým si můžu popovídat.“

„Určitě, ale jen pokud přijdete taky. Moc ráda jsem vás poznala.“

Edward se usmál svým osobitým úsměvem a mně se zase podlomily nohy. Ustála jsem to ale a slyšela je oba najednou říkat: „Rádi tě někdy navštívíme.“

Rozloučili jsme se a já jsem vešla do domu s velice dobrým pocitem, že jsem poznala spřízněnou duši.

Máma na mně zavolala: „Kde jsi byla, mladá dámo?“ Ou, to nevypadá vůbec dobře. Odpověděla jsem jí stejným tónem: „Venku. Proč?“

„To sis nevšimla, že už je tma?“

„Ne. Zapovídala jsem se a nevšimla jsem si, že je tma.“

„S kým?“

„S novými přáteli.“ Nicole po mně sekla mrazivým pohledem, protože nejspíš tušila, o koho jde. Ale mně to v tuto chvíli nechalo absolutně chladnou.

Přisedla jsem si  k nim a nandala si večeři. Dále převládalo napjaté ticho, takže mi bylo jasné, že ze sebe Nicole udělala chudinku, takže jsem co nejrychleji snědla večeři a šla si dát horkou koupel. Vylezla jsem teprve, když mi dokonale uvolnila ztuhlé svaly. Nechtělo se mi ještě spát, tak jsem zběžně prohlédla svou sbírku filmů a čapla první, který mě napadl- Mean Girls. Po půlhodině koukání jsem to raději vypnula, protože Regina mi velice nápadně připomněla Nicole a její tlupu „nejlepších“ kamarádek. To bylo to poslední, na co bych před spaním chtěla myslet. Raději jsem si vybavila dokonalou tvář Edwarda a usnula s úsměvem na tváři.

Následujícího rána mně probudilo bubnování deště o parapet okna. Zmučeně jsem se postavila a šla provést každodenní očistu. Jakmile jsem byla hotová, nemohla jsem se rozhodnout, co si vzít na sebe. Nakonec to vyhrály džíny, bílé tričko a bleděmodrá mikina. Sešla jsem dolů, nasnídala se a mezitím už se dobelhala i Nicole se zachmuřeným výrazem. Ostatně jako každé ráno. Beze slova jsme si potom oblékly bundy a vydaly se na cestu na školní autobus. Proběhla ve stejném duchu - v tichosti. Ani si neumíte představit, jakou radost jsem měla z toho, že vidím Jenny. Ihned jsem si k ní přisedla a daly jsme se do řeči. I přes nepříznivé počasí měla dobrou náladu stejně jako já, a tak jsme se smály blbostem celou cestu.

Autobus nás vyklopil před školou a všichni se nahrnuli buď do školy, nebo pod její přístřešek. V davu pod střechou jsem poznala Edwarda a Alici, kteří už se na mně křenili a mávali, takže jsem se k nim protlačila a zvesela je pozdravila. Odpověděli a já jsem si všimla dalších tří dokonalých tváří, které stály hned vedle nich a zíraly na mně. Alice se hned ujala představování svých sourozenců, takže jsem poznala nadpozemsky krásnou Rosalii, hromotluka Emmeta a zamlklého Jaspera. Podali jsme si ruce a naneštěstí zazvonilo, takže jsme byli donuceni překročit práh školy. Nejradši bych tam s nimi strávila celé dopoledne a povídala si s nimi. Jejich jedinečnost mě naprosto uhranula. Zjistila jsem, že Alice má hodinu literatury stejně jako já, takže jsme si sedly do lavice vedle sebe a celou hodinu jsme se hihňaly. Kdyby se ze mě profesorka násilím snažila dostat, o čem dnešní hodina byla, nedokázala bych jí odpovědět, protože jsem o tom neměla ani páru. No co, doženu to potom.

Měla jsem radost, že se můžu bavit s Alicí, ale nejvíce jsem se stejně těšila na biologii s Edwardem. A to jsem ještě netušila, co se bude dít…

Nicole mě samozřejmě zase předběhla, aby mohla sedět u Edwarda, tak jsem si se smutným výrazem sedla do prázdné lavice za nimi. Hodina začala a profesor Molina nám oznámil, že dnes bude promítat nějaký dokument. Jen co ve třídě zhasl, všimla jsem si, že Edward se podíval na mně a pak Nicole řekl jen: „Promiň.“ A přesedl si ke mně do lavice. Rozpačitě jsem se rychle rozhlédla po třídě a zjistila, že všechny pohledy místo na promítací plátno civí na naši lavici. Včetně vražedného pohledu Nicole, pochopitelně. Ještě, že byla tma. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Uhla jsem radši pohledem na plátno a nechala to plavat. Dělala jsem, že se pekelně soustředím, ale nebylo tomu tak. Edward tomu moc nepřidal, když mi pošeptal: „Doufám, že ti to nevadí.“ a jemně, jakoby náhodou, se otřel nosem o můj ušní lalůček. Naskočila mi husí kůže a po těle se mi rozlilo horko. Srdce mi splašeně tlouklo, že to musel slyšet i pan Molina za katedrou. Odvážila jsem se odtrhnout od dokumentu a chtěla odpovědět Edwardovi, ale to jsem neměla dělat. Jakmile jsem totiž otočila hlavu k němu, nevešel by se mezi nás ani papír. Očima jsem spočinula na jeho rtech, které mě přitahovaly jako magnet. Naštěstí, než jsem stihla udělat nějakou hloupost, pan Molina to zpozoroval a prohlásil: „Pane Cullene a slečno Garandová, pokud vás to nezajímá, můžete jít na chodbu. Ale napíšete mi sloh, o čem dnešní promítání bylo.“ To byl celkem trapas. Okamžitě jsme stočili své zraky zpátky k plátnu a dělali jakoby nic. To už se nesmí stát. Za celou hodinu až jsem se neodvážila pohlédnout směrem k Edwardovi a po zbytek dne jsem se mu vyhýbala, čímž jsem Nicole přihrála do karet, protože mu všemožně nadbíhala.

U oběda jsem si zrovna povídala s Jenny, když ke mně přišla Nicole a neodpustila si hlasitou poznámku: „Film v biologii byl skvělý, co? Taková červená knihovna, ale pobavilo mě to.“

„Jsem poctěna, že jsem tě mohla pobavit. A co kdybys teď rozhýbala ten svůj zadeček a nechala mě v klidu najíst?!“

Přestože Cullenovi seděli na opačném konci jídelny, slyšela jsem jak se smějí. Nejvíce se smál Emmet, za což mu jednou budu muset poděkovat, protože to Nicole nejspíš mírně srazilo ego. A tak se rozhodla, že půjde obluzovat někoho jiného. Na Edwarda si teď ale zatím netroufla, protože ten se ještě válel smíchy po stole.

Dny ubíhaly rychle a právě jsem oslavila měsíc života ve Forks. S Edwardem jsme se pokradmo oťukávali, aby si Nicole ničeho nevšimla a ona se před ním málem plazila na kolenou. Jenže jemu byla totálně ukradená a rozhodně to nijak neskrýval. Chovala se naprosto směšně. Přepisovala si podle něj hodiny, oblékala se čím dál vyzývavěji… Myslím, že kdyby to šlo, chodila by do školy i nahá. No, moc už nechybělo. Všichni chodili zabalení v teplém oblečení, aby se ochránili před zimou, ale Nicole ne. Ta si pro jistotu brala minisukně. Co, kdyby to náhodou zabralo?

Autor: PetronellaCullen, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Souboj o Edwarda - 2. kapitola: