Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Souboj o Edwarda - 1. kapitola

23.10.2009 (08:00) • PetronellaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1154×

Pár dnů před koncem letních prázdnin jsme se přestěhovali z Montrealu do malého městečka,  jménem Forks, ve kterém prý téměř neustále prší. Vlastně jsme byli donuceni okolnostmi. Moje máma si po rozvodu našla přítele (Daniela), který do ní tak dlouho hučel, až se rozhodla přijmout jeho nabídku a nastěhovat se k němu. Já i moje sestra Nicole jsme z toho byly celkem nešťastné, protože jsme přišly o všechny známé, ale hlavně o útulný domov, ve kterém jsme vyrůstaly. Místo toho jsme se teď nastěhovali do moderního domu, kde bylo na ovládání snad i záchodové prkýnko. Dům byl celkem veliký, samé sklo a ocel. Už z venku působil chladným dojmem.

Zašeptala jsem: „To snad nemůže být pravda!“

Nicole jen přitakala: „Jo, je to pravda, sestřičko…“

Máma vypadala spokojeně. Nechápu. Celý život žijete v krásném dřevěném domečku s velkou zahradou a teď se před vámi objeví takovéhle monstrum a už z dálky se posmívá: „Tady teď budeš bydlet, muhahaha!"

No nic, takže jsme všichni vlezli dovnitř, já jsem se ani neobtěžovala s prohlížením a vyletěla nasupeně po skleněných schodech do patra, kde jsme si s Nicole ukořistily každá jeden pokoj. Až teprve teď mě překvapilo, že můj pokoj je skoro stejný, jako jsem měla v Montrealu, jen trošku větší. Stěny byly vymalovány modrou barvou, strop byl v o něco světlejším tónu. Na levé straně vévodila nová postel, na kterou dopadaly sluneční paprsky z protilehlého obrovského okna. Našla jsem tu i svůj starý stůl s počítačem a mou sbírku knih a CDček. Výborně, tak to už mi nic nechybí. Zvláštní, čekala jsem vodní postel, plazmovou televizi na stropě, křeslo na ovládání, papuče na motorový pohon a ono nic… Byly tam ještě další dvoje dveře, které jsem postupně otevřela, abych zjistila, jaký poklad se za nimi skrývá. Za prvními byla koupelna. Ta byla O.K. -  rohová vana, toaleta bez prkýnka na ovládání, velká zrcadlová skříňka, do které se jistě vejdou všechny moje šminky a skleněné umyvadlo, které vypadalo spíše jako skleněná mísa. To trošku přehnali, ale jinak v pohodě… No a za druhými dveřmi jsem objevila další tajemství a to byla prostorná šatna, ve které jsem mohla uložit všechny ukořistěné hadříky, které si vždycky přinesu z nákupního maratónu, který mám tak ráda. Měla bych si ale pořídit ještě zámek, aby mi na ně Nicole nechodila. Nesnáším, když mi bere moje věci bez dovolení a ona to moc dobře ví. Proto má z toho vždycky takovou radost. Jsme sice sedmnáctiletá dvojčata, ale každá jsme naprosto odlišná. Já jsem byla vždy spíše uzavřenější, zatímco Nicole musela být neustále středem pozornosti. Miluje, když může být za včelí královnu. Holky ji napodobují ve stylu oblékání a všude chodí ve smečce. To já mám radši klid. I přesto, že já jsem k ostatním rezervovaná a připustit si někoho k tělu je pro mě celkem těžké, pár přátel jsem v Montrealu měla. Těch opravdových, kterým je jedno, jak vypadám, nebo jak se chovám. Měli mě rádi takovou, jaká jsem. Nicole je oproti mně daleko otevřenější a sdílnější a vypadá úplně jinak než já. Odbarvila se na blond a snaží se oblékat co nejvyzývavěji, aby upoutala pozornost. Já jsem si obarvila vlasy do modročerného odstínu, čímž vynikne má porcelánová pleť. Postavu mám normální. Nedržím diety jako Nicole, která už pomalu vypadá jako kostra.

Vybalila jsem si věci a až do večeře z pokoje nevylezla. Když nás ale zavolala máma na večeři, nezbylo mi nic jiného, než opustit svou ulitu a prozkoumávat nové území.

Až teď jsem si všimla, že všude je vymalováno bílou barvou a v celém domě vládne neosobní sterilita. Rozhodla jsem se, že to zatím nechám být a dám tomu domu ještě šanci. Třeba až si všichni vybalíme a zabydlíme se tady, bude vypadat aspoň trochu mileji.

U večeře se nás Daniel ptal: „Tak co, holky, jak se vám líbí váš nový domov?“ Já jsem se pro jistotu zdržela komentáře. Nicole ale byla nadšená. Ona vždycky snášela změny lépe, než já.

Mamka se mě zeptala: „A co na to říkáš ty, Petři?“ Zaskočila mi brambora, kterou jsem právě žvýkala a divoce jsem se rozkašlala. Měla jsem ohromnou "radost", že jsem všechny pobavila, ale alespoň jsem nemusela odpovídat na nesmyslný dotaz.

Po večeři jsem byla první, kdo opustil tu „nádheru“ a šla jsem se na chvíli projít ven, kde už se značně setmělo, ale to mi vůbec nevadilo. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Náš dům byl kousek od města a obklopovaly ho stromy, které se táhly až k nedalekému lesu. Šla jsem po cestě, až jsem se dostala blíže k civilizaci. Na kraji města byla podle všeho hospoda, ze které právě vycházela banda opilých kluků. Začali na mně pokřikovat různé vulgarismy. Čím více jsem se snažila si jich nevšímat, tím více na mně doráželi. Najednou mě obklíčili a začalo se schylovat k nejhoršímu. Než jsem však stačila propadnou panice, objevil se jeden mladík, který pouhým pohledem (až přímo démonickým pohledem) odehnal ty ostatní kluky. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. A taky jsem ještě neviděla tak podmanivý pohled. Měl bronzové vlasy, bezchybnou tvář a zlatohnědé oči, které se mi zavrtávaly pod kůži jako tetování. S tím rozdílem, že tohle tak nebolelo… Vyděšeně jsem poděkovala a snažila se uhnout pohledem, ale bylo to zhola nemožné!

On řekl: „Neměla by ses potulovat po večerech sama. Není tu bezpečno.“ Zadívala jsem se do země a než jsem stačila zvednout opět oči a na něco se zeptat, byl pryč! To není možné. Že by se mi to jenom zdálo? Ne, tohle jsem si přece nemohla vymyslet! Tak bezchybnou představivost zase nemám… Sebrala jsem se a vydala se zpátky domů. Celou cestu jsem nad tím přemýšlela, ale k žádnému rozumnému vysvětlení jsem nedošla.

Doma jsem to radši nikomu neříkala, protože jsem si uměla představit to pozdvižení. Máma by vyváděla, jako smyslu zbavená a Nicole by byla vyděšená. Vždyť se přece nic nestalo. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby mě nepřišel zachránit ten kluk. Nemohla jsem z hlavy dostat tu jeho bezchybnou tvář a podmračený výraz.

Týden ubíhal, jako voda, všichni jsme si zvykali na nové prostředí a mě i Nicole teď čekala další výzva - zvyknout si na novou školu.

Hned první den jsme jely autobusem. Náš vlastní táta nám sice slíbil nové auto, ale dokázal se z toho vymluvit, jako vždy.

Když jsme dojely ke škole, Nicole s oslňujícím úsměvem prohlásila: „Boj začíná.“

Já jsem se jen pousmála a řekla: „Jak pro koho…“ Stály jsme před školou a upínaly se k nám zraky snad všech přítomných. Byly jsme okamžitě středem pozornosti. Já jsem se sebrala a šla prostě do přijímací budovy, zatímco Nicole si to plně vychutnávala a se všemi se vehementně seznamovala.

Přišla jsem ke stolu, za kterým seděla postarší paní, tak jsem se představila: „Dobrý den, já jsem Petra Garandová.“

„Á jistě, dobrý den. Tady máte plán budov a tady je váš rozvrh. Vaše první hodina bude biologie.“ „Dobře, děkuji.“

„Hodně štěstí.“ Usmála se na mně, tak jsem jí úsměv oplatila a poděkovala: „Děkuji, madam.“

S nosem zabořeným do plánku školy jsem našla šatnu a svou skříňku, do které jsem si uložila bundu a věci, které nebudu potřebovat. Poté jsem zase pohlédla na plánek a vydala se hledat učebnu biologie. Potkala jsem po cestě Nicole v obležení zvědavých spolužáků. Podívala se na mně a prohlásila: „Á, tady ji máme. Vážení, tohle je moje milá sestřička Petra.“

Sykla jsem jenom: „Děkuju!“ A pak jsem si je v rychlosti prohlédla a mile pozdravila: „Ahoj.“

„Ahoj.“ Ozvala se odpověď asi od deseti holek. Nicole se omluvila a na chvilku si mně vzala bokem. Porovnaly jsme si rozvrh a zjistily jsme, že máme stejné hodiny. Poté se vrátila do chumlu spolužaček.

Jedna holka se však odpojila a představila se: „Ahoj, já jsem Jennifer Richardsonová.“

„Těší mně.“

„Je to děs, co?“

„Ehm, promiň?“ nechápala jsem.

„Myslím ten povyk. Je to tak vždycky, když je tu někdo nový. Já už jsem si zvykla. Přestěhovali jsme se sem před rokem ze Seattlu.“ vysvětlovala.

„Vážně? My jsme z Montrealu.“

„Jakou máš teď hodinu?“

„Biologii.“

„Výborně, já taky. Pojď, zavedu tě do učebny.“

„To by bylo super. Tahle škola je bludiště.“

„To je fakt, ale brzy si zvykneš.“ No, tím jsem si nebyla úplně jistá, ale budiž…

Vešly jsme do učebny, já jsem přišla k učiteli, představila se mu a podala mu listinu, kterou by mi měl na konci hodiny podepsat. Pozdravil mně a poslal k jednomu z volných míst ve třídě. Když jsem zjistila, kdo by měl být můj spolužák, málem se mi zastavilo srdce…

Autor: PetronellaCullen, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Souboj o Edwarda - 1. kapitola: