Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Somewhere only we know

24.05.2011 (20:00) • Hanulka • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 4101×

Somewhere only we know

Seděla jsem ve svém houpacím křesle, lehce se pohupovala sem a tam a koukala na vlnící se větve stromů v rytmu, který jim udával sychravý vítr. Pohlédla jsem směrem k nebi, kde se skrz mraky snažil dostat slabounký paprsek slunce. Ale proti hustým dešťovým mrakům neměl ani malinkatou šanci. Krajině vládl studený podzim, vše ovadalo, stromy postupně ztrácely svou květenu a i do mě se vkrádal mrazivý chlad.

Už zase jsem byla doma sama… Táta odjel na ryby, než se k nám přižene sněhová nadílka, abychom měli dostatečné zásoby na celou zimu, a Jacob kdesi běhal po lese ve své vlčí podobě. Jakmile jsem ho neměla poblíž sebe, ztrácela jsem se v sobě samé. Upínala jsem se k vzdáleným vzpomínkám, které mě trhaly na kousky, ale byla jsem ochotna to podstoupit, jen abych viděla jeho tvář. Takové mučení jsem si jindy nemohla dovolit. Nechtěla jsem, aby mě Jacob takhle někdy víc viděl. Ubližovalo to jemu a tím pádem to ubližovalo i mně. Nechtěla jsem vidět na jeho snědé tváři jedinou vrásku, a zvlášť jsem nechtěla, abych příčinou toho kazu na jeho tváři byla já.

Nezasloužil si, abych ho trápila, ba naopak jsem mu dlužila tolik, že jsem měla touhu udělat z něj toho nejšťastnějšího člověka pod sluncem. Ale jak bych mohla, když mě celou dobu mé roztrhané srdce táhne jinam?

Zničehonic mě upoutal drobný pohyb. Zdálo se mi, že se něco pohnulo mezi keři a i ten drobný nečekaný nezmar krajiny mě vyděsil. Zadívala jsem se do těch míst bedlivěji, ale nic podivného tam nebylo. Možná tudy proběhla jen veverka, která rozvlnila větvičky drobných keříků. Zhluboka jsem vydechla dosud zatajený dech a znovu se pohodlně opřela do ratanového opěradla mého křesla. Chvilku jsem se pohupovala, než mě znovu vyděsil pohyb v křoví. Tentokrát jsem ale moc dobře viděla, kdo je jeho příčinou. Nevěřícně jsem vstala z křesla a přešla co nejblíže k oknu.

Zdá se mi to? Mám vidiny? Nebo tam skutečně, na uschlé trávě potřísněné kapkami deště a pokryté opadanými listy, stál on? Pomalu zvedl hlavu a zahleděl se do mých oken. Naše oči se znovu po tolika dlouhých měsících setkaly a mé srdce jančilo. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a on se lehce pousmál. Odvrátila jsem se od okna a dvěma dlouhými kroky přeběhla celou délku pokoje. Jako splašený kůň jsem letěla po schodech dolů, nehledě na riziko, že bych mohla spadnout.

Doběhla jsem k vchodovým dveřím a zprudka je otevřela. Bála jsem se, že za tu dobu, než jsem stihla dojít ven, odešel, ale ne. Stál před naší verandou a nesměle se na mě díval.

„E-Edwarde?“ vydechla jsem tišeji než vánek. Edward se jen pousmál a pokýval hlavou. Nechtělo se mi věřit, že je tady, že stojí před mými dveřmi po tolika měsících i po slovech, která mi kdysi řekl. Najednou, jako by bylo vše zapomenuto, jsem se rozběhla a skočila mu okolo krku. Jeho chladné ruce se obmotaly okolo mého pasu a zvedly mě do výše. Drtila jsem jeho krk v pevném objetí, ale stejně tak on mě tiskl k sobě co nejblíže. „Ty ses… vrátil?“ zašeptala jsem, když mě postavil zpět na zem a jen mě k sobě pevně tiskl.

„Nemohl jsem to vydržet,“ zašeptal s hlavou zabořenou do mých vlasů.

„Ale jak to? Já to nechápu…“

„Nemohli bychom si o tom promluvit jinde, pokud máš chvilku času?“

„Jistě… Chceš jít dovnitř?“ zeptala jsem se automaticky a odtrhla se od něj.

„Ne, měl jsem na mysli spíš místo, které známe jen my dva…“ Lehce se pousmál a pohladil mě po tváři. Pod jeho dotekem jsem zavřela oči a veškeré šťastné chvíle, které jsem s ním prožila, vypluly na povrch.

„Dobrá. Tak tedy jdeme.“

„Měla by sis vzít kabát, abys nenastydla.“ Na chvíli zmizel, až jsem se zmateně ohlédla, ale o vteřinu později už stál znovu přede mnou a v ruce svíral můj šedivý zimní kabát. Opatrně mě do něj zabalil a pak si mě vyhoupl do náruče. Obmotala jsem mu ruce okolo krku a hlavu zabořila do důlku jeho klíční kosti. „Zavři oči,“ zašeptal a pak už jsem slyšela jen svištění větru okolo mých uší.

Nicméně, i kdybych teď měla oči otevřené, sledovaly by jen jej. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že je tady. Že se vrátil a právě v tuhle chvíli mě pevně tiskne k sobě. Zhluboka jsem se nadechla a nasála jeho jemnou vůni. Bylo k ní vázáno tolik vzpomínek a já cítila, jak střípky zapadají do sebe… Po dlouhé době jsem se cítila zase celá, znovuzrozená. K němu jsem patřila, on vždy byl a je mou součástí. On je můj domov.

„Bello,“ zašeptal jemně, „už můžeš otevřít oči.“ Otevřela jsem sevřená víčka a porozhlédla se okolo sebe. Byli jsme v lese, který se za Edwardovými zády protrhával, a já už přesně věděla, kam mě vzal. Povolila jsem svůj stisk okolo jeho krku a Edward mě pomalu postavil na zem. Jakmile jsem stála nohama na pevné zemi, můj srdeční tep se poměrně uklidnil, i když jej stále popoháněl Edwardův dotek na mém kříži. Pomalu jsem vykročila k místu, kde se stromy rozestupovaly a umožňovaly mi tak pohled na místo, které jsem si moc dobře pamatovala. Překročila jsem padlý kmen stromu, který mi stál v cestě, a rukama rozhrnula větve bránící mi v průchodu.

Stačily další dva drobné kroky a pod nohama mi zašustila zelenkavá tráva… Ačkoliv se všude okolo schylovalo k prudkému dešti, či snad dokonce sněhu, nad paloučkem zářilo jasné slunce, které živilo květiny planě rostoucí po celé kruhové planině. Pomalu jsem vykročila vpřed a rukou hladila ty drobounké barevné kvítky, které mě jemně šimraly na dlani, až jsem se pousmála. Když jsem se ocitla uprostřed mýtiny, zbožně jsem zvedla hlavu k nebesům a užívala si pohled na zářivě modré nebe a zlatavý kotouč, z něhož sálalo horoucí teplo.

Bylo tomu možná pár minut, co jsem nerušeně stála a nastavovala popelavou tvář slunci, než se za mnou ozvalo šustění listů. Pomalu jsem sklopila hlavu a zahleděla se na muže stojícího přede mnou. Byla to taková dlouhá doba, co jsme se neviděli, a na něm se nezměnilo dočista nic. Tvář byla stejně ostře řezaná, jak jsem si ji jen dokázala vybavit, na rtech mu pohrával úsměv, který jsem tolik milovala, a jantarové oči mě vstřícně pozorovaly. S úsměvem na rtech a vráskou na čele jsem přistoupila k Edwardovi a uchopila jej za ruku, která se v sluneční záři oslnivě třpytila. Propletla jsem naše prsty a fascinovaně - jako poprvé - jsem sledovala konturu jeho kůže a hledala ty drobné plošky, které odrážely ten jasný svit.

Edward lehce stiskl mou ruku a tím dal podnět, abych se mu zadívala do medových očí. Možná, že si to ani neuvědomoval, ale pohled, jakým mě sledoval, mi vytvářel na tvářích červeň a nutil mé srdce ke spěchu.

„Stále tomu nemohu uvěřit…,“ zašeptala jsem tiše. „Vrátil ses, po takové době ses vrátil. Proč?“ ptala jsem se zmateně a na Edwardově tváři se objevila vráska. „Ne!“ vyhrkla jsem spěšně a pohladila ho po čele, abych ten drobný kaz zahladila. „Jsem moc ráda, že ses vrátil, ani nevíš jak…, ale nechápu to. Říkal jsi, že už se mnou nechceš být, že mě nemiluješ.“ Poslední slova jsem jen ztěžka vydechla, jelikož můj hlas, do nějž se drala veškerá lítost z jeho opuštění, mě zradil. Snažila jsem se co nejrychleji mrkat, abych zahnala veškeré slzy deroucí se na povrch, ale i tak si jedna kapka nalezla skulinku a tiše stékala po mé tváři.

„Lhal jsem,“ řekl klidně a zbloudilou slzu jediným pohybem setřel. „Lhal jsem ve všem, co jsem ti řekl. Cožpak si tak rychle uvěřila, že bych tě přestal z ničeho nic milovat?“

Pokrčila jsem rameny. „Třeba jsi mě nikdy nemiloval…“ Ta slova, která jsem vypustila z úst, mě bolela a z Edwardova výrazu jsem poznala, že jsem jimi urazila i jej.

„To si o mně skutečně myslíš, Bello?“ zeptal se zničeně.

„Nevím, co bych si měla myslet, nebo čemu bych měla věřit.“

„Dobrá,“ povzdechl si a propletl naše prsty i u druhé ruky. „Budu doufat, že tomu, co ti povím, uvěříš. Odešel jsem, protože pro tebe nebylo bezpečné, abych se ti držel v blízkosti. Tolikrát jsem tě vystavil nebezpečí a vědomí, že by se ti něco stalo kvůli mně nebo mé rodině, jsem neunesl. Snažil jsem se tedy zpřetrhat naše veškeré vazby, ale nepodařilo se. Stále jsem na tebe myslel a před pár dny jsem snahu zapomenout a dát ti vlastní prostor k životu vzdal. Možná je to sobecké, ale já jinak nemohu. Potřebuji tě, Bello. Chci tě. Chci tě mít stále u sebe, moci tě obejmout, políbit a být tu pro tebe. Po ničem jiném jsem nikdy netoužil. Miluji tě a nikdy jsem nepřestal.“

Úpěnlivě jsem se dívala do jeho očí a snažila se nalézt špetičku lži, ale v jeho medových studánkách jsem viděla jen čistou pravdu a horoucí lásku. Lásku ke mně.

Pousmála jsem se. „Taky tě miluji.“

„Bello?“ ozval se za mými zády chraplavý hlas, a tak jsem se s úsměvem na tváři otočila. Úsměv ovšem opadl, když jsem spatřila Jacoba, kterak stojí přede mnou oblečený v tmavých džínech, bílém tričku a bundě. Lehce jsem se zamračila, bylo na něm něco jiného… Jeho vlasy byly sice krátké, tak jak si je nechával stříhat od dob, kdy se stal vlkodlakem, ale nikdy nebyly lehce protkané stříbrem. Ani jeho tvář nikdy nebyla tolik vrásčitá jako teď.  Vypadal starší, mnohem starší…

„Jacobe?“ zeptala jsem se zmateně a svraštila obočí.

„S kým to mluvíš?“ optal se zmateně a udělal ke mně váhavý krok.

„Moc mě to mrzí, Jacobe. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit, ale sám moc dobře víš, že mou pravou láskou je Edward. A teď, když se vrátil…“

„O čem to mluvíš, Bello?“

„O Edwardovi přeci.“ Do mého hlasu se pomalu začala vkrádat panika. Věděla jsem, že nebude snadné to všechno Jacobovi říct, nechtěla jsem mu zlomit srdce, ale nemohla jsem ho dál nechat ve lži, zvlášť když už je tu Edward zase se mnou. „Vrátil se,“ řekla jsem s lehkým náznakem úsměvu a mávla rukou za sebe do míst, kde stál Edward.

„Nikdo tam není,“ odporoval mi Jacob. Zběsile jsem se otočila a hleděla jen do pustého lesa. Otočila jsem se dokola kolem své osy, ale po Edwardovi nebyla ani památka. Byla jsem tady jen já a Jacob…

„Edwarde?“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi slzy ženou do očí. „Edwarde!“ zakřičela jsem z plna hrdla a doufala, že se objeví mezi stromy. Třeba nám chtěl dát jen chvilku, abychom si promluvili…

„Bello,“ ozval se znovu Jacobův hlas tentokrát z mnohem větší blízkosti, a tak jsem se otočila. Nechtěla jsem, aby Jacob viděl slzy, které mi stékaly po tvářích, ale on si jen nešťastně povzdechl a přitáhl si mě k sobě. Objal mě pevnými pažemi a tiskl mě k sobě. „Jsi strašně promrzlá. Co tě napadlo jít v zimě tak daleko a bez bundy? Jak ses sem vlastně dostala? Hledal jsem tě hodiny…“ Jacob si sundal bundu, přehodil mi ji přes ramena a znovu si mě k sobě přitiskl. Teprve s jeho slovy mi došlo, jaká mi je strašná zima.

Ale jak je možné, že se třesu chladem, když do teď svítilo na louku plnou letních květů slunce? Pohlédla jsem k nebi, ale na něm se shlukovaly jen šedavé mraky slibující průtrž, kdežto po slunci nebylo ani památky. Sklouzla jsem pohledem k mýtině a zalapala po dechu. Ty tam byly barevné květy a dlouhá stébla zelené trávy. Všude okolo byla jen suchá tráva, která byla vysoká téměř do mého pasu a píchala mě do dlaní, když jsem se jí dotkla.

„Pojď, pojedeme domů, musíš se dostat do tepla…,“ porušil po chvíli ticha Jacob a s rukou omotanou okolo mého pasu mě táhl z palouku pryč.

„Charlie už má o mě určitě strach,“ přitakala jsem.

„Charlie?“ zeptal se udiveně Jacob a zarazil se v půli kroku. Postavil se proti mně a pevně mě chytil za ramena. Bedlivě si mě prohlížel, téměř rentgenovým pohledem se mi díval do očí, než znovu promluvil. „Bello, Charlie zemřel před dvěma měsíci. Vím, že tě to stále bolí, ale takovými hloupostmi…“

„O čem to mluvíš?!“ přerušila jsem ho. „Charlie nezemřel, dnes ráno odjel na ryby!“ křičela jsem vztekle a snažila se vymanit z jeho sevření. Jacob mě ale pevně držel a i přes mou snahu se mu vykroutit si mě vyhoupl do náručí a nesl mě pryč z louky. „Kam to jdeš? Já chci zpět! Je tam Edward. Musím za ním, Jacobe! Já musím za ním…“ Pohlédla jsem do jeho tváře, po které se kutálela jedna slza za druhou. Polekala jsem se, když jsem spatřila tu strhanou tvář, jíž brázdily slané slzy.

Jacob se na mě podíval a s laskavým úsměvem řekl: „Všechno bude v pořádku, neměj strach…“

O deset minut později jsme se dostali k autu, které jsem vůbec neznala. Kam dal svého milovaného Rabbita? Jacob mezi mými úvahami odemkl auto, otevřel dveře spolujezdce a posadil mě dovnitř tak, že mi nohy stále čouhaly ven. Pak se ztěžka opřel o střechu a zadíval se do země.

„Bello, bereš stále ty prášky?“ zeptal se těžkým, váhavým hlasem…

„Jaké prášky, Jacobe? O čem to tu, ksakru, mluvíš?“ Jacob jen nešťastně zavrtěl hlavou a jednou hlasitě vzlykl. Nechápala jsem, co se děje. Proč pláče? A jaké prášky bych měla brát? Poté sáhl do kapsy a vylovil mobilní telefon. Stiskl pár číslic a pak si ho přiložil k uchu.

„Ano, to jsem já… Měl jste pravdu, ty prášky nepomohly. Bude potřeba hospitalizace… Ano, hned ji tam odvezu. Na shledanou.“

„Kam mě chceš odvézt, Jacobe? Já nikam nejedu! Musím najít Edwarda, musím mu říct, že nechci, aby mě znovu opustil!“

Jacob si tiše povzdechl, otřel si uslzené tváře a pak mě jemné pohladil po líci.

„Uděláme si menší výlet do Seattlu, potřebuješ větší pomoc od lékařů, než jsem si myslel…“

Povídka věnovaná mým zlatíčkům. :-*

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Somewhere only we know: