Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Snažím se s tím bojovat

16.07.2011 (19:45) • THe • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2807×

Zírala jsem na tlustý titul. To slovo jsem nenáviděla. Anorexie. Kdysi jsem do ní taky spadla. Ani dnes nejsem úplně zdravá. Pořád mám strach, že jsem moc tlustá, pořád počítám kalorie. Ale snažím se to ignorovat a jíst a nezvracet. Někdy je to obzvlášť těžké.

Vzpomínáte si na dobu, kdy vám jedenáct, dvanáct nebo třináct? Byla jste šťastná nebo vás uchopila do spárů nemoc, jejíž název se mnohdy lidé bojí vyslovit? Začalo to nevinně. Chtěla jste jenom zhubnout. A to se vám taky povedlo, zhubla jste. Vám to ovšem nestačilo. Chtěla jste víc. Chtěla jste, aby z vás byla kost a kůže. To se vám taky povedlo. Lidé okolo vás to ale poznali. Musela jste do nemocnice, kde vás vykrmovali a vykrmovali. A vy jste pochopila - jste nemocná! Začala jste jíst a přestala nadměrně cvičit. A i přesto všechno si stále někdy nejste jistá, jestli nejste moc tlustá nebo zda můžete sníst čokoládový dortík.

Chcete, aby lidé věděli, že anorexie je nebezpečná? Chcete vidět své jméno na obálce knihy? Edward Cullen připravuje novou knihu s názvem Rozhodla vteřina, ve které může být zveřejněn váš příběh. Máte zájem? 15. červenec ve 12:00.

Možná bych tam mohla přijít... Budou tam ženy, které na tom jsou jako já. Možná by mi pomohlo se s tím konečně vyrovnat a přestat se bát, že ztloustnu.

15. červenec. Vždyť to už je dneska! Rychel jsem mrkla na hodinky. 11:54, to bych ještě mohla stihnout. Vběhla jsem do knihkupectví, kde se beseda měla konat a do někoho vrazila.

„Promiňte, já nedávala pozor... Spěchám, víte?“ Žena se jenom usmála a odešla. Chvíli jsem za ní zírala, než jsem si vzpoměla, proč tu vlastně jsem. Pokračovala jsem dál.

Když jsem uviděla několik žen, některé i v mém věku, usoudila jsem, že to bude ono. Posadila jsem se vedle jedné ženy a vedle mě zůstalo ještě jedno místo.

Po chvíli dovnitř vešel vysoký muž s bronzovými vlasy, zlatýma očima a bledou kůží. Edward Cullen. Chtěla jsem ho jako slušně vychovaná dívka pozdravit, ale do místnosti vletěla nějaká dívka.

„Můžu se taky připojit? Byla jsem si ještě zaběhat," usmála se na Edwarda Cullena. Mohlo jí být tak třináct. Co tady dělá?

„Jistě. Moc rád si popovídám s každou věkovou kategorií,“ usmál se Edward Cullen. „Posaď se, prosím. Vás ostatní bych poprosil, abyste se mi představily - jedna po druhé - a pověděly mi svůj příběh. A prosím - říkejte mi Edwarde."

Ta malá začala. Bylo vidět, že se jí do toho moc nechce. „Jmenuji se Hannah a je mi třináct let. Když mi bylo jedenáct, uvědomila jsem si, že jsem tlustá. Všichni se mi posmívali a nadávali mi. Tak jsem začala držet dietu a cvičit. Prý jsem to už přehnala. Ale já si pořád připadám tlustá a nechutná... Já vím, že jsem nemocná. Ale já za to nemůžu. To... To ona. Ana."

„Ana?" Edward tomu očividně nerozuměl. Já její chování pomalu začínala chápat.

„Tak se říká anorexii. Bereme ji jako jedinou kamarádku, která nám říká pravdu - že jsme tlusté. Myslíme, že se o nás stará a ona nás přitom jenom ničí. Radí nám, že máme odmítat jídlo a vymýšlet si různé výmluvy... Má taky sestru. Miu. Jo, to je bulimie. Ta nám radí, že máme zvracet. Často kamarádíme s oběma. Je to lepší, než jenom s jednou..." K mému překvapení to vyšlo z mých úst.

Hannah horlivě přikyvovala. „Netvrdí to přímo ona, protože ona jako člověk neexistuje, ale existuje spousta článků, kde je to vyjádřeno. A... Já mám někdy pocit, jako bych ji slyšela, když chci něco sníst. Tak to nesním, protože jí chci udělat radost."

Edward Cullen se mračil. Viděla jsem mu na očích, že je mu Hannah šíleně líto. Potom se ale usmál - na mě. Pochopila jsem, že jsem na řadě.

„Jmenuji se Bella. Je mi sedmnáct. Do anorexie jsem spadla v jedenácti. Nikdy jsem nebyla tlustá, byla jsem štíhlá, ale taková ochablá... Nenáviděla jsem cvičení, ale kvůli... Aně jsem to překonala. Nejedla jsem, nadměrně jsem cvičila. Ve třinácti jsem skončila v nemocnici. Když jsem se vrátila, začalo to znovu. Potom se to trochu zlepšilo, ale v patnácti mě zase chytil amok, že jsem tlustá. Zase jsem se ocitla na lůžku, kde mě nutili jíst. Pochopila jsem, že se musím vyléčit, že jsem nemocná. Ale dodnes s tím bojuji. Než něco sním, spočítám kalorie. Doufám, že mě to někdy přestane zajímat."

Když všichni domluvili, Edward se zhluboka nadechl. Viděla jsem mu na očích, že je zděšen z toho, co lidé dovedou udělat, aby byli hubení. „Děkuji vám všem. Nyní bych si rád promluvil s Bellou, jestli dovolíte. Bello?" Edward se na všechny usmál a věnoval jim výtisk své první knihy "Nebeské peklo", kterou jsem četla taky. Je o sebepoškozování.

„O čem chcete mluvit?" zeptala jsem se ho.

„Váš příběh mě velmi zaujal. Počkejte ovšem chvíli tady, musím ještě něco říct Hannah." Usmála jsem se na něj. Byl tak hodný a starostlivý. Vrátil se za chvíli s nešťastným výrazem. „Ta holka," řekl, „za chvíli zemře, jestli to s ní půjde takhle dál. Musí se sebou něco dělat."

„Když to je těžké. Ona ví, že je nemocná - sama to říkala -, ale Ana ji ovládá. Já to tak taky měla," vysvětlila jsem. Očividně anorexii ještě úplně nepochopil.

„Slečno Bello, já... Já bych rád napsal svou knihu o vás. Váš příběh je velice zajímavý a já bych s vámi rád spolupracoval. Nemohu napsat knihu o vás sám, k tomu potřebuji vaši pomoc. Pomůžete mi, Bello?" Jeho oči byly dychtivé, ale já stále váhala. Bylo by skvělé, kdyby můj příběh zabránil něčí nemoci či dokonce smrti, ale opravdu jsem pro to ta pravá? Bylo tam spousta dalších žen...

„Já nevím, Edwarde. Jsem jedna z tisíců, které tato nemoc postihla a -"

„A já si vybral vás. Prosím, Bello, chci napsat váš příběh. Společně můžeme zabránit dokonce i něčí smrti!" naléhal. „Bello, já vás prosím jako zoufalý spisovatel. Copak jste neviděla Hannah? Takhle trpí i další děti a ženy. Můžeme jim pomoct."

Zavřela jsem oči a pokyvovala hlavou, jako to dělám vždycky, když nad něčím přemýšlím. „Tak dobře." Edward mě popadl do náruče a zatočil se mnou.

„Jste nějaká lehká..."

„Hele, já se snažím s tím bojovat, jo?" vyjela jsem.

***

Edward zavolal Hannah a poprosil ji, jestli by byla ochotna se nechat vyfotit na obálku knihy. Celá nadšená souhlasila. Fotka se opravdu povedla. Hannah seděla zkroušeně na židli, vedle ní hromada jablek, které si ovšem nevšímala. V ruce držela čokoládu, na kterou toužebně koukala.

Ke knize natočili i krátký spot. Hannah tam přikládala čokoládu k ústům. Sotva se jí však dotkla jazykem, odhodila ji a běžela k jablkům. Jedno si vzala a šťastně do něj kousla. Vypadala by opravdu roztomile, kdyby nebyla tak děsivě hubená.

Já s Edwardem každý den pilně pracovala na jeho knize. Vlastně bych mohla říct na naší knize. Edward mě pořád chválil a říkal, že mám talent a hlavně cit pro psaní. Já se vždy jen usmála.

Co na tom, ale nejlepší je to, že jsem už všechno pochopila. Už jsem nepočítala kalorie, ale v klidu si dala ještě jeden čokoládový muffin. Už jsem si nestoupala na váhu dvakrát denně, ale jednou za týden. Myslela jsem, že když budu hubená, budu šťastná. Ale já jsem šťastná teď!

Teď, když už jsem v hlavě neměla nesmyslné myšlenky na kalorie a hubnutí, jsem dokázala vnímat věci kolem sebe. Například to, že Edward je vážně kus. Často jsem na něho v noci myslívala. Byl úžasný. Nejenom že hezky vypadal, ale taky mi naslouchal a dbal na mé rady. Hmm. Třeba mu poradím, aby napsal knihu o dívce, která se zamilovala do spisovatele...

KONEC

Ani nevím, jak mě to napadlo. Ale zoufale jsem potřebovala něco napsat. Bylo mi mizerně, tak jsem si chtěla zlepšit náladu. Koukala jsem na nějaké stránky a objevila slovo anorexie - a už to jelo. :D

Věnováno dívce s velkou fantazií, která mi dokázala, že i s problémy člověk může být šťastný. Introverted, děkuji.

Autor: THe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Snažím se s tím bojovat: