Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrtící živly

13.11.2010 (16:45) • Rajce1 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2502×

Benjaminův pohled

Křičet nemá smysl, stejně mi nikdo nepomůže. To jsem si uvědomil chvíli po tom, co tohle peklo zachvátilo moje tělo. Chvíli... Možná to bylo pár hodin... nebo několik dnů? Já nevím. Hořel jsem, netušil jsem jak dlouho. Jedinou slabou naději, kterou jsem viděl, bylo vědomí, že to prostě musí skončit. I kdyby to byl první ze sedmi kruhů očistce, jednou skončí. A potom bude následovat horší... Než ten konec nastane, a já se posunu dál, tak zatím budu počítat...

Otevřel jsem oči. Nad sebou jsem uviděl nebe bez jediné poskvrnky. Do zad mě tlačil pouštní písek. Zvláštní je, že skoro vůbec nepálil... Když o tom teď tak přemýšlím, tak i nebe jsem viděl nějak čistěji, jasněji. Vyhoupl jsem se na nohy. Překvapivě rychle. Přitom jsem si všiml svých rukou, které byly pořád opálené do temně hněda, ale měly takový zvláštní bledý nádech. A na slunci slabě jiskřily...

Uvědomil jsem si spalující pocit, který mě svíral od začátku, pocit žízně. Jenže jsem uprostřed pouště, široko daleko nic než písek. Jak jsem se sem vlastně dostal? Chvíli jsem se zmateně rozhlížel. Uviděl jsem vysokého člověka, který se ke mně pomalu přibližoval. Byl mi podobný barvou pleti, měla tentýž světlý odstín. Ale i přesto to byl nejkrásnější člověk, jakého jsem kdy spatřil.

Ucouvl jsem před ním o několik kroků. Z mého hrdla se vydralo temné zavrčení. Co to se mnou je? Proč vrčím? Vždyť nejsem zvíře! Muž se zastavil, ale neustoupil. Jenom mě ostražitě pozoroval.

„Uklidni se, Benjamine!" napomenul mě klidně, ale přesto přísně.

„Odkud mě znáš?" zasyčel jsem potichu.

„To není důležité."

„Pro mě ano."

Povzdychl si, chvíli jako by hledal odpověď.

„Copak ty nechceš vědět, co se to s tebou stalo? Jak to, že se na slunci třpytíš, jak to, že jsi tak rychlý? Tebe to vůbec nezajímá?" Zřejmě mě pozoroval už delší dobu, přesto jsem se zarazil. Uvědomil jsem si, že jsem přikrčený, jako bych po něm chtěl skočit... Rychle jsem se napřímil.

„No... ano, zajímalo by mě to. A to hodně," vztekle jsem odpověděl. Jakou roli bude v mém životě hrát?

„Právě jsi prodělal třídenní přeměnu z člověka v... upíra." Cože? Jací upíři? Co je to za hloupost? To nemůže být pravda!

„Vždyť upíři neexistují!" namítl jsem, ale vyznělo to dost chabě.

„Myslíš? Jak tedy vysvětlíš tohle?" otázal se pořád stejně klidně. A hned na to se rozběhl. Velice rychle.

Ale... Měl bych ho vidět jenom jako rozmazanou šmouhu, ale ne. Viděl jsem ho pořád stejně ostře, jasně.

„Jak vysvětlíš, že dohlédneš až k městu? Jak vysvětlíš, že tě písek nepálí? Jak jinak bys vysvětlil tu palčivou žízeň...?" usekával. Zaměřil jsem se jenom na poslední část jeho monologu. Na to o té žízni...

„Čím ji uhasím?"

„Krví," odpověděl prostě.

„Lidskou?"

„Ano."

„Vážně? To se ze mě má stát vrah?"

„Tak si tu zůstaň a pojdi, budu dělat užitečnější věci, než se pachtit s novorozeným."

„Jakže?"

„Novorozeným. Upíři, kteří nejsou starší než rok."

„Vážně můžu na žízeň zemřít?"

„Ne. Existuje jenom jeden způsob, jak nás zničit."

„A to?" Už zase mu docházela trpělivost, šlo to na něm poznat. Ale jestliže nevěděl, co to bude obnášet, neměl mě přeměňovat. Stejně se mi nezdálo moc pravděpodobné, že bych začal vraždit jenom kvůli krvi. Jakoby mi četl myšlenky, navázal na ně:

„Vážně nemáš žízeň? Jestli ne, moc bych se divil."

„Mám," přiznal jsem potichu. Nevím, něco se ve mně zlomilo, začal jsem mu důvěřovat. I když neznám ani jeho jméno. Hned jsem se ale optal:

„A ty se jmenuješ...?"

„Amun," jednoduše odpovědel. Neřekl nic víc, jen se zas mlčky rozběhl směrem k městu. Následoval jsem ho.

Amun mě zasvětil do téhle existence, všechno mi vysvětlil. Jsem upírem už asi měsíc. Za tu dobu jsem překonal svůj odpor k vraždění, už mi to ani nepřišlo. Ale tenhle položivot, přes to se asi nepřenesu nikdy. I když, kdo ví, mám na to celou věčnost.

Na lov jsme se vydávali v noci, přes den jsme zůstávali ukrytí v nitru pouště. Amun mě ale dost často nechal samotného, někam se přes den vytratil, potom se vždycky vracel.

Teď jsem zase zůstal sám. Vyhovovalo mi to tak víc. Ale uviděl jsem na obzoru miniaturní postavičku, už se vrací. Dospěl až ke mně a vyštěkl:

„Zvedej se, jdeme na lov." Cože, vždyť jsme byli včera?

„Proč? Teď jsme byli."

„To je jedno. No tak, dělej!" Na lov se mi zrovna dvakrát nechtělo. A opravdu jsme byli nedávno, mohlo by to začít být nápadné.

„Nejsem tvůj otrok, nemusím tě poslouchat."

„Jsem tvůj stvořitel."

„No a co?"

„Benjamine, nehodlám o tom diskutovat. Prostě jdeme okamžitě lovit."

„Máš nějaký racionálnější důvod?"

„Po delší době bez krve bys mohl být nebezpečný."

„Jsem bez krve teprve den a něco, už jsem vydržel i dýl."

„Nezapomínej, že jsi ještě pořád novorozený."

„To nevadí, tak strašnou žízeň ještě nemám."

Amunovi se zúžily oči. Snažil se ovládnout, ale přesto ho prozradilo tiché zavrčení. Ať si vrčí jak chce, dneska lovit prostě nejdu. Jsou i jiné způsoby, jak trávit věčnost.

„To si jenom myslíš, že nemáš. Až se neovládneš a vyvraždíš půlku města, tak si to budeš napravovat sám." Hlas se mu poněkud chvěl vzteky.

„Amune, mně se nechce jít na lov, tak mě nenuť," řekl jsem smířlivě. Všechno se dá vyřešit v klidu.

„Do ničeho tě nenutím, jenom vím, jaké to je, být novorozený! Dal jsem ti tuhle existenci, řiď se podle toho, nedohaduj se se mnou a pojď na lov!" Tak ale tohle mě dožralo. Já jsem se o tenhle život neprosil, proměnil mě ze své vlastní vůle.

„Myslíš, že o tohle stojím? O tohle přežívání, neustálou žízeň, skrývání se před lidmi? Neptal ses, jestli chci přeměnu, tak mi teď neříkej, co mám dělat!" Amun poslouchal tak první větu, potom se začal soustředit na něco za mými zády. Hned jsem to nezaregistroval, vážně jsem byl rozezlený. Nakonec jsem si přece jenom všiml, že vyděšeně hypnotizuje prostor za mými zády. Prvotně jsem ucítil zase jenom vztek.

„Amune, ty mě naprosto ignoruješ!" Ale došlo mi, že k tomu asi měl dobrý důvod, upíra jenom tak něco nepoleká. S očekáváním nejhoršího jsem se pomalu otočil.

Uviděl jsem obrovské písečné tornádo. Vzdušný vír, který si ledabyle pohrával se zrnky písku. Okamžitě mi bylo jasné, že to není jenom nějaké tornádo, bylo na něm něco zvláštního. Hned se přiblížilo, hned zas oddálilo, ale jakoby se pohybovalo po jedné přímce. Amun stál trochu stranou ode mě, divné bylo, že se zdálo, že roztančený vzduch je jenom za mými zády, za jeho ne. A pohled na tornádo mě děsivým způsobem fascinoval.

Už jsem byl klidnější, chtěl jsem si jenom sednout a pozorovat písečnou bouři. Ale tornádo se začalo zmenšovat... až zaniklo úplně. Ne! Tolik jsem chtěl ho zase vidět, vábilo mě jako magnet. I když zmizelo, Amun pořád ještě sledoval místo, kde se ztratilo.

„To je úžasné..." mumlal si. Nevnímal jsem ho, jenom jsem toužebně hleděl k obzoru. Kéž by se to tornádo chtělo znovu objevit... Ale aby se neřeklo, optal jsem se:

„Co je úžasné?"

„Ty si to neuvědomuješ? Tu bouři jsi vyvolal ty."

„A jak jsi na to přišel?" podivil jsem se. To přece není možné, jak by se to mohlo stát? Ale bylo by to úžasné, vládnout vzduchu. Zkrotit vítr, podrobit si vichřice...

„To tornádo se objevilo, když jsi vypěnil. A jakmile ses zklidnil, tak zase zmizelo. Tys to neviděl."

„To přece není možné." Pocit by to byl možná pěkný, ale absolutně nereálný, není způsob jak...

„Víš, jak jsem ti říkal o upírech, kteří mají jisté dary?" Počkal si na odpověď, i když ji znal předem.

„Ano, vím." Už jsem tušil, jaký směr tato konverzace nabere. Přesto jsem se tomu bránil, bylo to příliš neskutečné, nedosažitelné, než aby to mohla být pravda. Podmanit si živly... Doopravdy bych mohl mít takový dar? Ne, to není možné, prostě ne...

„Myslím si, že dokážeš ovládat živly," řekl nakonec Amun slavnostně. Na chvilku jsem se zamyslel.

„Ne. Já si to nemyslím. Možná to tornádo nějak souviselo se mnou, ale i tak, je to jenom vzduch."

„Jenom vzduch? Jenom vzduch? Benjamine, přesto je to víc než dost! A nevíme, jestli nemůžeš poroučet i ostatním."

„Ale jak to, že by se to projevilo až teď? Až měsíc po přeměně?"

„Myslím, že to způsobil tvůj výbuch."

„Takže klíčem je vztek?"

„Zatím ano. To se ale ještě vypiluje, jsem si jistý, že to tak nebude pořád. Ale musíme si to nějak ověřit. Zkus znovu vyvolat písečnou bouři!" Zoufale jsem se mu podíval do očí.

„Jak?"

„Soustřeď se. Třeba si to v duchu opakuj, nevím. Koncentruj se jenom na to," začal vemlouvavě odříkávat. Poslechl jsem ho, posadil jsem se znovu do písku a v duchu začal omílat jedinou myšlenku.

Vzduch... tornádo... písečná bouře... Rozviř se... začni svůj překrásný, dokonalý tanec... začni rotovat...

Připadal jsem si při tom mimořádně tupě. Jenom tam tak nečinně sedět a uvažovat o vzduchu, který nota bene ani neovládám. Uvědomil jsem si, že pevně zavírám oči. Pomalu jsem je otevřel, přitom se stále soustředil na hlavní myšleku, totiž rozpohybovat vítr, přimět jej, aby se pohyboval tak, jak chci já.

Něco se děje. Užasle jsem sledoval, jak z písku přede mnou začíná vyrůstat miniaturní tornádko. Chvilku ještě nabíralo písek, potom se ustálilo na jedné velikosti. Byl to opravdu jenom malý vzdušný vír, sloupeček vysoký asi padesát centimetů a o průměru patnácti centimetrů. Očima jsem různě přejížděl po ploše, tornádo s malým zpožděním dráhu opisovalo. Byl to úchvatný pohled.

„Zkus vyvolat ještě větší..." promluvil Amun. Poslušně jsem se začal soustředit víc, ale jakoby mi začalo něco bránit. Snažil jsem se donutit tornádo zvětšit objem, nedařilo se mi. A Amun mě do toho pořád stejným hypnotickým tónem povzbuzoval:

„No tak... ještě... Zvětš ho... jenom pomalu... Zvětš ho!"

„Amune, to nejde," zavrčel jsem zoufale. Ta neviditelná bariéra otupovala moje myšlenky, myšlenky na vzduch, tornádo se spíš začalo zmenšovat.

„Půjde... aspoň ho udržuj na stále stejné velikosti..." taky zaregistroval změnu.

„Vyčerpává mě to!" procedil jsem skrz zuby. Nemohl jsem se soustředit na sloupec vzduchu a k tomu odpovídat Amunovi. Vtom se stalo něco dalšího. Když jsem sykl na Amuna odpověď, objevila se ve vysušené půdě pořádná trhlina. Pro dnešek bylo těch objevů už dost, to stačí! Tornádo se rozplynulo během desetiny vteřiny, ale puklina zůstala. Jako důkaz toho, co dovedu...

„Měli bychom to zkusit ještě i s ohněm a vodou, ať víme, na čem jsme," rozhodl.

„Ne! Dnes už nic zkoušet nebudu, teď bych si i rád zašel na ten lov," vzepřel jsem se. Amun chvíli uvažoval, potom zamyšleně přitakal:

„Dobře. Pojďme tedy."

Od nynějška si svůj poklad musíš líp hlídat...

Od projevení se mé schopnosti uběhly další dva měsíce. Potvrdila se Amunova domněnka, že vládnu i vodě a ohni. Denně jsem trénoval, ale přesto mi to nejlíp šlo se vzduchem, byl takový tvárný, poddajný... ale přitom nezávislý a svobodný. Možná to souvisí s mým znamením zvěrokruhu*, nevím. Už dávno jsem nevyvolával jenom půlmetrové vzdušné sloupce. Dokázal jsem ukočírovat buďto jedno velké tornádo, nebo dvě menší. To se mi ještě mockrát nepodařilo, ale pokaždé to byl pohled pro bohy. Dva víry, tančící spolu úchvatný tanec. Kdyby se přiblížily k obydleným oblastem, byl by to tanec smrti...

Naopak nejhůř jsem na tom s ohněm, před tímto živlem mám přirozený respekt, bariéra, která se objevila u prvního chabého pokusu vyvolat tornádo, zde byla silnější. Dokážu sice zapálit cokoliv, jakkoliv málo je to vznětlivé, ale mám potom problém udržet oheň na stejném místě. Pořád se plazí dál, hledá, co dalšího by mohl pohltit. Nezabráním mu v tom. Anebo když škrtnu zapalovačem, zvládnu z toho nepatrného plamínku vytvořit větší kouli a vznést ji do vzduchu, chvíli ji nechám rotovat, ale je to neskutečně vysilující. A navíc to nejsem schopný zvládnout bez sirek nebo zapalovače, sice klidně zapálím cokoliv nehořlavého, ale jde o to, že ta koule je jenom čistý oheň, bez spalovaného materiálu. A to se bez zapalovače nedá. Přesto je to taky nádherný pohled, obzvlášť v noci, když mě Amun pozoruje, jak cvičím, a já nechám drobounké, živé plamínky poletovat tmou kolem jedné osy.

S vodou je to podobné jako s ohněm, sice je ovladatelnější, ale taky musím trénovat u zdrojů; kdekoliv u řeky, u pramene, v oáze... Vyloupnout vodu jenom tak, z ničeho, se mi nepovedlo. Vodu mám rád, uklidňuje mě. Těšívám se na chvíle, kdy s ní mám trénovat. Vždycky vyzvednu kouli vody, v té chvíli v ní vytvářím vlastní koloběh, nechám jeden drobný pramínek proudit po povrchu. Poté do ní vložím ruku, jako do rukavice, jenže ta moje je živá. Nechávám ji, aby mi stékala po hřbetu ruky, navádím ji mezi prsty, omotám si pramínek kolem celé ruky. A když si chci jenom užít nicnedělání a jsem poblíž vody, převaluju si v dlaních jednu menší kuličku, potom ji nechám rozprsknout na kapky a sleduju, jak mi kloužou po dlani.

Zemi nemám moc rád. Nedá se s ní tak pohrávat, je to takový strohý, přísný živel. Ale přesto dokážu vyvolat menší zemětřesení ve větší oblasti. Čím víc se oblast zmenšuje, tím víc narůstá síla otřesů. Zvládnu i strhnout lavinu, nebo - jak jsme zjistili nedávno - nechat vyrůst menší rostliny. Řekl bych, že i větší, ale zase je to jenom otázka cviku, tak daleko ještě nejsem. Ale miluju pocit, kdy se probírám zdánlivě nekonečnou písčitou planinou, cítím každé hladké zrnko v ruce, jemně je přesýpám z dlaně do dlaně a pozoruju jejich rozdílnost.

Taky jsem zkoušel spojit dva živly dohromady, povedla se mi pouze písečná bouře. Přesto je dokonalým spojením země a vzduchu. Ale radši se dívám na „čisté" tornádo, nezkalené pískem. V souvislosti s mým talentem vzrostla má potřeba lovit, trénink mě vždycky spolehlivě vysílil. Obzvlášť když jsem se pokoušel poroučet ohni. Nerad jsem s ním cvičil, šlo to těžko, navíc jsem potom byl protivný na okolí, hlavně měl-li lov prodlevu více než den.

Amun si našel družku, naše smečka se rozrostla. Kebi se mi zezačátku zdála taková zakřiknutá, k Amunovi se moc nehodila. To byl jenom můj první dojem, zjistil jsem, že se vzájemně skvěle doplňují. Přesto jsem si dával pozor, jakéže to kejkle před ní vyvádím a kdy - s ohněm jsem se vždycky zdekoval.

Vlastně s nimi trávím hodně málo času, nechci jim rušit soukromí. Kebi sice tvrdí, že jí to nevadí, že by byla ráda, kdybych byl víc s nimi, ale stačí mi vidět Amunův vražedný pohled. Ale zase pro Kebi udělá všechno, co jí uvidí na očích, takže nevím. Přes den s nimi jsem, aby se neřeklo, ale noci jim nechávám absolutně volné. Vždycky se uklidím do nějaké menší oázky, někam k prameni a hraju si...

Tak to bylo i dnes večer. Seděl jsem u skalky, u které vyvěral potok. Docela dlouho jsem se pokoušel vyvolat ji jenom tak, z ničeho, ale pak jsem ztratil nervy a začal si pohrávat. Kroužil jsem zápěstím, sledoval pramínky tekoucí po mé ruce, přeléval ji z dlaně do dlaně. Ucítil jsem někoho přicházet... vlastně nejprve uslyšel.

Kroky byly lehké, nejspíš to byla nějaká dívka. Okamžitě jsem „sbalil" vodu do dlaně. Ještě bylo brzy, šla pomalu. Vyčkával jsem, napůl skrytý pod malým skalním převisem. Už jsem ji taky cítil. Ta krev...! Voněla jako nic jiného na světě. I když jsem byl plný, zachtělo se mi zase pít. Doufal jsem, že se tam objeví někdo jiný, vypil bych místo ní jeho... Ale určitě by to nepomohlo. Dejte žíznícímu najíst, nezavděčíte se mu. Chtěl jsem utéct - nešlo to. Seděl jsem jako přikovaný a čekal, kdy se neznámá přiblíží.

Byla krásná - to jsem zaregistroval jako poslední. Potom jsem se přistihl, jak se přikrčuji ke skoku, tiché zasvištění, její vyděšené oči... a už jsem cítil její krev na jazyku. Zezačátku jsem si ji vychutnával, pil po malých dávkách. Snad díky tomu jsem se vzpamatoval. S největším úsilím jsem se odtrhl od dívčina krku. Co to tady dělám, kdo ví, čí je to dcera. Oblečená byla velmi dobře, takže dívka z vyšší společnosti... A krásná jako anděl, i na lidské poměry.

Najednou jsem věděl, co je třeba udělat. Dívka upadla do bezvědomí, jemně jsem ji chytil za předloktí a trochu kousl i tam. S přemáháním jsem nepil dál, už jenom sledoval, jak zděšeně vykřikla a otevřela oči. Přeměna začala...

Po tři dny jsem tam byl s ní. Po tři dny plné nářku. Zázrakem je, že sem za celé tři dny nikdo nepřišel. Nevím, co mě donutilo ji proměnit. Byl jsem si jistý jenom v tom, že s ní toužím strávit svou věčnost. Nestaral jsem se o to, jestli mě Amun bude hledat. Ale asi nebude, zná mě a ví, že se k němu vrátím. Dříve nebo později určitě, cítil jsem k němu jakousi zvrácenou loajálnost.

Tři dny jsem proseděl v oáze s dívkou, u které neznám ani jméno. Celou dobu jsem se soustředil na vodu, zkoušel jsem ji vyvolat z ničeho, ale nešlo to. Čím víc jsem se snažil, tím víc se mi dařilo ignorovat její křik, ať ji už zabiju, ať ji dál netrápím... Přesto se mi voda nechtěla zjevit. Jenom když jsem si trochu „vypůjčil" od pramene, mohl jsem s ní dělat, co chci. Pokoušel jsem se taky o vodní víry, ale bylo to jiné než s tornádem, voda se nechtěla točit tak, jak jsem pískal. Chvíli to sice vydrželo, ale potom se zase neposlušně zklidnila.

Dívka konečně otevřela oči. Dovedl jsem si představit její dojmy. Ihned jsem byl u ní a pomohl jí vstát. Pohyboval jsem se upíří rychlostí, nepřekvapilo ji to. Chtěla se mě na něco zeptat, ale byl jsem rychlejší.

„Jak se jmenuješ?"

„Tia..." zašeptala jenom. Její hlas byl nádherný, zněl jako nejkrásnější symfonie, lépe než svištění vzduchu... A jak jsem ji uslyšel, vytryskl mi z dlaně gejzír vody. Konečně se mi to povedlo, nevím jak, ale podařilo se mi to! Zvrátil jsem hlavu k nebi a jenom zavolal:

„Ano!"

Konec

*Znamení zvěrokruhu jsou rozdělená podle živlů takto:

Ohnivá: Beran, Lev, Střelec

Zemská: Býk, Panna, Kozoroh

Vzdušná: Blíženci, Váhy, Vodnář

Vodní: Rak, Štír, Ryby

Autor: Rajce1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící živly: