Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt v náručí

27.10.2009 (18:15) • Naomi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2437×

V bytě sedí na stoličce osmnáctiletá dívka a před ní je napůl dodělaná socha. Kdybyste ji však pohlédli do očí tak zjistíte, že je slepá.

Před deseti lety odešel od ní muž, kterému dala srdce a krátce na to byla proměněna v upíra, ale ztratila při tom zrak.

Místo zraku však vidí jako netopýři. To ji však zrak nevrátí.

Od té doby modeluje pouze rodinu toho, koho milovala, ale vždy s maskou na obličeji. Nikdy jim nedá obličej. Proč??

Nedokáže to. Způsobilo by to moc velkou bolest.

Najednou k ní přiběhne desetileté děvčátko, které je jediným důkazem, že on nebyl přelud.

Odešel a ani nevěděl, že zanechal v lůně svojí milované malé děvčátko.

Krátce po porodu byla přeměněna a obě jsou teď nesmrtelné.

Obě mají v očích bolest a nedokáží ji zakrýt. Matce chybí spřízněná duše a dceři zas otec.

Bella:

Přišla za mnou dcera, kterou mám s mým andělem.

„Mami je čas.“ Upozorní mě, že musím na svou výstavu. Je jí sice teprve deset, ale vnímá jako dospělá. Stala se mou oporou a důvodem k životu.

Obě máme velice silné dary. Já mám rozsah hlasivek jako netopýr a tím dokážu zabít kohokoliv budu chtít. Reneesmé, má dcera, umí všemu vnutit svoje myšlenky. Krásná rodinka, co?

„Podej mi prosím ty šaty.“ Vím, že ona mi vybere nádherné. Má dobrý vkus a je velice šikovná. Přirovnala bych jí k Alici, ale ona není takový manijak na nakupování. Ona má radši málo oblečení, ale dokáže z toho pokaždé vykouzlit něco nového. Miluje prostě výzvy.

Podle jejího popisu mi vybrala světle modré šaty s korzetem a bez ramínek. Jako boty mám modré baleríny. Ona má prý tmavě červené šaty s balerínami stejné barvy.

„Můžeme jít.“ Zavelela moje malá holčička a táhla mě z bytu ven. Tam na nás čekal taxík, který nás odveze na místo.

„Děkuju.“ Poděkuji řidiči a podám mu dvacet dolarů.

Moje sochy se dosti dobře prodávají. Dokonce je jedna rodina, která si pokaždé jednu koupí. Většinou je to sousoší mé rodiny se mnou. Oni jak odchází a já jak potichu pláči, ale pokaždé je to jiné avšak význam stejný.

Stala jsem se tou záhadnou sochařkou. Svět zná jen moje jméno, Isabella a to, že jsem slepá. Nikdo neví kolik mi je či něco jiného ze soukromí. Nechci, aby někdo věděl, že mé sochy značí mou lásku s bolestí dohromady.

„Už je tu.“ Zazní šum z výstavy a i s dcerou si nasadíme škrabošky, které máme pro tyhle příležitosti. Kontaktní čočky máme obě hnědé, protože obě máme stříbrné oči, nevíme jak je to možné, ale je tomu tak.

„Přichází autorka těchto děl. Slečna Isabella.“ Pronesl můj manažer, který o mně též nic neví.

„Dobrý den.“ Pronesu hlasem jako harfa a všechny uchvátím.

 Po večeři, která je před výstavou se konečně dostáváme k dražbám.

Ness mi prozradila, že teď se jde dražit její socha a já slíbila, že odhalím její tajemství. Vystoupím tedy na pódium a začala mluvit.

„Tato socha představuje moji malou holčičku. Otec neví, že existuje a já zas nechci, aby byl vázán k nám. Všechny mé sochy jsou z doby, kdy jsem si myslela, že mě miluje, ale tato jediné je z doby nedávné.“ Když jsem domluvila začaly mi stékat slzy, ale odešla jsem jako by nic.

„Mami, tu sochu si koupila nějaká sedmičlenná rodina. Jsou to upíři.“ Hned ve mně hrklo.

Věděla jsem od nich, že oni jsou kromě Volturenových největší rodinou svého druhu. Proto jsem se zeptala.

„Jaké mají oči?“ Neodpověděla mi však dcera, ale hlas, který jsem neslyšela tak dlouho.

„Máme je topazové.“ Promluvil na mě Carlisle.

„Děkuji.“ Hlesla jsem a až teď jsem si všimla, že jich je osm, díky svému daru.

„Dovolte, abych vám představil svou rodinu.“ Oni nevědí, že jsem slepá?

„Já jsem Carlisle Cullen a toto je má žena Esmé.“ Jen díky svému daru jsem dokázala fungovat jako normální člověk.

„Toto jsou mé adoptivní děti. Emmett a Rosalie, Alice s Jasperem, Edward a Tanya.“ On si našel již rozptýlení.

Vycítila jsem, že i Ness ví, kdo jsou ti lidé. Obou nám začaly, kanou potichu slzy, ale díky škraboškám to není vidět.

„Těší mě. Já jsem Isabella a toto je má dcera Reneesmé.“ Hned jak jsem to dopověděla, tak jsem se zhroutila.

Probrala jsem se o vycítila jsem, že je okolo mě tolik lidí.

„Bello.“ Oni mi tedy sundali škrabošku.

„Bella již zemřela. Jsem Jen Isabella.“ Odvětila jsem, abych mohla rozeznat obrysy a vzít svou dceru.

„Reneesmé.“ Hned stála vedle mě a chtěla mi pomoc se zorientovat, ale někdo mě chytl za ruku.

„Neodcházej Bello.“ Byl to můj anděl, který si však našel již jiné rozptýlení.

„Ne! Já musím odejít. Nechci vás obtěžovat.“ S tím jsem vyběhla i s Ness z domu. Nasedla jsem do auta a jela. /plně jsem zapomněla, že nevidím.

Nikdo:

Dívka i s dcerou se dohodli, že radši zemřou nežli žít s bolestí.

Proto dívka přestala řídit.

Auto dojelo až na konec srázu a spadlo dolů.

Dcera umřela v milovaném náručí své matky a matka v náručí s dcerou.

Když tam doběhla ona rodina, našli jen hořící vrak.

Ten den zemřeli dvě dívky úplně zbytečně, protože on dívku miloval a dceru by zbožňoval.

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt v náručí: