Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt se nedá ošálit...

04.10.2009 (11:00) • Daybreak • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2620×

Můj milý Edwarde!

Ani nevím, proč ti tento dopis píšu, když vím, že si ho stejně nepřečteš. Sedím sama na posteli ve svém pokoji, na nohách mám knihu a na ní papír. Slzy mi tečou po tvářích a ruce mám rozklepané.

Přemýšlím, jak se s tebou rozloučit. Vím, odešel jsi ode mě ty. Nedal jsi mi šanci. Ale co? Já jsem obyčejný smrtelník a ty jsi upír, mající před sebou celou věčnost.

Mám pocit, že tyhle slova jsou prázdná. Stejně prázdná, jak se cítím.

V mém srdci je prázdnota, temnota, strach a něco, co strašně prahne po tobě.

Jenže já už vím jistě, že ty se mi nevrátíš. A i kdyby ses vrátil, tak já už budu jiná. Víš, budu se vždycky bát. Ne toho, že se stanu tím, co jsi ty, to si přeji, být upírem, s tebou, navěky. Ale bojím se, toho, že už není dost času na to, abychom byli spolu.

Jistě, Edwarde, také se bojím toho, že by si mě opustil, ale já vím, že kdybych se ti podívala do těch tvých krásných topazových očí, tak už bych se od tebe nehnula ani na krok.

Nemůžu poslouchat hudbu, aniž bych si na tebe nevzpomněla. Ale já se ráda trápím. Nechci na tebe zapomenout. Nechci být jako obyčejný člověk, jehož mysl je jak děravé síto. A stejně, i když se nesnažím vzpomínat, tak jsi stále se mnou. Stále cítím tvou přítomnost.

Je možné, že si odešel, protože si mě nemiloval, ale ty nejsi takový. Měla jsem jen pár okamžiků na to, tě poznat, ale mě to připadalo jako věčnost.

Ty jsi strašně sobecký i nesobecký zároveň. Jsi samotář, ale máš smysl pro rodinu. Jsi milující bytost, a máš velké srdce.

Mám pocit, myslím si, tedy snad vím, že si mě opustil jen proto, že si mi nechtěl vzít mé lidství. Nechtěl si mi brát duši.

Což pak ale nechápeš, že bych svou duši klidně zaprodala ďáblu, abych mohla být s tebou navěky? Jenže to si ty neviděl. Byl jsi tak strašně nesobecký, až si mi rozdrtil srdce na malé střípky. Ale ty střípky se ti sebou odnést nepodařilo. Stejně nepřijdeš a srdce mé neslepíš. A nikomu jinému se to nepodaří. Ach můj drahý Edwarde. Jsi má láska, jsi mé všechno, jsi můj smysl života.

Věř mi, že tenhle dopis si nepřečteš, není první a ani poslední, který ti píšu. Ale všechny tyhle dopisy končí stejně. Všechny jsem roztrhala a spálila. Je to způsob, jak s tebou komunikovat. Nestačí mi jen slyšet tvůj hlas. Nestačí mi tě vidět. Chtěla bych tě mít u sebe, objímat tvé chladné tělo, chtěla bych tě aspoň na maličký okamžik vidět, jak se ještě jednou třpytíš ve slunečních paprscích. Chtěla bych, aby ses ještě jednou naposledy na mě usmál tím tvým překrásným pokřiveným úsměvem, ze kterého se mi tají dech.

Snít můžu, ale mé sny ani mé fantasie nevystihnou tvou krásu. Mé oči a mé myšlenky jsou nedokonalé. Ale stále si dokážu vybavit barvu tvého hlasu, tvou tvář, tvojí ukolébavku.

Až tohle dopíšu, vyrazím do školy, přijdu, dopis si přečtu, ať vím, jak moc jsem sentimentální a pak ho spálím.

Není to žádná úleva, připadám si jak blázen, ale tyhle dopisy mě drží při životě. Protože tohle je jediné mé spojení s tebou.

Přiznám se, že je krásné být bláznem. Lidi ode mě utíkají. A já můžu být podivínská samotářská, bláznivá. Nikdo se na nic neptá.

Je to výhoda, jen Charliemu přidělávám starosti. Nevím, jak mu mám vysvětlit, aby si o mě nedělal starosti.

Vždyť jsem ti slíbila, že si nic neudělám, a já své sliby plním. Zvlášť, když jsem ten slib dala tobě.

Sic jsem několikrát zapochybovala o svém rozhodnutí dodržet ten slib, ale nakonec jsem to dokázala. Dávám na sebe pozor.

Mám pocit, že ač mi tečou slzy po tvářích, tak se usmívám. Ale to jenom proto, že mám pocit, že jsi tu se mnou. Že mě hladíš prsty po tváři, slyším tvou ukolíbavku, jak ji tiše broukáš.

Víš, stejně nikdy na tebe nezapomenu a nikdy nebudu žít normální život.

Potkala jsem Jacoba Blacka, určitě ho znáš, tedy znáš jeho pradědečka, se kterým jste uzavřeli smlouvu. Pochopil´s dobře, Jacob je také vlkodlak, i když to je špatné definování jeho podstaty, ale ty to chápeš, viď.

Ne, neboj, nejsem do něj zamilovaná, mé srdce patří jen tobě, ale Jacob mě učí jezdit na motorce. Není to vůbec špatné, a navíc vídám tě. Varuješ mě a nadáváš mi. Nechceš, aby se mi něco stalo. Ale o to víc to chci. Chci tě vídat.

Jacob je můj skoro bratr, mladší bráška, dobrý přítel. Nežárli. Miluji jen tebe.

Ou, Edwarde, omlouvám se, budu muset jít, zítra ti napíšu další dopis.

Miluji tě, a navždy budu.

Tvá Bella

Ps: Navždy tě budu milovat…

Nejsem si jista, proč jsem napsala to Ps, vždyť tohle normálně nepíšu, ale měla jsem pocit, že to tam prostě patří. Jen dnes.

Vzala jsem si školní tašku, rozhlédla se po pokoji. Na chvíli můj pohled zakotvil na dopise. Tiše jsem si povzdechla a rychle jsem zamrkala, abych zaplašila slzy, které se mi tlačily do očí.

Seběhla jsem do kuchyně.

„Dobré ráno tati,“ usmála jsem se na něj a dala mu pusu na tvář.

To byl náš každodenní rituál. Usmál se na mě.

„Dobré ráno Bello, jaká byla noc?“ zeptal se a složil noviny.

„Docela dobrá, děkuji a co ty? Jak ses vyspal?“

„Po dlouhé době skvěle,“ řek a položil přede mě misku s cereáliemi.

Pak jsme mlčeli, dokud jsem nedojedla.

Rychle jsem se zvedla, zkontrolovala čas. Umyla jsem misku, utřela ji a pak jsem vše dala na své místo.

„Měj se krásně tati, ať ti to v práci rychle uteče. Mám tě ráda.“ Vychrlila jsem ze sebe a vydala se k autu.

Byla jsem ráda, že mám na autě řetězy, jinak bych se asi vybourala na prvních metrech.

Cestou do školy jsem si dala do uší sluchátka a pustila si hudbu. Před školou jsem byla za chviličku. Můj náklaďáček byl spolehlivý. Vystoupila jsem z auta, tašku položila na kapotu a začala v ní hledat knížku. Vytáhla jsem ji, zabouchla dveře od auta a klíčky schovala do kapsy od riflí.

Vzala jsem knihu do ruky, otočila jsem se k ostatním a zatřepala hlavou. Měla jsem silný pocit deja vie.

Popadl mě strašně vlezlý pocit úzkosti. Tohle už se jednou stalo. Podívala jsem se na sebe a zjistila jsem, že mám na sobě hnědou bundu. Rozhlédla jsem se po okolí a uviděla jsem auto, řítilo se přímo na mě.

Jenže dnes tu nebyl nikdo z Cullenů, dnes tu nebyl můj Edward.

Neměla jsem čas uskočit. Nohy jsem měla jak kamene. Dnešek je můj poslední den. Dnes svůj osud už obelhat nemůžu. Měla jsem zemřít tehdy, když mě Edward zachránil, ale dnes už smrt neošálím.

Cítila jsem, jak do mě auto prudce narazilo a přimáčklo mě mezi dva plechy. Na okamžik to zabolelo a pak jsem viděla, jak se má hlava blíží ke sklu. Poslední co jsem uslyšela, byl výkřik a pak prasknutí.

Pak následovala jen a jen tma. Věděla jsem, že má duše opouští mé tělo. Stoupala jsem výš a výš až jsem uviděla bílé světlo, které mě pohltilo. V tom světelném víru se míhal celý můj život. Všechny mé chvíle, které jsem zažila. Všechno. Smutné i veselé okamžiky, mé zlé i dobré skutky.

Poznala jsem, že to, co jsem zažila, byl můj osud. Můj čas se naplnil a já zažila všechno co, jsem měla. Lásku, přátelství, i bolest, smutek, stesk. Jenže tohle byl můj život a já jsem byla ráda, že jsem měla to štěstí tohle všechno prožít.

Když jsem si tohle uvědomila, zjistila jsem, že se všechny obrazy rozplývají a já se propadám do husté temnoty, kde konečně naleznu klid.

***

Jeden chlapec, vlastně mladý muž s duší starce sedí v dívčině pokoji a svírá v ruce dopis, který byl směřován jemu. Tak jako každý den si přečetl dopis, který pro něj napsala. Ona všechno věděla, a přesto ho nechala jít.

Vrátil se za ní, ale měl strach, že ho nepřijme. Proto všechno pozoroval z povzdálí, teď ví, že to byla chyba.

Jeho tělo otřásaly vzlyky, které nemohl a nechtěl ovládnout. Ráno se zapomněl na lovu, a když za ní běžel do školy, viděl jen, jak její tělo zakrývají plachtou.

Nemohl se na to dívat. Nevěřil tomu. Otočil se a rozeběhl se k jejímu domovu.

V jejím pokoji našel dopis.

Měl pocit, že možná něco tušila. Přeci tohle nebylo normální. Takhle ty dopisy obvykle nezněly. Možná jí měl přeměnit, když se stala ta událost po jejích narozeninách. Možná se s ní neměl bavit. Možná ji neměl opouštět. Tolik možná, tolik možností, ale skutečnost je jen jedna a ta vypadá takhle.

Vzal dopis, rozhodl se, že počká na pohřeb. A pak? Co bude dál? Rozloučí se s rodinou. Věděl, že nesmí na to, co chce udělat, jinak by to jeho malá sestřička s jasnovideckým darem věděla a nepustila by ho. Zatím musí dělat, jako by se k ničemu nerozhodl. Zatím se nesmí definitivně rozhodnout.

***

Pohřeb proběhl ve vší tichosti. Byl krásný, přesně takový jaký si Bella zasloužila. I když, zasloužila si tak mladá dívka zemřít?

Edward stál ve stínu stromů a díval se na šest mladých mužů, kteří nesli rakev s jejím tělem. Do kostela nešel, ale slyšel vše, co se uvnitř dělo. S jeho dokonalým sluchem to nebyl žádný problém.

O jeho lásce hovořili krásně a on litoval, že mu z očí nemohou kanout slzy. Místo toho se dusil vzlyky. Přál si, aby místo ní zemřel on.

Z kostela zněla slova nějakého faráře.

„Já jsem vzkřísení a život…“

Život je nespravedliví, bůh? Nevěřím v Boha, věřím v duši, její duše byla krásná.

„….. nech mě poznat můj konec a množství mých dní; pak můžu být přezkoušen, jak dlouho budu žít….“

Jistě, Ať mohu být přezkoušen? To platí na mě, ne na Bellu. Její duše byla čistá a její jediné prokletí bylo to, že se zamilovala do netvora, jako jsem já.

„….Zajisté, i když kráčím údolím stínu vstříc smrti, nebojím se zla; tvá víra ve mě; tvá paže a tvá berle posílí mě…"

Ty si nepotřebovala sílu boží, ty jsi potřebovala lásku. Stejně tak jako já potřeboval lásku tvou. Ty jsi byla mým spasením. Byli jsme jeden, ale já to pokazil, zničil jsem tě.

"Ty připravíš stůl pro mě v družině těch, kteří se pro mě trápí……“

Bože, můj bože, dřív jsem v tebe věřil, věřím snad i teď. Doveď její duši tam, kde nepozná bolest. Tam kde bude milována.

Odpočívej v pokoji.

Odpočívej v pokoji, lásko. Snad se brzy uvidíme.

„Ne všechna těla jsou stejná; jsou těla lidského druhu, jiná jsou těla zvířecí, jiná těla mají ryby a jiná ptáci. Ještě je tělo boží a tělo pozemské, ale sláva těla božího je věčná, a sláva těla pozemského je pomíjivá. Je sláva slunce a jiná je sláva měsíce, jiná hvězd, každá z hvězd má svou vlastní slávu. Se smrtí je to jinak. Je to počaté ve zkaženosti, vyzdvižené do mravní čistoty; je počata v hanbě, pozdvižena do slávy; počata v slabosti, zdvižena v sílu; počata v pozemském těle, pozdvižena do těla duchovního……“

A co těla upíří? Jsou tolik podobná lidským, ale jsme přesto tak jiní. Jen naše city jsou stejné. Dokážeme milovat stejně jako lidé. Jen naše těla nejsou tak moc pomíjivá. Jsme zkažení, odolní, temní, ale ty jsi čistá, krásná, dokonalá, moje láska, moje všechno.

Mám strach ze smrti, ale ty jsi pro mě důležitější a dám cokoliv za to, abych se s tebou mohl setkat. Brzy za tebou přijdu.

„Člověk je zrozený z muže a ženy, „má určený krátký čas pro život, a tento čas je plný utrpení. Jako kometa se vznesl a byl sražen dolů, jak květ; je prchavý jako stín, a nikdy nezůstane stát…Uprostřed života nacházíme smrt, kterou bychom měli nazývat vysvobozením…“

Ne, ne uprostřed života, ale na samém začátku života. Ty jsi měla před sebou celý dlouhý život. Od kdy je smrt vysvobozením? Ne, smrt není spravedlivá! Smrt je zlá a temná! Neměla mi tě vzít, má lásko má všechno! Miluji tě. Já ti lhal! Já tě potřebuji.

„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme naším viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás všeho zlého….“

Naše viny? Tady jsem jedině vinný já! To já u ní nebyl a nechránil ji. Zakázal jsem Alici dívat se do její budoucnosti. Je to má vina! To já ji měl chránit před vším zlým. I před sebou.

Ale když jsem ji ochránil před sebou, neochránil jsem tě Bello má od ostatních věcí, zapomněl jsem sobecky na to, že jsi tak křehká a jemná. Nedokázal jsem vnímat celou řeč, ale snažil jsem se.

„Amen.“

Ano, Amen.

Pozoroval lidi, jak vychází z kostela. Všichni pomalu roztahovali černé deštníky.

Déšť smáčel Edwardovu tvář a nahrazoval tak slzy. Jeho srdce zemřelo s ní.

Nemohl se zabít, nemohl to udělat své rodině. Mohl mlčky trpět a vzpomínat.

Zavřel na okamžik oči. Představoval si, že je Bella s ním. A opravdu. Najednou ucítil její vůni, měl pocit, že ho drží za ruku. Otevřel oči. Nikde nikdo nebyl. Ale on si byl jist, že Bella je s ním.

V jeho srdci. Navždy. Dal si ruku na srdce. V kapse měl dopisy, co mu psala Bella.

„Miluji tě,“ zašeptal. Otočil se a rozeběhl se pryč. Ke své rodině, teď se budou všichni potřebovat navzájem…

*

**

***

**

*

Autor: Daybreak (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt se nedá ošálit...: