Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt = láska

14.08.2010 (15:15) • Jennush • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2731×

Jeden den stačí ke zničení i zlepšení celého života nebo aspoň k narušení celého života.

Ten den, kdy mi bylo osmnáct let a zároveň, když se to stalo si pamatuju přesně.

Při hádce s tátou, jež bylo v poslední době hodně a většinou o zbytečnostech, dostal táta srdeční záchvat. Bylo to kvůli mně, nechtěla jsem, aby si táta našel novou ženu po mámě.

Už je to několik dní a každým dnem se to zhoršuje. Lékaři nacházejí další různé choroby. A je nadmíru jasné, že brzy nadejde jeho konec. Tato myšlenka mi poskytla další sice malou, ale hlubokou trhlinu v srdci.

Já za ním chodím každý den, protože o něj mám starosti a cítím za jeho hospitalizaci jistou vinu.

Ošetřující doktor byl mladý a hodný, odhadovala bych, že mu je 25 let. Ale po pravdě musím říct, že jsem se až lekla z jeho dechberoucí krásy. Jmenoval se Carlisle Cullen.

Přišla jsem do, už docela mě známého pokoje a tam stál Carlisle, který si zrovna četl lékařskou zprávu.

„Dobrý den, jak je tátovi? Už je to lepší?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ahoj, Bello, je zrovna pod narkózou a nejspíš za pět dní zemře. Je mi to líto,“ vyřkl ta osudná slova sice soucitně a opatrně, ale přesto jsem omdlela.

Ve tmě zamčená jsem mohla být minuty, hodiny, dny, týdny. Dobře, to přeháním, ale připadalo mi to jako věčnost, jako roky.

Pomalu jsem se probouzela do světla. Proč je to světlo tak štiplavé do očí?

K mému údivu jsem ležela v posteli, ale v nemocnici. To jsem usoudila podle pokoje a toho charakteristického aroma ve vzduchu.

Ale nejvíce mě překvapilo, že v nemocnici nad mou hlavou stojí anděl. Ten anděl byl totiž neuvěřitelně krásný, až jsem zalapala po vzduchu.

Měl zlatě medové vlasy učesané jako vrabčí hnízdo Zářivě karamelové oči upírající na mě svůj překvapený a zároveň frustrující pohled. Celkově jeho obličej byl ostře řezaný, ale milý. Jeho pokožka byla snad bělejší než ten nejčistší sníh.

„Ahoj! Jmenuju se Edward Cullen. Ty jsi Bella Swan, že?“ optal se anděl jménem Edward se sametovým hlasem.

„Ano,“ odpověděla jsem roztržitě.

Rychle jsem se postavila. Pro moje nohy příliš rychle, protože mě zradily.

Už jsem se viděla na zemi pod ním a červenajíc nad svou nešikovností. Ale jeho bystré ruce mě včas chytily za pas.

„Měla bys ještě ležet,“ řekl a nasadil mírně pokřivený úsměv. Kdybych se teď postavila, určitě bych znovu šla k zemi.

„Ale já jsem v pohodě.“ Mírně protočil oči. „Vážně,“ dodala jsem přesvědčivě. Ale nevypadal, že bych ho oblafla.

Rozpačitě jsem odvrátila pohled od jeho obličeje, protože jeho pohled a jeho krása mě podivně znervózňovala.

Můj pohled se zabořil do naducaného kopce deky, kde byla podle různých trubiček osoba.

„Tati,“ vydechla jsem plačtivě a rozeběhla se k lůžku, kde ležel jako socha – nehnutě. Přiznávám nemusela jsem dlouho běžet, protože jsem ležela vedle v posteli.

Edwardův pohled jsem cítila, jak se mi vpaluje do zad, ale přesto jsem se neudržela a objala nehybné tělo a tiše - i když v tichu místnosti nahlas – vzlykala.

„Carlisle má moc práce, ale můžu na chvíli odejít. Určitě to pochopí,“ zamumlal velice tiše. „Pojď, půjdeme se projít,“ řekl už nahlas.

„Asi to opravdu potřebuju,“ zalapala jsem po vzduchu. Bylo mi na omdlení.

Ale na mou odpověď doopravdy nečekal a vzal mě do náruče s jediným vysvětlením, že nechce, abych ještě někde opět spadla.

Bylo příjemné být v jeho blízkosti. Hlavně jsem nenápadně čichala k jeho vůni. Ta jeho vůně byla tak přitažlivá, že jsem slastně přivírala oči. Jeho tělo sice bylo jako z mramoru a led, který mne bodal do holé kůže, by mi byl nepříjemný, jenomže teď ne.

Bohužel štěstí mi nepřálo a stáli jsme už na okraji parku u nemocnice.

„Děkuju za přenos, ale už jsem v pohodě. Klidně mě můžeš pustit,“ řekla jsem a doufala, že neuslyší tu přetékající úzkost.

Bez slova mě postavil na zem.

„Takže, ty jsi doktor?“ optala jsem se snažíc navázat konverzaci.

„Ne. Pomáhám jenom Carlisleovi. Asi sis všimla, ale Carlisle je můj otec,“ usmál se.

To jsem si brzo všimla, že je jeho otec, ušklíbla jsem se pro sebe.

Au, osten mi projel srdcem.

„Hmm, jste si hodně podobní a přitom odlišní,“ vypadla ze mě moje myšlenka.

Zasmál se svým hlasem tak, že připomínal zvonkohru.

„Ano. Ani nevíš, jak dobře jsi to řekla,“ zachichotal se a já se přidala. Několik minut jsme se jen tak smáli.

„A proč jsi tady ty?“ zeptal se zvědavě.

Zvážněla jsem. „Víš, tady leží můj táta. On dostal srdeční záchvat a od té doby to je horší a horší," zašeptala jsem, „asi bych nesnesla, kdyby i po mámě odešel táta,“ dodala jsem plačtivě.

Opatrně mě objal a do vlasů mi něco tiše broukal. Když jsem se ho optala, odpověděl, že si zpívá písničku.

„Víš, že máš krásně čokoládové oči?“ zatrylkoval mi do ucha.

Z jeho poznámky jsem se v tu chvíli začervenala a zavrávorala dozadu. Kousek nad zemí mě chytl a upřel svoje oči do mého obličeje.

„Kolik ti je?“ vypálila jsem otázku, která mě napadla, když jsem uviděla mladý obličej, ale který skrýval něco mnohem, mnohem staršího.

Udiveně zamrkal. „Je mi 17, proč? A tobě?" zeptal se a sjel mě pohledem od shora až dolů a pak znova nahoru.

„Divné, staráš se o mě, zachraňuješ mě a já jsem starší.“ Mírně jsem zakroutila hlavou. „Je mi 18 let.“

Ignoroval mou odpověď s menším úšklebkem, který, musím podotknout, mu taky ohromně slušel.

„Máš nějaký sourozence? Carlisle říkal, že k tátovi chodíš jenom ty.“

„Ano, já jsem jediná příbuzná. A ty máš nějaký?“ odpověděla jsem a ani nezklamalo bodnutí do srdce. Ale v jeho přítomnosti to nebodalo do srdce tak často. A s ním mě přepadaly takové divné optimistické emoce.

„Já mám 4 adoptivní sourozence. Rosalie a Emmett a ti spolu chodí, pak Alice a Jasper, ty taky jsou spolu.“

„Aha a kde bydlíte?“ zajímala jsem se.

„Ve Forks, ale tebe jsem neviděl.“ Zamžikal očima.

„Oh, ano. Doteď jsem byla ve Phonixu, ale asi před týdnem jsem se přestěhovala do Forks a zítra jdu poprvé do školy.“

„Tak to se uvidíme. Už se těším,“ neodolatelně se usmál.

„Já taky.“

„Máš ráda déšť?“

„Ne. Je to chladné a mokré.“

Navzájem ve vyptávání jsme pokračovali celý den. A pokračovali jsme další dny. Druhý den, kdy jsem šla do školy jsme taky pokračovali a trávil se mnou i další dny ve škole a pak jsem ho i viděla v nemocnici. Jeho přítomnost mi dělala dobře a myslím, že díky němu, jsem na tom byla mnohem lépe a moc jsem nemyslela na tu událost. Jenom jsem se obávala  pátého dne. A každým dnem ve mně vzrůstala úzkost a nadšení z brzkého uvidění s Edwardem. Divná směsice citů. Já vím...

4. den:

Už celý den jsem proplakávala. Když jsem došla do nemocnice, tak se to zlepšilo, a srdce jakoby tančilo z toho, že znovu uvidím Edwarda. Za poslední dny jsme se opravdu hodně sblížili a troufám si říct, že teď on ví vše o mě a zároveň já o něm.

Vešla jsem do pokoje 213. Jednou nohou jsem byla uvnitř a už mě bila do očí ta prázdná, opuštěná postel.

„Ne!“ vykřikla jsem zoufale a sesunula se k zemi. Ačkoliv jsem tam dlouho nepobyla.

Edward mě zvedl a vzal do pevné náruče jako mimino a taky mě houpal. A tiše mi broukal tu známou melodii do ucha. A já jsem se zmohla jen na hlasité brečení a kvílení. Až mi to bylo samotné trapné.

„Nebreč. Dneska jsem ti chtěl říct, že...,“ odmlčel se, „tě miluju. Jsi pro mě moje osobní značka drog nebo ještě jsi mou krví. Bez tebe zkátka nemohu žít.“

Strnula jsem. Moje srdce se vzkřísilo a zaplesalo radostí. Mou tvář zalila červeň a já věděla, že cítím to samé.

„Já tebe taky miluju. Jsi pro mě vším. Jsi můj vzduch, moje slunce v deštivých dnech, jsi pro mě sůl a tak dále.“

Na nic jsme nečekali a dali si náš první společný polibek. Polibek překypoval něžností, vášní, něhou a samozřejmě láskou.

A tak jsem v jednom dni ztratila rodinu a získala svou lásku...

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt = láska: