Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt královny

16.10.2010 (16:00) • Alaska • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2101×

Smrt královny

Pomalu jsem procházel lesem a rukama lehce přejížděl po větvích okolních stromů, jako bych snad chtěl, aby mne zastavily. Sám jsem si to ale nepřipouštěl. Rozhodl jsem se. Už jsem nemohl couvnout. Tak dlouho jsem zvažoval všechna pro a proti, že další zakolísání by značilo jen neschopnost a tu jsem si v žádném případě nemohl dovolit. Nikdy bych se nedostal tam, kde jsem, kdybych neměl jasné cíle. O žádných ze svých rozhodnutí jsem nepochyboval, tak proč bych měl zrovna o tomto?

V dlaních jsem sevřel směs jehličí a tělo velelo škubnout a ulevit pnutí hněvu v něm. Ne. Takový já nejsem. Na chvíli jsem zastavil a s hlubokým výdechem zavřel oči. Paže jsem už klidně svěsil do záhybů pláště. Nechci být jako ostatní, kteří mrhají tímto darem. Výhody mého silného, okouzlujícího a neobyčejného těla získám pouze, když ho budu ovládat.

Otevřel jsem oči a hrdě zvedl hlavu. Obraz, který se mi naskytl, mě jen utvrdil v mém jednání. Kdo jiný než ten, kdo je schopen vidět všechny krásy světa, by mu měl vládnout.

Znovu jsem nasál vzduch do plic a rozhodnut už nikdy nepochybovat sám o sobě jsem se vydal svou přirozenou rychlostí za mým cílem.

***

Blížil jsem se. Intenzita její vůně, mé vůně, stoupala. Stromy začaly řídnout a přede mnou se objevilo bahnité prostranství zakončené stavbou. Monumentální stavbou. Obrovské opracované kameny vystavěné s neuvěřitelnou pečlivostí na sebe se tyčily do závratných výšin.

Už pomalým krokem jsem pokračoval dál. Musel jsem zaklonit hlavu, abych dohlédl až na samotný vrchol děsivě hrdé zdi.

Obklopil mě pocit, který mě už několik staletí dělal šťastným. Ta euforie naplňující každého v její blízkosti mi bude chybět. Její šťastný dětský obličej. To nadšení a radost ze života, pro náš druh tak netypické.

Přidal jsem do kroku a vyšplhal po kamenné zdi. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsme společně poprvé přelézali Volterrské hradby. Tenkrát byla novorozená a tak křehká. Její bezmezná důvěra ve mne posilovala můj pocit důležitosti a potřeby. Její neskrývaný obdiv mě vždy podržel, když jsem na začátku svého, našeho života, o sobě pochyboval. Vždy pro mě představovala slunce, které jsem jako jediné postrádal.

Stála u protějšího ochozu, zády ke mně. Rukama se opírala o hrazení a tvář nastavovala měsíčnímu svitu. Temné havraní kadeře barvou totožné s mými se lehce vlnily ve větru, který si s nimi hrál. Vždy se celá dávala světu. Každého nechala, aby si od ní bral vše. Už tenkrát, kdy jsem rozpačitě a nerozhodně přistoupil k jejímu lůžku - musela vidět zuřivou bestii, která naháněla děs a hrůzu - se jen usmála a chtěla mě vřele uvítat.

Rozhlédl jsem se po scenérii před ní. Hluboké lesy osvětlené stříbrnou září a pro náš zrak nekonečný kouzelný výhled. Žádní lidé, jen my a nespoutaná příroda.  Ano, toto místo je hodné smrti královny.

Lehce jsem se přehoupl přes okraj hradeb a nohama neslyšně došlápl na kamennou podlahu strážní věže. Dělil nás pouze vysoký signální oheň. Okolo něj ležela dvě mužská těla. Šťastný výraz tváře bezpochyby prozrazoval vraha. Jeden z nich měl stále v ruce dohořelou louč. Nechápal jsem. Dokázala by je zabít beztoho, aniž by si uvědomili její přítomnost. Nikdy se nevyžívala v děsu a hrůze, kterou jsme způsobovali kořisti. Ba naopak, co nejvíce jim jejich poslední vteřiny na tomto světě zpříjemňovala a ani tihle dva strážníci nemohli být výjimkou. Zvedl jsem k ní pohled.

„Aro!“ přivítala mě s neskrývaným nadšením. Její široký úsměv byl nakažlivý. Přistoupil jsem k ní blíže a opřel se o zídku vedle ní. Položila si hlavu na mou paži. Ucítil jsem silnější vlnu jejího daru. Musela vidět v mé tváři smutek a snažila se mě udělat šťastnějším. Nechal jsem ji a objal ji kolem ramen.

Nevěděl jsem, co říct. Nechtěl jsem. Musel bych jí lhát a na to jsem si jí příliš vážil.

„Vím, že své rozhodnutí nezměníš, ale nedá mi to. Přemýšlel jsi, jak to potom bude ve Volteře vypadat?“ Otočila se na mě a pohlédla mi přímo do očí. Zaskočila mě. Netušil jsem, na co naráží. Neodvážil jsem si připustit…

„Moc dobře víš, jak se všichni chovají mimo Volterru. Těžko se ovládají. Nemají stejné odhodlání jako vy. Vraždy uvnitř gardy se zatím omezovaly na výpravy. Kdo ví, jak to bude, když odejdu. Když z Volterry odejde štěstí.“

Nechápal jsem ji. Vždyť ona sama se rozhodla opustit Volterru. Já jí v tom chtěl zabránit. Nemohl jsem dovolit, aby nás rozdělila.

„Tak neodcházej,“ řekl jsem pevně.

„Oba víme, že já sama neodejdu.“ Znovu se na mě usmála a přistoupila blíže k ohni. „Marca to zlomí,“ zašeptala.

Pozoroval jsem její záda a nic nechápal. Pomalu rozevřela dlaň u volně svěšené paže. Jasná pobídka, abych se podíval. Já ale nemohl. Nechtěl jsem vidět znova celý její život – celý můj život. Nemusel bych už potom najít odvahu.

Pomalu jsem k ní přistoupil. Neměl bych tuto chvíli prodlužovat. Už odhodlaně jsem položil své dlaně na její tváře. Chtěl jsem, aby to měla rychle za sebou… aby si to ani nestačila uvědomit, ale sklonit hlavu, ponořit obličej do záplavy temně černých pramenů a naposledy nasát její opojnou vůni, jsem si neodpustil. Myšlenky, které se mi začaly vkrádat do hlavy, jsem se pokoušel ignorovat – viděl jsem je už tolikrát.

Můj obraz lidského života. Můj obličej s temně černýma očima sklánějící se k jejímu hrdlu. Radost, když mě po třídenní agónii spatřila. První lov. Mé sáhodlouhé přednášky o našem novém životě, tehdy ještě zcela neúplné. První pohled na Volterru z vrcholku jejích hradeb. Náš domov. Její obdiv a důvěra v mé schopnosti. Setkání s Caiem a… Marcem. Ten emoční okamžik byl tak silný, že jsem zase pochyboval – měl jsem právo všechno tohle zničit?

A poslední myšlenka, která mě vyděsila – její uvědomění, nevyhnutelnost dnešní noci a její souhlas.

Milovala nás oba, ale já, na rozdíl od Marca, jsem nebyl schopen obětovat pro ni celý svůj život – vzdát se všech věcí, které jsem dokázal a ještě mohl dokázat. Vzdát se Volterry. Snažila se dlouho mi vyhovět, podporovat mě a nebýt Marca, jistě by to vzdala dříve. Nenávistná a zuřící Volterra její štěstí nasávala jako houba a ji to vysilovalo. Už nemohla dál. Marcův nápad s opuštěním Volterry se však nelíbil mně a ani jí. Rozpad královské trojice by byl všeobecně chápán jako oslabení naší moci. Bolel ji pohled na Marca, který se trápil kvůli ní, a nechtěla působit žádně problémy ani mě. Souhlasila s mým rozhodnutím a byla částečně ráda, že odpovědnost za tento čin nebude ležet na jejích bedrech. Nepřála to však ani mně.

Znala mě velmi dobře. Přesně věděla, co udělám – že půjdu přes mrtvoly… mrtvoly své vlastní rodiny.

„Sbohem, Aro.“ Vyděšeně a zbaběle jsem škubl s její hlavou. Upíří mysl byla příliš rychlá a já bych mohl změnit své rozhodnutí. Rozhodnutí, které bylo správné v každém případě.

Vyděšeně jsem hleděl do plamenů pohlcujících její tělo. Už jsem věděl, proč nechala strážníky rozdělat ten oheň.

Litoval jsem?

Ne, mé rozhodnutí bylo správné, pokud si za ním budu stát.

Sbohem, Didymé.

Autor: Alaska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt královny: