Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sliby se mají plnit

17.11.2009 (12:18) • KaculKaB • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4575×

„Bello,“ zašeptal.

Byla jsem jako přimrazená.

Ne! Ještě jsem k tomu rozhodnutí nedospěla. Nevěděla jsem, jestli mu můžu dovolit, aby pokračoval, a teď jsem neměla čas si to rozmyslet. Ale byla bych blázen, kdybych si myslela, že když ho teď odmítnu, zůstane to bez následků.

Dívala jsem se na něj. Tohle nebyl můj Jacob, ale mohl být. Jeho tvář jsem znala a měla ráda. V tolika ohledech jsem ho opravdu milovala. On byl moje útěcha, můj bezpečný přístav. Právě teď jsem se mohla rozhodnout, že chci, aby mi patřil.

V tu chvíli mi hlavou probleskla myšlenka na Alici, ale to nic nezměnilo. Pravá láska byla navěky ztracená. Princ se nikdy nevrátí, aby mě polibkem probudil ze spánku a zlomil tak kletbu. Konec konců, já nejsem princezna. Tak jaký je pohádkový protokol pro jiné polibky? Ty světské, které žádnou kletbu nezlomí?

Možná to bude snadné – jako držet ho za ruku nebo vnímat, jak mě objímá. Možná to bude hezký pocit. Možná mi to nebude připadat jako zrada. Navíc, koho vlastně zrazuju? Jenom sebe.

Nepřestával se mi dívat do očí a začal ke mně sklánět obličej. Byla jsem pořád naprosto nerozhodnutá.

Pronikavé zvonění telefonu prořízlo vzduch, že jsme oba nadskočili. Natáhla jsem ruku, kterou jsem měla volně, abych popadla sluchátko a Jake se mi stále upřeně díval do očí. Jeho tmavé oči se opíraly do mých.

„Swanovi,“ ohlásila jsem a můj téměř chraplavý hlas byl tichý a nabitý emocemi. Na druhé straně jsem uslyšela jen vzdech a dál nic. Znova jsem se pokusila navázat rozhovor, ale bezvýsledně. Tak jsem telefon položila.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě Jake a nedočkavě se mi díval do očí.

„Nemám tušení, neřekl ani slovo.“ Jakmile jsem to dořekla, na tváři mě opět začala pálit Jacobova ruka. Měla jsem velké nutkání ucuknout, ale představila jsem si tu bolest, kterou by pocítil Jake. Mé nitro se rozdělilo na dvě části. Ta stará Bella zamilovaná do Edwarda křičela jako šílená tu druhou.

‚Nedělej to! Edward si pro tebe přijde a bude tě milovat.‘ začal se rozkřikovat jeden z hlasů v mé hlavě.

‚Jak to můžeš vědět? Kdyby chtěl, tak už je dávno zpátky!‘ nemohla jsem je dál poslouchat. Udělalo se mi špatně ze mě samotné. Musela jsem pryč z téhle místnosti. Utíkala jsem do svého pokoje. Sedla jsem si do kouta a začala brečet. Vzlyky začaly ovládat mé tělo a já neměla sílu jim vzdorovat, nemělo by to ani cenu. Copak nemůžu žít normální život? To je to pro mě tak nereálné? Snad si to ani nezasloužím a už vůbec ne Jacob. Sice ho miluji, ale nejsem připravená jít dál. Pořád musím myslet na jednoho muže, který mi zlomil srdce. Ne, on ho nezlomil, on ho rozbil na milion malinkých střípků.

‚Buď šťastná.‘ řekl hlas, který za všechno tohle mé trápení mohl. Edwardův hlas. Zněl tak něžně a prosebně, málem jsem mu uvěřila.

‚Jak můžu být šťastná bez tebe?‘ zeptala jsem se ho v mé mysli. Už jsem si připadala jako blázen. Povídám si s hlasem ve své hlavě. Možná mě měl Charlie poslat do blázince už tenkrát.

‚Nejsem jediný muž na světě.‘ snažil se mě přesvědčit o své pravdě. Zdál se mi v hlase odhodlaný a velice vážný, až téměř chladný. Proč jsem si taky myslela, že by v jeho hlase mohla být slyšet nějaká přízeň ke mně?

‚Pro mě ano. Jsi má láska na celý život.‘ nesouhlasila jsem s ním. Jak bych taky mohla?

‚Bello, prosím, buď šťastná i beze mě.‘ prosil, ale já jsem mu to nemohla slíbit.

‚Proč mě tak trápíš?‘ on se snad vyžívá v mém neštěstí. V ten moment se mi z hrdla vydral další vzlyk.

‚Bello, prosím. Slib mi, že se o to alespoň pokusíš.‘ prosil znovu, ba dokonce i naléhal. Zlomil moje slabé sebeovládání a já mu slíbila, že se o to alespoň pokusím. Sliby se sice mají plnit, ale já jsem tušila, že tohle je nesplnitelné.

‚Pokusím se, ale ty nikdy nezapomeň na to, že tě miluji z celého svého srdce a vždycky budu. Sbohem.‘ rozloučila jsem se s ním a za víčky mokrých od slz se mi zobrazil obraz mého anděla. Usmíval se na mě, tím úsměvem, který jsem milovala. Byl to ten starý známý pokřivený úsměv, který patřil jen mně.

‚Sbohem. Nikdy na tebe nezapomenu.‘ a obraz mého anděla zmizel. Anděla, který už nikdy nebude patřit mně. Lásky mého života, kterou už nikdy neuvidím, kterou jsem si nechala utéct. Už nikdy neuvidím jeho pokřivený úsměv, věnovaný pouze mně, jeho zlaté duhovky, které postupně nabírají černý odstín, jak se svým pohledem vpíjí do mých očí. Nikdy už neuvidím, jak si vítr pohrává s jeho bronzovými vlasy, jak jeho pokožka září na slunečním světle. Už nikdy se nedotknu jeho mramorově bílé pokožky a už ho nikdy nepolíbím na jeho chladné rty. Musím být silná a pokusit se dodržet slib, který jsem mu dala. Nesmím se pořád takhle trápit. Zasloužím si žít normální život. Sice si v tenhle moment nedokážu představit, jak to všechno zvládnu, ale musím.

Vstala jsem a odhodlaně vyšla z pokoje. Došla jsem až k Jakovi a omluvně se na něj podívala. Vše pochopil a beze slova mě objal. Budu schopná někdy Jacoba milovat alespoň z poloviny jako Edwarda? Musela jsem v to jedině doufat.

******

Mohlo uběhnout několik let možná desetiletí, ale pro tohoto chlapce čas neznamenal nic. On měl pro sebe celou věčnost. Ale věčnost pro něj také nic neznamenala, protože ji nemohl trávit se svou jedinou láskou. Láskou celé své existence, za kterou by vyměnil svou nesmrtelnost. Jednoho dne v něm vzrostla touha opět vidět svou lásku. Na jeden kratičký moment opět prožít štěstí, který by ho zahřálo u jeho navěky ztichlého netlukoucího srdce.

Když chlapec konečně dorazil do jejího města, ve kterém dívku zanechal krvácející, nemohl se dočkat pohledu do jejích kaštanových očí. Po ničem jiném netoužil. Jakmile uviděl její dům, tak se vydal rychlostí jemu vlastní k tomu domu. Když však přišel blíže, necítil nikde její nádhernou omamnou vůni. Obešel dům a z druhé strany, která směřovala k  lesu, který dívka tolik milovala, spatřil něco, co mu rozervalo jeho mrtvé srdce na několik ještě bolestivějších kusů.

1988-2062

Isabela Marie Swan-Blacková

milovaná matka, manželka i přítelkyně

navždy s láskou vzpomínáme

Chlapec padl na kolena pod náporem bolesti. Ale zároveň byl šťastný, že jeho láska splnila svůj slib a netrápila se kvůli němu věčně. Mírně se tomu pousmál a zavřel oči. Jak moc by si přál alespoň jednou usnout a nechat si zdát o své jediné lásce, prožít znovu ty nejšťastnější chvíle své existence, jejich první polibek na louce, první vyznání lásky. Ale jeho prokletí mu nechtělo tenhle poslední pocit radosti dovolit. Tak tam pouze klečel a vzpomínal na svou milou. Mohl tam takhle klečet minuty, možná hodiny, ale najednou vstal a odkráčel z tohoto místa směrem ke svému nekonečnému utrpení, pohlcen věčností.

Shrnutí

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sliby se mají plnit: