Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Short luck 1. část

Jen tak jsem seděl na louce a přemýšlel o svém "životě", jestli se tomu tak dalo vůbec říkat. Jelikož mé srdce nebilo už více jak stopadesát let. Může být někdo v takovém stavu, jako jsem já, být naživu. Už je to možná až moc dlouhá doba, co se pohybuji po tomto světě. Necítím chlad, změnu počasí a mé srdce cítí pouze zášť. Nenávidím celý svět za to, co mi udělal. Vlastně za to není ani trošku zodpovědný, ale já si to nechci, či doslova nemohu připustit. Nejspíše by mi to překopalo celý můj život na několik částí. Možná, že bych se z toho ani nevzpamatoval. Natolik mě zničila moje podstata.

Jen jedinkrát za celou tu dlouhou dobu jsem byl vážně šťastný. Trvalo to pouze okamžik. Pouze několik krátkých dnů. Tehdy jsem byl teprve pár let starý. Nezkušený, hloupý a naivní. V té době jsem si ještě myslel, že to, co k Marii cítím, je láska. Svou chybu jsem si uvědomil jen okamžik poté. V lese jsem potkal dívku. Hrozně se podobala Marii, ale ona to nebyla.

Necítil jsem z ní zášť, jaká neustále byla kolem Marii. Byla v ní láska a bolest. Obrovská bolest. Chtěl jsem té krásné dívce pomoci od jejího utrpení. Ale moje schopnost nedokázala její bolest zmírnit. Možná, že měla nějakou zvláštní schopnost, která mi v tom zabraňovala, i když jsem o tom pochyboval. Její emoce jsem přece cítil.

Tak proč bych je nemohl i ovládat? Pod nohou mi křupla větvička a dívka se vyděšeně otočila a ustoupila o krok dozadu. Nechtěl jsem ji vyděsit. Vážně jsem si přál, aby se mě nebála. Pohlédl jsem do těch překrásných očí, které byly tak odlišné od těch mých. Musel jsem zavřít oči a opět je otevřít, abych se přesvědčil o tom, že se mi to pouze nezdá. Ale byla to pravda, její oči měly pořád ten karamelový odstín, jako před chvilkou.

Učinil jsem krok směrem k ní. Opět couvla. Zvedl jsem ruce výš, abych jí dal najevo, že jí nechci ublížit. Ale její emoce se pořád neměnily, stále se mě bála a nedůvěřovala mi. Proč se mě tak bojí? Ptal jsem se sám sebe. Jakoby věděla, co jsem zač. Tedy, byl jsem si jistý, že to ví, protože byla to samé co já. Ale myslel jsem to jinak. Bylo to, jakoby věděla co dělám a jaký je můj osud.

Sloužit v Mariině armádě, dokud nezemřu. Jako by věděla, že téměř každý den bojuji proti stejnému druhu. Nechápal jsem to. Další, co jsem nedokázal pochopit, byla ta podoba mezi ní a Mariou. Kdybych si nebyl jistý, že Maria nemá žádnou sestru, řekl bych, že to jsou sestry. Ba možná dvojčata. Ale tato dívka byla mnohokrát krásnější než-li Maria. Nedokázal jsem to vysvětlit.

Dívka ke mně přišla sama od sebe, nechápal jsem, proč to najednou udělala, před tím se mě bála a teď jde ke mně dobrovolně, s úsměvem na tváři, který mě nutil se také smát. Natáhla ke mně ruku, za kterou jsem ji okamžitě vzal. „Ahoj, Jaspere...“ vyšlo z jejích plných rtů...