Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Shoda náhod

13.09.2012 (15:00) • eMCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 25× • zobrazeno 4817×

Tady musím udělat výjimku a věnování dát na začátek, protože osoba, které to celé věnuji, mě neuvěřitelně podporovala, četla kousek po kousku, i když ne celé, a její nadšení mi udělalo tak ohromnou radost, že mé prvotní rozhodnutí tohle vůbec nevydávat mi vyvrátila.

Takže moje milá slovenská sestřičko, doufám, že se ti to bude aspoň trošku líbit a já ti moc, moc děkuju, Bubu!

Poposunula jsem si na nose sluneční brýle a usmála se do sluníčka. Nestává se moc často, že by se k nám v Port Angeles skrz hustá mračna prodraly paprsky slunce, a já právě takové dny vítala s otevřenou náručí a užívala si je plnými doušky. Příjemné teplo mi prostupovalo každou buňkou těla.

S taškou přes rameno jsem kráčela do parku, jediného pěkného, klidného a ideálního místa pro strávení dnešního odpoledne ve městě. Štěrk mi jemně křupal pod nohama a já jsem se za doprovodu šumu stromů a výskotu dětí skotačících poblíž usadila na jednu z laviček, které byly rozestavěné kolem cestičky. To poslední, co jsem tu ale chtěla dělat, bylo dokončování práce do školy. Doufala jsem, ž mi toto místo přivodí nějakou inspiraci nebo mi zkrátka nějak pomůže, jenže opak byl pravdou. Zírala jsem všude kolem, jen na tlačítka notebooku jsem se soustředit nedokázala.

Cokoli bylo lepší než globální oteplování – téma mého úkolu. Ledovce tají, oceány se rozšiřují, ale bez toho, abych věděla, o kolik centimetrů se kus ledu posune za rok, jsem žít prozatím dokázala a jsem si jistá, že i nadále dokážu…

Raději jsem pozorovala, co se děje tady. Nedaleko ode mě si hrála dvojčátka. Holčička měla dva úhledně zapletené copánky blonďatých vlásků a bílé šatky nad kolena a něčemu se vesele smála, když za ní její bráška vesele utíkal. Musela jsem se usmát. Marně jsem ve vzpomínkách hledala takové zážitky. Vysněného sourozence jsem se nikdy nedočkala a kamaráda, který by se mnou vyváděl všelijaké lumpárny, jsem také neměla. Těm dvěma jsem záviděla, a moc. Nikdy nepoznám, jaký to je pocit, když se za mě bratr postaví a bude mě chránit vlastním tělem před okolím.

Povzdychla jsem si a od drobných dětí klouzala pohledem na skupinku mladých teenagerů. Každého jsem si prohlédla a chvíli sledovala, co právě dělá. Líbila se mi ta rozmanitost. Někdo si hrál, jiný si četl, další poslouchal hudbu, někteří – stejně jako já – se pokoušeli učit a další lidé si třeba vyšli jen na procházku nebo vyvenčit svého psa.

Očima jsem těkala zprava doleva a zase zpět, až jsem svůj pohled zapíchla do…

… do něj.  

Seděl ve stínu opřený o kmen mohutného dubu a na nohou měl rozevřenou knihu. Pocit, který mi při jediném pohledu na něj procházel celým tělem, mi byl doposud neznámý. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí a na dlaních jsem ucítila lehkou krůpěj potu.

Prohlížela jsem si ho od hlavy až k patě. Husté hnědé vlasy s bronzovými odlesky mu spadaly do očí a částečně mi bránily prohlédnout si jeho tvář. I na takovou dálku jsem viděla – cítila -, jak se mu tělo napíná, čelo krabatí nad tajemstvím knihy, kterou četl, a všechny svaly se mu pod lehko bílou košilí melou s každým nepatrným pohybem.

Zapomněla jsem na všechno. Nevěděla jsem, kde jsem, proč tu jsem, dokonce i s vlastním jménem jsem měla problém… Teď jsem měla určený jen jeden bod, kterému jsem musela, ale hlavně chtěla, věnovat veškerou svou pozornost.

Jenomže mě něco vyrušilo. Chtěla jsem to něco, nebo spíš někoho, poslat pěkně do háje, ať si jde otravovat někoho jiného. Užuž jsem se nadechovala a dotyčného posílala s ne moc slušnými slovy pryč, když jsem si uvědomila, že mě neruší někdo, ale vážně je to věc. To něco byl můj telefon, který si spokojeně vyzváněl, vibroval i vrčel.

Aniž bych se podívala na displej a zjistila, kdo volá, zmáčkla jsem tlačítko pro přijetí hovoru.

„Co je?“ vyjela jsem na osobu na druhém konci.

„Ahoj, Bello,“ ozval se opatrně tichý hlásek.

Jen nepatrný okamžik jsem potřebovala k tomu, abych si uvědomila, s kým mám tu čest.

„Ange!“ S jistotou jsem věděla, že je to má nejlepší kamarádka. Už jsem byla trochu méně vytočená, ale z telefonátu jsem stejně kdoví jakou radost neměla.

„Co se děje?“ ptala se mě hned.

„Co by se mělo dít?“

„Nevím, to mi řekni ty. Jsi taková… divná.“ Kdo by nebyl, kdyby ho vyrušili z rozjímání o téměř dokonalém muži? Mimoděk jsem střelila pohledem k němu. Jenže on už neseděl jako socha vytesaná do kamene, ale byl otočený tak, aby viděl na… mě.

I na tu dálku jsem si tím byla jistá. Ne že bych mu viděla do očí, ale cítila jsem na sobě pohled jeho pronikavých očí. Musel to být on. Nic jiného jsem si teď vlastně ani nepřála.

„Bello?“ probrala mě znovu Angela. Párkrát jsem zamrkala, abych alespoň chvíli dokázala myslet a soustředit se, a očima raději zajela na štěrkem vysypanou cestičku. Špičkou boty jsou do ní kreslila kolečka, musela jsem se ještě nějak zabavit.

„Ehm, promiň, trochu jsem se… zamyslela,“ vykrucovala jsem se.

„Nepovídej,“ pronesla sarkasticky.

„Ange.“ To, že nemám ráda, když si ze mě dělá srandu způsobem, že pak vypadám jako úplný cvok, jsem raději vynechala. Věděla jsem, že ona to ví víc než dobře.

„Potřebuješ něco?“ Hovor jsem se rozhodla ukončit dřív, než bych napáchala ještě více škod.

„Ani ne, jen jsem ti chtěla zavolat a trochu pokecat–“

„No, na kecání zrovna moc času nemám,“ skočila jsem jí do řeči.

„To nevadí, ale doufám, že v pátek si ho uděláš,“ zasmála se.

„Cože? Ty přijedeš?“ I když to zpočátku možná tak nevypadalo, měla jsem ohromnou radost, že přijede. Angela mi je už od střední, vlastně od doby, co jsem se přistěhovala do Forks, ohromnou oporou. Kdykoli mě něco trápilo, s čistým svědomím jsem za ní mohla jít. Jenže od doby, kdy jsme ještě obě studovaly ve Forks, už nějaký ten čas uběhl a my se nepotkáváme tak často. Já jsem zůstala studovat v Port Angeles, zatímco Angela vyrazila rovnou do Seattlu. Na to, aby každý den nebo i týden dojížděla domů, je to přece jen trochu daleko, a tak za námi jezdí, jak jí to zrovna vyjde. Někdy se ukáže každý týden, jindy se neozve třeba celý měsíc…

„Jo, ale nebudu sama.“

„Cože?“ vyhrkla jsem, aniž bych ji nechala pořádně domluvit.

„Chci ti někoho představit.“

„Cože?“ zopakovala jsem. Takhle jsem – se slovní zásobou omezenou na pouhé cože – opravdu vypadala jako studentka vysoké školy…

„Jen jednoho kamaráda, vlastně už by se měl tam někde potulovat.“

„Cože?“

„Sakra, Bello, umíš taky říkat něco jinýho?“

„Jen jsi mě zaskočila. Jen mi řekni, proč s tebou tvůj přítel nepřijede pohromadě a jezdí dopředu?“

Odpovědí mi byl jen veselý smích. Odpověď jsem dostala o chvilku později. „Není to můj přítel,“ dostala ze sebe Angela mezi chichotáním.

„Není?“

„Ne, je to jen dobrý kamarád, to je všechno,“ uvedla mě na pravou míru

„Aha.“ Myslela jsem si, že si Angela po Ericovi, se kterým randila na střední, konečně někoho našla. Co jsem věděla, tak pak žádnému jinému muži nedovolila, aby ji udělal šťastnou. Možná je načase, aby se pohnula dál.

„No, tak já už tě nebudu zdržovat, v pátek si ještě zavoláme,“ loučila se se mnou Ange.

„Určitě, už se těším.“

„Měj se, Bello.“ Poslední slova mé kamarádky utichla a v telefonu se ozývalo jen duté pípání.

Už to byl téměř měsíc, co jsem viděla Angelu naposledy. Pořád toho měla moc a strávit tři hodiny na cestě sem, aby pozdravila rodiče a jela zase zpět, se jí také moc nechtělo. Přesto jsem byla ráda, že sem vůbec jede a jsou z nás stále tak dobré kamarádky, jako jsme byly před téměř pěti lety.

○•○•○•○•○•○•○

Něco mě pálilo. Tváře mi červenaly horkem, které se mi rozlévalo po celém těle. Pro jistotu jsem se podívala, jestli mi náhodou pod zadkem nehoří lavička, i když jsem stoprocentně věděla, že to nebude důvod mé červeně ve tvářích.

Až když jsem se rozhlížela kolem, uvědomila jsem si, že ten pocit znám. Stejné mravenčení, které mnou prostupovalo, jsem cítila při telefonátu s Angelou. Ona ale nebyla tou příčinou, byl to on.

To byl ten nepříjemný pocit. S přesností jsem nedokázala určit, zda se mi líbil nebo ne. Konečně jsem mu viděla do tváře. Hleděl mi do očí a způsoboval nemalé srdeční kolapsy.

Od doby, co jsem se na něj dívala naposledy, se ani nepohnul, pořád seděl ležérně opřený o strom s knihou na kolenou. Vlasy mu pořád stejně trčely do všech stran a bronzovými prameny proklouzával letní větřík. Měla jsem nutkání jít k němu a dotýkat se ho. Ruce mu zaplést do vlasů, dívat se do jeho jistě nádherných očí a hladit ho po pokožce bez jediné chybičky.

Stále jsem na sobě cítila jeho intenzivní pohled. Měla jsem pocit, že mi vidí až do duše. Okatě si mě prohlížel, musel vědět, že vím, že se na mě dívá, jenže mu to bylo pravděpodobně jedno. To já jsem tolik odvahy nesesbírala. Zmohla jsem se jen na nenápadné pokukování, ale stejně jsem se vždy setkala s jeho očima.

Srdce mi bušilo jako zvon, dech se mi krátil a do tváří se mi hrnuly poslední zbytky červeně. Jen to mi dokázal způsobit jeho pohled. Co by se stalo, kdybych se s ním potkala tváří v tvář?

Jenže to se nikdy nestane. Teď se sice propalujeme pohledy, ale zítra, kdybych ho náhodou potkala na ulici, už nebude vědět, kdo jsem. Zato já na tento okamžik rozhodně jen tak nezapomenu.

Na školní práci jsem úplně zapomněla už dávno. A vůbec s globálním oteplováním jsem se mohla rozloučit úplně. Kdybych měla napsat nějakou esej do literatury s tématem Nezapomenutelné setkání nebo něco takového, inspiraci bych měla jako hrom. Stačilo by se podívat do stínu pod stromem naproti… Jenže esej to nebyla a na nic jiného jsem se vůbec nedokázala soustředit.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem zmatená. Zmatená jako nikdy v životě. Ještě žádný člověk se mnou nedokázal udělat to, co právě on. Neznala jsem ten pocit, který mnou neustále koloval, byl mi cizí. Neměla jsem tušení, jak mám reagovat, jak se mám chovat.

Mám všemu nechat volný průběh, sbalit si tu těch pár věcí a odejít na kolej? Nebo tu mám zůstat a jít za ním? Jenže co bych mu řekla? Neměla jsem dost odvahy na to, abych se na něj pořádně podívala, natožpak abych s ním mluvila.

A bylo rozhodnuto. Vlastně jsem to tušila už tak nějak v podvědomí, že to bude ta první možnost. Pro mě, jakožto ostýchavou dívku, to bylo jasné už před tím, něž jsem o tom vůbec začala spekulovat.

Seber se a běž, to bylo jediné, co mi hrálo v hlavě. Všechno ostatní jsem vytěsnila až na úplný okraj, i když mé druhé já prahlo po tom tu zůstat a užívat si posledních chvil, které se jen tak nebudou opakovat.

Popadla jsem tašku, schovala notebook, do kterého jsem neudělala ani čárku, a pomalu se začala zvedat z lavičky. Zakázala jsem si byť jen jeden jediný malinkatý únik k němu, jenže aspoň tady toto si druhá část mé osobnosti musela dopřát. Díky bohu za ni. Než jsem se nadála, už jsem zírala pod korunu stromu, jenže tam nikdo nebyl.

On tam nebyl.

Pocítila jsem úzkost. Možná jsem si celou dobu to, že tam byl, jen namlouvala, třeba byl jen přeludem mé fantazie. Z nevysvětlitelného důvodu se mi do očí nahrnulo pár slz. Nepřetekly přes okraj, jen mě nepříjemně pálily. Proč by tu on ale zůstával? Neměl jediný důvod tu být a odejít si mohl stejně jako já, kdy chtěl. Možná, že když viděl, jak já odcházím, neviděl důvod tu dál zůstávat. Byla jsem bláhová. Takoví chlapi, jako byl on, musí mít na každém prstu namotaných alespoň deset ženských, tak proč by se měl zahazovat s někým, jako jsem já?

Naposledy jsem se rozhlédla po okolí, jestli neuvidím třeba i sebemenší detail, který by mi dokázal, že tu byl. Že jsem se na něj dívala, že on se díval na mě. Nic. Jako by se po něm slehla zem.

Konečně jsem se dočkala. Dneska byl den, kdy měla přijet Angela. Chyběla mi. Chyběla mi její věčně usměvavá tvář, chyběly mi naše proklábosené večery. Od té doby, co se náš kontakt omezil, jsem si žádnou tak dobrou kamarádku, které bych mohla bezmezně důvěřovat a svěřit se jí úplně se vším, nenašla.

„Mějte se,“ rozloučila jsem se s posledními opozdilci, kteří stejně jako já ládovali do skříněk, co se dalo, a zkoušeli jejich kapacitu.

Můj náklaďáček už na mě věrně čekal na parkovišti. Byl jedním z posledních aut, která tam stála. Chudák už měl něco za sebou a poslední dobou jsem cítila, že už mele z posledního. Charlie už mi dávno sliboval, že mi koupí nějaké nové auto, jenže já ho vždycky odmítla. Zaprvé jsem náklaďáček měla moc ráda a dát ho z ruky bylo pro mě něco… nepředstavitelného. A zadruhé jsem chtěla jak sobě, tak i jemu dokázat, že se o sebe dokážu postarat, i když jsem s ním pořád ještě bydlela pod jednou střechou.

Párkrát to zachroptělo, ale nakonec jsem se bez větších potíží rozjela domů.

„Jsem do…“ Až pozdě jsem si uvědomila, že mi vlastně nemá kdo odpovědět. Sice bydlím ve Forks už dlouho, ale někdy prostě zapomenu, že nejsem v Phoenixu, kde mě vždycky vyhlížela máma mezi dveřmi. Kdoví kde teď je. Když jsme si volaly naposledy, tak s Philem mířili někam na jih Evropy. Nabízela mi, že bych mohla zůstat s nimi, ale já jsem se chtěla konečně někde usadit a ne být každý měsíc na jiném konci planety.

Došla jsem do kuchyně a z ledničky vytáhla salát od včerejší večeře. Já jsem žádná kuchařka nebyla a Charlie na tom byl ještě podstatně hůř. Nejtěžší jídlo, které jsem ho kdy viděla dělat, byla míchaná vajíčka a i ty se mu podařilo kolikrát připálit. A proto se místní restaurace mohla pyšnit naším druhým domovem.

Ale ani teď mi nebyla dopřána chvíle klidu. Domovní zvonek se rozcinkal, jak to jen uměl, a ohlašoval nového hosta. „Už letím!“ zakřičela jsem s plnou pusou ke dveřím. Předpokládala jsem, že je to Charlie a jen si zapomněl doma klíče.

„Ange!“ vykřikla jsem, když se mi místo Charlieho tváře ukázal obličej mé nejlepší kamarádky. „Co tady děláš? Mělas přijet až za dvě hodiny.“ Neváhala jsem ani minutu a skočila jí kolem krku. Mačkala jsem ji v pevném objetí a bylo mi úplně jedno, že mám ruce mastné od salátu. Konečně byla tady.

„Odpadly mi nějaké přednášky, tak jsem vypadla dřív,“ usmála se.

Jen jsem cosi broukla v odpověď a koukala jí za rameno, jestli tam náhodou nezahlédnu toho jejího kamaráda.

„Kam vejráš?“ Asi jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si myslela.

„Kdes nechala doprovod?“ zeptala jsem se jí místo odpovědi.

„Doprovod?“ nechápala. Dělá si ze mě srandu? Vždyť i já jsem si toho pamatovala víc, a to jsem měla rozptýlení…

Kde asi teď je? Pamatuje si mě aspoň trošku, tak jako já jeho? Nesnažila jsem se, ale jeho obraz mi v mžiku probleskl myslí. Viděla jsem ho tak, jak jsem si ho pamatovala. Seděl opřený o strom a jeho oči zíraly do těch mých. I teď jsem se při té představě zachvěla vzrušením.

„Bello?“ mávala mi rukou před nosem Angela. Zase to byla ona, kdo mě vyrušil z rozjímání o něm.

„Ehm, jo, doprovod. Toho tvého kamaráda,“ pokračovala jsem dál v předešlé debatě. Zatím jsem se jí s ním nechtěla svěřit, něco uvnitř mi to nedovolovalo. Bylo to mé tajemství, a tak jsem chtěla, aby to ještě zůstalo.

„Vidíš, musím mu zavolat, kde se sejdem,“ vypískla tak náhle, až jsem se ulekla. Utíkala za mnou do kuchyně a plácala se do čela. Pořád jsem neměla žaludek úplně nasycený, a tak jsem chtěla pokračovat se salátem.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila Angela svého kamaráda na druhém konci aparátu. Edward?

„Ks,“ sykla jsem, abych aspoň částečně upoutala její pozornost. S mísou salátu jsem kývla k ní a ptala se tak na nevyřčenou otázku, jestli jí můžu také nabrat. S úsměvem kývla a pokračovala v hovoru.

„Přijela jsem dřív, tak se chci zeptat, kdy se sejdeme.“ Přecházela po místnosti od rohu k rohu, od jedné židle ke druhé a za mnou ke kuchyňské lince. Asi to bude vážně jen kamarád vzhledem k tomu, jak směle s ním mluvila. Kdyby k němu alespoň něco cítila, musela by být byť jen trošku nervózní.

„Za hodinu v kavárně?“ zašeptala mým směrem, když zakryla mluvítko. Jen jsem kývla.

„Tak domluveno. Zatím se měj,“ rozloučila se s ním a položila to. I kdyby k ní Edward něco cítil, neměl vůbec žádnou šanci jí to dokázat, pokud se nadále bude chovat tak, jak se chová.

„A je to,“ usmála se a zasedla za stůl naproti mně.

Najedly jsme se, trochu si popovídaly a najednou byl čas pomalu se připravit. V teplákách, které jsem měla na sobě, bych kdoví jaký dojem neudělala, a i když móda a „stylový“ vzhled nebylo nic pro mě, jako šmudla jsem zase vypadat nechtěla.

„Vydrž, dojdu se převléct,“ houkla jsem na Ange.

„Jasně, ale nepřeháněj to!“ smála se mi. Na to jsem jí nemusela nic říkat, aby přesně věděla, co si myslím. Jen jsem protočila očima a co nejrychleji vyběhla schody do patra.

„Spokojená?“ Zatočila jsem se dvakrát před svojí kamarádkou. Oblékla jsem si jen obyčejné džíny, triko, kolem krku šátek a lehkou bundu.

„Naprosto,“ odsouhlasila mi můj vzhled. „Tak pojď, ať Edward nečeká.“

Krátkou procházkou, která nemohla trvat víc jak deset minut, jsme došly až k malé útulné kavárně, jediné v celém Forks.

„Je už tam?“ Přes okno jsem nakukovala dovnitř a pohledem přejížděla všechny zákazníky.

„Nějaká nedočkavá, ne? Ještě před chvílí jsi vypadala celkem otráveně,“ smála se mi.

„Nebyla jsem,“ vymlouvala jsem jí to. Od samého začátku jsem na něj byla zvědavá, a když řekla jméno Edward, byla jsem zvědavá ještě víc. Přece jen se tolik… mužů s takovým jménem nenajde. „Tak je tam?“

„Je,“ kývla.

„Kde?“

„Nech se překvapit,“ vyplázla na mě jazyk.

A konečně jsem já, plná nedočkavosti, vešla po boku Angely dovnitř. Johnovi, milému číšníkovi, jsem s úsměvem kývla na pozdrav a pokračovala za jejími zády až k úplně nejzazšímu stolu v místnosti.

Měla jsem to tu moc ráda. Často jsem sem chodila buď si dát jen něco dobrého na zub nebo si i něco dodělat. Když nebylo ideální počasí, abych mohla jít do parku, zakotvila jsem tady, nebo když jsem nechtěla být sama doma, šla jsem sem také.

Nábytek z tmavého dodával žlutě vymalovaným zdem ten správný švih. Stěny byly poseté obrázky ze všech koutů světa. Našlo se tu něco z Indie, Afriky a možná i Brazílie, zkrátka ze všech exotických míst na zemi.

Kdykoli jsem tu byla, seděla jsem vždy u tohoto stolku. Když jsem pracovala, židle, kterou jsem obsadila, byla ta, kde právě teď seděl Edward – zády k ostatním, zatímco když jsem si jen vychutnávala lahodné doušky kávy nebo jiné dobroty a pokukovala jsem po dění kolem sebe, seděla jsem naproti.

„Edwarde?“ oslovila dotyčného Angela a ruku mu položila na rameno. Ten se v mžiku otočil a stál k nám tváří v tvář.

Panebože…

Několikrát jsem zalapala po dechu. Nevěděla jsem, jak mám dýchat, protože přede mnou stál on. Ten kluk s uhrančivým pohledem. Ten kluk z parku.

Vypadal stejně překvapený jako já. Zorničky se mu rozšířily poznáním, jen to své překvapení rozhodně dokázal lépe skrývat.

„Tohle je má kamarádka Bella,“ představila mě Angela, „a Bello, tohle je Edward.“

„Rád tě poznávám, Bello,“ usmál se na mě. Srdce se mi na okamžik zastavilo a hned nato se rozuteklo rychlostí blesku. Když vyslovil mé jméno, konečně jsem si na okamžik přestala myslet, jak je otřesné. Z jeho úst znělo jako samotná pohádka.

Přijala jsem jeho nabízenou ruku. Stačil jen nepatrný dotyk a mnou projela taková vlna vzrušení, že to musel cítit jak on, tak Angela a celá kavárna. Byl to pocit, o který jsem se chtěla podělit s celým světem, ale zároveň si ho uchovat jen a jen pro sebe. Srdce mi dál bylo jako zvon a své maratonové tempo nehodlalo zpomalit.

„Mě taky,“ odpověděla jsem omámeně. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od těch jeho dokonalých rtů…

„Sedneme si?“ přerušila nás Angela. Opět jsem měla chuť jí něco udělat. Ta chvíle, kdy on svíral mou dlaň ve své, nesměla skončit, nebo aspoň ne tak brzo. Rozpojil naše ruce a bylo to jako přetržení provazů, které k sobě patří. Jako jing jang, jedna část nemůže existovat bez té druhé.

Užuž jsem byla připravená si sednout, jenže Edward byl rychlejší a pohotově mi přistrčil židli pod zadek. To bylo poprvé, kdy pro mě nějaký muž takové gesto udělal. Dveře jsem si vždycky musela otvírat sama, protože se kolem mě pohybovala samá taková individua, která měla v uších zaražená sluchátka a při pozdravu ani nezabučela. Toto pro mě bylo něco jako zázrak.

„Díky,“ blýskla jsem po něm úsměvem a očima ho doprovázela až do doby, než se posadil přímo naproti mně.

„Na takového chlapa jen tak nenarazíš,“ upozornila mě Angela. Neměla jsem důvod, ale mé tváře okamžitě nabraly odstín jemně růžové barvy a ačkoli jsem prosila sebe samu, ať to nedělám, pohled jsem zvedla přímo k Edwardovi.

„Jo, tomu věřím,“ zamumlala jsem tak, aby to nemohla ani Angela, ani Edward slyšet. Jenže on se na mě podíval tak, že bylo stoprocentně jasné, že to slyšel. Zahanbeně jsem sklopila pohled do stolu.

Nutkání, které mě ale celou dobu svazovalo, jsem moc dlouho popírat nedokázala a ani nechtěla. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo pořádně si Edwarda prohlédnout. Ta vzdálenost několika metrů, kdy jsem ho pozorovala v parku, konečně vymizela a já tak měla možnost prohlédnout si všechny detaily jeho tváře.

Od spletených rukou na stole jsem pohled směřovala výš a výš, až jsem se zastavila u lemu jeho černé saténové košile. Poslední tři knoflíčky měl rozepnuté, límec ledabyle ohnutý a mě najednou polilo horko. A když jsem si ho představila úplně bez košile…

Raději jsem pohledem klouzala výš. Dokonale vykrojené rty, teď zvlněné v úsměvu, jen vybízely k polibku nebo jakémukoli doteku.

A když jsem se konečně dostala k očím… ztratila jsem se. Dvě karamelové studny mě lapily a šance na únik byly mizivé. Nic jiného pro mě teď neexistovalo. Byl tu jen on, jeho oči a já. Ani on se na mě nedíval jen jako na kamarádčinu kamarádku, ale jako by něco čekal, něco chtěl.

Jestli to ještě bylo vůbec možné, srdeční sval zvýšil svou výkonnost a do tváří mi poslal další dávku červeně. V životě jsem se nečervenala víc jak právě dnes. Ve snaze zchladit se, jsem si přiložila dlaně k tvářím, doufala jsem, že to alespoň trochu pomůže.

„Co si dáte?“ John k nám přiběhl a dožadoval se objednávky. Snad poprvé jsem byla ráda, že mě –nás – někdo vyrušil.

„Já si dám… horkou čokoládu a čoko banán se zmrzlinou,“ objednala si Angela. Zvlášť je oboje výborné, ale dohromady? Sladké čokoládové lepidlo.

„Já si dám jen kávu, díky.“ Edward už si také objednal.

„A ty jako vždycky, Bello?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Jako vždycky,“ kývla jsem. „Díky,“ opětovala jsem mu úsměv a nemohla si nevšimnout spikleneckého mrknutí.

„Jako vždycky?“ zeptal se Edward. Poprvé, co se baví jen se mnou. Okolí se rozplynulo a mé oči teď patřily jen jemu. Kmitala jsem mezi jeho očima, které mě tak uchvacovaly, a rty, které jsem tak moc toužila políbit.

„Em, jo,“ snažila jsem se odpovědět trochu inteligentně, ale opak se stal pravdou, „latté s Pařížským dortem.“

„Chodíš sem často?“ Mé chytré odpovědi přešel mrknutím oka a dál pokračoval v konverzaci. Uvolněně se opřel lokty o stůl a bradu si podepřel dlaněmi. Sledovala jsem, jak se mu napínají svaly, jak se rýsují pod tenkou košilí… Myslela jsem si, kdoví jak jsem nenápadná, ale Edwardovo zasmání mi stoprocentně potvrdilo pravý opak. Sklopila jsem pohled a raději si začala hrát s cípem ubrusu, než abych se mu musela podívat do tváře.

„Jo, jsem tu minimálně jednou týdně,“ odpověděla jsem konečně a dál v dlaních žmoulala kus látky. „Líbí se ti tu?“

S úsměvem přikývl. „Už jsem tu párkrát byl, když jsem se přistěhoval.“

„A kdys vůbec přijel?“ Že tu s námi sedí i Angela, jsem úplně zapomněla…

„Dneska je to přesně týden. V klidu jsem si prošel město, vyřídil všechny papíry, ale stejně jsem nejvíc času strávil v parku.“ S trhnutím jsem zvedla hlavu a podívala se na něj. I on mě propaloval pohledem, jako by to, co právě řekl, mělo nějaký skrytý význam. „Je nádherný,“ dodal a pořád na mně visel očima, ve kterých mu nebezpečně blýsklo. Tentokrát mi už bylo jasné, že nemluví jen o parku.

„A proč ses sem vůbec přestěhoval? Jestli jsi byl dřív v Seattlu, tak proč jdeš zrovna do Port, vždyť tyhle dvě místa se vůbec nedají srovnávat.“ Konečně jsem se obstojně zapojila do rozhovoru. Chtěla jsem chvíli jen mluvit, nemyslet na to, jak má úžasné oči a rty a vlasy a…

„Nastupuju sem do školy, i když nevím, jestli je to správně řečeno. Budu chodit na přednášky, ale oficiálně jako student zapsaný nejsem,“ objasnil nám celou situaci. „A nestěhuju se do Port Angeles, ale sem, do Forks.“

„Cože?“ vyhrkla jsem bez rozmyšlení.

„No… jo.“ Na tohle už ani neměl odpověď.

Zmlkla jsem, když před nás John začal skládat naši objednávku. „Díky,“ houkla jsem a sklenici s kávou mu málem vytrhla z ruky, jednak abych do sebe dostala potřebnou dávku kofeinu a jednak proto, že jsem nějakým způsobem potřebovala zaměstnat pusu.

Poseděli jsme, popovídali, Angela do sebe vylila čokoládu, druhou to zajedla a vypadala naprosto spokojeně. Edward s hrníčkem trochu zápasil. Možná jsem mu měla říct, že místní kávy jsou jen pro silné žaludky, ale jestli už tady byl, tak jak říkal, tak by to měl sám vědět.

„Hm, už musím letět,“ zahuhlala Angela ještě s plnou pusou , když mrkla na hodinky. Ale vy tu ještě zůstaňte.“ Tohle mi určitě dělá schválně. Oblékla si kabátek, kolem krku omotala šálu, z kapsy vytáhla pětidolarovku a utíkala pryč.

„Ne, počkej, zvu vás, obě,“ protestoval Edward.

„Tak díky,“ usmála se, „zatím se mějte, pa.“ A byla pryč. Jak blesk vyletěla ze dveří a odpověď jsem jí mohla poslat tak akorát přes okno.

Když vedle mě neseděla, pocítila jsem mnohem větší nervozitu než doposud a trapné ticho, které panovalo mezi mnou a mm společníkem mi taky zrovna moc nepomáhalo. Ani jeden nevěděl co má říct.

„Bello, já…“

„Neřekls…“ začali jsme mluvit oba zároveň.

„Mluv první,“ vybídl mě.

„Proč jsi jí neřekl, že se známe?“ Nad posledním slovem jsem udělala pomyslné uvozovky.

„Nevěděl jsem, jestli mě chceš znát. Vypadalas v šoku, když jsi mě tady uviděla, tak jsem raději mlčel, než abych něco zvoral.“

„To jsem taky byla. Nemyslela jsem, že tě ještě někdy uvidím,“ přiznala jsem.

„A chtěla jsi mě ještě vidět?“ zeptal se pohotově a naděje ukrytá v jeho hlase se nedala přeslechnout.

„Já…“

„Upřímně,“ skočil mi do řeči.

„Ano.“ Musela jsem se usmát, když jsem se na něj podívala. Na tváři se mu rozlil úsměv od ucha k uchu.

„Takže když tě někam pozvu, nedáš mi košem?“

„Myslím, že ne,“ zazubila jsem se a vylila do sebe poslední zbytky druhé kávy. „Už bych asi měla jít, je pozdě.“ Proseděli jsme tu téměř tři hodiny, ale byly to ty nejkrásnější hodiny, které jsem za poslední dobu zažila.

„Doprovodím tě,“ nabídl se hned Edward, když jsem se začala zvedat ze židle.

„To nemusíš, nemám to daleko,“ vyhrkla jsem, i když jsem si nic jiného než jeho společnost nepřála.

„Já vím, že nemusím, ale chci,“ trval na svém.

Pomohl mi tedy obléct se do bundy, další důkaz, že gentlemani pořád ještě existují, na stůl hodil až směšně vysokou částku za naši útratu a bok po boku jsme vyšli do ztemnělých ulic Forks.

Většinu cesty jsme kráčeli mlčky. Nebylo třeba zbytečně mluvit. To, že se Edward usmívá, když jsem na něj po očku koukala, mi řeklo mnohem víc než zbytečná slova.

„Tak, jsme tady.“ Zastavila jsem se na chodníku před naším domem.

„Děkuju za krásný večer, Bello,“ pověděl upřímně. Z toho, s jakou něhou v hlase vyslovil mé jméno a vlastně všechno, co řekl, se mi podlamovala kolena.

Stydlivě jsem sklopila oči k zemi, ale mou tvář neopouštěl úsměv. Botou jsem do chodníku vyvrtávala kolečka.

„To já děkuju tobě,“ odpověděla jsem nakonec. Veselé jiskřičky v jeho očích spokojeně plály a já se v nich znovu a znovu topila.

Jenže pak mu úsměv pohasl. Nebylo to ale smutkem, jen jako by se na něco soustředil. Až když udělal krok ke mně a tvář naklonil ještě blíž té mé, jsem konečně pochopila, co se chystá udělat. Políbit ho jsem toužila téměř od okamžiku, kdy jsem ho poprvé uviděla sedět v parku pod stromem.

Důvěrně mi hleděl do očí a čekal na souhlas, který jsem mu více než ochotně chtěla dát.

Stejně jako on jsem se naklonila k němu. Na tváři jsem cítila jeho dech, který rozechvíval i tu nejmenší buňku mého těla. Přivřela jsem oči a jen čekala, kdy se jeho rty setkají s těmi mými.

Jako motýlí křídla se o sebe naše rty otřely, ale i takový polibek ve mně dokázal vyvolat takovou vlnu chtíče, jakou jsem v životě nezažila. Polibek skončil až moc brzy a když Edward odtáhl svá ústa od mých, najednou mi všechno přišlo tmavší, ponuřejší, zkrátka bez života.

„Dobrou noc,“ zašeptal mi naposledy do vlasů a na rozloučenou ještě políbil na tvář.

„Dobrou,“ houkla jsem omámeně za jeho vzdalujícími se zády.

Jsem ráda, že jste se dostali až sem a doufám, že těch téměř pět tisíc slov četby jste si užili stejně jako já jejich psaní. Tahle povídka mě moc bavila, dokonce mám ještě nějaké nápady na pokračování, ale tím už jsem vás tady nechtěla zatěžovat, tak je jen na vás, jestli chcete pokračování nebo ne.

Já osobně, no, nevím, jestli to má vůbec cenu. Do dalšího dílu bych pravděpodobně nacpala jejich schůzku, ale jak říkám, je jen na vás, jestli chcete pokračování nebo ne. Taky je možnost, že bych navázala kapitolovkou, do které bych mohla zapojit i pokračování jejich života, studium a zkrátka to, co mě napadne. :-)

Prosím tedy o vyjádření do komentářů, předem mockrát díky! ♥

P.S. Čtení vám doprovázel Ron Pope, který mi byl téměř po celou tvorbu inspirací. :-)

eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Shoda náhod: