Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Shledáme se ve městě milenců, lásko!

30.08.2010 (20:00) • Nerissa • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2652×

Letmý vánek přivál do cesty lásku.
Neptal se a rozechvěl mrtvá srdce.
Chtěl, aby rozdělení milenci sundali masku
lhostejnosti, bolesti, ale to nejde lehce.

Motýlí křídla bušila na okno,
chtěla pomoct Amorovu šípu.
Ale probudit mrtvá srdce nejde lehce
a unavený motýl umírá na parapetu.

Stačil však jediný tanec, jediný pohled
a oba byli lapeni do víru lásky.
Však tanec skončil, ona odešla. Osud to chtěl.
Láska není zdarma a musíš trpět, abys poznal její ceny.

Osud si kávu pije, hledíc na milence.
Ona se trápí a on přestal žít.
Ale tak to přece chtěli, ironicky se jim směje.
Však láska je ten nejsilnější cit.

Cestu si najde, přes řeky a moře.
Amor jeho cesty vede.
Ve městě milenců, znovu štěstí najde.
Jak ona, tak i on. Jinak to přeci nejde.

Amor svou práci dokončil a teď je na nich,
zda společně překonají všechny překážky.
Snad je nerozdělí osud, nebo neštěstí
a oni se svého šťastného konce dočkají.

Věčnost… Pro mě jen dlouhé dny vyplněné občasnými úkoly, návštěvami hradu, z kterých se stává následně večeře a tréninky.

„No tak, Alecu! Soustřeď se!“ zavolal na mě Demetri z druhé strany tělocvičny. Je pravda, že jsem dneska opět nevnímal a zamýšlel jsem se nad smyslem tohohle všeho okolo. Kdybych nebyl proměněn, jsem už dávno mrtvý a nemusím být navždy uvězněný v těle patnáctiletého chlapce.

Ozvala se dutá rána a já si uvědomil, že ležím na zemi a krk mi tiskne Demetriho ruka. Kdybych chtěl, něco s tím udělám, ale proč? Stejně mě pustí, protože jsem nejdůležitější člen gardy.

„Co to dneska s tebou je, Alecu?“ zeptal se mě a pomáhal mi na nohy. Jen jsem pokrčil rameny, sebral plášť z opěradla židle, která stála u kraje a přehodil si ho přes ramena.

„Dneska nemám náladu na trénink. Budu u sebe, kdybys něco potřeboval,“ řekl jsem a vycházel z tělocvičny. Posledních asi sto let to bylo pořád to samé. Popravdě, trochu mě to nudilo.

Sabotérů naší společnosti moc nebylo, takže se ani nekonalo moc misí. A když už, tak to byla jen nějaká malá skupinka novorozených, což je celkově práce na pět minut.
A upírům se dostavil pud sebezáchovy, takže se snaží dodržovat pravidla a tudíž je tu o zábavu míň. Žádné tresty, popravy, nebo rozsudky. Jen občas.

Otevřel jsem dveře do své ložnice a shodil plášť z ramenou. Nechápal jsem, proč tu šaškárnu musíme nosit.

„Ahojky, zlatíčko!“ vytrhl mě z přemýšlení hlas Heidy. No nazdar.

„Ahoj. Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se jí a konečně zaměřil její osobu. Ležela na posteli, na boku a svůdně se culila. Nebo si alespoň myslela, že je to svůdné.

„Pojď ke mně, broučku,“ zašeptala, pro ni, smyslně. Mně už to všechno lezlo na nervy. Pořád to samé. Garda, trénink, mise, večeře a sex. Pořád ten stejný stereotyp.

„Dveře jsou támhle!“ odbyl jsem ji a ukázal jí směr, kudy má jít.

„Ale no tak,“ prosila. Zavrtěl jsem hlavou a obešel ji. Slyšel jsem, jak si pohrdavě odfrkla a hned na to zaklaply dveře. Konečně klid.

Rozepnul jsem si horní knoflíčky košile, boty odkopl někam do neznáma a rozvalil se na posteli. Sice jsem nespal, to nikdo tady, ale hodila se k jistým účelům a všechny byly moc příjemné…

Dal jsem si ruce za hlavu a pozoroval malé prasklinky na stropě. Přemýšlel jsem o své věčnosti. Lidské vzpomínky mi téměř vymizely, ale ty upírské mě pronásledovaly stále. Nebylo tomu jak a kam utéct s touhle neomezenou kapacitou paměti.

Ale ať jsem myslel na cokoliv, všude byla přítomná samota. Zakletý v těle patnáctiletého chlapce, co se stal vášnivým milencem pro upírky z hradu, ale i dalekého okolí. A přesto tam převládala hlavně samota. Ta nekonečně dlouhá a smutná samota.

Dávno jsou pryč ty doby, kdy jsem prohnal každou sukni, kterou jsem uviděl. Hledal jsem něco vážného, lásku. Někoho, koho bych mohl hýčkat a milovat.

Hledal jsem cit, o kterém jsem zatím jenom četl v nejrůznějších dílech velkých mistrů. A někdy jsem to viděl i na vlastní oči. Marcus a Didyme. On se z její smrti nikdy nevzpamatoval.
Jo, hledat lásku je jako chytat vítr do sítě. Nikdy se to nepodaří…

„Bráško?“ ozval se hlas Jane. Chladná, nepropustná maska se v tuhle chvíli měnila na milou a usměvavou. Nikdo ji tak, kromě mě a Ara, neviděl, ztratila by prý respekt.

„Ano?“ povzdechl jsem si. Odtrhl jsem oči od stropu a podíval se na ni. Stála tam, velké rudé oči upírala na mě a na tváři měla pobavený úsměv. Jindy byly její vlasy svázané do pevného uzlu, ale dnes měla neposedné pramínky rozházené kolem obličeje. Začínala se měnit.

„Nesu ti oblek na ten dnešní ples!“ zvolala vesele a ukázala mi velký, bílý pytel na ramínku.

„To už je ta šaškárna dneska?“ zeptal jsem se otráveně. Výroční ples, který se konal každých sto let. Sešlost upírů z celého světa. Aro tím upevňuje svoje postavení.

„No tak! Co je to s tebou?“ zeptala se a vlídně se usmála. Chvíli jsem váhal, jestli jí něco říct, ale usoudil jsem, že by ji to stejně nezajímalo. Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.

„Nic, vůbec nic. Dík za ten oblek,“ kývnul jsem směrem k pytli. Doufal jsem, že tentokrát svoji extravaganci Jane krotila.

„Není zač. Nezapomeň, slavnostní zahájení a řeč Ara je přesně v devět večer. Víš, co se stane, pokud nejváženější člen gardy přijde pozdě a zesměšní tak svého pána?“ zazubila se na mě. Jo, tak to vím moc dobře. Garda negarda, byl by mě schopný zabít. Stalo se jen jednou, že jsem někam přišel pozdě a budu si to pamatovat do konce věčnosti.

Zvednul jsem se z postele a přešel k tomu oblečení, co mi tu Jane nechala. Černý oblek a lehká, bílá košile. Nikde jsem nezahlídl motýlka nebo kravatu. Tím líp pro mě. Čekal jsem něco horšího, o hodně horšího. Tohle bylo až moc podezřelé, ale rozhodl jsem se to neřešit.

Kouknul jsem se na hodinky. Bylo půl sedmé, což znamená, že mám hodinku a půl. Pohoda. Nechápu, proč se toho musím zúčastnit. Pokud vím, tak je to dobrovolný ples a přesto je moje účast povinná. Ale jednu výhodu to má. Nebudu se nudit sám na pokoji a přemýšlet, co by se stalo, kdyby. Znovu jsem se rozvalil na postel a zadíval se do stropu. Bílý, prázdný a opuštění. Stejně tak jako já.

Povzdechl jsem si. Nikdy se to nezmění. Navždy sám a sám, uvězněný v temnotě. Nekonečné dny a noci. Prostě dokonalá představa „života“.

Chtěl bych být člověk. Mít ženu, děti, vnoučata. Žít šťastný, spokojený a hlavně opravdový život. Takhle tady straším už dvě století jen kvůli svému talentu a Arově dychtivosti a touze po něčem novém a stále překonávání toho starého.

Povzdechl jsem si a vstal. Obešel jsem velkou skříň a zamířil do koupelny. Sprcha by bodla, i když ji vůbec nepotřebuju.

Provazce vody vydávaly při dopadu na mé kamenné tělo ohlušující rámus. Znělo to jako hučení vodopádu, když se řítí z několika metrové skály dolů do hlubiny. Akorát tohle bylo hlasitější.

Vypnul jsem vodu a vylezl ze sprchy. Ten rámus mi vyplavil z hlavy všechny myšlenky, které se bohužel vrátily zpět. Proč zrovna dneska?

Měl bych být ten starý dobrý a svůdný Alec Volturri, kterému neunikla jediná upírka. Casanova upířího světa. Jo, jenže z téhle role jsem jaksi vypadl. Přestalo mě to bavit a mít to pro mě nějaký smysl.

Osušil jsem zbytek vody, která uvízla na mém těle a začal se oblíkat. Všechno padlo dokonale. Dva horní knoflíčky košile jsem nechal rozepnuté, přinutil jsem se zvednout koutky do lehkého úsměvu. Proč to vlastně všechno dělám? Kdybych chtěl, prostě se jen obleču, dojdu tam, postavím se do kouta a přečkám tak tu šaškárnu. Proč se vlastně snažím?

„Alecu, můžeme?“ ozval se za dveřmi hlas Jane. Dělali jsme si doprovod navzájem. Né, že bych nemohl jít s někým jiným, než s vlastní sestrou, ale bylo to pro nás pro oba jednodušší. Ona se nemusela ponížit a pozvat někoho z gardy a já nemusel odmítat zástupy upírek.

„Jo, jasně!“ křikl jsem na ni a naposledy se kouknul do zrcadla. Vydal jsem se ke dveřím, kde na mě čekala. Stačilo, když spolu přijdeme do sálu a pak už si každý můžeme jít po svém. Výhodné.

Moje malá sestřička na sobě měla černé, dlouhé šaty, vlasy rozpuštěné a obličej lehce nalíčený. Usmála se. Slušelo jí to, ale stejně bude mít po zbytek plesu rty stažené do úzké a přísné linky.

„Sluší ti to, sestřičko!“ vysekl jsem jí poklonu a nabídl jí rámě. Úsměv se jí ještě víc rozšířil a zaklesla svojí ruku do té mé. Rozešli jsme se směr sál a živě diskutovali o tom, kdo se letos zúčastní. Spíš ona mluvila a já jí s úsměvem na tváři přikyvoval.

„Jsme tady, takže se přestaň culit jako zamilovaná, ať si nezkazíš reputaci!“ škádlil jsem ji. Ona se na mě zamračila a tento výraz jí zůstal. Ona nasadila přísný a já prázdný. Ale lehký úsměv mi zůstal. Prostě dvojčata, oba dva jsme se hodně doplňovali.

Dveře do sálu se otevřely a všichni ztichli. Nevšímal jsem si toho a odvedl Jane až před trůny, kde jsme se oba rozdělili a ona si šla stoupnout vedle trůnu Ara, zatímco já šel směrem k trůnu Marcuse.

Všichni se opět začali bavit tam, kde přestali a nás už si nikdo nevšímal. Pozoroval jsem bavící se dav upírů. Bylo jich tu opravdu hodně, někde jsem zahlédl i vegetariány. Všichni se živě bavili a smáli. Záviděl jsem jim, ale moje místo bylo až do propuštění tady.

Hodiny začaly odbíjet devátou a dveře se znovu otvíraly. Garda udělala kolem dveří něco jako průchod a všichni přicházejícím vládcům našeho světa ustupovali z cesty. Aro se v tomhle přímo vyžíval. Kdykoliv mohl, dával najevo svou moc.

Pomalu došli až k trůnům, kde se otočili obličejem k davu a Aro začal svůj krátký proslov.

„Dámy a pánové, vítám vás na výročním plese. Doufám, že se zde budete bavit. Zábava může začít!“ křikl nadšeně a zatleskal. Znovu se spustila hudba a všichni se začali opět bavit. Marcus si sednul na trůn a znuděně pozoroval okolí. Aro s Caiem vyzvali své manželky k prvnímu tanci, který patřil jim.

Postupně se k nim přidávali další a další upíří dvojice.

Aro s Caiem se vrátili zpátky a sedli si na trůny. Začali se o něčem živě bavit a já se snažil to neposlouchat. Nudil jsem se.

„Běž se bavit, chlapče,“ ozval se vedle mě tichý hlas Marcuse. Podíval jsem se na něj, ale ten svůj pohled opět upíral do prázdna.

„Děkuji, pane!“ řekl jsem s hranou radostí a zmizel v davu. Chtěl jsem si jít stoupnout někam do rohu a dál pozorovat dění okolo.

Jane už dávno tančila s Felixem. Lehce se na něj usmívala, ale jeho obličej měl stejnou ledovou masku jako vždycky. Usmál jsem se nad tím. Ti dva by se k sobě ani moc nehodili.

Přejížděl jsem po tvářích upírů v celém sále. Některé mi byly známé, jiné pro mě byly záhadou. Známé tváře byly především upírek. Ty na mě vrhaly toužebné pohledy, ale já je ignoroval. Už nejsem Casanova.

Pak jsem se pohledem zastavil na neznámé tváři. Dívka kolem osmnácti. Samozřejmě upírka. Tmavě hnědé, až černé vlasy měla vyčesané. Oči karmínově rudé, plné, dokonalé rty. Postavu měla vysokou, štíhlou a žensky tvarovanou. Byla dokonalá.

Jakoby vycítila můj pohled a obrátila se mým směrem. Začal jsem se topit. Moje srdce málem začalo opět tlouct. Nikdy jsem v životě neviděl nic krásnějšího.

Měl jsem co dělat, abych na tu bohyni nezůstal zírat s otevřenou pusou. Ona po chvíli odvrátila pohled a začala se opět bavit s někým, kdo stál vedle ní.

Svářely se ve mně pocity. Chtěl jsem jít za ní, popadnout ji do náruče a nikdy ji už nepustit. Pohled do její dokonalé tváře mi vyrážel dech. Její oči byly hluboké jako dvě studny. Topím se, toužím a chci. Něco podobného už jsem zažil několikrát při svádění upírek, ale tohle bylo mnohem silnější.

Nikdy jsem nic podobného nezažil, teda ne v takové míře, vždy to byla jen vzájemná přitažlivost. Tohle bylo ale podbarvené ještě jiným citem. Cit mně absolutně neznámý.

Znovu jsem pohledem vyhledal její osobu. Smála se a přijala nabízenou ruku od nějakého upíra. Převalila se přese mě vlna vzteku a… žárlivosti? Kruci, proč a hlavně na co žárlím?! Snad jen pro to, že svůj letmý úsměv věnovala někomu jinému? Snad pro to, že moje prosby ji sevřít v náručí a už ji nikdy nepustit nebyly vyslyšeny? Touha po dokonalosti, touha po nemožném…

Sledoval jsem její tělo, jak se lehce vlní do rytmu hudby a vedle ní každá upírka vypadala jako stojící prkno. Lehké, dokonalé a něžné pohyby její ruky. Její dokonalá ústa v lehkém a stydlivém úsměvu.

V nádherných očích jiskřičky radosti. Plynulé pohyby jejího dokonalého těla.

Chtěl jsem tam jít a požádat ji o další tanec, ale moje odvaha zmizela. Už nebyl ten sebevědomý a svůdný Alec, byl jsem jako loutka přichycená na provázcích a ona byla můj vodič.
I kdyby mi měla dát pár facek za neustálé zíraní na její osobu, byl bych šťastný. Neskutečně šťastný, protože by mi věnovala svoji pozornost. Znamenalo by to, že o mně ví.

Byl jsem myšlenkami tak mimo, že se mi ztratila z dohledu. Pocítil jsem zoufalství. Někdo mi pevně svíral hrudník a já se nemohl volně nadechnout. Co se to se mnou děje? Pocit, že mě někdo praštil palicí po hlavě a dokonale mě otupil, že jsem nemohl vnímat nic kolem sebe, byl pro tuhle chvíli nebezpečný. Ucítil jsem za sebou nádhernou vůni deště, růží a lilií.

Překvapeně jsem se otočil a upřel zrak do těch nejnádhernějších očí na světě. Slyšel jsem pobavený smích, ale nebyl jsem schopen vnímat nic jiného, než tu bohyni přede mnou.

„Ehm,“ odkašlala si a upoutala tak plně moji pozornost. Jakoby jí už takhle nepatřila…   

„Nešel by sis zatancovat?“ zeptala se mě a já slyšel ten nejnádhernější hlas na světě. Líbezný a už jen tím, jak na mě promluvila, dokázala pohladit moji zoufalou dušičku. Co se to se mnou děje? Já vím, že už jsem nad tím přemýšlel, ale v její blízkosti bylo moje racionální uvažování někde… prostě pryč.

„J-jo ji-jistě,“ zakoktal jsem. Musel jsem jí být pro smích! Alecu, no tak! Seber se a vybal to na ni! Ona se jen usmála a podávala mi ruku. Rychle jsem ji vzal do té své a vedl ji na parket.

Ani jeden z nás nemluvil a já jí na očích viděl, jak jí je to líto. Jenže já prostě dokázal sledovat jen tu krásku přede mnou a nebyl jsem schopen slova.

Automaticky jsem dělal kroky a pohyboval se po parketu. Melodii skladby jsem vůbec nevnímal, dokázal jsem se dívat jen na tu krásu před sebou. Byl jsem blahem bez sebe, když jsem se jí mohl dotýkat. Jezdit dlaní po jejích křivkách, mít její dlaň v té své. Tisknout si jí na hruď, i když jen v tanci, připadalo mi, jako bych pro to byl stvořen. Stvořen pro ni. Přesně pasovala do mé náruče.

Nervozita mezi námi byla hmatatelná, ale přesto ani jeden nepromluvil. Nechtěl jsem narušit ticho nějakou blbostí, která by mi vylítla z pusy.  

Hudba pomalu utichala a poslední tóny skladby se rozléhaly sálem. Poslední krok, poslední dotek, poslední pohled do těch nebezpečných očí, poslední tón…

Už jsem viděl jen její vzdalující se záda. Chtěl jsem natáhnout ruku a chytit ji, přitáhnout k sobě do náruče a už ji nikdy nepustit, ale nemohl jsem. Odcházela a ani se neotočila. A já jsem zůstal stát sám, zmatený a s totálně rozházenými myšlenkami.

Odešel jsem opět někam do kouta. Nevnímal jsem, kolik mě sleduje upírů, když odcházím sám z parketu. Dostal jsem košem, ale proč to tolik bolí?

Proč mi hrudník stahují neviditelné provazy? Proč se cítím, jakoby někdo moje mrtvé srdce svíral a drtil ho na prášek? Proč?!

Dosedl jsem na jednu ze židlí, které byly rozmístěné po stranách. Taková zbytečnost, ale byl to zvyk. Hloupý lidský zvyk. Hloupé, lidské city! Myslel jsem, že už to v sobě pohřbil! Jasně, toužím po lásce, po někom, kdo ke mně bude naprosto přesně pasovat, ale já to v sobě zazdil! Tak proč to vyplouvá na povrch zrovna teď? Jakou mám šanci, že ji opět někdy uvidím, že ji najdu…

Počkat… proč ji chci najít? Proč ji chci znovu vidět? Proč ničemu nerozumím? Proč nerozumím sám sobě? Co se to se mnou děje? Bože!

„Alecu!“ křikl na mě někdo a já začal opět věnovat svou plnou pozornost okolnímu světu. Podíval jsem se do vystrašených očí mé sestry.

„Ano?“ zeptal jsem se mdlým hlasem. Netoužil jsem po společnosti. Teda toužil, ale po jiné…

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě a sedla si na židli vedle mě. Ruku mi dala kolem ramen a já si složil hlavu do dlaní. Nechtěl jsem se chovat tak odtažitě, ale neměl jsem prostě náladu.

„Jo,“ vzdychl jsem a znovu si vybavil její tvář. Hrudník se mi sevřel a já měl co dělat, abych nezačal vzlykat. Něco uvnitř mě mi chybělo.

„Nevypadáš tak,“ řekla potichu. Takže je to vidět? To zklamání, že moje partnerka utekla? Upírka, která mě jako první donutila toužit po něčem jiném, než fyzické lásce?

„Když tě nechala uprostřed toho parketu, vypadal jsi, jako by ti někdo vrazil kůl do srdce. Tak nějak… zklamaný? A tvůj výraz byl ztrápený a stažený do bolestivé grimasy. Stalo se něco, Alecu? Něco během toho tance?“ ptala se. Mluvila tiše, melodicky a mile. Chtěla, abych se jí svěřil, jenže já to nedokázal. Došla mi slova pro popsání toho, co se se mnou děje. A už vůbec jsem se nechtěl svěřovat v sále plném upírů. A mezi nimi mohla být i ona. Ta, která ve mně tenhle zmatek vyvolala a já se na ni stejně nezlobím.

„Ne, nic se nestalo,“ odpověděl jsem. Podíval jsem se jí do tváře, aby moje lež zněla co nejpřesvědčivěji a viděl, jak se jí na čele utvořila malá vráska z rozčílení.

„Vážně se nic nestalo, Jane!“ řekl jsem a zkusil se na ni usmát. Nevypadalo to, že by mi věřila, ale pro tuhle chvíli to neřešila, za což jsem jí byl moc vděčný.

„Budu u sebe, kdybys něco potřebovala.“ Pokolikáté jsem už tuhle větu dneska řekl? Asi podruhé, ale i tohle byl náznak stereotypu. Pokývala hlavou a svůj zrak upřela někam do davu. Následoval jsem její pohled a zahlédl Felixe. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Jako kdyby nevěděla, že nemá šanci.

Zvedl jsem se ze židle a začal se proplétat davem ke dveřím. Nebylo to obtížné, když vám každý z respektu uhýbal, ale bylo to i nepříjemné, když se na vás upíral zrak skoro celého sálu. Konečně se za mnou dveře zavřely a já mohl neslyšně jít po prázdné chodbě. Všichni byli stále v sále, protože se zábava teprve začínala rozjíždět, ale popravdě? Každý tu byl jen z nutnosti. Nechtěli si znepřátelit Ara, i když by ho odmítli slušně.

Ale „dámy“ tak dostaly možnost předvést své nové šaty a večerní róby a pánové si mohli předat nejnovější zajímavosti. Mě nikdy tahle společnost nelákala, chodit na tyhle akce byla pouze nutnost reprezentovat Volterru. Ale dneska jsem věděl, že toho nebudu nikdy litovat.

Ani nevím jak, ale najednou jsem otvíral a zavíral dveře do své ložnice. Jindy byla cesta dlouhá a nekonečná a dnes? Dnes uběhla stejně rychle, jako začala.

Shodil jsem ze sebe sako a košili, boty skopnul někam do rohu a zamířil k oknu. Sedl jsem si na velký, vypolstrovaný parapet a zíral ven. Na noční krajinu…

Připomínala mi tu upírku v sále. Tajemná, nádherná, budící respekt a nebezpečná. Tak, jako se lidé ztráceli v noční krajině, tak jsem se ztrácel i já při pohledu do jejích očí. Lidé se příchozí noci báli a já měl strach, že už ji nikdy víc nespatřím.

Přál jsem si, jako už po tolikáté, aby ten tanec neskončil. Nevím, co se to se mnou děje, absolutně to nechápu. Něco nepoznaného, lidského mi svíralo hrudník. V hlavě mi proběhnul pocit podobný stesku, když jsem znovu pomyslel na její tvář.

Tančil jsem s ní jen jednou a už teď ji nemůžu vyhnat z hlavy. Nikdy v životě se mi tohle nestalo. Vždycky to bylo jen o fyzické touze, potřebě si udělat na pár chvil lépe a zapomenout na okolní svět. Jenže tohle bylo jiné. Tady jsem toužil po její přítomnosti. I kdyby stála v místnosti na druhém konci, byl bych spokojný, protože ji mám nablízku.

Opřel jsem se zády o zeď a zavřel oči. Automaticky se mi vybavila její tvář. Dokonale tvarované, plné rty, hluboké oči, dokonalá tvář a ještě dokonalejší tělo.

Proč ji nemůžu dostat z hlavy a co se to se mnou sakra děje? Nikdy jsem se necítil tak… zmatený. Celý můj druhý život jde všechno mimo mě. Vnímám jen podstatné věci a pak se objeví ona… Zásah jako šípem a zanechala za sebou ohnivou spoušť.

Dny se změnily v ještě větší stereotyp. Pořád jsem si ji živě vybavoval, jak překvapivé, když jsem upír a pořád se mi podivně svíral hrudník. Něco, nebo spíš někdo, mi chybělo. Stal se za mě zoufalec.

Bylo mi jedno, co se kolem mě děje. Dny mi splývaly v jeden a ten samý. Den bez toho, aniž bych si vybavil její tvář, neexistoval a neměl pro mě cenu. Pochopil jsem, co se se mnou stalo. Hloupý lidský cit. Jen pouhý cit lidí mě donutil se trápit… Láska.

Takový nicotný, bezvýznamný pocit, který jsem vždycky hledal. A o to víc jsem ten pocit nenáviděl. Donutil mě milovat někoho, koho jsem viděl jen jednou ve svém „životě“ a ten někdo hned odešel. Moje krásná neznámá z plesu.

Jane se ze začátku ptala. Chtěla, abych jí alespoň něco řekl. Jenže já mlčel. Neměl jsem sílu a ani odvahu někomu říct, že miluji. Poprvé a doopravdy miluji. Jsem zbabělec.

Na noční obloze jsem si z hvězd spojoval její tvář. Snil jsem o tom, co by bylo, kdybych byl tenkrát odvážnější. A snít bylo to jediné, co jsem mohl.

Měl jsem šanci jen na jeden jediný tanec. Neznám její jméno, neznám ji. Znal jsem jen její pohled, její jemný dotek a krásný smích. A těchto pár věcí mi ji nepomůže najít.

Opět jsem seděl na okenním parapetu. Opět jsem zíral na hvězdy a do krajiny, kterou halila noc. Opět jsem vzpomínal na nejdokonalejší chvíli ve svém životě. Ta chvíle byla už pryč.

Vedle mě ležely zmuchlané papíry, na které jsem se pokoušel zachytit její obličej. Nedařilo se.

Takovou krásu jsem nedokázal zachytit. Jemné linie její krásy se nedaly zachytit tužkou, uhlem, nebo štětcem. Připadalo mi zbytečné, pokoušet se nakreslit anděla, ale stejně jsem se snažil každý den a každý den jsem zmuchlal další štos papírů stejně jako moje srdce.

Jsem jen naivní hlupák. Naivní, zamilovaný a hlupák. Nebezpečná kombinace pro člena gardy.

„Alecu! Aro s tebou potřebuje mluvit!“ ozval se mdlý hlas Demetriho. On byl vždycky takový… Radši bojoval a věnoval se na plno čemukoliv, jen aby nemusel být sám a nic nedělat.
Povzdechl jsem si a zvednul se ze země. Po pokoji byly rozházené zmuchlané papíry. Neměl jsem sílu nic uklízet. Takhle se mi to líbilo a vyhovovalo mi to.

Sundal jsem černý plášť z ramínka a přehodil si ho přes ramena. Nechápal jsem, k čemu ta zbytečnost je. Proč od sebe oddělovat upíry a lidi podle talentu? Je Aro snad „bůh“, že má právo rozhodovat o našich osudech a „životech“?

Šel jsem za Demetrim dlouhou potemnělou chodbou. Ani jeden z nás nemluvil, proč taky? Jen jsem z něj cítil určitý druh napětí, něco jako očekávání.

Došli jsme do sálu. Demetri si šel stoupnout k Felixovi a Jane a já šel za ním. Za námi stálo ještě pár dalších upírů, jako stráž sálu.

„Konečně jste tu všichni. Takže mám pro vás menší úkol. Posílám vás samotné a věřím tomu, že to zvládnete profesionálně. Beze svědků, v tichosti a v klidu.

Jde o skupinku novorozených v Paříži. Dělají tam neuvěřitelný bordel a hrozí prozrazení naší existence Už se našlo dvacet mileneckých párů a pár dalších lidí bez kapky krve. Skupinka se zdržuje jenom v Paříži, takže to budete mít jednodušší. Na cestu vyrážíte okamžitě! Co máte dělat, snad víte?!“ Aha, takže další mise. Proto byl Demetri tak nedočkavý. Jeho to bavilo. Aspoň někoho.

Vycházel jsem ze sálu se smíšenými pocity. Hlavně kvůli místu, kam jedeme. Paříž, město milenců. Město lásky. Jaká ironie osudu! Snažím se tomu co nejvíce vyhýbat, snažím se ten cit dostat pod kontrolu a najednou mě posílá do města lásky.

Kolem ramen se mi obtočila ruka Jane. Bylo to něco jako přátelské gesto a v jejím případě i něco ojedinělého. Podíval jsem se na ni a ona se jen zazubila. Poslední dobou byla jiná… hodná.

„Neboj, bráško. Uvidíš, užijeme si tam i nějakou zábavu. Je to přece Paříž! Město módy a milenců!“ řekla vesele a pak dala ruku z mých ramen pryč. Utíkala do svého pokoje vzít si pár věcí, jako vždycky. Když si jen tak vesele poskakovala po chodbě, vypadala jako malé dítě, co se těší na výlet.

Otevřel jsem dveře do svého pokoje. Ke svému uspokojení jsem našel všechno, jak má být. Papíry po zemi, rozhrnuté záclony a rozestlaná postel. Jen jedna věc se změnila. Na posteli ležela sportovní taška. Mohl jsem tušit, že mi Jane zabalí věci dopředu. Ani nevím jak, ale když máme vyrazit na nějakou misi, nebo nás čeká nějaký úkol, ví to jako první z těch, co se toho zúčastní.
Přibalil jsem si ještě skicák, tužky a nějaké peníze v hotovosti. Zvykl jsem si kreslit její obličej. Na tu vzácnou chvíli si vybavit její krásu…

Ariana

Utekla jsem… Ani nevím proč. Byla jsem zmatená. V té chvíli jsem ničemu nerozuměla. Když jsem ho zahlédla poprvé, jak míří s tou blonďatou dívkou směrem k trůnu, něco mě k němu táhlo. Snad ten démonický zjev a nebezpečný úsměv na tváři. Možná jeho tajemné oči, ze kterých vyzařoval jakýsi druh smutku a bolesti.

Během celého tance jsme spolu nepromluvili. Jen mi upřeně hleděl do očí a já jemu taky. Tiskla jsem si do paměti jeho tvář, jeho pohled, jeho úsměv, jeho tělo… A pak jsem jako malá holka utekla. Bála jsem se svých vlastních citů. Bála jsem se té nepoznané touhy.

A teď toho lituji. Neznám ani jeho jméno. Znám jen jeho tvář a hlas. Byl tak roztomilý, když se zakoktal. A přesto byl stále tak tajemný, krásný a bohužel pro mě nedosažitelný.
S povzdechem jsem sfoukla poslední svíčku, která hořela a místnost potemněla. Bylo to tak nějak… uklidňující. A stejně už bylo pozdě.

Matrace se lehce zhoupla pod mojí vahou. Obyčejný lidský zvyk. Jen tak si dát ruce za hlavu, zavřít oči a snít. Člověk většinou usne, ale já zůstávám jen se svou fantazií. Spánek je mi cizí, i když se mi občas zdá, že klepe na dveře, když mu chci otevřít, uteče.

Ale je to uvolňující pocit jen tak vypnout. Možnost vybavit si jeho tvář, úsměv a hlas. Ale dneska jsem nemohla utéct jen tak před problémy jako malé dítě, co se schová před bubáky pod deku. Paříž terorizují nováčci v našem světě. S pár upíry jsme se dohodli, že je budeme muset zničit.

Nechci svoje milované město opouštět brzo. Sice tu svítí sluníčko, ale v takových dnech zmizet někam do lesa a užívat si vlastního klidu. V dešti se procházet krásami Paříže a sledovat zamilované dvojice, kterým můžu jejich lásku jen tiše závidět. Chtělo se mi tohle město opustit příliš brzy.

Koukla jsem se na hodiny. Bylo brzo ráno a já jsem ležela sama na velké posteli a žila v prázdném bytě. V takovýchto chvílích mi chyběl někdo, s kým bych si mohla povídat, komu bych mohla věnovat letmé doteky, úsměvy a polibky. Chyběl mi někdo, kdo by mi tu lásku oplácel. Chyběl mi on.

Jaká ironie osudu, se zamilovat do někoho, od koho potom sama uteču.

Alec

Celá ta cesta letadlem byla otravná. Neustále flirtující letušky, zkoumavý zrak cestujících a jejich vlezlý šepot, který jsem slyšel, i když jsem nechtěl.

Teď už jsem konečně stál venku z letadla. Ty chichotající se puberťačky mi lezly na nervy. A o to horší to bylo, když jsem je slyšel skoro přes celé letadlo.

„Alecu! Pohni, už máme auto!“ zakřičela na mě Jane a nastupovala do auta. Šel jsem za nimi, protože jsem opět slyšel ty „známé“ hlasy z letadla.

Opřel jsem si čelo o chladné sklo okýnka a pozoroval noční Paříž. Byla nádherná, kdybych byl schopen tu nádheru vidět.

„Takže!“ ozvala se Jane z předního sedadla. „Skupinka novorozených o přibližném počtu pěti, nebo sedmi. Loví v noci v temných uličkách. O to jednodušší bude stopování. Náš plán je přibližně takový. Dneska pojedeme do hotelu, necháme si tam věci a každý si půjdeme po svém. Třeba i na lov, ale upozorňuju, že potřebujeme být hodně nenápadní. Myslím, že by si všimli narušitele ve svém revíru. Zítra má pršet, takže si můžeme projít Paříž a večer se vydáme na ty novorozené.“

Poslouchal jsem ji jen na půl ucha. Bylo mi jedno, jaký je plán, stejně se to pořád opakuje. Přijdeme tam, řekneme svou totožnost, oni pak dostanou strach a chvíli na to plápolají na hranici.

Jednoduché a prosté. Proč si něco plánovat dopředu, když už to stejně opakujeme automaticky?!
Proč vlastně děláme tuhle zbytečnost? Proč se tady zdržujeme o den navíc? A proč to vlastně řeším? Jsem tu, protože mám split určitý úkol, tak proč mě to tak štve?

Malá zapadlá ulička, poslední svítící okno v přízemí a nikde nikdo. Tak by se dalo popsat okolí, kde jsme zastavili. Menší hotel, kde nebylo moc lidí, byl pro nás jako dělaný.
Rozhlédl jsem se okolo sebe. Mohl jsem se vydat cestou, kterou jsme přijeli, nebo tou druhou.

Ostatní už dávno byli pryč, pravděpodobně na lovu, ale já chtěl být sám.
Když už mám mít depresivní myšlenky, tak ať se v tom utápím sám. Vydal jsem se tou druhou cestou. Temnou, tichou uličkou. Bylo slyšet jen oddechování spících lidí. I ty nejvytrvalejší milenci a milenky spali. Hospody a restaurace už byly dávno zavřené, takže ani žádní potácející se opilci. Klid, a to byl balzám na moje zničené srdce.

Šel jsem dlouho, nevadilo mi to. Snažil jsem se nepřemýšlet, nevybavovat si vzpomínky. Soustředil jsem se jen na tmu přede mnou a potom na to, jak ji přenést do myšlenek.

Posadil jsem se na lavičku v nějakém parku. Zíral jsem do tmy na noční krajinu. Snažil jsem se vnímat každý detail, který přede mnou byl, jen abych svou mysl nějak zaměstnal.
Znova se moje mysl snažila obrnit srdce před ostrou dýkou vzpomínek. Sice krátkých, ale těch nejdokonalejších. Znovu jsem okolo sebe cítil její vůni. Vůni deště, růží a lilií. Nezaměnitelnou vůni upírky, která mi vzala srdce.

Ale kde se tady bere? Je to jen výmysl, nebo skutečnost? Alecu, už jsi i paranoidní. Jako by to snad u upíra bylo možné.

Povzdechl jsem si a tím do plic nasál studený večerní vzduch a novou dávku její vůně. Opravdu už blouzním. Že já blbec někdy v životě hledal lásku! Kdybych věděl, jaké je to trápení, nikdy bych po ničem takovém netoužil.

Rozednívalo se. Slunce se snažilo prodrat skrz dešťové mraky, ale nedařilo se mu to. Kolem mě začal proudit život. Lidé spěchali do práce, děti do školy. Všechno mi připadalo tak vzdálené?!
Čím více kolem mě prošlo lidí, tím více se vytrácela ta omamná vůně. Zvedl jsem se, stejně už není důvod, abych tu dál seděl a topil se ve vzpomínkách a bolesti. To můžu dělat i za pochodu.

Prošel jsem všechna známá místa, zapadlé uličky. Pozoroval pouliční malíře, jak kreslí obrazy krajin. Poslouchal hudbu lidí, co si tak vydělávali na živobytí a přihazoval jim peníze. Sledoval jsem líbající se páry v pevném objetí a tiše jim záviděl.

Nakukoval jsem do malých krámků v domnění, že seženu něco pěkného pro Jane, aby se nezlobila. Nemohl jsem však najít nic zajímavého. Ale přece jenom něco upoutalo mou pozornost.

Byl to nadpis jednoho článku v novinách. Vrah milenců opět zaútočil. V podstatě v tom článku bylo to samé, jako vždycky. Popis brutální vraždy, pár informacích o obětech, soustrast, kterou vzdávají rodině… Mě zajímala jediná informace. Kde?

Demetri by tak mohl snáze určit polohu a nemuseli bychom strávit noc lítáním po městě.
Hodil jsem vyzáblému chlapci, který noviny nabízel, pár mincích a on se na mě vděčně usmál. Bylo to trochu víc, než za noviny dostane, tak si snad koupí něco k jídlu.

Vydal jsem se ulicemi zpátky do hotelu. Ženy mě sledovaly pohledy plných touhy a muži mi věnovali pohled plný nenávisti a žárlivosti. Hlupáci! Kdyby jen věděli, jak jim závidím lidský život...

„Jane?“ řekl jsem do ticha pokoje. Ozvalo se jen bouchnutí dveří a do pokoje vešla moje milovaná sestřička v teplácích a volném tričku. Při pohledu na ni jsem málem vyprsknul smíchy. Ale udržel jsem se, protože jsem nechtěl vědět, co by následovalo potom.

„Potřebuješ něco, bratříčku?!“ zeptala se vážně, ale i jí zacukaly koutky. Podal jsem jí noviny a prstem ukázal na článek. Ona jen protočila oči a zamumlala něco ve stylu, že není přece blbá.

„Kde jsou ostatní?“ Ne, že by mě to opravdu zajímalo, ale za chvíli se bude stmívat a měli bychom vyrazit je hledat, ať už to máme za sebou.

„Demetri šel ven a Felix s ním. Chtěl mu dohodit nějakou „babu“. Prý už je dlouho sám,“ pokrčila rameny. Ale po chvíli jsme se začali oba smát.

Uslyšel jsem zrychlené kroky na chodbě a naštvané vrčení. Takže kluci jsou zpátky a podle toho vrční bych hádal, že Felix Demetriho akorát vytočil.

„Takže asi můžem?!“ řekl jsem pobaveně na oba příchozí. Ti jen přikývli a Jane si přes ramena přehodila plášť. A já se natahoval pro ten svůj.

Ariana

Stáhla jsem vlasy do culíku a pod pláštěm tmy se vydala do ulic Paříže. Na sobě jsem měla tepláky a tílko. S Antoniem jsme se dohodli, že se sejdeme v té uličce, kde zaútočili včera v noci.

Podle toho, co zjistil John, se zdržují poblíž místa minulého loviště. Loví dvakrát za noc, akorát nechápu, jak to může přibližně pěti upírům stačit. Ke všemu novorozeným.

Procházela jsem temnou uličkou a začala cítit Antonia, Johna a Leu. Už se čekalo jen na mě a dnešní „vyčistění“ Paříže od těch nejhorších predátorů a zrůd, může začít.

„Tak už víme, kde jsou?“ zašeptala jsem otázku Lee. Ta jen pokrčila rameny a sledovala šeptem se dohadující kluky, kam jít. Nakonec vybrali kino poblíž a uličku vedle něj. Byla velká pravděpodobnost, že tam budou. I když policie varuje lidi, aby nechodili po osmé hodině večerní ven, ale mladí jsou nepoučitelní.

Šli jsme přes střechy, abychom měli dobrý výhled na okolí. John nám začal signalizovat, ať se přikrčíme a mě do nosu uhodil pach upírů, namíchaný s lidskou krví. Asi jdeme pozdě.

Přikrčeně jsem došla k okraji střechy kina a podívala se dolů. Skupinka pěti novorozených. Dva z nich hlídali a ostatní si pochutnávali na večeři. Hrdlo mi začaly svazovat plameny. Vůně krve byla tak dokonalá a vábící.

„Ari, klid! Je to jen krev, potom si můžeme skočit na lov!“ zašeptala Lea jen pro mé uši, ale s pořádným důrazem. Přikývla jsem se a dál sledovala skupinku dole. Bude to jednoduché, obzvlášť když se zase kluci budou předhánět, kdo z nich dostane o jednoho navíc.  

„Ari a Lea si vezmou ty dva, co hlídaj. My dva se postaráme o zbytek,“ zašeptal tiše John. Jako malí kluci. Jen jsem kývla a čekala znamení, které přišlo v zápětí.

Neohlížela jsem se a seskočila dolů ze střechy přímo za toho jednoho na hlídce. Ten se zmateně otočil. Chtěl udělat nějaký výpad, ale už ležel na zemi bez jedné ruky, která hořela na malém ohni, který někdo stihl udělat. Ohnal se po mně tou druhou rukou, kterou ještě měl, ale to taky nebylo na dlouho. Ozval se skřek a už přede mnou leželo jeho tělo. Bez rukou.

Sklonila jsem se k němu, chytila do rukou jeho hlavu a trhla. Přesládlý pach hořících těl a těžký dým pomalu zaplňovalo okolí. Ale blížila se i jiná vůně.

Poznala jsem ji. Byl mezi nimi i ten, s kterým jsem tančila na tom plese. Upír, který mi nedá „spát“.

„To jsou Volturiovi! Dělejte, mizíme!“ křikla jsem na ně a sama se vyškrábala nahoru na střechu.

Ostatní mě okamžitě následovali a pak se dali na zběsilý útěk. Lea se za mnou ještě podívala a v očích měla vidět zmatek. Asi se chtěla zeptat, proč s nimi nejdu, ale já jí jen rukou naznačila, ať jde za ostatními. Těžko jí budu vysvětlovat, že ho chci vidět. Chci vidět toho démona, který mi ukradl srdce.

Alec

Běželi jsme za Demetrim, který se měnil v ohnivou čáru. Nikdy jsem nepochopil, jak jeho dar funguje přesně, ale byl spolehlivý, tak proč to řešit?

Cítil jsem přeslazený pach spálených, upířích těl. Těžký dým se nesl nad jednou z uliček za kinem. Demetri ještě zrychlil a my ostatní taky.

Plameny olizovaly těla upírů, které jsme měli zabít my. Někdo odvedl naši práci, ale co mě na tomto místě zajímalo nejvíc, byla ta vůně. Déšť, růže a lilie. Ostatní jen zklamaně zavrčeli.

„Alecu, pojď!“ křikla na mě Jane, která už vycházela z uličky.

„Počkejte na mě! Hned vás doženu!“ křikl jsem za ní. Potřeboval jsem zjistit, odkud se ta vůně bere. A kde se schovává její krásná neznámá.

Ze shora se ozvalo zalapání po dechu. Stočil jsem svůj zrak tam a viděl jen tmavou šmouhu a opět mi vítr přivál tu krásnou vůni.

Vyhoupl jsem se na střechu a běžel po stopě. Vůně sílila každým krokem. Až jsem ji uviděl.
Už neutíkala, jen seděla a dívala se před sebe. Černé vlasy svázané v culíku, na sobě tílko, které jí obkreslovalo linie těla a tmavé kalhoty. Byla nádherná.

Přiblížil jsem se k ní a ona na mě upřela svůj pronikavý pohled. Oči měla černé jako noc a odráželo se v nich světlo hvězd. Byla jako bohyně.

Toužil jsem se jí dotknout. Obtočit ruce kolem jejího pasu a vtáhnout si ji do náruče. Vtisknout jí polibek do vlasů a zlíbat její tvář. Ochutnat její dokonalé rty…

Sednul jsem si vedle ní. Ani jeden jsme nic neříkali, jen na sebe upřeně hleděli. Byla krásnější, než jsem si pamatoval. Tvář anděla, tělo bohyně. Byla něco… nedosažitelného.

„Jsi to ty,“ zašeptal jsem a natáhnul ruku, abych ji pohladil po tváři. Na chvíli jsem ruku zastavil. Nevypadalo to, že by ucukla, a tak moje ruka skončila tam, kde bylo její místo. Na její dokonalé tváři.

„Hm,“ zamumlala a lehce přivřela oči. Chtěl jsem ruku stáhnout, ale ona si ji přitáhla zpátky. Když se mě dotkla, projel mnou elektrický šok. Nepoznaný pocit milovat, zbožňovat.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala a já se na ni překvapeně podíval. Ona se jen stydlivě usmála a svým obličejem se přiblížila k tomu mému. Nevěděl jsem, co mě to popadlo, ale natáhnul jsem se a dotkl se svými rty těch jejích. Začal jsem se o ně lehce otírat, dával jsem jí tím šanci utéct, tak jak jsem čekal, ale ona udělala něco úplně jiného.

Zajela mi prsty do vlasů a polibek mi začala oplácet. Přitáhl jsem si ji do náruče, abych ji měl nablízku. Byl jsem spokojený. To, co mi celou dobu chybělo, jsem měl teď a tady u sebe.
Odtáhla se, ale zůstala v mé náruči. Konečně jsem byl úplný. Ke štěstí mi nic nescházelo. Teda ano. Neznal jsem jméno své vyvolené.

„Mimochodem, jsem Ariana, lásko,“ zašeptala.

„Alec,“ řekl jsem prostě a sledoval její usměvavý obličej. Znovu jsem se natáhl pro polibek. Jen se lehce zasmála, ale na mé rty se vrhla stejně hladově, jako já na ty její.

„Miluji tě!“