Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Setkání po 70-ti letech... Odpuštěno?!

22.06.2010 (15:15) • KrisS • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4808×

I slzy se dokáží smát,i úsměv se naučí brečet

Karel Peter

Držela jsem svíčku s nádobkou a připálila jsem si ji od jedné ženy ve středním věku. Ta se jenom usmála a popřála mi hezký večer. Usmála jsem se, poděkovala a už si to razila cestou zpět k němu. Už z dálky jsem viděla jeho úsměv a jeho medové oči. Přišla jsem k němu a svojí svíčkou jsem mu připálila tu jeho. Usmál se a přitáhl si mě na polibek.

„Vypadáš krásně v tom měsíčním světle a v záři lampionů,“ usmál se a pohladil mě po tváři. Úsměv jsem mu oplatila a propletla jeho ruce s těmi mými. Nasála jsem vzduch do plic. V krku mi vzplál nepříjemný oheň. Potlačila jsem žízeň a snažila se nedýchat, nejsem totiž upírem vegetariánem dlouho, asi tak 2 roky. Mohla jsem se sice pohybovat mezi lidmi, ale časté lovy jsem potřebovala.

„Máš uplně černé oči, nechceš odejít?“ zeptal se s obavou Loren. Jenom jsem se usmála.

„To bude dobré, děkuju. A co ty jak to snášíš?“ zeptala jsem se.

„Jde to, není to nesnesitelné.“ Přikývla jsem.

Razili jsme si to davem až k altánku uprostřed oslav. Byli jsme právě v jednom malém městečku někde ve Francii. Konala se zde „Oslava setkání“. Byla to tradiční oslava Francouzů, kteří ji začali pořádat někdy za Napoleonovy vlády, kdy mnoho lidí chodilo do válek, spousta mužů opouštělo své domovy, manželky, milenky a děti. V téhle malé vesničce (nebudu prozrazovat jméno vesničky, přece bych jim neudělala reklamu, že?) si jednou dívka a chlapec zaslíbili věrnou lásku. Chlapec musel odejít do služeb vojsk a tak dívce slíbil, že se vrátí, na den a na hodinu přesně, za dva roky, právě k altánku, u kterého jsme stáli. Lidé si postupem času z jejich setkání udělali tradici a každé dva roky se zde scházejí lidé z celé země, někdy i ze světa, aby mohli jednou za dva roky vidět své ztracené blízké.

S Lorenem jsme se rozhodli náhle a neplánovaně, že se sem půjdeme podívat. Zastavili jsme se u altánku a stoupili jsme si naproti sobě.

„Takže zítra o půlnoci tady?“ zeptala jsem se ho.

„Dobře, ale už teď mi chybíš,“ posmutněle se usmál. Přikývla jsem a naposledy jsem ho políbila. Pak jsem se otočila a razila jsem si cestu pryč od davu. Nevím co tu budu dělat sama. Pochybovala jsem, že tu někoho potkám. Má rodina a kamarádi z lidského života už jsou staří dědečkové a babičky, někteří jsou už dokonce mrtví, včetně mých rodičů a upíří známí? Pochybuji, že tu někdo z nich bude. Křečovitě jsem sevřela svíčku a povzdechla si. Pomalu jsem se otočila kolem své osy a rozhlížela jsem se. Pomaličku jsem se otáčela a pak zahlédla jednu postavu. Celkem vysoká, světlá pleť a bronzové vlasy. Cukla jsem s sebou a rychle jsem zaostřila do davu. Ani můj upíří zrak mi nepomohl, nemohla jsem tu postavu nikde najít.

Ale na tak, Bello! Co blázníš? Povzdechla jsem si a vydala se jiným směrem do hustějšího davu. Procházela jsem se asi hodinu.

„Ahoj, Bello!“ zvolal někdo. Ten hlas jsem identifikovala okamžitě.

„Damiene?!“ překvapeně jsem k němu vzhlédla. „Co ty tu?“

„Však víš, tajně jsem doufal, že tě tu dneska potkám,“ mrkl na mě.

„Jo to určitě,“ usmála jsem se laškovně. Byla jsem překvapená, že jsem tu někoho přece jenom potkala.

„Tak co? Jak si teď žiješ? Jsi sama? Máš někoho?“ chrlil otázky.

„No tak to prrr,“ zkrotila jsem ho se smíchem. „Vím, kam tím míříš a ani trochu se mi to nelíbí.“

„Ale no tak! Vím, že se ti to taky líbilo. Skvěle nám to spolu klapalo!“ laškoval dál.

„Jo, starý dobrý časy,“ pousmála jsem se.

„Koukám, že jsi změnila stravu, kočko,“ ukázal na mé oči.

„Jo, snažím se,“ přikývla jsem.

„To já jsem labužník,“ pousmál se. Při tom našem povídání jsme se přemístili k jednomu dřevěnému zábradlí a opírali jsme se o něj.

„A kvůli komu?“ zeptal se mě.

„Kvůli sobě. Ale můj společník je taky vegetarián,“ odpověděla jsem.

„Takže kvůli němu,“ konstatoval.

„Ne, známe se skoro tři roky. Padli jsme si do oka, postupem času se „mít rád“ změnilo na „miluju Tě“ a chtěli jsme něco víc, normálnější život. Chtěli jsme zpátky naše duše. A tak jsme to zkusili a držíme se,“ usmála jsem se.

„A mě už nemiluješ, hm?“ pousmál se kočičím úsměvem.

„To už je pryč Damiene, ale tady,“ položila jsem si volnou ruku na srdce, „budeš pořád, neboj. Ten koho jednou doopravdy miluješ se tam zapíše, i když se city třeba změní na to „mít rád“,“ usmála jsem se.

Povídali jsme si o všem možném a já se bavila, ale když jsem spatřila toho, koho jsem celou věčnost neviděla, toho, na kterého jsem si už v lidském životě zakázala myslet, nedalo mi to a já za ním musela vyrazit.

„Omluv mě, uvidíme se,“ řekla jsem a ani se na něj nepodívala, hypnotizovala jsem očima jeho. Zahlédl mě ve stejnou chvíli jako já jeho.

Přes davy lidí jsme od sebe neodtrhli pohled. Po tak dlouhé době jsem viděla jeho topazové oči plné jiskření. Už jsme skoro byli u sebe, neexistoval nikdo jiný než my dva, všechno ostatní pro nás spalo. Jeho výraz byl ještě překvapenější než ten můj, jestli to bylo možné. Jenže on měl asi větší důvody k překvapenosti, myslel si, že jsem stará babička nebo dávno pod drnem a já si tu před ním stojím ve své 18-ti leté kráse.

„Jsi to ty?“ zeptal se tím dokonalým sametovým hlasem. Pouze jsem přikývla. Bála jsem se hnout, bála jsem se, že se rozplyne. Byli jsme tu jen sami dva. Dva staří známí, co se potkají na místě, na kterém by je ani nenapadlo.

„Ty, ty… ty jsi,“ zbytečně polknul. Opět jsem přikývla. Dívali jsme se na sebe, jenom to a to stačilo. Vychutnávala jsem si to. Jeho oči zněžněly.

„Jsem tak rád, že tu jsi, že tě vidím, chybělas mi, ani nevíš jak!“ promluvil a drtil mě v náruči. Po chvíli mě pustil, když zjistil, že mu stisk neopětuju.

„Promiň, já, jenom jsem zaskočená, nemůžu tomu uvěřit. Viděli jsme se tak dávno… A ne zrovna za těch nejlepších okolností,“ řekla jsem. Pouze sklopil hlavu. „Ale to je minulost, ne? Můžeme začít od znova, jako přátelé,“ usmála jsem se.

„Ano, to můžeme, můžeme začít tím jak ses stala… ehm, upírem a jak jsi žila a…“ nechal větu vyznít doztracena.

„Dobře, co se jít někam projít, myslím, že si toho máme oba co říct,“ usmála jsem se. Vydali jsme se daleko od všech lidí k malému lesíku na severní straně slavnosti. Cítila jsem se s ním v bezpečí a v klidu, byla jsem šťastná.

„Tak, povíš mi o tom jak ses stala… upírem?“ zeptal se nervózně a přesto klidně.

„Dobře, asi začnu tím jak jsi odešel…“ příkývla jsem a on se zadrhl, asi na to nerad vzpomínal, tak jako já.

„Když jsi odešel… bylo to k nevydržení. Přišlo mi jako bych se rozpadala zevnitř. Neměla jsem důvod žít. Několik měsíců jsem se odmítala s kýmkoliv bavit. Ničila jsem Charlieho a mrzelo mě to, jenže to nešlo. Zůstala jsem sama a tys jsi mi tu nic nenechal, i moje srdce jsi vzal s sebou. Charlie mě chtěl poslat do Phoenixu za mámou a Philem, jenže to jsem odmítala, musela jsem zůstat ve Forks, protože to jediné mi dávalo jistotu, že jsi tu pro mě byl. Jednou jsem jela navštívit Jacoba do La Push. Vezla jsem mu dvě polorozpadlé motorky. Víš, Jake to s motory opravdu umí. Zjistila jsem, že když dělám něco nebezpečného, slyším tvůj hlas. Nebylo to jako halucinace, tohle bylo jako bys stál přímo u mě… vím, jsem blázen,“ pousmála jsem se. Podívala jsem se na něj a stihla tak jeho slabý úsměv, ale i jeho zmučenou tvář.

„Nechtěl jsem ti ublížit, víš to, že? Když jsem odcházel vypadalas jako bys mi to…“ přerušila jsem ho.

„Ano, po čase mi došlo, že jsi to udělal kvůli mému bezpečí. Byl jsi skvělý herec, ale když jsem se stala upírem, dokázala jsem to rozlišovat a pak mi to jednoho dne došlo, ale teď se vrátím zpět k Jakovi.

Poprosila jsem ho, jestli by motorky spravil a on souhlasil. Vídali jsme se skoro každý den a sbližovali se. Bohužel Jake ke mně začal cítit něco, co já k němu nemohla, něco, co jsem nedokázala. Jake to chápal a snažil se. Měla jsem ho upřímně ráda a nesnesla bych, kdyby mu někdo ublížil. Pak se naše poklidné přátelství pokazilo. Jake mi přestal zvedat telefony, nekomunikoval a Billy, jeho otec, mi řekl, že má mononukleózu, nebo co. Neozýval se tak dlouho a mě tak chyběl. Nebudu tě tu tím unavovat, ale pak jsem zjistila, že Jake a jeho kamarádi z La Push, jsou vlkodlaci,“ Edward se zalknul.

„Cože?! Děláš si legraci? Ach jo, Bello, jsi opravdu magnet na nebezpečí,“ zakroutil hlavou.

„No dovol!“ zasmála jsem se. „Náhodou mi zachránili život. Vrátila se Victorie.“ Viděla jsem, jak chce znovu vybuchnout a tak jsem se za cesty na něj otočila a dala mu prst na pusu a zakroutila jsem hlavou, poté jsem pokračovala.

„Několikrát jim proklouzla a já o ně měla strach a taky právem. Ještě před Viktorií se vrátil Laurent. Toho zabili hned na místě, ale Victorie byla zákeřnější a měla něco jako dar asi, jinak by to nebylo možné,“ zakroutila jsem hlavou.

„Zkrátka jí jednou zabili, ale neobešlo se to bez následků,“ sklopila jsem hlavu. „Victroie se dostala do La Push dříve než vlci a napadla Emily, to byla Samova snoubenka a objekt jeho otisku. Vlci se otisknou do něk…“ Edward mě přerušil. „Já vím, slyšel jsem o tom,“ přikývl.

„Dobře… Victorie Emily napadla a zabila jí,“ kdybych mohla brečím, tahle vzpomínka změnila můj život. „Nikdy jsem si to neodpustila… Sam se z toho nevzpamatoval, nedokázal to a šel za ní. Ostatní ze smečky to chápali, ale umřel jim bratr… ke všemu alfa jejich smečky. To už jsem neunesla, všechno jsem si dávala za vinu a právem,“ zašeptala jsem bolestně.

Edward ke mně přistoupil. „Nebyla to tvoje vina. Nemůžeš za nic z toho co se stalo, rozumíš?“ Chytil mě volnou rukou za obličej a donutil mě se na něj podívat. Viděla jsem jeho upřené oči, které sledovaly ty mé. Povzdechla jsem si a přikývla. Edward mě pustil a pohladil mě. Vybídl abych pokračovala.

„Odjela jsem, nemohla jsem to vydržet. Jela jsem do New Yorku. Tam jsem se ubytovala a chytla jsem se špatné party. Jeli v drogách, ale to jsem nevěděla. Jednou jsem to zkusila, ale to jsem neměla… Po pár měsících jsem v tom byla až po uši. Je to opravdu odporné. Ta stará Bella byla definitivně pryč. Zbyla ze mě jenom troska. Jednou jsem šla ulicí celá dezorientovaná, chyběla mi dávka. Tam jsem spatřila osobu, byl to upír. Chtěl si mě dát jako svačinku. Chvíli se mnou mluvil. V posměšném hlase mě litoval, že ze mě zbyla troska. Rozhodl se mě přeměnit. Chtěl mi pomoci k „lepšímu“ životu. Když jsem se probudila, cítila jsem na jednu stranu úlevu. Nesvazovala mě ta šílená touha po drogách. Bohužel ji nahradilo něco jiného, stejně tak silného, touha po krvi. A Tak jsem s ním chvíli žila, jmenoval se Chris. Rozhodla jsem se žít sama. Potkala jsem pár upíru, se kterými jsem chvilku byla, začala jsem žít jako normální žena, v jistém slova smyslu. Užívala jsem si života a ráda jsem občas vyhledávala přítomnost mužů. Párkrát jsem se i zamilovala, zjistila jsem, že ve mně zbyl nějáký ten cit. Pochopila jsem, že se za život můžeme zamilovat víckrát. A teď jsem s Lorenem.“ Ukončila jsem vyprávění.

„Vidím, že ses dala na zvířecí krev,“ usmál se a pohladil mě palcem pod okem. „Jsem na tebe pyšný, že jsi to dokázala."

„Ano, ale nejsem jím moc dlouho, asi tak dva roky. Cítím se tak víc naživu, s duší. Už plně chápu jak ses cítil. Někteří to možná odsuzují, myslí si, že to děláme proto, abychom byli ti lepší, abychom si něco dokázali a možná mají pravdu. Chceme si tím dokázat, že nejsme úplná monstra. Je to ale strašně těžké, obětováváme se pro to. Vybrali jsme si tu těžší možnost a já jsem na tu možnost hrdá,“ slabě sem se na Edwarda usmála, on jenom přikývl.

„A co ty? Jak jsi žil ty?“

„Když jsem odešel, žil jsem nějakou dobu sám. Nemohl jsem se koukat do tváří svojí rodiny. Slyšet v myšlenkách jejich lítost bylo nesnesitelné a tak jsem se rozhodl žít sám. Každá myšlenka patřila tobě, nemohl jsem žít. Můj život byl jako noční nebe, vždycky takový byl. Jenže pak jsi se objevila ty, zářila jsi jako meteorit a pak, když jsi zapadla za obzor, viděl jsem už jenom tmu. Dříve tam byly alespoň hvězdy, světlé body, jenže moje oči si po té záři nedokázaly zvyknout. Občas jsem jezdil svoji rodinu navštěvovat, ale nevydržel jsem to déle než pár dní. Alice mě přesvědčila, abych začal znova chodit do školy, přímo mě donutila. Vytáhla na mě tu největší zbraň, tebe. Vtloukala mi do hlavy, že ty bys to tak chtěla. A tak jsem tam začal chodit. Svojí hlavu jsem odřízl od ostatních myšlenek, i když to nebylo jednoduché. Pak jsem v jednom malém městečku potkal Ashley, byla to upírka. Nebyla vegetariánka a my s rodinou jsme v ní viděli hrozbu. Chodila s námi do školy a ani nevím jak, zamiloval jsem se. Nebyl to takový cit, jaký jsem choval k tobě, to ani v nejmenším, ale byl tam. Pochopil jsem, že i já jsem schopen nějakého citu. Děkoval jsem ti, to tys mě naučila lásce,“ odmlčel se a v očích se mu zalesklo.

„S Ash nám to dlouho nevydrželo. Po čase jsme si neměli co říct. A tak jsme to ukončili. Rodina byl šťastná, že jsem zase začal „žít.“ Potkal jsem spoustu lidí. Podobně jako ty, jsem s nějakými na čas zůstal až mě osud zavedl k Heylie.“ Její jméno vyslovil s láskou, až mě bodlo u srdce.

Co blázníš? Jsi šťastná, vede se ti skvěle… Stále jsem se v duchu přemlouvala.

„Páni… zažili jsme toho oba tolik a přesto tu stojíme. Díváme se sobě do očí a povídáme si, jakoby ta spousta let ani neproběhla. Připadám si jako tenkrát,“ povzdechla jsem si.

„K neuvěření, že? Ale jsem rád, že jsi tu, moc to pro mě znamená,“ řekl upřímně.

„Je tu?“ zeptala jsem se.

„Kdo?“

„Ona, ta dívka…“ nedokázala jsem její jméno vyslovit.

„Och, ano… někde se tu toulá. Chceš seznámit?“

„Ne!“ vyhrkla jsem až příliš rychle. „Promiň, to bylo neomalené, ale…“

„Ale?“ zeptal se a podíval se mi do tváře. Mezitím jsme se posadili do trávy a koukali na hvězdy. „Dobře, budu upřímná,“ ztěžka jsem polkla a pokračovala. „Myslím si, že nejsem připravená vidět někoho, s kým jsi, koho miluješ,“ povzdechla jsem si potichu, i když jeho sluchu to nemohlo ujít.

„Chápu, i pro mě by to bylo asi těžké… a on… je tu?“ zeptal se nervózně a prohrábl si vlasy.

„Ano…“ hlesla jsem slabě.

„Proč není s tebou?“ díval se mi upřeně do očí.

„Chtěla jsem tu být sama… chtěla jsem i jemu dát volnost.“

Edward

Byla tu… stála tu přede mnou, jako anděl a povídala si se mnou. Slyšel jsem její hlas, viděl její tvář, vlasy… oči. I když byla jiná, byla pořád stejná. Stejně krásná a dokonalá. Když jsem byl s ní, zapomněl jsem na všechno. Cítil jsem tupý osten, když  mluvila o svém nynějším příteli. Jenže žárlit jsem nemohl, nebylo mi to dovoleno. Opustil jsem jí, i když jenom pro její dobro. A navíc mám Heylie. Miloval jsem jí. Ano… tohle jsem si stále opakoval v hlavě, i když mi přišlo, čím víckrát si to opakuji, tím méně to stačí.

„Chtěla jsem tu být sama… chtěla jsem i jemu dát volnost.“

Pouze jsem přikývl a díval se do nebe. „A ona?“ pípla tiše.

„Ona tu má sraz se svou kamarádkou a tak jsem se rozhodl být sám…“

„Je hezké, že si každý našel někoho koho miluje…“ usmála se smutně.

„Ano, nám to nebylo dáno, ale to tys mi dala křídla,“ podíval jsem se jí do očí a myslel jsem to úplně vážně, to ona mě naučila létat.

Vzpomínali jsme na společné chvíle a já si uvědomil, že mi to chybí. Její rty, které se poddávaly těm mým, její chabé pokusy prodloužit tyto chvíle vzplanutí…

„Tolikrát jsem si přála abys byl se mnou,“ řekla nepřítomně.

„I já… A to svazující ticho, když jsi vedle mě nebyla.“

„Ticho není tak špatné…“

„…dokud se nepodívám na své ruce a zesmutním, protože ta místa mezi mými prsty jsou ta,“ přerušila mě.

„… kam by ty tvé perfektně seděly,“ dořekla a oba jsme se na sebe podívali. Byli jsme si tak blízko a přesto tak daleko. Povzdechl jsem si a lehl si. Naklonila se nade mě a pozorovala mě. Proč musí být vše tak komplikované?

Povídali jsme si celou noc až do úsvitu. Když začalo vycházet slunce, rozloučil jsem se s ní.

„Uvidíme se ještě?“ zeptala se s obavou. Musel jsem se usmát, i když já sám jsem prožíval to samé.

„Jistě, hned po setmění tady, ano?“ přikývla, otočila se a ladným krokem vyběhla přes malé náměstíčko do vzdálenějších konců.

Byl jsem sám… Mohl jsem jít za Heylie, věděl jsem kde bude, ale nechtěl jsem, chtěl jsem být sám. Tak dlouho jsem se vyhýbal samotě a teď jí uvítám, co to se mnou je? Přece si jenom tak po 70ti letech  nepřijde a nepřevrátí mi život, ne, to už nemůžu dopustit, oba jsem šťastní.

Den ubíhal šíleně pomalu, už jsem se jí nemohl dočkat. Došel jsem si na lov, popřemýšlel a urovnal si všechno v hlavě. Když se začínalo stmívat, pomalým krokem jsem došel na místo. Po chvíli se objevila se zářivým úsměvem na rtech.

„Tak málo času a už jsi mi chyběla,“ zašeptal jsem jí do vlasů a přitáhl si ji do náruče. Pevně mě objala. Posadil jsem se opět do trávy, když mě vyrušila.

„Nemohl by jsi jít za mnou, prosím?“ podívala se na mě štěněčím pohledem a jemně se usmála, tomuhle jsem nemohl říci ne. Stoupl jsme si a vydal se za ní. Když jsme zmizeli z dohledu rozeběhla se upíří rychlostí. Nevěděl jsem kam mě vede a byl jsem zvědavý, tolik mě rozčilovalo to, že jí nemůžu číst myšlenky. Dorazili jsme ke skalnímu výběžku, ze kterého byl výhled na celé okolí.

„Wow! To je krása…“ pohlédl jsem na krajinu.

„To je. Dneska jsem byla na lovu a našla to tu,“ usmála se.

Měli jsme výhled až daleko do hor a pod námi tekla nějaká řeka. Bylo to tu kouzelné, ale na Bellinu krásu to nemělo. Posadil jsem se do trávy a opřel se o kámen. Roztáhl jsem náruč a Bella si přisedla ke mně. Objal jsem jí pažemi a ona se opřela o mou hruď, bylo mi krásně. Kdybych jí potkal, už jako upírku, tenkrát, mohli jsme tu takhle sedět my dva spolu, víte jak myslím to spolu, ne?

Třeba by to šlo… Viděl jsem, jak se na mě dívá a ona zajisté musela vidět, jak já koukám na ní. Bylo by to tak krásné, být s ní. Jenže co Heylie?

Bella

Noční obloha se nad námi skláněla a hvězdy se na nás smály. Chtěla jsem tu zůstat navěky.

Seděla jsem v jeho náruči a cítila se jako tenkrát. Uvnitř mě se praly dvě části. Jedna část patřila Lorenovi a ta druhá mému Edwardovi. Nevěděla jsem, jestli to s Lorenem je to pravé, ale činil mě šťastnou. To k Edwardovi bude věčné… to vím. Ale stejně je mi to k ničemu, to, co mezi námi bylo, je pryč.

Bylo mi s ním krásně, skoro jsme nemluvili a přesto to nebylo to trapné ticho. Byla jsem šťastná, nyní jsem už byla celá, úplná.

Povídal mi o jeho rodině. Co dělá Alice s Jasperem, Emmett a Rosalie a jak se vede Esme a Carlislovi. Šíleně mi chyběli, chyběl mi můj život s nimi. Pořád jsem k nim cítila to svazující rodinné pouto. Někdy je musím zase vidět.

Pomalu přicházela půlnoc. Věděla jsem, že naše společné chvíle jsou u konce.

„Už bychom se měli pomalu vracet,“ podívala jsem  se na Edwarda.

„Bohužel,“ řekl smutně a pomalu nás vyhoupl na nohy.

Pomalu jsme se vydali zpět k slavnostem. Drželi jsme se za ruku a užívali jsme si přítomnosti. Nechtěla jsem myslet na budoucnost, protože jsem věděla, že on v ní už nebude.

Zastavili jsme na pokraji lesa. Dívali jsme se navzájem do očí. Začala odbívat dvanáctá.

„Už musím jít,“ zašeptala jsem a dívala se na něj.

„Nechoď,“ žadonil a já moc dobře věděla, co prožívá.

„Musím, čeká. Nechci přijít pozdě.“

„Tak to nemyslím,“ zavrtěl hlavou. „Zůstaň navždy.“

Cítila jsem zvláštní pachuť v krku. Pálil mě a oči mě svrběly, ale slzy se neobjevily. „Nejde to.“

„Proč ne?“ zašeptal a držel mě za obličej.

„Edwarde, já vážně musím.“

„Tak mi to řekni, řekni, že mě nemiluješ a já tě pustím.“

„To nejde, víš  že Tě miluju. Miluju Tě a vždycky budu… ale to na tom nic nemění. Pomalu jsem si zvykla na život bez tebe a jsem teď šťastná, do jisté míry. Naše životy se rozešly. Nemyslím si, že je to dobrý nápad…“ svěsila jsem hlavu.

„Chci, abys věděla, že na Tebe nikdy nezapomenu, i kdyby mi to má paměť mohla dovolit. Znamenáš pro mě příliš. Vždycky budeš součást mého života. Doufám, že se někdy setkáme, jako přátelé…“

Bolestně jsem přikývla. Naposledy jsem vzhlédla a pohladila ho. Stále jsme se hypnotizovali očima. Pomalu skláněl svou hlavu k mým rtům a já se vytáhla na špičky. Naposledy jsem pohlédla do jeho očí a on spojil naše rty. Zapletla jsem své ruce do jeho bronzových vlasů a on mě pevně objal kolem pasu. Ze začátku to byl lehký něžný polibek, ale postupně začal být zuřivější, naléhavější. Věděla jsem, že se s něčím loučím, loučím se s něčím nezbytně důležitým pro můj život. Naše jazyky hrály dokonalou symfonii. Do toho polibku jsme oba vkládali naší bolest. Hodiny stále odbíjely a já se pomalu odtrhla.

„Už teď mi chybíš,“ posteskl si.

„Navždy Tě budu milovat, to si pamatuj.“

„Ne tolik jako já Tebe,“ odporoval. Jenom jsem se zakřenila, ale mé srdce se trhalo.

„Nebudeš sám… Vždycky budu s tebou.“

„A ty nikdy nebudeš sama,“ sklonil se ke mně a políbil mě na špičku nosu.

Otočila jsem se a vydala se nazpět k altánku. Ač to bylo bolestné, nyní jsem se cítila plná. Rozloučili jsme se, jak jsme museli. Oba dva jsme šťastní a oba jsme do jisté míry vyléčeni. Naučili jsme se navzájem lítat. Byla jsem ještě mladá a bláhová, když jsem si myslela, že se nedokáži víckrát zamilovat, nyní už jsem to věděla. A ač moje srdce není definitivně ztracené, jedno vím jistě. Navždy ho budu milovat. Zamilujeme se sice víckrát za svůj život, ale pravá láska je jenom jedna. Život je plný zklamání, ale já vím, že dokáže být i krásný a já si ho musím užívat. Cítila jsem se skvěle. Byla jsem vyrovnaná a právě jsem si to kráčela k muži, kterého miluju. A to mi pro tuhle chvíli stačí, nic jiného požadovat nemohu…

Shrnutí

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání po 70-ti letech... Odpuštěno?!: