Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sestra za všechny šaty - 2/3

28.01.2011 (15:15) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1814×

Sestra za všechny šaty

Alice

Měli tam být i další lidé, ale tím si chtěl zřejmě jen pojistit, že necouvnu. Celou dobu jsem byla hrozně nervózní a téměř nemluvila. Kolem poledne se ale držel stále v přístřešku u kormidla a tak jsem vylezla na příď a lehla si tam. Potřebovala jsem být chvíli sama. Přemýšlet.

„Alice, mohu se tě na něco zeptat?“ ozvalo se po chvíli nade mnou. Prudce jsem se zvedla. Krom stínu nových mraků tak stál i Jasper. Měl ten jeho nehorázně krásný zamyšlený pohled.

„Jistě,“ odpověděla jsem a začala se zvedat.

„Jak dlouho se známe? Už alespoň půl roku, ne?“

„Bude to tak. Proč?“

„Na to se chci zeptat. Proč jsi teď tak nervózní.“

„Jak víš, že jsem nervózní? Já nejsem nervózní!“ zamotala jsem se do vlastních slov.

„To vidím,“ pousmál se a já zrudla. Vzal mě za ruku. „Už nechci, abys mlčela, Alice. Chci slyšet, co si myslíš. Protože já něco cítím. A cítím to i z tebe. Jen bych si potřeboval ujistit, že je to, co si myslím.“

Fascinovaně jsem pozorovala jeho rty, jak se blíží k těm mým. Ach, ano, ano prosím. Ať je pravda, co se mi přes den zdá. Moc s ním chci být.

Šíleně jsem zatoužila po jeho polibku. Jako by to poznal, pousmál se, přitáhl si mě blíž a věnoval mi ho. Jen krátce, snad aby mě nevylekal. Bylo to něco tak nádherného, že jsem mu ho musela okamžitě vrátit.

Zbytek plavby se stal jedním z nejúžasnějších okamžiků mého života. Ačkoli z moře jsem neviděla téměř nic.

„Andílku?“ zeptal se mě, když jsem mu odpočívala v náručí. „Dostal jsem možnost odjet na expedici  k Madagaskaru. Tohle léto. Ale znamená to dva měsíce na vodě. Sám bych se tam asi zbláznil. Nechceš pro jednou vypustit burzovní čísla a užít si pořádnou dovolenou?“

Vlastně ani nevím, co mě to popadlo. Nikdy jsem lodě zrovna nemusela. Ale asi už jsem měla dost toho úřednického stereotypu. A byla jsem zamilovaná. Je to snad důvod mého unáhleného přijetí téhle nabídky?

„Ale musím si sebou vzít své šaty,“odpověděla jsem a on se rozesmál.

A tak jsem odjela. Nechtěla jsem své miláčky nechat doma a tak mi nezbyla jiná možnost. Musela jsem si je vzít na sebe. Poprvé v životě. Alice Haleová, co se to s tebou děje? Ty se měníš.

A k mnohem lepšímu. Ty dva měsíce na vodě bylo to nejúžasnější, co jsem kdy zažila. Převážně díky dokonalé přítomnosti blonďatého mariňáka. Myslím, že mě nikdy nepřestane dostávat do kolen.

Jen jedinkrát jsem cítila v srdci těžko. Když jsme pozorovala nekonečnost průzračného moře a vzpomněla si na stejně zbarvené oči mé sestry. Kde teď je? Co asi dělá? Je vůbec v pořádku?

Rosalie

To máš za to, ty mrcho! Říkala jsem si pro sebe. Edward mě sjel vyčítavým pohledem a vyběhl za ní. Jako co? Sám si za to může. Vůbec se nebránil. A můj pocit zadostiučinění mi rozhodně nevezme. Cítila jsem se vítězoslavně.

Sotva odešel, zase jsem se oblékla. Ještě, že přišla dřív, než jsme se dostali dál. Nechtělo se mi s ním něco mít. Je to takový slizoun.

Vyšla jsem před budovu firmy a až v tu chvíli mi došlo, že vlastně nemám kam jít. Věci mám u ségry a ta mě nenávidí. No já ji taky moc nemiluju. Ale pro ty věci si musím. Taky musím mít kde spát.

Vyndala jsem telefon z kabelky a projela seznam čísel. Komu zavolat. Amanda je mimo město, Meryl má toho nového přítele – je odporný - … sakra, nemám nikoho! Pak mi pohled padl na jeden z kontaktů. Kameraman, bylo u čísla napsáno a navrch smajlík. Emmett. Prosím, ať to vyjde.

„Ach, ahoj. Tady Rosalie. Ta z konkurzu. Pamatuješ si mě?“ Divila jsem se sama sobě, jak se mi do telefonu klepe hlas. Nervozitou. Chtěla jsem na toho kluka zapůsobit, přitom mi o něj zase až tak nešlo. Nebo snad jo?

„Jo! No jasně. Jak bych na něco takového mohl zapomenout? Copak, že ses ozvala?“ Jeho hlas byl tak mile veselý. Zcela mě uklidnil. Zase jsem byla na svém a byla schopna okouzlovat svojí přirozeností.

„No já jsem tě jen chtěla pozdravit. Říkala jsem si, abys na mě nezapomněl, třeba.“

„Potřebuješ nějak pomoct?“ Páni, jak na to tak rychle přišel? Jsem hrozně průhledná. Zrudla jsem tak, že jsem děkovala bohu, že jsem s ním spojena jen telefonním signálem.

„Jo,“ kňourla jsem. „Nemám kde bydlet.“

„Počkej, přijedu pro tebe.“

„Emmette, nesmírně ti děkuju. Nemáš tušení, jak moc jsem ti vděčná. Já... byla bych úplně nahraná. Děkuju stotisíckrát…“

„Už to stačí,“ zasmál se. „Děkuješ mi celou cestu autem a to jsme jeli přes celé město. Věci ti dám do pokoje pro hosty. Postel tam není nic moc, tak na ní budu spát já. Ty půjdeš do ložnice.“

„Nebudu tě obtěžovat dlouho, slibuju.“

„Ty nebudeš nikdy obtěžovat,“ řekl se snahou zatajit jasný smysl těch slov.

Vešla jsem do pokoje pro hosty. Vážně nebyl moc velký. Stejně jako celý byt. Ale na studenta dobrý. Nemohu si pomoct. Je to zcela proti mým předsevzetím. Je to chudák a nicka. Ale dokonalá nicka. Nejde mi ho nemít ráda.

„Dáš si kafe?“

„Jo, moc ráda.“ Ach bože, je úžasný.

„Zítra se má u mě stavit Royce. To je ten fotograf, jak sem říkal. Tak to je moc fajn, že budeš tady. Rovnou se s ním seznámíš. Mléko?“

„Vážně? To je báječné! Hned, jak seženu nějaké peníze, ti to vrátím. Díky moc. Jo, bez cukru.“

„Na to nemusíš mít peníze,“ zamumlal, když mi nesl hrnek na stůl. Donutilo mě to se usmát.

„Díky moc. Ty si nedáš?“

„Ne, já už dneska měl. Na co kouknem?“

Byl to báječný den. Nikdy jsem se takhle nebavila s chlapem. Klobouk dolů před jeho sebekontrolou. Musel se hodně mučit, aby se ke mně choval jenom jako ke kamarádce. I ve mně to cukalo. Ale zvládla jsem to. On je totiž vážně báječný přítel. Má stejné zájmy, humor, názory. Vyprávěla jsem mu o sestře a zjistila, že on toho Cullena zná. Prý by ji stejně každou chvíli podvedl. Hodně tím pomohl mému svědomí. Snažila jsem se přesvědčit, že jsem udělala dobře, ale pořád mi Alice nepřestávalo být líto. Asi jsem byla fakt hrozná ségra.

Pomohla jsem připravit oběd a pak konečně dorazil ten fotograf. Doufám, že vypadám dobře. Musí se to povést. Potřebuju peníze. Bože, prosím.

„Vypadáš úžasně,“ uklidnil Emmett s úsměvem mojí nervozitu. Je tak milý.

„Ahoj, Mette,“ pozdravil vyšší, hubený muž s knírkem a vlasy sčesanými na patku. Jak z jiné doby. No jo, umělec. Ale celkem pěkný. Peníze z něj doslova křičely.

„Ahoj, Royci. Pojď dál. Tohle je má známá, Rose. Přivedl jsem ji, protože tě chtěla požádat o možnost focení. Vzpomínám si, že jsi říkal, že někoho hledáš.

„Ano, to ano.“ Muž mě sjel pohledem. Nebylo to moc příjemné, ale jeho pohled byl spokojený.

„Rosalie Lilian Hale,“ představila jsem se sladce a podala mu ruku.

„Royce King.“ Vzal mou dlaň do své a zlehka ji políbil. Koketně jsem se tomu zasmála. Emmettův pohled vedle mě se nedal přehlédnout. Ale věděl, o co mi jde. Snažil se to přetrpět. Zabolelo mě to.

Ale rychle mi zase bylo dobře. Royce byl samý kompliment, žert a poklona. Z jeho letmých dotyků mi bylo jasné, že se - jako všichni chlapy – chytil na návnadu.

„Teda, Rosalie, moc rád bych vás zítra viděl na zkoušce šatů. Mám již několik kandidátek, ale,“ naklonil se ke mně a zašeptal, „podle mě je všechny strčíte do kapsy.“

Zasmála jsem se. „Dobře, moc děkuji. Tedy zítra.“

„I já díky. Tak zatím. Měj se,“ rozloučil se s ním Emm.

Než odešel ze dveří, ještě jsem se k němu přitočila a vtiskla mu polibek na tvář. Jako pojistku.

„Tak vidíš, že to vyšlo,“ konstatoval suše Emmett a šel si zase sednout k televizi.

Celý zbytek dne jsme spolu skoro nemluvili. Já se cítila provinile. Emm asi zklamaně. Proč? Říkali jsme si přece, že budeme jen přátelé. Dohodli jsme se tak. Přesto jsem nebyla schopna to dodržet. A on taky ne.

Proto, když jsem další den předčila všechny ostatní uchazečky a tu zakázku dostala, rozhodla jsem se udělat asi nejvíc sobecký krok ve svém životě. Ale snad byl správný. Royce mě po prvním focení pozval na večeři. Stále se mi dvořil a snažil se mě dostat. No a já nakonec povolila.

Bude to tak lepší, Emmette. Říkala jsem si. Já nemůžu být s někým, jako jsi ty. Nejsem holka ze školních kolejí. S ním budu mít to, co potřebuju. Tak je to lepší.

Po nějaké době přemlouvání jsem si uvěřila a Roycovi dovolila mě nazývat svojí přítelkyní.

Od té doby se všechno začalo točit ve velkém kole. Jeden večírek střídal druhý. Nejdražší restaurace, premiéry divadelních her, vznešená společnost. Především jsem ale už měla i své peníze. Nebyla jsem na Kingovi závislá. I když, nebýt jeho zakázek, nevydělávala bych si. Těžko říct. Nicméně mi bylo krásně.

Konečně jsem si našla trochu času pro sebe a vyrazila na nákupy. Sama, za svoje peníze. Teda aspoň jsem si to myslela. Nejdřív nějaké botky a pak šaty. Zastavila jsem se před Vuittonem. Vážně jdu sem. Nemohla jsem tomu uvěřit.  Poslední člověk, kterého jsem viděla vlastnit tyhle šaty, byla má sestra.

Na pár vteřin jsem se ještě zastavila ve vzpomínce na Alice. Málem jsem zapomněla, jak moc mi chybí. Pak jsem se konečně s hlubokým nádechem vydala do vší té nádhery.

Měla jsem na sobě perfektně padnoucí zelenkavé šaty. Cítila jsem se dokonale. Může žena zažít něco krásnějšího, než je tohle módní rozmazlování? Ano, může. Zjistila jsem to hned záhy. Stejně jako to, že tu nejsem sama.

„Jsi překrásná,“ vzdychl za mnou známý hlas.

„Royci! Co tu děláš?“ vypískla jsem.

„Čekám, až bude moje víla hotová, abych jí v celé její nádheře mohl položit jednu otázku.“

Byla jsem z jeho přítomnosti dost překvapená. „Ja… jakou?“ vykoktla jsem jen ze sebe.

Royce se usmál, poklekl na jednu nohu a vzal mou ruku do své. Druhou zvedl a z dlaně odkryl malou modrou krabičku. Zamrazilo mě.

„Rosalie Hale, vezmeš si mě? Staneš se mojí paní Kingovou?“

Chvíli jsem jen oněměle stála. Pomalu se mi to všechno nahrnulo do hlavy. Uvědomila jsem si, co se mi nabídlo. Že bych tenhle fantastický život mohla mít až do smrti. Nadšení přešlo hlavou až do krku a já začala radostně výskat:

„Ano! Ano, ano, ano, ano!“ křičela jsem a pusinkovala Royce všude, kde se jen dalo. Ženy v obchodě začaly tleskat. Přišla jsem si v jeho náručí tak neskutečně šťastná. Jako princezna z pohádky.

Hned, co jsme dorazili domů, jsem se zavřela v pokoji a chtěla obvolat všechny své známé. Chtěla jsem tu báječnou novinu říct úplně každému.

Zhruba po dvou hodinách telefonování už jsem byla nehorázně unavená. Royce se mi smál, ale nechal mě. A to jsem ještě pořád byla u H. Hale Alice, ségra bylo u dalšího kontaktu. Zamyslela jsem se. Ne, jí volat nebudu. Zase by mi to jen zkazila. Raději další. Heidy…

„Emmette?“ Konečně jsem se dostala k němu. Jestli jsem si to někomu přála říct, tak právě jemu. Žádný jiný člověk se mi nikdy nestal větším přítelem. Na to, jak krátkou chvíli jsme se znali. Musí to vědět.

„Rosalie? No konečně ses taky ozvala. Jak se daří?“

„Báječně! Báječně!“ začala jsem výskat do telefonu, „Budu se vdávat!“

„Vážně? Za Royce?“ zeptal se. Tón jeho hlasu mě okamžitě zpražil. Byl smutný. Uvědomila jsem si, co mezi námi bylo. Co jsem to proboha udělala?

„Emmette, promiň,“ špitla jsem.

„Ne, to je v pořádku, kytičko. Jsem moc rád, že jsi s ním šťastná. Kdy bude svatba? Doufám, že jsem zván.“

„Ale jistě!“ Jeho hlas se zase rozradostnil, a to dovolilo i mně se začít znovu smát. „Budeš první, kdo se termín dozví.“

Nakonec byla první, kdo znal datum svatby, recepční hotelu Plaza. Ani ve snu jsem si nepředstavovala, že bych se mohla vdávat na tak ohromném místě. Měla jsem dokonalé šaty, perfektně zajištěnou oslavu. Všechno bylo báječné. Holky, se kterými jsem se během práce pro Royce seznámila, mi dnes večer uspořádaly rozlučku a já se na ni nesmírně těšila.

Royce taky chlapi vytáhli do hospody. Mezi jeho přáteli jsem zahlédla některé známé tváře z práce. Zašedlého režiséra a moc bych za to nedala, že i Edwarda Cullena. Dneska ráno dorazil i Emmett. Moc jsem s ním ale nemluvila. Řekla bych, že se mi vyhýbá. Chápu to a je to asi dobře, ale mrzí mě to. Celý večer mi to leželo v hlavě a nebyla jsem schopna se moc bavit.

Katharine, kterou jsem si vybrala za svědka, se mě pořád vyptávala, co se děje. Copak jsem jí mohla říct, že na jejím místě měli stát hned dva lidé, ale já si je oba nechala vzít? Jsem tak příšerně hloupá. Mám krásnou klec Kingovy manželky, ale to nejdůležitější mi chybí. Emmett a má sestra. Kde teď je? Co dělá? Proč jsem jí, proboha, nedala o mé svatbě vědět? Přepadaly mě myšlenky na to, že řeknu ne. Buď silná, Rosalie.

1/3

3/3

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sestra za všechny šaty - 2/3: