Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sejdeme se...

Zvuk mého nádechu přitáhl Victoriinu pozornost. Její oči, které se na maličký zlomek vteřiny zastavily, se setkaly s mými. V jejím pohledu byla zvláštní směs zuřivosti a zvědavosti.

Nebyla jsem si jistá, jak jsem mohla slyšet ten tichý zvuk, když se všechny ostatní zvuky odrážely od kamenné stěny a bušily mi v hlavě. Můj vlastní srdeční tlukot musel stačit, aby je všechny přehlušil. Ale v tom zlomku vteřiny, kdy jsem se dívala do Victoriiných očí, jsem měla dojem, že jsem zaslechla povědomý, zoufalý povzdech.

V téže krátké vteřině bylo po tanci. Stalo se to tak rychle, že to bylo odbyté dřív, než jsem si uvědomila, jak šly události za sebou. Snažila jsem se to dohonit aspoň v duchu.

Edward vyletěl z rozmazané formace a narazil do vysokého smrku asi v polovině jeho výšky. Dopadl na zem už nakrčený k výskoku. Jeho bolest byla i mojebolest. Všechno jsem cítila. Bože, néé!

V tu chvíli vyskočil na nohy Riley a z větší části mi zakryl výhled.

Ale na Edwarda jsem viděla naštěstí dobře. Vypadal podivně zdeformovaný, jako kdyby se nedokázal úplně napřímit. Viděla jsem, jak se mu po jeho mírumilovné tváři rozlévá úsměv, který jsem na něm nikdy neviděla a nikdy nechtěla vidět. Byl to pomstychtivý úsměv.

Nakrčil se a vyskočil.

Vzduchem zasvištělo něco malého a rudého a v letu to do něj narazilo. Ten náraz zněl jako výbuch a odhodil ho na další strom – který se tentokrát přelomil v půli. Edward přistál zase na nohou, nakrčený a připravený, ale Victoria už byla na místě. Najednou jsem ucítila zase ten kámen na své ruce a rozhodla se ho použít. Neměla jsem na vybranou. Bála jsem se o Edwarda a nechtěla jsem, aby přišel k úhoně.

Pevně jsem uchopila kámen a přitiskla ho na svou kůži. Naposledy jsem se nadechla a zatlačila na něj. V místě řezu se objevila ta karmínová tekutina. Můj pohled spočinul na dvojici stále stojící u stromů. Edwardův výraz se najednou změnil. Všiml si mě a povolil v bojové pozici. Proč jsem to já káča udělala?

Victoria nehnula ani brvou a za krátkou chvilinku využila Edwardovy nepozornosti a zaútočila na něj plnou silou. Ozval se zase ten praskavý zvuk a ani jsem nechtěla vědět, komu patří. K mému neštěstí patřil Edwardovi. Jeho ruka letěla k zemi a on bolestivě zakřičel. Victorii muselo být jasné, že tento zvuk dole na louce uslyšeli a pomoc tu bude co nejdříve. Netrvalo moc dlouho a k zemi letěla i jeho hlava. Nemohla jsem se na tu hrůzu koukat a zavřela jsem oči. Vzlyky se mnou třásly a já je nemohla zastavit. Bylo mi všechno jedno. Edward je mrtvý a to jenom mojí vinou. Do háje! Co jsem to provedla? To jsem si nemohla dát pokoj a poslechnout Edwardovy rady? Brečela jsem a slzy mi dopadaly na ránu od toho zatraceného kamene. Pálilo to, ale ve srovnání s mojí vnitřní bolestí to bylo nic. Vevnitř jsem byla za těch pár vteřin úplně rozežraná. Jenom koutkem mysli jsem zaslechla praskání ohně a nějaké šeptání do ucha.

„Tak teď jsme si vyrovnané,“ řekl ten hlas a já nemusela hádat, kdo to byl. Victoria. Tohle pro mě byla horší pomsta, než kdyby zabila mě samotnou. Věděla, že takhle zabije dvě mouchy jednou ranou, že nebudu moct žít bez Edwarda. Nemělo cenu vzdorovat bolesti, prostě byla tady a byla mou nedílnou součástí.

Jen koutkem mysli jsem uslyšela zděšený výkřik Esmé. Nevnímala jsem, že mě cizí ruce berou do náruče, byla jsem bez sebe a nevnímala prostě nic. Mohl to být Jacob, mohl to být kdokoliv jiný, ani podle jejich osobité teploty jsem nemohla nikoho rozeznat. Možná jsem už spala, možná to byl jenom nějaký podivný psychický stav.

Otevřela jsem oči a promnula si je. Nejdříve jsem si nevšimla ničeho neobvyklého, ale potom mi došlo, že nejsem u sebe v posteli. Kde to jsem? Jakmile jsem se rozkoukala, poznala jsem Jacobův pokoj. Najednou se mi vybavil celkem živý sen o Victorii, která zabila Edwarda. Nejdříve jsem si pomyslela, že to byla jenom obyčejná noční můra, ale v té chvíli jsem ucítila příšernou bolest v levé ruce. Takže je to pravda! Kvůli mně je Edward mrtvý!

Znova jsem padla na postel a stočila se do klubíčka. Brečela jsem. Nechtěla jsem tomu za žádnou cenu uvěřit. Proč zrovna on?

V té vteřině se ve dveřích objevil Jacob. Přispěchal ke mně a posadil se na postel. Pohladil mě po vlasech, jako to vždy dělával Edward. Otřásla jsem se při tom pomyšlení a v duchu jen prosila kohosi. Zabij mě! Já už nechci být na tomhle krutém světě. Možná jsem to nakonec začala říkat i nahlas, protože mi Jacob odpověděl.

„To neudělám! A nikdo jiný taky ne. Víš, jak bys ublížila Charliemu, René a mně? A víš, jak by bylo Cullenovým, kdyby ztratili i tebe? To ti nedovolím,“ řekl vážným hlasem a já věděla, že za sebou nechám paseku, ale na tomhle světě mě už nedrží skoro nic. Poslední lano, ke kterému jsem byla připoutána, zmizelo a já se plavila volně vesmírem bez konce. Copak nechápe, jak mi je? Já se jen tak nevrátím na svou oběžnou dráhu. Znovu už ne. Byla jsem moc daleko. Jediné vysvobození pro mě byla smrt. Moje poslední naděje a vysvobození. Snažila jsem se co nejvíce uklidnit, abych mohla alespoň mluvit. Konečně jsem se dala malinko dohromady a chraptivým hlasem jsem promluvila.

„Jaku, prosím, já takhle dál nemůžu. Dovol mi to,“ zamumlala jsem to skoro neslyšně, ale díky Jacobovým vlkodlačím smyslům to uslyšel a nesouhlasně se na mě podíval.

„Nemůžu, nejde to. Miluju tě, ale tohle nedopustím.“ Ta dvě slova, která jsem slýchávala od svého anděla, se mnou zatřásla a znova rozplakala. Už jsem nedbala na to, jestli mi Jacob bude rozumět nebo ne, už jsem se jen soustředila na vyslovení těch slov.

„Prosím, já to nevydržím,“ prosila jsem ho, škemrala a celá ubrečená jsem se podívala do těch jeho kukadel. Bylo vidět, že mu tohle rozhodnutí působí neskutečnou bolest, ale na druhou stranu snad viděl, jak mi tím uleví od trápení. V jeho očích se zaleskla slza a skápla na prostěradlo. Nepochybovala jsem o jeho lásce ke mně a doufala, že mi ji právě teď dokáže. Spustil se vodopád slaných kapek z jeho očí a celý jeho obličej se třásl. Tohle musí být souhlas. Z posledních sil jsem vstala a objala ho. V tom ojetí jsem se ztrácela. Odklonila jsem se od něj a políbila ho na rty. Tohle byl můj způsob poděkování. Do toho polibku jsem dala celou svou zbylou duši. Po chvilce se ode mě odklonil tentokrát on a se zmučeným výrazem se na mě podíval a já viděla nové slzy v jeho očích.

„Opravdu není jiná možnost?“ zeptal se a několikrát se mu zlomil hlas pod náporem bolesti, ale jinou odpověď než ne asi nečekal. Zakroutila jsem hlavou a on pochopil. Znovu jsem ho objala a zašeptala mu něco do ucha.

„Děkuju, nikdy na tebe nezapomenu. Miluju tě,“ zašeptala jsem, ale on to slyšel.

„Já tebe taky Bells,“ řekl a objal mě pevněji. Byla jsem mu v té chvíli nesmírně vděčná. Tohle je opravdu nejlepší přítel, jakého jsem si mohla kdy přát.

Přestal mě objímat a pohled mu zabrousil na noční stolek. Pochopila jsem jeho náznak a zašátrala jsem v šuplíku a našla malý vysouvací nožík. Už jsem se nemohla dočkat, až projede mou kůží a zanechá ji krvácet. Jacob tam stále seděl na posteli a díval se na mě. Věděla jsem, jakou bolest mu to působí, ale troufla jsem si říct, že já uvnitř sebe zažívám ještě horší.

Lehla jsem si na postel a nožík přiložila na své levé zápěstí. Nechtěla jsem víc čekat a projela jím svou kůží. Vůbec to nebolelo. Možná právě naopak. Když mi krev stékala po ruce na prostěradlo, byl to oprošťující pocit. Uklidňovalo mě, že za chvíli už tenhle svět bude jen vzpomínka a já budu se svým andělem. Naposledy jsem se podívala na Jaka a usmála se na něj. Svými rty jsem naznačila slova díků, zavřela oči a nechala se unášet blaženou temnotou.

Najednou jakoby všechny moje bolesti a trápení odpadly a já byla jen prázdná schránka. Byl to krásný pocit. Temnota se zdála světlejší a nakonec jsem viděla jen jasné zářivě světlo v dáli. Silou vůle jsem se k němu blížila a doufala, že se za chvíli setkám se svým andělem.

Ta záře mě najednou pohltila a já začínala rozeznávat tvary. V dáli se rýsoval nějaký kopec a na jeho vršku stála lípa. Kolem mé hlavy poletovaly desítky modrých motýlků a tvořili složité tvary. Nakonec jsem rozeznala celou krajinu, ale jedna důležitá věc mi tady chyběla. Edward. Začala jsem se po něm ohlížet, když v tom se za stínem lípy objevily tři postavy. Nedočkavě jsem jim vyšla naproti a v té nejvyšší osobě jsem poznala svého anděla a spokojeně jsem se usmála. Přece jen jsem to neudělala zbytečně. Zadívala jsem se do jeho očí a všimla jsem si, že už nemají ten topazová odstín, ale jsou přirozeně zelené. Jediný problém jsem našla v tom, že jsem nevěděla, kdo jsou ti další dva. Pozorně jsem si prohlížela muže, jdoucího po pravém boku Edwarda. Měl delší bronzové vlasy a téměř totožné rysy s Edwardovými. Musel to být jeho otec. Podívala jsem se na třetí postavu a to byla žena se zelenýma očima. Tohle musela být jeho matka. Konečně se i on setkal s těmi, které miloval a osud mu je vzal.

Za několik málo sekund jsme se setkali a Edward rovnou přistoupil ke mně a objal mě. Konečně jsem zase s ním. Odklonil se a podíval se na mě láskyplným pohledem. Najednou se otočil na ty dva a potom zase na mě.

„Bello, tohle jsou moji rodiče,“ řekl a pokynul směrem k nim. Pozdravila jsem je, ale dál jsem se věnovala Edwardovi. Jak moc mi chyběl. Beze slova jsem ho políbila a užívala si ten pocit. Bylo mi jedno, že jsem mrtvá. V tuhle chvíli jsem tu byla jen já a on. Naposledy mě políbil a podíval se na mě.

„Miluji tě,“ řekl a já se v jeho hlase mohla rozplynout, byla to rajská hudba pro mě. Zalil mě pocit štěstí, který jsem ještě nikdy nezažila.

„Miluju tě,“ odpověděla jsem mu a vzala ho za ruku. Vyšli jsme všichni společně směrem k našemu navěky.

Shrnutí