Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Schůzka

25.02.2011 (17:00) • Michal7 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2038×

Už mi všechno lezlo krkem. Otravné připomínky mojí matky i otce. Musel jsem ven. Vzal jsem si bundu, čepku – starý zvyk od mámy – a otevřel jsem dveře.

„Nechoď pryč, Edwarde, ještě jsme neskončili!“ uslyšel jsem svou matku, ale nebral jsem to na vědomí.

„Ty jdeš pryč?“ Otočil jsem se a za mnou stála Elizabeth s medvídkem v rukou. Přidřepl jsem si k ní a vzal ji za ruku.

„Hned jsem zpátky, musím na vzduch.“ Políbil jsem ji na čelo a vyběhl jsem ven.

„Vrať se, prosím!“ volala za mnou, ale já se nemohl otočit. Měl jsem na všechny vztek, kromě mojí malé sestřičky, ale nemohl jsem tam dále zůstat.

Tohle je nevýhoda, když bydlíte v centru. Trvá vám zhruba patnáct minut, než konečně doběhnete k lesu. Už jsem nemohl dýchat, když se přede mnou vynořil les, jeho stromy vrhaly na ulici tmavé stíny.

Už jsem tam chtěl vběhnout, aby mi les tvořil barikádu, ale všiml jsem si jednoho domu. Bylo to spíš… skladiště. Bylo vysoké, musel odtamtud být úžasný výhled.

Nejsem zrovna fanda velkých výšek, ale lákalo mě to. Ještě chvíli jsem se na to díval, zhluboka dýchal a pak pokrčil rameny.

Obešel jsem tu budovu se všech stran, ale žádný žebřík nikde. Zamyslel jsem se.

Podíval jsem se nahoru a usmál se. Žebřík byl přidělaný pár metrů nad zemí. Změřil jsem si, jak vysoko budu muset vyskočit, abych tam neskákal jako kamzík.

Vyskočil jsem, vztáhl ruku, ale nedosáhl jsem tam. Zavrčel jsem. Znovu jsem vyskočil a zachytil jsem se. Teď se jenom přitáhnout…

Namáhavě jsem šplhal po kluzkém žebříku. Ten barák je snad nekonečný! sténal jsem v duchu.

Konečně jsem vyšplhal až nahoru. Naposledy jsem se přitáhl a vytáhl jsem nohy nahoru.

Zvedl jsem hlavu a zarazil se. Na kraji seděla nějaká dívka. Vlasy se jí ve třpytu měsíce zaleskly.

Nerozhodně jsem přešlapoval na druhém konci střechy a přemýšlel. Pak jsem pokrčil rameny.

„Můžu si přisednout?“ zamumlal jsem a nerozhodností se mi zachvěl hlas. Dívka ke mně otočila hlavu. Nejdříve jsem neviděl nic, ale když ještě natočila hlavu, ozářily mě její teple hnědé oči. Lehce se usmála.

„Jistě,“ zašeptala a poklepala na studenou podlahu střechy. Zlehka jsem se posadil.

„Nebojíš se? Když máš nohy přehozené přes okraj… co kdyby ti ujela noha, nebo tak?“

„Tak bych spadla,“ zašeptala a uchichtla se.

„Proč šeptáš?“ Neuvědomil jsem si, že už mě taky nakazila. Začal jsem šeptat taky.

„Čekám,“ odpověděla tiše.

„Na co,“ zamumlal jsem a zahleděl se před sebe. Neviděl jsem nic kromě teček, které byly buď světla aut, nebo okna domů.

„Na zázrak,“ vzdychla. Otočil jsem se k ní. Měla zavřené oči.

„Vysvětlíš mi to?“ Čekal jsem dlouho, než pomalu přikývla.

„Čekám, když už se konečně stane zázrak, a já se uvidím se svou sestrou.“

Dlouhou chvíli jsme mlčeli. Pak jsem si povzdechl.

„Nic nechápu.“ Usmála se. Mlčela. Pak mi v mysli svitlo, že neznám její jméno.

„Je mrtvá,“ zašeptala a znovu zavřela oči. Už jsem chtěl zamumlat to svoje známé „cože“, ale pak mi došel smysl jejích slov.

„Ty chceš umřít?“ Zabolela mě její slova, i když jsem nevěděl proč.

„Ne, nechci. Musím.“ Pak bylo ticho.

„Jsem Bella,“ zamumlala skoro nesrozumitelně.

„Edward,“ odpověděl jsem. Ale Bella si přitiskla ukazovák na rty.

„Pššt!“

„Promiň,“ zašeptal jsem.

Bella zavřela oči. Po chvíli si začala třít spánky.

Pak otevřela oči a otočila se ke mně.

„Budeš tu i zítra ve stejnou dobu? Víš… nevím, jak dlouho tady budu… s nikým jsem si nepopovídala ani nepamatuju.“

Poskočilo mi srdce.

„Budu.“ Usmála se. Ale nebyl to opravdový úsměv. Nezasvítily jí oči, ty hluboké propasti, do kterých mě lapila…

„Musím jít. Než mě bude… shánět.“ Zvedla se, protáhla se, jako kočka, mávla mi, a pak pomalu slezla a zmizela mi z očí.

Se šťastným povzdechem jsem se otočil na město.

Forks. Můj domov. A teď i domov, jak jsem zjistil, jedné skvělé dívky, která chce umřít. To je zlé. Ale já jí to vymluvím!

S tímhle slibem jsem se zvedl a s úsměvem jsem se ploužil k domu.

„Sakra!“ zaskuhral jsem a začal jsem si vymotávat listí z hlavy. Spěchal jsem hodně, měl jsem zpoždění. Co když to nestihnu?

Vymotal jsem se z křoví, do kterého jsem zapadl, a utíkal dál. Musel jsem zkratkou, tak jsem šel lesem. Zasténal jsem, když jsem zakopl a v kotníku mi začala pulsovat bolest.

Zastavil jsem se. Měl jsem pocit, že se přede mnou mihla postava… ale bylo to tak rychlé. Nechal jsem to být a pajdal dál.

Pak se mi před očima mihla silueta. Zastavil jsem se a v hrůze se díval před sebe. Byla to žena. Seděla na větvi… jediné větvi na vysokém stromě od země. Byla asi čtyři metry nad zemí.

Jak se tam sakra…!

Žena se nepohla, ale najednou mi stála za zády, ruku mi tiskla na krk. Přitiskla mi nos ke krční tepně. Vzápětí jsem ucítil bolest…

Moje schůzka…

Autor: Michal7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Schůzka: