Tak tady je moje další povídka. Snad bude dobrá a bude se vám líbit. Předem děkuji za vaše komentáře. Annabella
16.11.2010 (15:30) • Annabella • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1286×
Sbohem, Edwarde
Sbohem.
Jak často toto slovo použiješ?
Kolikrát v životě tohle slovo uslyšíš?
Ale hlavně, jak dlouho ho vydržíš poslouchat?
Nevydržíš to moc dlouho a když ho uslyšíš od milované osoby, dokážeš se přemáhat maximálně jednou… pokud vůbec. Podobné je to s otázkou: Když ti do konce tvého života zbývá už jen sedm vteřin, jak bys je využil/a? Na tuhle otázku existuje spousta odpovědí, ale jen jedna je správná. Ptáš se, jaká to je? Odpověď je velice prostá… žádná. Když už ti zbývá jen chvilka času do konce života, nepřemýšlíš, co uděláš, nebo jak je prožiješ a s láskou je to stejné. Když ji poznáš, vynese tě do sedmého nebe a než se vzpamatuješ, smete tě dolů. Já a Jacob už si nerozumíme. Nevím, co se stalo a čím jsem ho odradila, ale docela jistě vím, že jsem ho nechtěla ztratit. Jasně, radši Jacoba než Edwarda, ale Jacob… hm… Jacob je přítel. Asi nepřenese přes srdce, že miluji Edwarda. Dřív nebo později mě Edward promění a Jacob s tím nic neudělá. Jeho mám ráda jako kamaráda, ale s Edwardem chci žít navěky, cena za takový život je ale neskutečně vysoká.
„Jacobe, okamžitě mi to dej!“ Hned, jak jsem přišla k vlčímu domu, jsem poznala hlas Leah. Nikdy nebyla zrovna přátelská, alespoň ke mně ne. Poslední dobou nebyla řeč ani s Jakem. Nemyslím, že by za to mohla Leah, ale posledně byla dost protivná.
Už od vchodových dveří jsem ji viděla, jak zběsile honí Jacoba po místnosti. Proč, jsem zjistila vzápětí. Jake totiž sebral Leah z pokoje její oblíbenou knihu. Název jsem nestihla zaznamenat, protož hned, jak si mě všimli, Jacob ledabyle hodil knihu za sebe a Leah se nějakým zázrakem podařilo ji chytit a ona mi věnovala jeden ze svých nejodpornějších pohledů, jaké dokázala vytvořit. Nebyl zase tak hrozný, jak jsem si původně myslela, ale stačil na to, aby mě to dost vyděsilo. Popadla svou knihu a utekla mi z očí.
„Nevšímej si jí,“ řekl Jacob a povzbudivě se na mě usmál.
„Rád tě vidím. Čím jsem si zasloužil tvou návštěvu?“
„Nech toho Jakeu. Dobře víš, proč jsem přišla,“ odpověděla jsem nevzrušeně. Jeho úsměv na tváři poklesl, ale stále se ještě usmíval.
„Dobrá, tak se tedy zeptám jinak. Proč jsi sem přišla?“ jeho hlas pomalu začínal nabírat na hlasitosti. Nevěděla jsem, jak mu mám říct, že je odporný, zlý a podlý zrádce. Najednou jsem, ale ztratila všechnu trpělivost. Přestala jsem se ovládat a začala na něj křičet.
„Ty zrádce, jak si dovoluješ říct Edwardovi, že už ho nemiluji? Jak si dovoluješ o sobě říct, že jsi moje láska? Mám toho dost! Po tomhle zážitku jsi ztratil veškeré mé city k tobě!“
Jacob na mě jen třeštil oči a pak otevřel pusu a chtěl něco říct, ale vzápětí ji zase zavřel. Viděla jsem Leah , jak se raduje a sama pro sebe si říká „To je dobře, to je dobře.“, když však postřehla, že se na ni dívám, andělsky zamávala řasami a utekla pryč. Pohlédla jsem tedy na Jacoba, ale když se k tomu nevyjadřoval, otočila jsem se a začala sprintovat pryč.
Běžela jsem pryč co nejrychleji a nedbala volání Jacoba. Běžela jsem, protože jsem měla vztek a taky proto, že bych nejraději brečela. Zastavila jsem se až v lese na kraji města. Myslela jsem, že ze mě ten vztek vyprchá, ale nevyprchal. Chtěla jsem přemýšlet dál, ale uslyšela jsem za sebou křupnutí větviček. Začala jsem se bát a neměla jsem odvahu se otočit.
„Edwarde?" zkusila jsem to, i když jsem tušila odpověď. Najednou jsem na svém krku ucítila dotek ledově studených prstů. A to, jak jsem se bála, už ani popsat nejde. Roztřásla jsem se po celém těle a zřejmě si toho všiml i neznámý.
„Bello, ani jsem nečekal, že tě tu potkám tak brzo," řekl tiše. Ten hlas bych poznala i v bezvědomí. Jestli je to ten, kdo si myslím,… ale to ne! Vždyť jak by se sem dostal? Rozklepala jsem se ještě víc a chtěla utéct, ale on měl pořád ještě ruku na mém krku.
Věděla jsem, že mě zabije a já se nebudu moct nijak bránit. Neměla jsem proti němu žádnou šanci. Konečně se dotyčný postavil přede mě a mé hrozné tušení se potvrdilo.
„Také tě ráda vidím, Laurente.“ řekla jsem rozklepaným hlasem. „Čekal jsi tu na mě?"
„Ano Bello, a kde máš Edwarda?" zeptal se a přitom se podíval za mě, jestli tam někde Edward náhodou není „On tě tu nechal tak samotnou a bez ochrany i když věděl, že po tobě jde Viktorie?" a než jsem mu stačila odpovědět, dodal „To je ale nerozvážnost!“.
Začal se ke mně tak divně a pomalu přibližovat a já začala couvat, ale než jsem se vzpamatovala, už byl u mě.
„Nic neucítíš, neboj se. Budu opatrný a jemný."
Řekl a bylo na něm vidět, že se maximálně snaží, aby jeho tvář působila uklidňujícím dojmem. Nebylo mu to však nic platné, protože jsem stejně věděla, že mě zabije. Ať už bude jemný a opatrný, jak říká, nebo ne. Nebála jsem se smrti, ani bolesti, ale toho, že už Edwarda nikdy neuvidím, nebo toho, že se mu něco stane.
Najednou se přede mnou objevil Edward a řekl, že mu mám zalhat, a tak jsem vyděšeně a radostně - vyděšeně z Laurenta a radostně, že vidím Edwarda - udělala, co řekl, ale evidentně mi to nebylo nic platné. Naklonil se ke mně a nezbylo než pomalu zavřít oči a říct jen „Edwarde, miluji tě.“
Konec
Autor: Annabella, v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Sbohem, Edwarde:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!