Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sázka v páce

27.04.2018 (08:00) • chloe • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1467×

Sázka v páce

Vraceli jsme se právě z odpoledního vyučování směrem k naší malé domácnosti uprostřed Kanadských lesů. V autě bylo poněkud těsno a Emmett, který řídil, byl jako na trní. Neustále si bubnoval prsty po obou stranách volantu.

Zpočátku jsem se ho sice chtěla zeptat, co ho žere, ale nakonec jsem si to rozmyslela, protože to beztak byla jen nějaká hloupost.

„Dneska je ten den,“ oznámil mi Emmett, když jsme vystupovali z auta.

„Nepovídej? Konečně budeš jeden den zticha?“ zasmála jsem se a zabouchla za sebou dveře.

„Ne, myslel jsem spíš, že nastal čas odplaty,“ opravil mě.

„Jaké odplaty?“ nechápala jsem.

„Vzpomínáš si na náš malý souboj v páce?“ připomenul mi.

V koutcích úst mi téměř okamžitě zacukal úsměv, protože na něco takového se jednoduše zapomenout nedá.

„Takže páka? Už zase?“ ujišťovala jsem se, že do toho opravdu chce jít. Já proti nebyla. V konečném důsledku to byla minule vážně zábava.

„Jasně, že páka,“ zajásal. „Jo, bejby! Jo!“

„Bejby?“ zaškaredila jsem se na něj, zatímco mě táhnul na zahradu za domem, kde už měl nachystaný ohromný placatý kámen, což značilo, že to vážně plánoval dopředu.

„Mimochodem, když vyhraju, nejen, že prohlásíš, že jsem silnější než ty a zkrátka nepřemožitelný, ale ještě navíc nám s Edwardem zaplatíte další svatbu a půjčíte nám na týden Renesmé.“

„Nebudu kšeftovat s vlastní dcerou,“ zavrtěla jsem okamžitě hlavou na znamení nesouhlasu.

„Ale no ták,“ zažadonil. „Vezmeme ji jen do Disneylandu.“

„Tam jsme ji chtěli vzít my,“ postěžovala jsem si náležitě hlasitě.

„Nebuď baba,“ zakoulel očima.

„Dobře a co když vyhraji já?“ zeptala jsem se po chvíli s úsměvem a přistoupila na jeho hru.

„Tak budu hodně naštvanej,“ prohlásil s povzdechem.

„Ale co tím získám?“ chtěla jsem vědět.

„Cokoli budeš chtít,“ přislíbil mi.

„Týden budeš chodit do školy výhradně v růžovém oblečení,“ napadlo mě.

„Klidně,“ souhlasil, protože byl sám přesvědčen o své naprosté dokonalosti a nezranitelnosti.

„Věř mi, že tě porazím!“ neodpustila jsem si jedovatou poznámku.

„O tom pochybuju,“ odporoval mi medovým hlasem.

Naše popichování k nám přivábilo pozornost Rosalie. Vyšla na verandu za domem a zvědavě na nás shlížela dolů, zatímco se opírala o dřevěné zábradlí.

Sedli jsme si s Emmettem naproti sobě. Jednu ruku jsem si dala za záda a druhou vložila do té jeho.

„Dávej si ale bacha. Víš přeci, že jsem silnější než ty,“ varovala jsem ho.

„Tak to určitě,“ ušklíbl se.

„Už jsem ti to jednou nandala,“ upozornila jsem ho naštvaně. „Z čeho usuzuješ, že to tentokrát bude jinak?“

„Minule se to nepočítalo, měla jsi v sobě krevní doping novorozených,“ odmávl to.

„I ty kecko,“ zaškaredila jsem se na něj. „Začneme už?“

„Ještě potřebujeme někoho, kdo nám bude dělat rozhodčího,“ připomenul mi, ale já měla dojem, že jen zbytečně zdržuje.

„Edwarde, odpočítáš nám to,“ křikla jsem na něj, protože jsem věděla, že je nahoře v patře a poslouchá nás.

„Proč on? Máme tu přeci Rose,“ namítl rozhořčeně.

„Mě do toho netahejte,“ zabručela okamžitě, a tak i Emmett musel vzít za vděk právě přicházejícím Edwardem.

„Vážně to chceš udělat? On má páru,“ strachoval se o mě Edward.

„To já přeci taky, věř mi…“

„Jak chceš,“ povzdechl si a začal nám odpočítávat. „Raz, dva, tři!“

V ten moment, kdy řekl tři, jsem ucítila sílu svého soupeře v plné výši. Vyvíjel na mou ruku poměrně vysoký tlak. Musela jsem proto uznat, že je vážně hodně silný, ale bohužel pro něj, já ji stále měla mnohem větší…

Přestože mě jeho síla překvapila, podařilo se mi udržet si sebejistý výraz ve tváři. Nebylo to zrovna lehké, ale zvládala jsem to se ctí.

Zdá se mi to, nebo má o hodně větší sílu, než posledně? Nebo, že bych ji já měla menší? Ne, to přeci není možné…

Novorozená, nebo ne, já mu to nandám!

Zatnula jsem zuby a pořádně se do toho opřela. Byla jsem soustředěná jen na jednu jedinou věci a sice, na jeho absolutní porážku.

Nemohla jsem s ním ale pohnout a on nemohl pohnout se mnou…

To, že jsme se takto ocitli ve slepé uličce bylo to jediné, co mě na celé té situaci uklidňovalo. Rozhodně jsem totiž nemínila strávit další roky života tím, že ho budu muset poslouchat, jak se naparuje.

Už jsme v této pozici byli dvacet minut, když Rosalie prohlásila, že je to pěkná nuda.

„Nechcete to vzdát?“ zaúpěla.

„Ne!“ okřikli jsme ji oba dva ve stejnou chvíli.

Rose před sebe jen napřáhla dlaně v obraném gestu. Dělala si z nás legraci, protože jsme to oba dva brali tak děsně vážně, až jí to připadalo směšné.

Ani po hodině jsme nepolevovali ve svém snažení o poražení toho druhého a naše okolí na to opět negativně zareagovalo.

„Myslíš, že budou ještě dlouho zápasit?“ ptal se Edward, zatímco si Rosalie znuděně listovala časopisem.

„Nemám páru,“ povzdechla si lhostejně.

I Edward si povzdechl a raději vyklidil pole. Zřejmě už se na to nedokázal déle koukat. Jako náš rozhodčí stál prostě za pendrek a jako můj manžel taky, když mě odmítal podpořit…

***

Druhý den ráno, už nás pozorovalo celé osazenstvo naší domácnosti. Dokonce si na nás i sázeli mezi sebou. Renesmé s Edwardem měli za to, že vyhraji já. Takže díky za důvěru, rodinko, ale Jasper s nimi zásadně nesouhlasil. Rosalie to celé považovala za trapné a ubohé, zatímco Alice se ze sázek omluvila s tím, že už výsledek stejně zná předem.

„Nechte už toho,“ žadonila Esmé, protože to s Carlislem jednoduše neschvalovali už z principu. „Tohle není sourozenecké.“

„Ani nápad!“ odsekl Emmett nakvašeně.

„Tak jinak,“ nasupila se. „Alou do školy,“ zavelela.

„Jejda, škola,“ zpozorněla jsem. „Úplně jsem na to zapomněla, a to zrovna dneska píšeme test z angličtiny.“

„Ha, ha… Už to vzdává!“ smál se mi, přestože sám vypadal, že už mu pomalu docházejí síly.

„Nevzdávám, ale co takhle pokračovat po škole?“ zkoušela jsem mu navrhnout přijatelný kompromis.

„Jestli opustíš tohle místo, Bello, tak prohraješ,“ uzavřel to, zřejmě neochotný mi povolit jakýkoliv ústupek.

„Fajn, hochu,“ nasupila jsem se. „Vybral sis to sám.“

S veškerou svou silou jsem zatlačila do jeho dlaně a práskla mu s ní o stůl, protože to neustál. V ten moment jsme rozpojili ruce a já se začala spokojeně radovat.

„Koukám, že sice možná jsi upírka, ale ta šprtka v tobě neustále převládá,“ okomentovala mé počínání pobavená Alice.

„Plyne z toho tedy nějaké ponaučení?“ Pohlédla jsem na Emmetta a chtěla, aby uznal, že jsem ho právě porazila, ale to on neučinil.

„Jako třeba, nikdy nepodceňujte šprty?“ uchechtl se. „To je teda pěkná hovadina!“

„Právě se díváš na důkaz toho, že to hovadina není a už nikdy se nestav mezi mě a školu.“

Věnovala jsem mu přeslazený úsměv a s potěšením sledovala, jak mu Alice přináší naducanou růžovou kombinézku.

V ten moment jsem si uvědomila, že vlastně musí dodržet naši sázku a jít do školy v této růžové obludnosti.

Byla jsem škodolibá, ale nevadilo mi to…

„Prát se s tebou nebudu, ještě bych ti ublížila,“ usmála jsem medově. „Ale prohrál jsi, takže si ten kostýmek hezky oblékneš a pošupajdíš do školy.“

„Nebo bych já ublížil tobě,“ prohodil odmítavě.

„Tak to si nemyslím.“

„Vy dva! Nechejte toho!“ okřikla nás Rosalie mrzutě, ale současně také moudře, protože hrozilo, že se vyhecujeme k další nerozumné sázce. „Vždyť jste jak malé děti.“

„Tak přesně tohle budeš moct říct všem lidem ve škole, až se tvůj milovaný Emmett bude procházet po chodbách a bude u toho vypadat jako obří a slaďoučký marshmelounek.“

„Takhle s tebou do školy nejdu!“ zamítla to rezolutně.

„Budeš muset. Sázka je sázka,“ upozornil ji Emmett, aniž by na rozdíl ode mě byl věděl, že právě dnes se budeme fotit do školní ročenky, a tak bude v tom svém outfitu navždy zvěčněn.

Inu, tohle si fakt vychutnám…

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sázka v páce: