Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sashin příběh

21.02.2011 (20:00) • Squirl45 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1240×

Taková málá drobnost. Moc se omlouvám adminům, kteří tohle budou opravovat, ale netušila jsem, jak se skloňuje jméno Vasilii, takže tam možná budu mít chyby...

Nikdy jsem pořádně nepochopila, proč jsem to udělala. Možná, že i když jsem měla své tři dcery, bych bez něj nedokázala žít. Byla jsem silně připoutána k jeho matce a ta láska se nejspíš prostě jen přetransformovala.

Teď, když jsem stála na hranici a plameny už se mě téměř dotýkaly, skoro jako kdyby se snažily vyplnit příkazy Volturiových, jsem naposledy v myšlenkách zalétla k tomu, co mi sice přineslo zkázu, ale bylo to nejšťastnější období mého života.

Mé jméno bylo Sasha. To slovo znamená samotářská, což se na mě docela hodilo. Prošla jsem už tolik století, zažila tolik lidských osudů a přece jsem k těm podivným tvorům, k nimž jsem v dávné době sama patřila, pořád nedokázala mít blízko.

V samotě jsem si stvořila společnice. I když jsem to nechtěla, pokládaly mě za matku, ale nemohla jsme se na ně zlobit. Tanya, Irina a Kate své rodiče nikdy nepoznaly, až do své proměny vyrůstaly v sirotčinci, kde jimi ostatní opovrhovali.

A pak, po mnoha stoletích, jsem si konečně našla cestu do srdce jednoho z lidí. Cora mi byla po celý svůj život tou nejbližší přítelkyní. Svěřovala jsem jí všechna svá trápení a ona u mě hledala ochranu před světem, který k ní byl stejně nespravedlivý jako k mým dcerám.

A pak přišel ten den, co všechno změnil.

Nikdy jsme se nedozvěděla, jak se to stalo, ale jednou k nám Cora vpadla se zoufalstvím ve tváři. Oblečení měla potrhané, byla vyhublá až na kost a měla děsivě bledý obličej. I teď mi v uších zněla její slova: „Musíš mi pomoct. Jsem těhotná.“

Snažila jsme se o ni postarat, ale byla příliš vyčerpaná. Dítě se narodilo předčasně, a kdybych nezasáhla, nejspíš by stejně jako ona umřelo.

Když už si byla jistá, že to nezvládne, pošeptala mi svá poslední slova. „Prosím, postarej se o něj. Dlužíš mi to. Postarej se prosím o Vasiliia…“ S touto prosbou opustila náš svět.

Její syn však rychle slábl. Nedokázala jsme mu poskytnout to, co by dokázala lidská matka, a tak mi zbývala jediná možnost.

Věděla jsem, že si tím podepíšu rozsudek smrti. V té době se už o nesmrtelných dětech vědělo a každý, kdo se pokusil ho stvořit, byl Volturiovými odsouzen k zatracení.

Kdybych to neudělala, možná bych žila ještě dlouho. Strávila bych další století se svou rodinou, ale můj život by byl daleko chudší. Když jsem Vasiliiovi vpustila do žil jed, věděla jsem, že dělám správnou věc.

Ty tři dny byly nesnesitelné. Dívat se, jak někdo, koho milujete, trpí, a vědět, že mu nedokážete pomoci, je strašné. Navíc jsme netušila, jestli jsem to s jedem nepřehnala, takže jsem nervózně čekala na každý další úder srdce.

Poslední minuty přeměny byly uklidňující. Vasilii měl nejspíš strašné bolesti, ale já věděla, že teď ho čeká nový lepší život. Když otevřel oči, musela jsem nad ním žasnout. Bledá, slabě zářící kůže, roztomilé buclaté tváře a rudé oči. Musela jsem se ho dotknout, abych se ujistila, že to není jen sen. Že je skutečný. Že je můj.

Bylo však pošetilé domnívat se, že ho dokážu zvládnout. Hubil lidi po desítkách, když měl žízeň, prostě se krmil. Nemohla jsme ho zvládnout. Tanye, Irině a Kate přišlo zvláštní, že se tak často stěhujeme a v naší blízkosti se tak často stávají katastrofy, protože my jako vegetariánky jsme se živily zvířaty, ale nejspíš pochopily, že jsou neinformované kvůli vlastní bezpečnosti.

Bylo pošetilé domnívat se, že se o nás Volturiovi nedozví. Mezi snahou udržet Vasiliia na uzdě, strávit s ním co nejvíc času a zároveň být i s dcerami, jsem sledovala postup královské rodiny. Bylo zřejmé, že se blížili k nám.

Občas, když mě chytly morbidní představy, jsem přemýšlela, kolik jich bude. Neuniknu, to mi bylo jasné už od začátku. Ale zajímalo mě, jestli jsem já, obyčejná vegetariánka, tak důležitá, aby mé zničení musela zkontrolovat sama královská trojice, nebo jestli bude stačit pouze část gardy.

Den, kdy jsem se to dozvěděla, nadešel až příliš brzy. Až příliš brzy jsem byla nucena čelit Arovým chladným, slizkým očím. Příliš brzy jsem mu musela odevzdat všechny své vzpomínky, všechny pocity, touhy…

Příliš brzy jsem musela vyslechnout tu nevyslovenou otázku od svých dcer, nna kterou jsem neměla odpověď. To tiché „proč?“ v Irininých očích, když se marně vzpouzela Volturiovým, snažíc se mě ochránit.

„Omlouvám se,“ bylo to jediné, co jsem jí mohla říct. Nechtěla jsem jim způsobovat bolest, ale Vasiliia jsem zachránit musela.

Pak jsem mlčky podala Arovi ruku. Doufala jsem, že mou prosbu vyslyší, že se smiluje. Jen přikývl.

„Nepokoušej se o nic zbrklého. Nám stejně nemůžeš uniknout.“ To jsem ani nechtěla. Potřebovala jsem se však rozloučit. Když jsem přišla, Vasilii po mně kňouravě natáhl ručky.

„Poslouchej mě,“ zašeptala jsem a objala ho. „Měla jsem tě moc ráda a vždycky budu mít. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem tě zachránila.“ Vasilii mi věnoval dlouhý, chápavý pohled. „Ale nebylo nám dovoleno žít. Teď buď hodný.“ Vrátila jsem se s ním zpět k Volturiovým. „Nezapomeň, že celou dobu budu s tebou,“ prolétlo mi skrz rty. Pak už byl kolem jen oheň. Odrážel se v očích všech přítomných a já v něm viděla spíš mučednici než sebe. Madonu s dítětem, které se snažila za každou cenu ochránit, jenže osud si s nimi pohrál jinak.

Nemohla jsem tušit, co přijde po mně. Možná bylo dobře, že už jsem nemohla sledovat pohrdavé pohledy Volturiových, prý královské rodiny. Bylo dobře, že jsem neviděla zoufalé tváře svých dcer, mých nejbližších, jak roní neexistující slzy.

Nevěděla jsem, že po dlouhé době se ke mně připojí jedna z mých dcer, Irina, taktéž rukou Volturiových. Nemohla jsem zažít ten triumf, když pak byli vládci potlačeni.

Nemohla jsem to zažít, ale za život bez Vasiliia to nestálo. Tenkrát jsem volila dobře…

Autor: Squirl45 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sashin příběh: