Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Šach Mat! Aneb osobní prohra Jaspera Hala - Stmívání

25.08.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3035×

Poznámka autorek: Tohle dílko je rozdělené na dvě části. S laskavým dovolením JoHarvelle to píšeme dvě. První číst patří Monick a druhá Sarach. Přejeme příjemné počtení

Část první: Monick

Bylo to ráno jako každé druhé. Možná jsem jen měl větší žízeň než obvykle, ale nebylo to neúnosné, den ve škole ještě zvládnu.

Alice stála u zrcadla a upravovala se. Jako kdyby to potřebovala. V mých očích bude stále dokonalá. Je to přece ta nejkrásnější bytost v celém vesmíru. Moje láska, moje duše, moje všechno. Ona je moje světlo v temnotě, je pro mě existenčně důležitá. Snesl bych i nemožné, jen s jednou výjimkou. Kdybych přišel o ni, přišel bych o všechno.

„Jaspere…“ Sedla si mi na klín a políbila mě. Kdykoliv jsem s ní, nemůže být nic tak hrozné jako samota bez jejích rtů a hebkých polibků.

„Miluju tě.“ S nepředstavitelným odříkáním jsem se odlepil od jejích sladkých rtů.

„Já tebe.“ Odvětila a vstala. Natáhla ke mně ruku.

„Navěky…“ Pronesli jsme společně a ruku v ruce vyšli z pokoje.

Edward už čekal u dveří, které vedly z chodby do garáže. Smutně se usmál, když viděl na, co myslím. Těžce jsme všichni nesli, že on je sám. Hlavně Esme, ta z toho byla smutná nejvíce. Jenže Edward si to odmítal přiznat. Tvrdil, že až potká tu pravou stráví s ní věčnost. Ani netuší, jak moc jsem mu to přál.

„Tak co? Jede se do školy? Pokud ne tak se tu nebudu zdržovat. Mám na práci lepší věci.“ Prohodil znuděně Emmett, který se přiřítil k nám ze schodů.

„Dneska to vypadá opět na déšť, takže to na žádné ulejvání!“ Pohlédla Alice na Emmetta a jako první vešla do garáže. Edward si to mířil k Volvu a Emmett s Rose ke kabrioletu. Alice se na mě podívala a pak šla za Edwardem. Poslušně jsem nasedl na zadní sedadlo Edwardova nablýskaného Volva. Alice si sedla hned vedle a Edward řídil.

Cesta trvala dlouho. Ne proto, že by Edward jel pomalu, nebo z jiného nepravděpodobného důvodu, ale proto, že jsem musel skrývat svoje myšlenky ohledně žízně. Neměl jsem rád, když jsem musel před Edwardem myslet na jiné věci, než jsem chtěl. Beztak to bylo marné. Na všechno přišel.

„Jaspere?“ Edward se na mě dozadu otočil. „Byl jsi včera na lovu?“ Zeptal se a mě bylo jasný, kam míří.

„Zvládnu to, Edwarde… Není to tak hrozné.“ Povzbudivě jsem se usmál.

„Měl bys mu, alespoň trochu věřit, Edwarde.“ Zapojila se do našeho rozhovoru i Alice.

„Dobře… Jen nechci, aby se stala nějaká nehoda.“ Ukončil téma Edward a pokračovali jsme v jízdě.

Alice se ke mně naklonila.

„Vážně to zvládneš, lásko?“ Zeptala se s mírnou obavou.

„Buď si tím jistá, miláčku.“ Políbil jsem jí letmo na rty a upravil atmosféru v autě. Alice se usmála a dál to neřešila.

Dorazili jsme do školy. Vystoupil jsem z auta a začala ta nesnesitelná muka jako každý všední den. Stovky vůní a každá jiná. Bylo to jako u zmrzlinového stánku. Tolik nepřeberných pachů, které mě přespříliš lákaly. Přitom by stačilo tak málo. Například ta dívka, která měla auto pár míst od nás. Angela, myslím, že se jmenuje. Byla by tak lahodná!

Stačilo by jen pár vteřin. Přikradl bych se k ní. Nadechl bych se té překrásné vůně, popadl bych jí za hlavu, jedním škubnutím zlomil vaz, pak bych jí odhrnul vlasy z krku a…

„Jaspere! Přestaň! Nebo tě šupem pošlu domů!“ Zavrčel Edward. Alice mě popadla za ruku a vlekla k rudému kabrioletu dvě parkovací místa od nás. Emmett s Rose právě přijeli. Nebyli moc veselý, jako u nich bylo zvykem. Emmett byl podle všeho naštvaný a Rose smutná. Nevěděl jsem, co se stalo, ale asi se zase pohádali.

Hádali se často. Ne vědomě a vážně, ale výměna názorů u nich nebyla neobvyklá. Hlavní podměty byli Emmettovo nápady a nemístné vtipy. Nebylo to vážné. Za pár minut beztak zase spolu budou v objetí.

„Kvůli čemu to bylo tentokrát?“ Zeptal se Edward, který opět stál vedle nás.

„Řekl, že odmítá dnešní kino kvůli baseballovému zápasu v televizi.“ Pronesla naštvaně Rose a vystoupila z auta. Šla ke kufru a popadla z něj svojí tašku s učebnicemi.

„Budou hrát New York Yankees.“ Odvětil šokovaně Emmett. „Copak to nechápeš?“ Pohlédl na Rose a ta zavrčela.

„Ne, nechápu!“ Nahrbila se a hledala něco, co po něm hodí. Nic nenašla a tak mu přibouchla ruku v kufru.

„A já zase nechápu, proč si ničíš svoje auto.“ Ušklíbl se Emmett, který vytahoval ruku zpod skřívaného plechu, který býval víkem kufru.

„Můžete sem, sakra, chovat jako lidi?“ Zeptala se Alice.

„Ona si začíná.“ Ukázal Emm na Rose a konečně si vytáhl batoh ze zdemolovaného kufru.

Dál jsem jejich rozhovor neposlouchal. Ucítil jsem něco, co se nedá popsat slovy.

Část druhá: Sarach

Rozhlédl jsem se. Ihned jsem věděl, která dívka to je. Od pohledu jsem jí neznal. Nejspíše je to ta nová, o jejímž příchodu mluvila Alice. Dělilo mě od ní jen pár kroků. Mohl bych to udělat hned, co na tom že mě všichni uvidí? Tak, odejdeme a co zatraceně?!

„Jaspre, měl by si jít domů.“ Opět, Edward nejradši bych ho za tohle přetrhl, to mě musí hlídat jak malé dítě? Alice mě, ale v odpovědi předešla.

„Už jsem říkala, že Jasper nic neudělá!“ Trochu na Edwarda zavrčela. Ten, jí neodpověděl.

„Pojď, lásko, měli bychom jít.“Otočila se opět ke mně. Kývl jsem a vydali jsme se ke škole. Alice mi stiskla ruku.

„Vážně, to zvládneš Jazzi?“

„Ano.“ Odpověděl jsem a společně jsme pokračovali. Nevím, jak se to stalo, ale ta dívka se objevila před námi. Znovu jsem se viděl pít její krev, musí to být slast! Cítil jsem, jak mi v puse pulsuje jed tak, stejně tak jako před lovem.

Alice se najednou zastavila a já s ní. Její pohled byl zamlžený, musela něco vidět. Lidé okolo nás proudili do svých tříd a nás si nevšímali. Jenže mě nezajímalo její vidění, vytrhl jsem se jí a nechal ji tam stát. Použil jsem upíří rychlost.

Odehrálo se to v mžiku. Nikdo si ničeho nevšiml. Dav proudil dál. Já jsem v objetí svíral svou oběť. Můj pohled jí směřoval na pulsující krční tepnu. Zatáhl, jsem jí do opuštěné třídy. Ona, nebyla schopná slova. Ba ani nekřičela.

V tu chvíli jsem nemyslel na nic. Jen na její krev. Bezděky jsem si olízl rty. Přitáhl si jí blíž. S úst se jí vedral výkřik. To byl to poslední, co udělala. Kousl jsem ji, její krev měla úžasnou chuť. Zatím jsem ničeho nelitoval.

Přeslechl jsem otevření dveří. Okamžik, na to mě někdo odtrhl od toho těla. Ten někdo byl Edward. V jeho očích jsem viděl zuřivost a zlobu. Ve dveřích stála Alice. Její pohled byl prázdný, tak jako když měla vidění, jenže teď koukala na mě. Beze slova jsem se prosmýkl kolem ní. Hned potom jsem se rozběhl ven, pryč ze školy.

Až teď mi dochází, co jsem to vlastně provedl. Zabil jsem dívku, tu dívku o, které mi Alice povídala. Ano povídala, viděla jí totiž ve vizi, ale tajila tu vizi před Edwardem, nechtěla měnit osud. Jenže, já ho teď změnil. Zastavil jsem se až v lese, sedl si ke stromu.

„Zatraceně!“

Až teď se mi to spojilo, když jsem se Alici vytrhl a nechal jí tam stát, musela vidět moje rozhodnutí a pak se jí v hlavě musela promítnout vzpomínka tam na tu vizi a Edward to musel vidět. Hlavu jsem si schoval do dlaní. Tohle je moje osobní prohra, kterou mi asi rodina jen tak neodpustí, ale co rodina hlavně jestli Alice? V hloubi duše jsem tušil, že ona ano, ale? Moje, obavy se trochu rozptýlily v zápětí, uslyšel jsem hlas své lásky.

„Jaspre?“Vzhlédl, jsem beze slov. V Alicině, tváři byli znát obavy. Nejen v tváři, bála se o mě. Cítil jsem to. To mě donutilo promluvit. „Dobrý.“Sedla si do mechu vedle mě.

„Rose s Emettem to zařídili, udělali s její smrti nehodu.“ Bylo to jako by mi četla myšlenky. „Edward odjel za Carlislem. S no celkem špatnou náladou, protože viděl tu mojí vizi.“

„Hmm takže si myslí, že jsem mu zabil jeho štěstí?“Alice, se na mě koukla se zvláštním výrazem a pak přikývla.

„Jsem zrůda.“Dostalo se na to, ze mě. Tohle jsem řekl jedinkrát, a to je už pěkně dlouho tehdy když jsme se s Alicí seznámili a já po tom porušil naší domluvu o krvi zvířat.

„Né, zrůda nejsi. Jsi jen upír.“

Hořce jsem se zasmál. „Jo, já vím a odpustí mi?“

Pokrčila rameny.

„Možná nevidím to, ještě se nerozhodl.“ Přikývl jsem, pak jsem pohledem našel její oči.

„Teď jiná a důležitější otázka.“ Zasmála se obvyklým, zvonivým smíchem.

„Vím jaká a odpověď ti řeknu jednoduše ano. Odpouštím ti. Vím jak je to těžké ani já nemám tak dobré sebeovládání jak se zdá.“

Pohledem jsem se utápěl v jejich očích. Odpouští mi. Usmál jsem se na ní a ona na mě.

„Vrátíme se domů?“

„Já, no jo vrátíme a co všichni a reakce?“ Alice, chvíli neodpovídala její pohled, nabral obvyklou bezvýraznost, jak pátrala v budoucnosti.

„Takže, Carlisle je doma už bude s tebou chtít mluvit, ale znáš ho, on ti to vyčítat nebude. Esme o tebe má strach, a Rose s Emettem to berou sportovně.“

„Edward?“

„Rozmýšlí se, co udělá, ale víc se přiklání k tomu, že ti to odpustí. Zřejmě mu to, ale bude chvíli trvat.“Přikývl jsem a vzal Alici za ruku. Společně jsme se zvedli a vykročily k našemu domu u řeky.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Šach Mat! Aneb osobní prohra Jaspera Hala - Stmívání: