Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rozechvělé srdce

09.02.2010 (08:30) • Evelyn • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4781×

Drobná brunetka seděla na posteli a nepřítomně se dívala z okna. Pršelo. Nešťastně si povzdychla. První den v novém domově a prší. Bylo to očekávatelné, ale nepříjemné. Neměla ráda déšť, vlhko ani chladné počasí. Milovala slunce a teplo. Při vzpomínce na Phoenix se zachvěla touhou vrátit se tam. Snad po sté toho dne sama sebe přesvědčovala, že rozhodnutí bydlet s otcem bylo správné. Maminka má přeci taky nárok na štěstí se svým novým mužem. Dívka zatřásla hlavou a přinutila se myslet na něco jiného, zaplašit vzpomínky na bývalý domov. Teď byla doma tady a musí si na to zvyknout.

Vstala a začala vybalovat tu hrstku věcí, které si přivezla. Nebylo toho moc, většinu oblečení si bude muset dokoupit. To její stávající se do deštivého Washingtonu ani trochu nehodilo. Narovnala své věci do skříně a rozhlédla se kolem sebe. Její pokoj za těch pět let, kdy tu byla naposledy, neshledal velkých změn. Vlastně jediné, co bylo jiné, byl nový počítač na psacím stole a fialové povlečení. Dívka si připadala neuvěřitelně osaměle. Právě se chystala vydat se do kuchyně a připravit něco k jídlu, když se z dolního patra domu ozval hlas jejího otce.

,,Bello, volali mi ze stanice. Musím odjet k jedné bouračce. Nevím, kdy se vrátím, tak si udělej něco k jídlu a nečekej na mě,” volal na ni Charlie. Ani nestačila odpovědět a už slyšela bouchnutí domovních dveří následované startováním auta.

Znovu si povzdechla a opět se podívala z okna. Déšť už ustal a dívku najednou popadla neodolatelná chuť podívat se ven. Projít se lesem. Oblékla si svou jedinou teplou a nepromokavou bundu a nedočkavě vyběhla z domu.

Nedokázala by vysvětlit, proč se vydala na tuto neplánovanou procházku. Jen ji něco táhlo do lesa. Jako by ji sám les vábil a lákal. Jakmile míjela první stromy, zpomalila tempo chůze. Bez přemýšlení šla dál a hlouběji. Dávno sešla z vyšlapané cesty a prodírala se přes vyviklané kořeny, popadané větve a trsy trávy. Obyčejně byla velmi nemotorná a samotnou ji překvapovalo, jak daleko došla bez jediného klopýtnutí nebo pádu.

Přidržela větev bránící jí v další cestě a před ní se rozprostřela nádherná louka. Až se jí zatajil dech při pohledu na ni. Okouzleně vstoupila do téměř dokonalého kruhu a nemohla uvěřit svým očím. Nikdy by nečekala tak hluboko v lese takovou krásu. Sedla si na zem a opřela se o strom. Pokrčila kolena, objala je a položila na ně bradu. Najednou jí bylo dobře.

Ani nevěděla, jak dlouho tam seděla schoulená u stromu, když její pozornost upoutal rychlý pohyb naproti ní. Zdálo se jí, že vidí mužskou postavu objímající laň. Bez dechu scénu před sebou pozorovala a v duchu si opakovala, že není blázen. Najednou muž laň odhodil. Dívka nechápavě zamrkala a snažila se pochopit, co se to stalo. Seděla bez nejmenšího pohnutí.

Muž k ní stál zády a byla si jistá, že o ní neví. Pomalu se zvedl vítr a pohrával si s jejími kaštanovými vlasy, hladil ji po tvářích a roznášel její jedinečnou vůni po okolí. Muž na druhé straně louky se prudce otočil a pohlédl na ni. Celý se napjal. I na tu dálku se dívali jeden druhému do očí.
Dívka mrkla a najednou klečel ten muž přímo před ní. Na dosah ruky.

Nedokázala z něj spustit oči. Byl nadpozemsky krásný. Bronzové vlasy, sněhově bílá pleť, bledé rty v koutku s kapkou krve, vypracované tělo. Ale nejvíce ji upoutaly jeho oči. Oči černé jako nejtemnější noc, jen kolem zorniček se třpytily zlaté tečky. Pociťovala touhu se ho dotknout, přesvědčit se, že je skutečný a ne jen výplod její příliš bujné fantasie. Až teď si všimla, že to není muž, ale ještě chlapec. Zhruba jejího věku. Přesto se jí zdálo, že jeho oči jsou mnohem starší.

Chlapec se zatím pral sám se sebou. Proklínal vítr, že k němu donesl její vůni. Za svých více než sto let nikdy nepociťoval takovou touhu po lidské krvi. Nyní jeho krk pálil, jakoby mu do něj někdo nalil rozžhavené železo. Byl přímo spalován žízní po krvi té křehké dívky. Věděl, že by stačilo tak hrozně málo a ta lákavá krev by mu proudila do chtivého hrdla. Ještě před chvílí si připadal nasycen, nyní měl však opět žízeň.

Nedýchal. Snažil se zkrotit toho nenáviděného netvora v sobě. Díval se do dívčiných čokoládových očí a utápěl se v nich. Jako by pohled do jejích očí pomaloučku hasil oheň v jeho krku. Perfektně slyšel pravidelný tlukot jejího srdce i její pomalý dech. Nebála se ho, tím si byl jistý. Nerozuměl jí. Musela ho vidět, jak holýma rukama zabil mladou laň. Musela vidět, jak se do ní zakousl a jistě měl na sobě nějaký důkaz, že lani vypil krev. Nepochyboval, že dívka alespoň tuší, co je zač.

Znovu zafoukal vítr a její dlouhé vlasy ho pošimraly na paži. Nemohl se ovládnout a nadechl se. V tom okamžiku jeho hrdlo zachvátil nový útok ničivého ohně. Bezděčně k dívce přistoupil ještě o krok blíž. Neměla proti němu ani tu nejmenší šanci. Byl mnohem rychlejší a silnější. Zabil by ji jediným dotykem, jediným prudším pohlazením.

Usmála se na něj. Byl zvyklý, že mu ženy padají k nohám a jsou jím okouzleny, ale tohle bylo jiné. Tahle dívka myslela… Zarazil se. Až nyní si uvědomil, že neslyší její myšlenky. Jindy by tuto zvláštnost začal zkoumat, ale nyní toho nebyl schopen.

Dívka chlapce pozorovala a věděla, že by se měla bát, že by měla cítit strach. Ale nebylo tomu tak. Intuitivně vycítila, že tohle se mělo stát. Proto ta touha vydat se do lesa, i když normálně na procházky moc nebyla. Proto došla právě sem,  na tuhle louku. Proto se rozhodla bydlet s Charliem. Všechno, co kdy udělala, ji dovedlo k chlapci s černýma očima.

V hloubi duše si uvědomovala, že by mohl být nebezpečný, ale nezáleželo jí na tom. Důležité bylo, že je ve správnou dobu na správném místě. Jestli teď zemře, mělo tomu tak být. Cokoliv se nyní stane, bylo předem dáno. Osudu nikdo neunikne a ona to nemínila ani zkoušet. Nedokázala uhnout pohledem a dál se vpíjela do jeho očí.

,,Ty se nebojíš?” zašeptal chlapec sametovým, i když mírně přiškrceným hlasem. S lehkým úsměvem zavrtěla hlavou a nepřerušila oční kontakt.

,,Jsem nebezpečný, nejobávanější predátor,” zašeptal ještě tišeji. Slyšela ho a byla si jistá, že mluví pravdu.

,,Upír?” zeptala se téměř neslyšně. V jejím hlase se však neozýval ani podtón strachu, jen zvědavost.

,,Ano,” odpověděl chlapec smutně. Kupodivu ho nepřekvapilo, že uhodla, jakou stvůrou je. Jistě měl někde na sobě zvířecí krev. Překvapovala ho jen absence jejího strachu. Nedokázal však jasně myslet. Byla u něj příliš blízko a on až moc dobře cítil tu životodárnou tekutinu proudící jí v těle. Netvor v něm se probudil a přebíral nad ním kontrolu. Aniž chlapec sám chtěl, usmál se na ni a předvedl jí tak své dokonalé a smrtonosné zuby. Ani teď její srdce nezrychlilo.

Naklonil se k ní a znovu nasál její neodolatelnou vůni. Už nebyl schopen uvažovat o důsledcích svého činu. Myšlenky na rodinu a na zklamání, které jim způsobí, zmizely do ztracena. Jen pár bezvýznamných centimetrů dělilo jeho ústa od její pulzující krční tepny.

,,Polib mě, prosím,” zašeptala zničehonic dívka procítěně. Spalovala ho touha ochutnat její krev, ale když pronesla ta slova, pocítil náhlou a velmi silou potřebu polibek jí skutečně dát. Zavřela oči a on se dál nerozmýšlel. Lehce se dotkl svými rty těch jejích.

Ona své rty pootevřela a prohloubila polibek. Stále byl něžný a svým způsobem nevinný. Pro chlapce však znamenal osudový zlom. V okamžiku, kdy se jejich rty spojily v polibku, jeho dávno mrtvé srdce se zachvělo. Zřetelně ho cítil. Nezačalo znovu bít, to ne. Ale chvělo se a on si byl najednou jistý, že to není jen kus chladného kamene, jak se dodnes domníval. Jeho srdce ožilo a tetelilo se lásko k dívce, kterou nyní již svíral v náručí. Jako by pukla pevná slupka a jeho srdce tak zůstalo odkryté a nechráněné. Dívce napospas.

Líbali se, dokud dívce nedošel dech. Jen velmi neochotně opustila jeho rty a nadechla se. Nyní její srdce splašeně bilo, ale oba věděli, že ho nežene strach, nýbrž láska. Jakkoliv to bylo nepravděpodobné, zamilovala se do něj. A on do ní. Dvě spřízněné duše, které se našly.

Objímal ji a vdechoval její vůni. Byla pořád stejně krásná, ale už ho nelákala. Věděl, že by jí nedokázal ublížit. Nyní toužil jen po jejím bezpečí, přál si ji ochraňovat.

,,Neublížíš mi, nejsi zlý,” zašeptala a myslela svá slova vážně. Ani trochu o nich nepochybovala. Chlapec jen přikývl a dál ji hladil do vlasech. Nerozuměl tomu, co se mezi nimi odehrálo, nerozuměl sám sobě. Ještě před pár minutami byl skálopevně přesvědčen, že nemá duši. Nyní si tím tak jistý rozhodně nebyl.

Hluboko v jeho nitru vyvěral cit, o němž si myslel, že je mu zapovězen. A přeci teď, na jeho louce, se ozval plnou silou. Tiskl dívku ve svém náručí jako nejvzácnější poklad. Celé jeho rozechvělé srdce patřilo od té chvíle jen jí. Celá jeho nově nalezená duše existovala jen kvůli ní. Konečně chlapec našel smysl svého věčného bytí.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rozechvělé srdce: