Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rosaliina zpověď

01.09.2010 (15:00) • Vesna • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1941×

Sedla jsem si do trávy pod starý dub. Slunce prudce svítilo a dopadalo na mou kůži, která se pod jeho paprsky měnila v démanty, ale to mi nevadilo, byla jsem totiž na své louce a přemýšlela. Louku jsem objevila náhodou před několika měsíci, kdy jsem byla v depresi z malé Renesmé. Záviděla jsem ji Belle, a proto jsem potřebovala být sama, daleko od rodiny a věčného shonu kolem šťastné rodinky. Vnímala jsem to tehdy tak, že Bella má všechno to, co jsem chtěla já. Má dceru, ale přesto bude žít věčně – zrovna takhle jsem tedy žít nechtěla, ale přeci jen to bylo tisíckrát lepší, než být jen upírkou bez ničeho a bez nikoho, kdo by pokračoval v rodu.

Možná namítnete, že mám Emmetta a skvěle nám to spolu klape, ale to je jen zdání. Emmetta mám sice ráda a tehdy, když jsem ho našla, se mi velmi líbil a jeho dětinskost mě přitahovala, ale už po několika letech jsme si přestali tak rozumět. On byl pořád jako dítě, ale přitom chtěl všechno, co chtějí dospělí. Já tehdy potřebovala někoho, kdo by mi nahradil vytouženého syna, někoho, o koho bych se mohla starat. Ale s Emmettem to bylo čím dál horší. Nakonec jsem zjistila, že si spolu vůbec nerozumíme. Já jsem mu chtěla ve všem poroučet a vychovávat ho, ale on byl dospělý, což bylo kamenem úrazu.

Zažíváme spolu sice denní běžné situace i nevšední zážitky, ale všechno je tak stereotypní. Vím, že teď přijde tento okamžik a onehdy tamten. Emmett už mě za tu dobu prostě nemůže překvapit. Mám ho přečteného. Tisíckrát. Bella to nikdy takové mít v životě nebude. Má svou dceru, která si jednoho dne určitě najde partnera, a Bella s Edwardem se dočkají i vnoučat. Já a Emmett budeme žít věčně sami. Sice někdy zažíváme opravdu skvělé chvíle, ale já cítím, že nám něco chybí. A to něco je rodina. Emmett se tou otázkou nikdy nezabýval, jak by také mohl, sám je takové přerostlé dítě, které se těší ze rvaček, lovů a některých činností dospěláckého života. To je vše. Už od prvního dne, kdy se stal upírem, byl takový. Nemohu mu to vyčítat, ale zároveň mě to trápí, přesně řečeno přímo štve.

Chtěla jsem ho mít jiného, vychovat si ho podle sebe, udělat z něj toho, koho bych udělala jako normální člověk ze svého dítěte. O tuto možnost jsem ale přišla ve chvíli, kdy mě můj snoubenec zabil tak ponižujícím způsobem. Nikdy mu to nezapomenu. Kvůli němu jsem se dostala do pekla, ze kterého není úniku. Jako upírka budu žít věčně, leda že by mě někdo roztrhal na kusy a spálil. Říkám to s klidným hlasem – někdy po tom toužím.

Jako kompenzaci za zničený nenaplněný život jsem je všechny zabila. Mého snoubence i jeho kumpány, kteří mu tak ochotně pomáhali. Snoubence jsem si nechala nakonec. Na výraz, který se mu zračil ve tváři, když jsem se před ním najednou objevila, už nikdy nezapomenu. Byly to jedny z nejšťastnějších okamžiků mého upířího života. Pak ale přišlo vystřízlivění, prudká bolest nad tím, že jsem se stala monstrem, které přežívá z cizí krve.

Jsem sice neobyčejně krásná, ale to jsem byla vždycky. Mohla jsem žít šťastný lidský život, i když bych časem zestárla a objevily by se vrásky, šediny a zdravotní problémy. Svět by ale nebyl tak stereotypní, přicházely by různé nové emoce. Těšila bych se z každého dne. I dřív jsem si svou krásu uvědomovala a mnohým jsem sice přišla dost namyšlená, ale nebyla jsem taková. Jen jsem si sebou byla velmi jistá, ale časem bych bývala určitě zapadla a stala se jednou z mnoha. Nikdo by mi pak už nemohl mou krásu vyčítat.

Takhle mne všichni obdivují. Ne, že by to bylo nepříjemné, právě naopak. Nemám však ráda předsudky. Kdo by také chtěl, aby si o něm ostatní mysleli, že je věčně namyšlený? Jsem taková, protože už mi nic jiného nezůstalo. Jen já a moje dokonalost. S ní se snažím žít, pracovat, prostě to, co se dá.

Edwarda, který mi někdy čte myšlenky, ale pouštím jen do zóny pro ostatní. Chovám se arogantně a hloupě, snažím se být zlá. To je moje obrana před tím, čím jsem se stala a soucitem ostatních. Někdy mám chuť vyrvat si všechny vlasy, skočit do ohně, prostě to skoncovat.

Potřebuji jen trochu lásky a pochopení, nikdy se s tím, že jsem upírkou, asi nesmířím. Rozhodně ne takto. Když vidím šťastnou Bellu, kterou jsem vždy nenáviděla za to, co se chystá udělat, je mi do pláče. Ona je důkazem, že je možné mít dítě i být upírkou. Ale kdo to mohl tušit?

Když jsem byla ještě člověkem já, všude kolovaly o upírech jen samé hrůzostrašné pověsti. Před všemi hrůzami světa jsem utíkala do říše mých snů, kde jsem si vysnila překrásný život. Byla jsem závislá na své kráse, mojí radostí byly děti a nikdy by mne nenapadlo, co se stane. Záviděla jsem své kamarádce jejího krásného syna Henryho a toužila také po takovém. Proto jsem přijala nabídku k sňatku – hlavně kvůli tomu. Bylo naprosto nepřijatelné, abych byla svobodnou matkou. Bohužel, vybrala jsem si špatného partnera, který mi vzal právo na šťastný život.

Teď jen závidím Belle, že ona si ho vzít nenechala. Šla za svým cílem a zároveň měla štěstí. Já jsem jen chtěla chránit naši rodinu, nevěřila jsem, že by jim to s Edwardem mohlo vyjít. Snažila jsem se ji odehnat, nemohla jsem pochopit, proč je tak lehkomyslná a bere upíry jako bizarnost, do které by co nejdříve ráda zavítala též jako člen. Teď to chápu. Ona miluje Edwarda a byla ochotná se pro něj vzdát všeho. Šla tvrdošíjně za svým cílem. Její cíl se jí povedlo naplnit více jak dokonale. Závidím jí. Určitě by si byla nepomyslela, že bude mít takový život, ani po tom netoužila do doby, kdy potkala Edwarda.

Přes louku přeběhla srnka. Slunce ustupovalo za fialové mraky a na mou kůži dopadly první dešťové kapky. Objevila se sytě zelená rosnička a zakuňkala. Kdesi v dáli jsem zaslechla své jméno. Emmett mě hledá. S nešťastným povzdechem jsem se zvedla. Emmett. Ten jediný je teď mým životem, naplňuje ho a zároveň mi připomíná, o co jsem přišla. Nevím, jestli mám spěchat. Ve věčnosti přeci nikdo neuteče.

Doufám, že se vám zamyšlení líbilo. Každý na to má určitě odlišný názor, já vymyslela zrovna tohle. Ale tak to přeci vůbec být nemusí... Třeba má Rosalie ke svému chování jiné důvody, třeba jim to s Emmettem bezvadně klape a vnímá ho jinak. Nechám to na vás.

Autor: Vesna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rosaliina zpověď: