Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Robsten - Bellina ukolébavka

10.08.2010 (18:00) • SaraSanders • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 8519×

V sále potemněla všechna světla, šum lidí utichl. Z mé levé strany seděl Rob a z té pravé Nikki. Tohle promítání bylo pouze pro herce a štáb, který se podílel na natáčení filmu. Nebylo to dokonalé zpracování, ale pouze hrubý sestřih, který by se do promítacích sálů kin jistě nedostal. Jsem nervózní, ale kdybych ze svého hraní měla mít špatný pocit, nemohla bych tuto práci dělat, ale vždy jsem byla a budu sebekritická.

Při kterékoliv scéně jsem v duchu kritizovala svůj výraz, pohyb, který jsem učinila a přišel mi uspěchaný a naprosto nevyhovující. Když jsem však viděla jeden záběr, přišel mi naprosto dokonalý - bez jediné vady.

Obyčejná a jednoduchá scéna, ve které Edward hraje na klavír Bellinu ukolébavku, mě naprosto ohromila. Možná to také bylo díky krásným vzpomínkám, které jsem na tento natáčecí den měla.

Když jsem sledovala Robovy prsty na plátně, jak jednoduše a plynule kloužou po klaviatuře, jen těžko se to dalo srovnat s nádhernou skutečností. Zvuk byl zkreslený, já si jej pamatovala živěji. Musela jsem se pro sebe pousmát, když hrál, mírně špulil rty, vypadal tak jako profesionál.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento den natáčení byl jedním z těch klidnějších a méně hektických, kterých je jinak až na půdu.

Natáčeli jsme v bývalé školní tělocvičně a to scénu, ve které bude hrát Edward poprvé Bellinu ukolébavku, která je vlastně slyšet v průběhu celého filmu.

Všichni věděli, že Rob umí hrát na klavír, ale nevěděli, jak moc dobře a ani já o tom neměla tušení. Nemusel se namáhat a učit se navíc noty k písni, už tak jsou scénáře poměrně náročné a tohle by byla jen práce navíc. On se je ale chtěl naučit, ba snad prosil Katherine, aby se je mohl naučit.

Mohl se tam klidně jen posadit, záběr by byl na jeho tvář, ale snímky dlaní a prstů ve filmu by byly cizího člověka, což Rob zásadně odmítal.

Společně jsme dorazili na plac, kameraman si s osvětlovačem upravovali veškeré stíny, které se do záběru nehodili a já se společně s Robem usadila ke klavíru.

„Nemusel jsi to dělat, lidé by nepoznali rozdíl,“ šeptla jsem.

„Já vím, ale já bych ho viděl moc dobře,“ usmál se a prsty přiložil ke klávesám.

Měl pravdu, my oba bychom to poznali, byl by to kazič tohoto krásného momentu.

„Nebude ti vadit, když se trochu rozcvičím?“ zeptal se a bylo znát, že ho prsty svrbí.

„Mně? Já budu jen ráda, jestli mi něco zahraješ,“ přiznala jsem se a čekala, co z Roba vypadne.

„Tak já si vyzkouším tu tvou ukolébavku nanečisto,“ usmál se potutelně, v očích mu mírně zajiskřilo, ale více jsem jeho gesta přestala vnímat, protože mě okouzlila melodie, která se rozezněla prostorami, ve kterých jsme se právě nacházeli. Prsty mu doslova tančily po klaviatuře a mě se zmocňoval zvláštní, uvolňující pocit.

Myslím, že v tu chvíli jsem tupě zírala střídavě na jeho obličej, a pak zase na valčík, který v dokonalé souhře předváděly jeho prsty. Byl velice soustředěný a kdybych já v zádech cítila všechny ty pohledy, znervózněla bych, ale on se jen usmál, jako by to tušil a pokračoval v hraní.

„Můžete to zopakovat přesně tak, jako právě teď?“ zeptala se nás s podivem Katherine a my jen přikývli.

„Neříkal jsi, jak moc dobře umíš hrát,“ vypadlo ze mě překvapeně na Robovu adresu.

„Nejsem zase tak dobrý,“ bránil se.

„Blázníš, bylo to dokonalé,“ vydechla jsem.

„Jo, máš pravdu, jsem ten nejlepší,“ chechtal se a já se přidala. Bylo tak snadné přijít s Robem na jiné myšlenky, opustit stres, být uvolněná a veselá.

Trvalo už jen okamžik, než kameraman shledal svou pozici vhodnou pro natáčení.

Tento záběr bude o to kouzelnější, že je beze slov. Všechen důraz je kladen na naše gesta a mimiku. Divák musí poznat z naší tváře pocity, které se v postavách odehrávají.

Dostali jsme tichý pokyn a Robert mohl spustit tu dokonalou symfonii, kterou předváděl. Jediné, co jsem mohla dělat já, bylo sedět a mít zamilovaný výraz, jakožto mladá holka zamilovaná do bezchybného upíra a Rob vlastně téměř bezchybný byl. Je nesmírně soutěživý a i když prohraje, snaží se to ututlat změněným hlasem a chová se jako pětiletý - je to dokonalé.

„Stop,“ zaslechla jsem jakoby z dálky hlas Katherine.

„Bylo to perfektní, sjedeme to ještě jednou a uvidíme, který záběr pak bude lepší,“ vyhrkla svým mírně uspěchaným hlasem.

„Dobře,“ odpověděla jsem trošku zastřeně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Rob starostlivě.

„Ano, jen... jen jsem krapet unešená z toho tvého hraní,“ přiznala jsem se.

„Nepřeháněj zase,“ věnoval mi jeden ze svých hřejivých úsměvů a nedalo mi to jinak, než se na něj usmát taky. Bylo to nakažlivé.

V duchu jsem se snažila srovnat své hraní na kytaru, které jsem vždy považovala za dostačující, s jeho klavírním umem. Právě v tuto chvíli jsem si připadala jako ten největší packal na světě. Je klavírní bůh, o tom není pochyb.

Tuto scénu jsme nakonec sjeli ještě dvakrát, abychom mohli následně vybrat ten skutečně nejlepší záběr.

Rob se ke klavíru choval tak zbožně a něžně, jako by to nebyl kus dřeva, ale tělo křehké ženy, které laská svými prsty a jí z úst vychází něžné steny, nikoliv znuděné vrčení.

Uteklo to tak rychle a já si uvědomila, že ještě nejsem připravena na to, rozloučit se s těmi líbeznými tóny, které zaplňovaly můj bystrý sluch.

Lidé od štábu pomalu odcházeli a Rob se také začal zvedat, já ale chtěla slyšet víc.

„Zahraj ještě něco,“ poprosila jsem ho tiše, tak tiše, jako bych se za ta slova styděla.

„Měli bychom jít,“ odporoval mi velice něžně a s úsměvem.

„Já vím, ale...“ nedokončila jsem větu a nechala ji volně viset ve vzduchu.

„Rád ti ještě zahraju,“ řekl nakonec, ale mně už to přišlo, jako bych ho k tomu donutila.

„Nemusíš, jen zdržuji,“ postavila jsem se a chtěla odejít.

„Posaď se,“ chytil mě za paži a přitáhl zpět ke stoličce.

„Roberte,“ zdráhala jsem se.

„Kristen?“ pozvedl tázavě obočí, přiložil ruce zpět ke klávesám a spustil.

„Půjdete?“ zeptala se Katherine u východu. Rob se plně soustředil na hraní, tak jsem jen tiše odpověděla: „Za chviličku.“

„Klíč nechám na okně,“ šeptla a se vší tichostí se vytratila. Zůstali jsme tam sami.

Díval se na mě, protože noty znal z paměti. Snad se z mých očí snažil vyčíst pocity, které se ve mně mísily.

„Tohle neznám,“ řekla jsem zamyšleně.

„Složil jsem ji,“ usmál se bez špetky hrdosti.

„Krása,“ šeptla jsem nepřítomně a ponořila se do dokonalých tónů.

„Vypadáš zasněně, tak moc tě to dostalo?“ rýpnul si do mě.

„Popravdě? Ano,“ přiznala jsem se. „Jak se ta skladba jmenuje?“ toužila jsem vědět.

„Sunrise,“ usmál se jako to hřejivé, vycházející slunce a velice jemně mě chytil za ruce.

„Co to děláš?“ ptala jsem se zmateně.

„Pojď,“ postavil se a snažil se mě přesunout na jeho místo.

„Ne, Robe, neumím hrát na klavír,“ bránila jsem se vehementně.

„Vše je jednou poprvé,“ donutil mě se posadit a stoupl si za mě.

„Připadám si hrozně hloupě, víš,“ hlesla jsem a sklopila hlavu. „Nevím, co dělat.“

Jeho štíhlé, hebké prsty uchopily ty mé a stavěly je na správné pozice – tedy na klávesy.

„Nejprve stiskni klávesy, na kterých máš položeny prsty pravé ruky a hned v zápětí na to ty, na kterých spočívají prsty levé ruky,“ dával mi pokyny. Jeho tvář byla těsně u mého ucha, zatímco mé srdce poplašně tlouklo. Udělala jsem však to, co mi řekl a opravdu jsem z klavíru vyloudila nefalešné a pěkné zvuky.

„Za chvilku budu lepší než ty,“ zasmála jsem se a chtěla tak roztrhat napjatou atmosféru.

„Rozhodně,“ přitakal stále skloněný u mě.

„Možná bychom měli jít, začíná se stmívat,“ podotkla jsem a vymanila se z jeho dosahu.

„Bojíš se?“ popíchl mě uštěpačně.

„Kdepak, já randím s upírem, čeho bych se měla bát,“ rozhihňala jsem se a Robert se ke mně bleskově přidal.

„Půjdeme,“ přisvědčil nakonec.

Před tělocvičnou na nás čekalo auto. Bohužel jsme si neuvědomili, že řidič – Jerry, tam musel čekat po celou tu dobu.

„Omlouváme se, Jerry,“ kála jsem se, jakmile jsme nastoupili do auta.

„To je v pořádku, mám rád klavír, ať už z vás dvou hrál kdokoliv, bylo to moc pěkné,“ usmál se, nastartoval auto a vezl nás nejrychlejší cestou do hotelu.

Autor: SaraSanders (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Robsten - Bellina ukolébavka: