Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ráno

Pocitovka. Neočekávejte žádnou akci, spádné dialogy, zamotanou zápletku. Jen příval slov, citů a obrazů. Osoby byste měli rozpoznat, dějově nezapadá nikam :) Přeji pěkné zasnění :) Sanny B. White

01.02.2010 (16:00) • SannyBWhite • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2185×

Ráno

To ráno bylo nekrásnější ze všech. Sladké jak šlehačka, nadýchané jak první sníh a líné jako chundelaté kotě vyhřívající se na sluníčku.

Postříbřené paprsky slunce ztěžka pronikaly mezi stromy, v jejichž propletených kořenech se převalovala hustá mlha, vyhánějíc z tmavých koutů noc. Zářivý kotouč se líně vyhoupl z tmavé hladiny oceánu a s vervou se prodíral mezi ocelově šedým oparem, rozhánějíc mraky těžké jako vodou nasáklá duchna na všechny strany.

Do malého pokoje pootevřeným oknem pronikal studený vzduch, ještě celý mokrý od ranní rosy a plný spousty třpytivých částeček, zrnek slunečního svitu, které se točily, vířily a tancovaly za cvrlikání ptáčků.

Lehké zachvění řas. Zasněný poloúsměv na pootevřených rtech. Pomalu se propadala z obláčku spánku do sladkého vědomí nedělního rána.

Otevřela oči. Někde v dálce zaštěkal pes. Ležela bez hnutí a usmívala se na bílý strop, na kterém tančily zlaté ostrůvky světla. Celé její tělo vibrovalo neředěným štěstím. Na prsou se jí rozpínal balón citu, který sama nechápala, a tlačil na žebra, když se nadechovala. Hlavou se jí vznášely vzpomínky na včerejší večer, jak loďky líně se pohupující na vlnkách paměti.

Jeho úsměv. Plamínky svíčky odrážející se v tmavých očích, které ji přimhouřeně pozorovaly. Černočerné pramínky vlasů a mezi nimi putující její bělostné prsty. Ten melodický hluboký hlas, vinoucí se jako sametová stužka až k jejím uším. Jeho rty, které z ní slíbávaly vědomí o světě. A pak...

Počítala záhyby na vybledlých závěsech, zplihle rámující výhled do zeleně lesa. Chtěla a zároveň nechtěla se podívat, kdo leží vedle ní. Zda tam vůbec někdo leží. Nenamlouvala si to jenom? Nebyl to jen neškodný noční sen, který přilétl a jako velký černý páv se usadil na rámu postele?

Má, nemá, má, nemá... má.

Zadržela dech, stiskla rty a pootočila hlavu.

Bála se toho, co uvidí. Jen shrnuté prostěradlo, pomačkaný polštář a velké do prázdnoty kříčící nic? Srdce se jí sevřelo jen tou představou.

Místo toho z peřin vykukovala opálená ruka, majetnicky objímající polštář. Ostrůvek tmavých vlasů mezi záplavou fialového povlečení. Rysy jeho tváře byly uvolněné spánkem, jen maličká vráska mezi nakrčeným obočím nezmizela.

Byl tam. Ležel vedle ní. Pod jeho velkým tělem se prohýbala matrace a stahoval si k sobě mnohem větší kus peřiny, než na které měl právo. Naprosto nevyvratitelně, fyzicky a vůbec všelijak tam byl, kousek od ní. Mohla na něj sáhnout, dotknout se jeho horké kůže, pohladit ho po černých vlasech.

Ten pocit ji zalil jak přílivová vlna. Uvolňoval svaly a poháněl krev v žilách. Měla chuť tančit, zpívat, rozeběhnout se do lesa, bosa se bořit do polštářů mechu, konečky prstů stírat kapky deště z listů a smát se. Jen se smát.

Zachumlala se hlouběji do tepla peřiny a upřeně pozorovala linii jeho rtů, stín, které na lícní kosti házely řasy, černé a dlouhé. Jak malíř si láskyplně prohlížela každý kousíček jeho kůže a lehkými tahy je přenášela na bílé vytažené plátno ve své paměti.

Zavrtěl se, ze rtů mu sklouzlo nesrozumitelné zamumlání. Ztuhla. Kdo ví proč nechtěla, aby se probudil. Nechtěla porušit tuhle chvíli. Tenhle magický moment, kdy se zdálo, že tok času proniká úžinkou v přesýpacích hodinách nějak pomaleji, snad líně, požitkářsky se převaluje se strany na stranu, jak kdyby se mu nechtělo do druhé baňky, kde se na zemi tulila zrnka písku odměřující minulost.

Přitáhl si peřinu blíž k bradě a vráska mezi obočím se prohloubila.

Bušilo jí srdce, když najednou bez rozmýšlení vztáhla ruku a bříškem ukazováčku tu vrásku pohladila. Možná ji chtěla zahladit? Učinit i jeho sny volné a šťastné? Myšlenky se jí rozlétly jak hejno motýlků. Sklouzla prstem níž, po hraně nosu, až na rty. Obkreslila jejich tvar, snad poprvé se všimla té maličké nerovnoměrnosti, která je však v jejích očích činila ještě dokonalejšími a polibku-chtivějšími, a pokračoval dál, k důlku na bradě, kde se na chvilku zastavila a pak, jak akrobat balancující na laně, sledovala linii čelisti až do prohlubinky pod uchem.

Jeho kůže byla tak horká a její studené ruce postupně tály. Ta horkost jí připomínala, že to není ta správná tvář, kterou hladí. Že ta správná by měla být ledově studená a tvrdá jak sklo-

Vina na ni dopadla jak pytel kamení. Rozdrtila jí žebra a vyrazila dech. Přesně tak, tohle nebyla ta správná tvář. Ta jediná a správná...

Stulila se do klubíčka, aby se ochránila před úderem svědomí. Řezalo a bičovalo její světlou kůži, tahalo za vlasy a do uší jí vřeštělo jeho jméno.

Jsi špatná. Ta slova rezonovala v její hlavě, odrážela se z jedné strany na druhou, ale nebledla jako ozvěna, nevzdalovala se, naopak s každým nárazem nabírala na síle. Jsi špatná. Bum. Jsi špatná. Bum. Jsi nevěrná.

Pevně stiskla víčka a silou vůle odhodila to kamení. Zhluboka se nadechla. Ve spáncích jí bušilo, ale v hlavě jen ticho a prázdno.

Roztřeseně pootevřela oči. Co když už tam nebude? Co když ho ta vlna viny smetla? Co když ho odnesla s sebou do oceánu, co když -

Pořád tam ležel. Za víčky, které se čas od času lehce zachvěly, se mu proháněl nějaký sen. Velkou rukou pevně tiskl roh peřiny.

Sluneční paprsky hladily jeho snědou pleť a nechávaly na ni roztančit se spoustu nepoznaných barev. Ale přeci jenom, byla to jen obyčejná kůže. Netřpytila se, neoslňovala, nepřitahovala až bolestně pozornost, nebála se slunce. Obyčejná kůže neobyčejného muže – chlapce?

Další rána pěstí. Vyděšeně obtočila ruku kolem břicha a stiskla rty, aby jí neunikl ani hlásek.

Byl tak mladý! Tak nevinný, tak bláznivý, tak... zamilovaný. A ona? Copak má právo – a na co vlastně?

Krk se jí svíral, myšlenky bodaly, měla chuť hystericky se smát.

Nevěrná.

Copak má právo vzít štěstí jednoho a zadupat ho do prachu země? Výsměšně se zabalit do saténu bezelstné lásky druhého? Pobíhat na kostech jejich citů a smát se? A cítit... cítit? Cítí vůbec něco?

Ano, cítí. Právě teď cítila nekonečný příval lásky. Lásky nepoznané, dosud skryté kdesi v hlubinách jejího nitra, schované za pavučinou už dávno zapomenutých vzpomínek, krčící se ve stínu všech lží, zrad a nesplněných slibů. Lásky hravé jako štěně, lásky, co s dětskou zvědavostí šťouchá do stonku květiny, aby poté, co motýl roztáhne svá křídla přetékající barvami a vzlétne, s bušícím srdíček sledovala jeho let a závan třpytek, které za sebou zanechal. Lásky, která nepotřebuje vlastnit. Nenutí nikoho k ničemu. Neobětovává se, protože v její přítomnosti není potřeba obětí. Lásky s velkým, pečlivě vykresleným L.

Slunce se opíralo do oken a na skleněných tabulkách rozehrávalo všechny tóny duhy. Studený vzduch do pokoje vnesl vzdálený zpěv ptáčků a šumění lesa. Bylo to nekrásnější ráno ze všech.

Bez rozmýšlení se naklonila a lehce ho políbila na horké rty.

Nevěrná?

Zamžikal, oslněn tím přívalem světla. Zaostřil na dívku sklánějící se nad ním, tmavé vlasy jí padaly před srdcovitý obličej a velké hnědé oči se na něj láskyplně smály.

Natáhl ruku a zastrčil jí jeden pramen za ucho. Plynule sjel po hebké kůži na krku a položil svou teplou dlaň na její zátylek.

„Dobré ráno,“ pousmál se a trochu se nadzvedl na lokti, aby ji mohl políbit. A v tom polibku říct všechno – všechno, co chtěl říct už tak dávno.

Autor: SannyBWhite, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ráno:

Krásné, tak procítěné.

Přidat komentář:

Nick:

Text: