Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rande naslepo? Nikdy!

01.09.2011 (16:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 89× • zobrazeno 9831×

„Bello, myslím, že bys měla svou tetu Jackie poslechnout,” hustila do mě Angela snad už posté ve svatebním salonu, kde jsme si zkoušely šaty na svatbu. „Podívej, už za týden je svatba, ty pořád nemáš nikoho, s kým bys tam šla a věř mi nebo ne, ale takovej chlap někdy není na škodu,“ mrkla na mě a rozesmála se. Já ti dám, dělat si ze mě srandu, počkej. Na poličce, o kterou jsem se opírala od té doby, co tu trčíme, jsem sebrala nějakou serepetičku, která se dává nevěstám na hlavu, a mrskla tím po mé bývalé kamarádce.

Prodavačka u pultu si hlasitě odkašlala. Potlačila jsem nutkání vypláznout jazyk a raději to šla sebrat.

„Jsme tu proto, abychom si koupily šaty nebo rozebíraly Bellin milostný a totálně zpackaný život?“ Opravdu už mě nebavilo poslouchat to samé celé dva týdny v kuse. Proč se mi všichni pletou do života?

Přešla jsem k oknu s výhledem do parku, kde na lavičce seděl mladý pár. Dívka seděla chlapci na klíně, on si pohrával s jejími vlasy a společně se něčemu smáli. Tak má vypadat láska. Musím přiznat, že se ve mně ozvala závist. Potkám taky někoho, koho budu k smrti milovat a s kým budu chtít strávit celý život? Každopádně to nechám na osudu, aby mi vybral lásku mého života a ne na jedné bláznivé ženské, která nemá do čeho píchnout.

Jsou to přesně dva týdny, co mi volala teta Jackie, aby se ujistila, že jsem nezapomněla na svatbu mé sestřenice, jelikož jsem nepotvrdila účast. To jsem ještě netušila, co si pro mě vymyslela.

„Svatbu? Samozřejmě že jsem nezapomněla na Claiřinu svatbu,“ snažila jsem se tetu přesvědčit o opaku a s telefonem vraženým mezi uchem a ramenem jsem zkoumala prostor pod gaučem, zda neukrývá tu zatracenou pozvánku. Nic. Kam jsem ji jen dala? Nesnáším společenské události, kde je hromada lidí a tanec. Tak nějak jsem se spoléhala na to, že tam nakonec nebudu muset jít, nebo že se na mě zapomene, proto jsem tu žlutou obálku někam založila. Ale kam?

Po celém bytě jsem lítala jako tasmánský čert a nechávala za sebou neuvěřitelnou spoušť. Poslední neprozkoumané místo byl můj psací stůl prohýbající se pod tíhou zbytečných papírů a různých složek do školy. To by mě zajímalo, kdo to pak uklidí. Dlouho jsem nad tím nerozmýšlela a začala stěhovat obsah stolu směrem k zemi. Byla tam! Ještě jsem zkontrolovala obsah. Počkat, dvě pozvánky?!

„Teto, asi jste se spletli a místo jedné pozvánky poslali dvě.“ Byla jsem zmatená.

„Ne, Bells, nespletli. Já vím, že nemáš žádného přítele, kterého bys mohla vzít s sebou, a tak jsem ti jednoho sehnala. Je hezký, chytrý, svobodný a pochází ze skvělé rodiny. Vy dva bude nádherný pár,“ rozplývala se do telefonu a mě nepustila ke slovu. „Zítra se u tebe stavím s jeho číslem, ať mu můžeš co nejdříve zavolat. Ahoj, drahoušku, uvidíme se zítra.“

„Žádný uvidíme se zítra,“ zoufale jsem se ji snažila udržet na telefonu. „To snad nemyslíš vážně, o žádnou seznamku jsem se neprosila!“ křičela jsem už do hluchého telefonu, kde se ozývalo jen pípání. Ty mi taky můžeš a mrskla jsem s mobilem na postel.

„Jste mé kamarádky, máte mě podpořit a ne se stavět na druhou stranu barikády tety Jackie, která se jmenovala mou dohazovačkou.“ Ohlédla jsem se na i Jessicu, která místo mně věnovala pozornost svému odrazu v zrcadle.

„My to myslíme dobře a ty to víš. Chceme pro tebe jen to nejlepší. Chceme, abys byla šťastná a měla někoho, s kým můžeš trávit čas a ne vysedávat doma před televizí s mísou popcornu, jak to děláš každý den,“ shrnula můj každodenní rituál Jessica, když konečně odtrhla oči od zrcadla.

„Já jsem šťastná, možná to tak nevypadá, ale jsem. Prostě se do ničeho nehrnu. Chci dodělat školu a najít si práci. Potom možná přijde na řadu ten chlap a teď už ani slovo!“ ukončila jsem debatu, zalezla do kabinky a nezapomněla prásknout naštvaně dveřmi. Co to se všemi v poslední době je? To nemají nic jiného na práci, než aby se starali o mě? Kdyby mi bylo padesát, tak neřeknu, ale ve dvaadvaceti?

„Nezlob se na nás,“ ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem hlavu a uviděla Angelu se štěněčím výrazem, jak se křečovitě drží dveří a snaží se nespadnout.

„Nezlobím se a slez. Ještě spadneš a něco si uděláš.“

„Proč mu nezkusíš aspoň jen zavolat. Uslyšíš jeho hlas, z toho už by se dalo něco poznat. Máš přece jeho číslo, ne?“ A je to tu zas. Hluboce jsem se nadechla a vydechla, abych se částečně uklidnila. Pomohlo to.

„Já mu chtěla zavolat, fakt, ale nejspíš jsem musela jeho číslo ztratit.“ Pokrčila jsem omluvně rameny.

Ještě ten den, kdy mi tetička násilím strčila jeho číslo do dlaně a pětkrát zopakovala, abych mu určitě zavolala, letěl papírek do odpadkového koše. Byl tu ještě druhý papírek s číslem, který se mi záhadně objevil na stole dva dny poté, a ten se nacházel neznámo kde. Podotýkám, že kdybych opravdu chtěla, našla bych ho. Ano, kdybych chtěla…

„Sama si ale těžko někoho najdeš,“ zhodnotila mou situaci Angela a dál si prohlížela šaty na ramínkách, aniž by se na mě podívala. Za to si ode mě vysloužila nejeden naštvaný pohled.

„Děkuju za povzbuzení, Angelo. ”

„A koho teda vezmeš s sebou na svatbu, když sis nebyla schopná za celé dva týdny sehnat chlapa?“ vykoukla zvědavě Jessica z kabinky, kde si zkoušela už asi sedmé šaty. Jí se to řekne, ta střídá chlapy jak na běžícím páse a její nejdelší vztah trval 3 týdny. Můžu já za to, že na chlapy nemám zrovna štěstí?

„Už jsem se domluvila s Mikem, že mi půjčí sako. Já ho budu mít pořád u sebe, a když se čirou náhodou někdo zeptá, kde je můj doprovod, řeknu, že si odskočil.“ Zvedla jsem pyšně hlavu a usmála se svému bezva plánu. Podle výrazů, které měla děvčata ve tvářích, to až tak dobrý plán nebyl.

„Aha,“ vypadlo z mých kamarádek naráz a vyměnily si zmatené pohledy. Aha? Nic víc? Náhodou je to moc dobrý plán. Musela jsem se pochválit sama.

„Co já bych dala za to, aby mi někdo namluvil kluka,“ vypadlo z Jess zasněně.

„Ehm, Jess, vždyť ty kluka máš,“ snažila jsem se jí připomenout, že ještě chodí s Mikem.

„To je sice pravda, ale nějaký ten náhradní se vždycky hodí.“ Jessica a ty její zkušenosti.

„Jak jsi říkala, že se ten kluk jmenuje?“ zeptala se zvědavě Angela a v očích jí zajiskřilo.

„Neříkala,“ vydechla jsem, zhroutila se do křesla a začala si třít unavené spánky. „Popravdě si na jméno nevzpomínám, ale bylo takové staré, neobvyklé a to mě právě děsí. Určitě to bude ten typ chlapa, který akorát sedí na gauči, popíjí pivo a kouká na baseball. Bože, ona mi našla druhýho tátu!“ zhrozila jsem se a otočila se na holky, přičemž jsem nachytala Jessicu, jak si ťuká na čelo. Provinile se na mě usmála, vrazila mi do ruky kus hadru, který měl nejspíš představovat šaty, a násilím mě dostrkala do kabinky.

♥♥♥

Celou cestu ze salonu jsem skenovala každého chlapa, který prošel kolem mě, a přemýšlela, zda tomu mému muži zavolat, anebo se zachovat jako rozmazlenej fracek a tetin pokus o seznámení ignorovat.

Možná jde právě za mnou. Otočka.

Možná jde naproti mně. Přímý pohled do tváře.

Jednoho jsem dokonce vylekala tak, že když viděl, jak už na něj z dálky civím, raději přešel na druhou stranu ulice. Zbytek cesty už se má červená tvář neodtrhla od pošlapaného chodníku.

Doma jsem unaveně dopadla do postele a bylo rozhodnuto – i kdyby to byl Brad Pitt osobně, volat mu nebudu.

♥♥♥

Celý svatební den byla jedna velká pohroma. Ráno mi stávkoval budík, takže jsem se oblíkala cestou k autu. S náručí plnou oblečení jsem seběhla schody v rekordním čase a ramenem strčila do domovních dveří. Dveře se rozletěly a zastavily se až o nos pana domácího, se kterým mám už tak křehké vztahy. Se sklopenýma očima jsem zamumlala cosi jako omluvu a pokračovala v cestě k autu.

Obličej na ksicht jsem se snažila namalovat pomocí zpětného zrcátka a pro jistotu si nezapomněla vypíchnout oko. Přednost zprava pro tentokrát neexistovala, o čemž se přesvědčil i řidič stříbrného Volva. Ten mi dal jasně najevo, co si o mně myslí. Ty idiote, zkus si řídit s vypíchnutým okem!

Na samotný obřad jsem dorazila dvě minuty před začátkem. Jednu výhodu to mělo - seděla jsem v zadních lavicích a nepotkala tetu Jackie. Tím jsem se vyhnula rozhovoru na téma Nevděčná Bella. Po skončení jsem se naopak vypařila mezi prvními – zase žádná teta Jackie. Zvyku házení květinou jsem se pro jistotu nezúčastnila, nebudeme přece dráždit hada bosou nohou, že?

Ještě před hostinou jsem si skočila upravit můj zevnějšek. Když už jsem tam přešlapovala dobrých dvacet minut, musela jsem chtě nechtě ven. Pomalu jako tajný agent jsem otevřela dveře a vytrčila hlavu. Nalevo dobrý, napravo… teta Jackie. Doprčic! Věděla jsem, že se jí nemůžu vyhýbat věčně, ale že mě odchytne tak brzo, jsem nečekala. Nahodila jsem nucený úsměv a rozešla se směrem k salónku. Cvakání jejích podpatků za mými zády se odráželo od stěn a zarývalo se mi až do mozku. Bello! Bello! Bello!

„Bello, stejně jsem na tebe pořád naštvaná, že jsi mu nezavolala. Takových hodných chlapců je na světě už jen velmi málo a v Seattlu ještě míň. Ale to bys nesměla být tak vybíravá,“ promlouvala mi do duše tetinka. Přidala jsem do kroku - tak nějak jsem doufala, že už mě nechá být. Marně.

„Bla, bla, bla,“ mumlala jsem si pro sebe a pokračovala v cestě.

„Říkáš něco?“

„Ne.“ Neubránila jsem se protočení očí. Zastavila jsem a pohlédla do její částečně zvrásněné tváře. Ty blankytně modré oči vyzařovaly laskavost, upřímnost, obětavost a hlavně lásku k rodině. Musela jsem se zastydět za své chování. To sako, které mělo představovat mého přítele, jsem pomalu a nenápadně strčila za záda.

„Já nejsem vybíravá… ve většině případů. Vážím si toho, co jsi pro mě udělala, ale já si chci muže najít sama, chápeš? Chci ho potkat za normálních okolností, třeba na ulici, v obchodě, škole, práci. Prostě čirou náhodou a ne sedět někde v nějakém zatuchlém podniku na domluveném rande, utírat si zpocené ruce a každých pět minut se dívat na hodinky a odpočítávat čas, kdy budu moct vypadnout. Já chci zažít ten pocit, že až ho potkám, tak se mi zastaví srdce, roztřesou se mi kolena a něco v hlavě mi řekne, že on je ten pravý. Vím, zní to směšně, ale já věřím, že to tak bude. Možná to bude za týden, měsíc nebo deset let, ale až se to stane, bude to stát za to.“

♥♥♥

„Pánové a dámy, vyhlašujeme pánskou volenku, takže se chopte vašich drahých druhých poloviček a honem na parket,“ ozval se přímo nade mnou chraplavý hlas obtloustlého uvaděče z reproduktoru, až jsem nadskočila. Sakra, pánská volenka. No, myslím, že je čas, abych se někam zašila, někam hodně daleko od parketu a hlavně hodně daleko od veškerého pánského osazenstva.

Takovou rychlostí, že by i blesk mohl závidět, jsem vypálila ze židle, když můj pohled zaznamenal blížící se nebezpečí v podobě plešatého zakrslého trpaslíka, který mě už nějakou dobu pozoroval. Ale ne! Můj dohozený partner od tety Jackie! Gauč. Pivo. Baseball. Určitě je to on. Tak tady už mě nikdo dneska neuvidí. Adios!

Snažila jsem se vyvinout běh, ale jelikož mé nohy byly uvězněny v té věcičce, které se rádoby říká lodičky, vyšlo z toho legrační cupitání, které mě akorát více zpomalovalo. Bezva, plán na zítra – zabít toho, kdo vymyslel boty na podpatku.

Jak jsem si tak cupitala, můj pohled upoutal tmavý koutek schovaný za velikou květinou. Perfektní místo. Už jen tři kroky doleva, procpat se houfem drbajících stařenek. Co mají ty ženské za zlozvyk, povídat si uprostřed cesty? Po dalších dvou krocích šlápnout číšníkovi na nohu. Promiň, hochu, ale nemáš překážet.

Celá uřícená jsem zapadla do kouta a pro jistotu se přikrčila za tu zelenou příšeru. Po prozkoumání svého úkrytu jsem zjistila, že se nejspíš využívá jako úložiště nápojů. Holka, musíš se pochválit, nejen že tě nikdo nenajde, ale máš to i občerstvením. A hned jsem si nalévala sklenku kvalitního šampaňského.

Skrz listy jsem ještě obhlídla parket. Většina párů se houpavě kolébala ze strany na stranu v rytmu nějakého slaďáku. Mezi tancujícími jsem zahlédla Angelu zamilovaně se tisknoucí k Benovi, Claire se strýčkem Carlem a...

Málem jsem se udusila šampaňským, když se můj pohled zastavil na Jessice a jejím partnerovi, kterým nebyl nikdo jiný než ten trpaslík, co jsem před ním vzala do zaječích. Nemůžu si stěžovat, rozhodně ten pohled stál za to. Jessica se znechuceným výrazem poslouchala trpaslíka, který místo jí samotné, vyprávěl něco jejímu výstřihu, kde měl skoro zabodnutý nos, protože výš jeho plešatá hlava nedosahovala. Nikdy jsem nikomu nepřála nic špatného, ale nešlo se nesmát.

Smích mě okamžitě přešel, když jsem spatřila tetičku Jackie s rukama v bok u mé prázdné židle, jak si naštvané podupává pravou nohou a rozhlíží se po celé místnosti. Člověk nemusel být dvakrát Einstein, aby mu došlo, koho hledá.

Ihned jsem zajela za rostlinu, která se v posledních minutách stala mým osobním strážcem, ještě níž, skoro až do podřepu, abych si byla jistá svou neviditelností a začala pomaličku couvat dozadu. Sotva po dvou krocích jsem narazila do tvrdé zdi. Au, modřinám se nevyhnu.

Moment!

Nevzpomínám si, že by hned za mnou byla nějaká zeď a už vůbec si nevybavuju, že by se ta zeď hýbala.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Panebože, ať je to zeď, ať je to zeď! K mé smůle zeď za mnou o krok ustoupila. Má dosavadní rovnováha byla v tahu a já padala na zem. Nezbývalo mi nic jiného, než zavřít oči a modlit se. Čekala jsem tvrdý náraz na studenou zem.

Od vyraženého dechu mě zachránily dvě chladné ruce, které se mi objevily v podpaží, a celé mé tělo ovála pánská vůně. Byla to jedna z těch dražších, které tajně očichávám v obchodě. Očima jsem zabloudila k rukám, které mě držely pár centimetrů nad zemí. Jeho ruce byly upravené, žádné mozoly či jizvy. Už jen na pohled vypadaly jako ze sametu. Jestli má dlaně ze sametu, jak asi vypadá jeho tvář? Je možné, že jsem se teď málem svalila na zem před pravděpodobně nádherným chlapem a teď mu ležím v náručí? Ano, Bello, v tvém případě je to možné. Srdce mi začalo bít jako splašené.

Nevím, jak dlouho jsme zůstávali v téhle póze – možná několik sekund, možná to mohly být minuty. Já bych takhle zůstala klidně na věky. Rozhodně to nebylo tím, že jsem se v jeho náruči cítila božsky - a že cítila, ale spíš tím, že jsem se nechtěla dotyčnému podívat do očí. On byl nejspíše opačného názoru.

V podpaží jsem ucítila tlak, jak se mě snažil vyzvednout na nohy, které rozhodně ještě nebyly připraveny k použití. Nakonec jsem nohy přemluvila a za pomoci mého zachránce se ocitla na pevné zemi. Jeho dlaně se přesunuly na můj pas, jako by se chtěl ujistit, že sebou nešvihnu o zem. Právě jeho ruce na mém pasu způsobovaly, že se to opravdu stane.

Tak jsme stáli. Já a on.

Tak fajn, Bello, koukej se vzpamatovat, protože věčně takhle stát nemůžeš. Teď hluboký nádech a výdech. Napočítáš do deseti, otočíš se, rychle se omluvíš a ještě rychleji zdrhneš. Jo, to by šlo.

Nádech.

Výdech.

Jedna… dva… tři… zkrať to!

Pomalu jsem se začala otáčet doprava s pohledem upřeným na mé boty, abych alespoň částečně skryla svou tvář, která byla v jednom ohni.

„Jste v pořádku, slečno?“ ozval se ten nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Srdce se mi nejdříve zastavilo a poté se rozhodlo, vyskočit mi z hrudi. Jestli už jen jeho hlas mi způsobuje srdeční arytmii, co se stane, až uvidím jeho tvář? Nechtěla jsem si připustit, že by jeho tvář nebyla stejná jako jeho hlas. Nadpozemská.

„Já… já,“ začala jsem koktat omluvu a konečně mu pohlédla do tváře. Srdce se zastavilo, kolena se rozklepala a mozek začal vysílat jasný signál.

Anděl! Bůh! A ostatní výrazy tomu podobné. Tak bych popsala toho muže přede mnou. Mohl být tak v mém věku. Jeho alabastrová tvář vypadala, jako když ji vytesali andělé. Bronzové vlasy, které měl rozházené do všech stran, mu vytvářely chlapecký vzhled. Nejvíce mne ale zaujaly oči. Dvě studánky, plné roztaveného tekutého zlata, mi do tváře propalovaly díru. Na sobě měl typický, černý oblek a bílou košili s modrou kravatou. No prostě a jednoduše, sám archanděl Gabriel v obleku od Gucciho mě přišel navštívit.

Anděl na tváři vykouzlil okouzlující usměv a odhalil řadu dokonalých, bílých zubů. Ten malý sval v mém hrudníku mě opět zradil. Byla jsem jím úplně fascinovaná. Kdyby mi teď oznámil, že mě chce zabít a znásilnit, neváhala bych.

Úsměv na jeho tváři se ještě více rozšířil a já už dnes po druhé ležela v jeho náručí. Nyní si o mně musí myslet, že jsem duševně narušená. Každopádně to nevypadalo, že by ho můj výpadek mysli překvapil, naopak se zdálo, že s tím má bohaté zkušenosti. Na čele mezi obočím mu vyskočila menší vráska. Vypadal zamyšleně.

„Co asi do toho šampaňského dávají, že to s ženami dělá takové věci,“ poznamenal spíš pro sebe a nejdříve kývl směrem ke mně, poté někam směrem k mé pravé ruce. Podívala jsem se, co má na mysli a uviděla skleničku s nedopitým šampaňským, kterou jsem ještě pořád držela v ruce. Jestli jsem do této doby byla jen červená, teď jsem musela zářit jako Rudolfův nos. On si myslí, že jsem namol?! Jeho poznámka o mém problému mě vyléčila a já mohla zase na chvíli racionálně uvažovat.

„Cože? Já ale nejsem opilá, jestli si to myslíte. Nejsem a nikdy nebyla,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Povytáhl jedno obočí a na tváři se mu usadil pobavený úsměv. Nepřesvědčila.

„Opravdu ne, za to můžou ty… ty… boty.“ Boty jo? Bello, nic horšího jsi vymyslet nemohla. „Jo, boty. Teda to nejsou boty ale lodičky. Lodičky na hrozně vysokém podpatku a já neumím chodit na vysokých podpatcích. Chtěla jsem si vzít kecky, ale moje kamarádka mi řekla, že bych vypadala jako magor, a že k těmto šatům musím mít jenom tyto boty, teda lodičky a… a…“ Zavřela jsem oči a modlila se, aby mě neslyšel nebo líp, aby tam nestál a odešel. Zmizel, prostě cokoli.

Otevřela jsem oči.

Stál tam a snažil se zachovat klidnou tvář. Možná bych mu to uvěřila, kdyby se nekousal do rtu a nedíval se na špičky svých luxusních bot. Pak opět svůj zrak přesunul na mě a zadíval se mi hluboko do očí. Začal se přibližovat.

On mě chce políbit! Bože, proč jsem si nevzala žvejku?! Zavřela jsem oči a čekala.

„To byl jen vtip,“ zašeptal těsně u mého ucha, až mi naskočila husí kůže a zase se odtáhl. Opět ta protivná červená.

„Já jsem tak pitomá. Určitě si o mně musíte myslet, že jsem naprosto nemožná. Radši už půjdu. Na-nashledanou a… omlouvám se,“ řekla jsem s hlavou v dlaních a chystala se vypadnout.

„Ne,“ skoro vykřikl a chytil mou ruku.

V okamžiku, kdy se naše ruce setkaly, mnou projel elektrický šok a zvláštní pocit. Nebyl to žádný nepříjemný pocit, spíš naopak. Jakoby naše ruce svázal neviditelný provaz, který nechtěl, aby se rozpojily. Aby jedna nebyla bez druhé. Podívala jsem se do jeho zlatých očí, kde se zračilo překvapení. Víčka přimáčkl pevně k sobě a zhluboka se nadechl. Nejspíš mu to nebylo příjemné jako mně, protože mou ruku pustil a oběma si zajel do vlasů. Vydechl.

„Ne, nechoďte. Přísahám, že si o vás nemyslím nic špatného. Právě naopak. Podle mě jste velice roztomilá, hlavně, když se červenáte,“ zašeptal nervózním hlasem, když konečně otevřel oči a levou rukou se podrbal na zátylku. „A taky si myslím, že jste tu nebyla schovaná jen tak pro nic za nic, takže vás odtud nechci vyhánět.“ Vytáhl rty do pokřiveného úsměvu a mávl rukou někam za mě. Otočila jsem se tím směrem a zamračila se na tu zelenou příšeru.

„Já se ale neschovávala.“ Vzdorovitě jsem si založila ruce na prsou a bojovně vystrčila bradu.

„Ne? V tom případě musíte být jedině botanička a ten fíkus jste zkoumala z čistě pracovních důvodů,“ pronesl na oko vážně a napodobil mé gesto s rukama. Nahodila jsem zamračený výraz.

„Fajn, schovávala jsem se. Jen se, prosím, neptejte proč.“

„Proč?“ vylétlo z něj a udělal na mě psí oči. Kvůli těm očím bych snad i vraždila.

„To je na dlouho.“ Zavřela jsem oči a zatřepala hlavou.

„Já mám času dost,“ opáčil. Zády se opřel o stěnu a pravou ruku si dal za ucho, které natočil víc směrem ke mně. Před chvíli jsem se chystala zmizet, abych se nemusela s žádným chlapem vybavovat nebo hůř tancovat a teď? Stojím tu s úplně cizím mužem a chystám si mu postěžovat. Blbost.

„Ale já ne. Musím…“

„… za přítelem?“ vyhrkl smutně. Smutně? Opravdu vypadal smutně i jiskřičky v jeho očích pohasly. Na jednu stranu mi ho bylo líto, ale na druhou mě to potěšilo. Nebyla jsem mu lhostejná. Kdybych mohla, skákala bych radostí do stropu.

„Nemám přítele,“ zamumlala jsem stydlivě a nohou kreslila kolečka na podlaze, „ale vaší přítelkyni by se asi nelíbilo, že se tu zahazujete se mnou. Určitě už se po vás shání a já vás tu zdržuju.“ Při pomyšlení, že ho objímá nějaká dlouhonohá, prsatá blondýna, se mi sevřel žaludek.

„Tak zaprvé, věřte mi, že kdybych tu s vámi nechtěl být, nejsem tu. A zadruhé, nikdo mne neshání a přítelkyně už vůbec ne. Teď, když už jsme si to ujasnili, mi prozradíte, proč jste se tu schovávala?“ Nemá přítelkyni. Že bych přece jen měla štěstí? V duchu jsem tancovala oslavný tanec.

„Budete se mi smát.“ Nervózně jsem přešlápla.

„Nebudu.“

„Moje milovaná teta,“ začala jsem od začátku a hodila na něj zkoumavý pohled, jestli mám opravdu pokračovat. Odpovědí mi bylo jen jeho povzbudivé kývnutí. „Moje milovaná teta nemá do čeho píchnout, tak se rozhodla naplánovat mi život. Domluvila mi schůzku s úplně neznámým člověkem a já nevím, jak jí vysvětlit, že nestojím o žádného jejího troubu. Proto jsem se tu… schovávala. Nechci se setkat se svým potenciálním partnerem,“ vysvětlovala jsem a přitom sledovala plešouna, jak si do pusy snaží nacpat pět jednohubek najednou.

„Jste si jistá, že je to on? Třeba je to někdo úplně jiný. Někdo, kdo je blíž, než si myslíte.“ Někdo, kdo je blíž? Kdo může být blíž a zároveň odpovídá vkusu Jackie než ten plešoun?

„Stoprocentně je to on. Má teta nemá moc dobrý vkus, věřte mi.“ Anděl za mnou něco nesrozumitelného zamumlal.

„Jste velice tvrdohlavá.“ Tak tohle už jsem teda slyšela.

Chystala jsem se otočit a něco mu pěkně od plic říct, jenže jsem netušila, že už se neopírá o zeď, ale stojí těsně za mnou. Když jsem se otočila, naše těla se o sebe opírala a obličeje byly kousek od sebe. Pohled mi okamžitě sjel na jeho rty. Tak moc mě to táhlo skoncovat s tou vzdáleností a políbit ho. Musela jsem polknout hromadící se sliny. Bello, koukej se sebrat, než uděláš další pitomost, za kterou si budeš nadávat dalších deset let. Bohužel se to lépe řekne, než udělá a dál jsem hypnotizovala jeho rty.

„Rozumím vám. Také nejsem ze své rodiny dvakrát nadšený. Od sestry mám naplánovaný život na několik let dopředu a můj retardovaný bratr se mi z něj snaží udělat peklo. Proto mám pro vás nabídku. Když přijmete, slibuji, že vás ochráním před vaší tetou i tím chlápkem a vy mne zachráníte před výsměchy mého bratra, které bych musel poslouchat dalších sto let,“ upřel na mě prosebný pohled. Srdce se mi rozeběhlo na dlouhou trať.

„Co když se vám něco stane? Myslím, co když se bude chtít prát. Nechci, aby vás zabil.“ Začervenala jsem se. On se naopak rozesmál. Spíš dostal záchvat smíchu. Tak já mám o něj strach a on se mi vysměje?

„Nezabije, věřte mi. Ale těší mě, že se o mě bojíte. Takže smilujete se nade mnou a stanete se pro dnešní večer mou přítelkyní?“ Vysekl hlubokou úklonu. Co teď?!

„No a… zahrnuje ta vaše nabídka to… no, nějaké… však víte.“ Opět jsem mlela blbosti, červená byla až na zadku a on místo toho, aby mi pomohl, jen stál a pobaveně čekal, co ze mě ještě vypadne.

„Chtěla byste?“ šeptl vzrušujícím tónem. Ano! Ano, křičelo moje podvědomí.

„Vtipné,“ pronesla jsem sarkasticky a hrála si na uraženou. Kdyby jen věděl, co se mnou dělá.

„Zlobíte se?“  Zhluboka se mi zadíval do očí a mezi prsty pravé ruky uchopil jeden neposlušný pramen mých vlasů a zastrčil mi ho za ucho. Pokud se mě snažil oblbnout, povedlo se mu to. Jediné na co jsem se zmohla, bylo záporné zakývání hlavou.

„Jste skvělá. Vaše teta měla pravdu.“ Mluvil. „Když už jsme teda domluveni, prokážete mi jednu laskavost?“ Mluvil. „Chtěl bych si s vámi zatancovat. Věnujete mi tanec?“ Mluvil, mluvil a mluvil a já neměla vůbec tušení o čem. Opět to kývání hlavou. Protentokrát nahoru a dolů. On si vybral mě, abych mu dělala společnost. Nahoru a dolů. On mi řekl, že jsem krásná. Nahoru a dolů.

„Ano,“ vydechla jsem. Právě jsem mu něco odsouhlasila a popravdě mi bylo jedno co. Hlavně, když ho budu mít po zbytek večera vedle sebe. Z myšlenek mě vyrušilo příjemné mravenčení. Podívala jsem se, odkud vycházelo a uviděla mé prsty propletené s jeho. Koukala jsem na naše ruce jak na svatý obrázek.

„Skvělé, tak jdeme.“ Jeho hlas přerušil tok mých zmatených myšlenek. Jdeme? Spolu? Někam jinam? Na tváři se mi usadil přiblblý úsměv.

„A kam že to jdeme?“ zeptala jsem se ho už nahlas celá šťastná, že s ním budu někde docela sama. Cestou sem jsem zahlídla promítací místnost možná tam-

„Zpečetit náš svazek tancem. Pamatujete?“ Cože? Jako bych dostala pěstí do žaludku. Ihned jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Po mém úkrytě ani památky. Místo toho jsem se nacházela pár kroků od parketu. To snad nemyslí vážně! On mě chce ztrapnit přede všemi. Začala jsem zmatkovat… a hodně!

„Počkejte!“ Nic.

„Kam mě to táhnete?“ Zase žádná reakce. Zapřela jsem se na patách a snažila ho zastavit. Ten chlap je snad z kamene nebo co!

„Zastavte! Slyšíte?!“ Musela jsem skoro zakřičet, aby mě zaregistroval. Zastavil.

„Požádal jsem vás o tanec a souhlasila jste.“ Koukal na mě jak na blázna. Popravdě jsem si tak připadala. Nevzpomínám si, že by mluvil o tanci.

„Nesouhlasila. Za to můžete vy, oblbnul jste mě.“

„Oblbnul?“ Nač ten užaslý tón, Casanovo?

„Nedělejte, že nevíte. Děláte to vašima krásnýma zlatýma očima.“ Opravdu jsem to řekla nahlas?! „Já nemůžu… neumím tancovat,“ hlesla jsem a zčervenala jako malina.

„Ale jděte.“ Usmál se a pohladil mě po paži. „Určitě vám to jde lépe než řízení.“ Řízení? Proč sem plete… Volvo! Měla jsem v oku řasenku!

„Tak to se asi vyděsíte, když vám řeknu, že řízení auta patří mezi mé silnější stránky.“ Zasmál se.

„Přece mi nedáte košem. Slibuji, že se vám nic nestane. Budu vás držet jako největší poklad světa a nenechám vás ublížit jak sobě, tak okolí,“ snažil se mě přesvědčit a přitom mě hypnotizoval pohledem.

„Zase to děláte!“ zaúpěla jsem zoufale a rukama se mu opřela do hrudi. I přes všechnu tu látku jsem cítila jeho vypracované svaly. Jak asi vypadá jeho tělo bez košile. Znáš ho maximálně hodinu a už si ho představuješ bez košile? Zatřásla jsem hlavou a snažila se tu představu vypudit z hlavy. Marně.

„Dobře. Omlouvám se,“ rozesmál se a mé ruce na jeho hrudi přikryl svými.

„Už vás nebudu trápit…“ Vypadalo to, že chce ještě něco dodat, ale pak se mi zadíval za rameno. Najednou rysy jeho bezchybné tváře ztvrdly. Zatnul čelist, oči přivřel do úzkých škvírek a zavrčel. Zavrčel? Může člověk vrčet? Myslím, že bych s tím pitím vážně měla přestat.

„Myslím, že se o vás chce postarat někdo jiný,“ řekl tvrdě, mé ruce sundal ze své hrudi, aniž by se na mě podíval, jen dál zíral za má záda. Na co zírá? Měla jsem chuť mu zamávat před očima a upozornit ho na to, že tu stále jsem. Je tam snad něco zajímavějšího, než jsem já?

Otočila jsem se a hned litovala. Nedaleko od nás postával pan Pleška, což by nebylo zase tak hrozné, kdyby se nedíval mým směrem a u toho se neolizoval. Brr. Teď mě tu nemůže nechat samotnou napospas tomu… tomu… ani slov nemám. Proto jsem se rozhodla jednat dřív, než bude pozdě.

„Tak na co čekáte. Veďte mě!“ vyhrkla jsem, čapla ho za ruku a táhla ho na parket, co mi síly stačily. Právě jsem si sice podepsala ortel smrti, ale pořád lepší zemřít v náruči toho nejkrásnějšího chlapa než nejplešatějšího. Když jsme dorazili na parket, byla jsem celá splavená a musela jsem vypadat opravdu neodolatelně. Ta nejhorší část měla ovšem teprve přijít – tanec.

Panebože, já nemůžu tancovat. Začala jsem zmatkovat. Já ani nevím, jak ho mám chytit, jak se mám tvářit a o krocích ani nemluvě. O tanci vím jedno velký kulový. Kde je Patric Swayze, když ho člověk potřebuje? Počkat, já chodila na balet. Rozhlídni se, ty trubko, vidíš tu snad někoho dělat piruety nebo arabesky?

„Tak…“ podrbala jsem se za uchem a nevěděla co dál. Nejspíš z mého zoufalého tónu poznal, že jsem v koncích a pravou ruku natáhl směrem ke mně. Skousla jsem si nervózně ret a pomalu svou vložila do jeho dlaně. Poté svou levou ruku přiložil na má holá záda. Teprve teď jsem si uvědomila, jak ledová jeho ruka je. Líbilo se mi to. Ten chlad příjemně chladil mé rozpálené tělo. Ten dotyk se stal signálem pro mé dosud klidně bijící srdce, že má začít pracovat rychleji. Levý koutek se mu vytáhl směrem nahoru, vypadalo to, jako by mé splašené srdce mohl slyšet. Nemožné.

Zatímco já jsem se utápěla v jeho zlatých očí, které mě neustále pozorovaly, on si mě pomalu jako hadrovou panenku přitáhl blíž k tělu, aniž by přerušil náš oční kontakt. Obličej mi ovál jeho studený dech. Pohled mi sklouzl na jeho rty. Zase ta neskutečná touha po polibku. Jak asi chutnají jeho rty? Už jen pouhá představa, že svými rty ochutnávám jeho, mi vyvolávala příjemné mravenčení v podbřišku.

Raději jsem se zahleděla do zlatých studní - stále mě pozoroval. Levou ruku mi stiskl ve znamení, že je čas pohnout se z místa. Byla jsem tak zaujatá jeho osobou, že jsem si ani nevšimla, že stále stojíme na místě a mezitím se tempo hudby změnilo z rychlého na pomalé. Jak je to dlouho? Pět, deset minut či hodina? Bylo mi to fuk. Jediné co jsem si přála, bylo zastavit čas. Zastavit čas a zůstat tak navždy. Navždy s ním.

Udělala jsem první krok a opravdu se to stalo. Čas se zastavil, hudba utichla. Jediné co jsem byla schopna vnímat, byl on. On, můj anděl. Byla jsem v nebi. Pohled jsem upírala jen a jen do jeho očí, které jakoby říkaly, že takhle je to správně a nic se mi nestane. Pod jeho vedením mi to přišlo najednou tak snadné, jako bych to uměla odjakživa.

„Jak se cítíte?“ zašeptal a pohladil mě po rozpálené tváři.

„Báječně.“

„Kdybych dělal něco, co se vám nebude líbit, řekněte,“ pronesl něžně do mého ucha a pak si mě jemně přisunul ještě blíže.

Veškeré volné místo mezi našimi těly zmizelo a můj hrudník se tiskl na jeho. Opět jsem mohla cítit ty vypracované svaly a opět ta představa jeho holé hrudi. Tělem mi proběhlo nemalé vzrušení a srdce tlouklo až nepřirozeně nahlas. Nejen že to musel slyšet, každopádně to musel cítit. Bylo mi to fuk.

Přitiskla jsem se k němu co nejvíce a ruce spojila za jeho krkem. Nevěděla jsem, zda není moc troufalé se na něj tak tisknout, ale když mi rukou přejel po zádech od shora dolů, pak zase zpátky a zesílil stisk, věděla jsem, že není. Bylo to tak – přirozené.

Hlavu jsem si položila na jeho široké rameno a nos mu zabořila do jamky na krku. Ach ta vůně. Ne ten parfém, ale ta jeho neodolatelná přirozená vůně. Chtěla jsem si ji zapamatovat navždy, toužila jsem, aby se mi jeho pach vsákl do šatů, vlasů a především do kůže. Tušila jsem, že až celá svatba a celý večer skončí, už ho nikdy neuvidím a jedinou vzpomínkou mi bude právě to aroma.

Zavřela jsem oči. Nemluvil. Kéž by tato chvíle mohla trvat navždy. Ovšem jako každá písnička i tato měla svůj konec. Čekala jsem, co bude, jestli mě odstrčí a odejde. Nezklamal. Ani se ode mě nehnul, a když začala další ploužící melodie, přinutil mě znovu tancovat. Tentokrát už jsem si byla v krocích jistá a rozhodla se vnímat okolí.

Nenápadně jsem mu nakoukla přes rameno, abych se podívala po ostatních. Rovnou naproti mně stála Jess, která na mě zírala s vykulenýma očima a pusou až na zemi. Okamžitě začala rozhazovat rukama do všech stran a gestikulovat na mě. Jen jsem se na ni zakřenila a ihned hlavu otočila na druhou stranu, kde jsem zase uviděla Jackie u stolu ženicha a nevěsty, jak jim něco se smíchem vysvětluje. Vypadala šťastně. Možná bych se před ní už mohla ukázat, tak proč se sakra schovávám? Přikrčila jsem se okamžitě, co teta pohlédla naším směrem. Když jsem zase vykoukla, už tam nestála, místo toho mi do zorného pole opět padla vykulená Jessica tentokrát s Angelou. Angela zvedla oba palce vzhůru a víc nás nekomentovala. Zato Jessica prostě nemohla překousnout, že jsem ulovila nejhezčího chlapa na svatbě a vykročila směrem k nám. Začala jsem vrtět hlavou a vrhla prosebný pohled na Angelu, ať ji zastaví. Zastavila a za pomoci Bena odtáhla do ústraní.

„Čtyři minuty a jedenáct vteřin,“ zamumlal můj tanečník z ničeho nic, až jsem sebou trhla.

„Prosím?“ Neměla jsem tušení, co tím myslel.

„Vaše kamarádka. Jessica? Už dobrou chvíli nás pozoruje, tak jsem čekal, jak dlouho jí bude trvat, než se konečně odhodlá a přijde k nám,“ vysvětloval mi se smíchem. „Čtyři minuty a jedenáct vteřin.“

„Jak víte… a odkud znáte Jess, kruci?!“ vyhrkla jsem na něj podrážděně, ač jsem nechtěla. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale jen při pouhé zmínce o Jess mi šla pára z uší. Zná ji, mluvil s ní? Odtáhla jsem se, abych mu viděla do tváře. Pořád se usmíval.

„Ne, neznám… Jess. Vlastně tu neznám nikoho.“ Pokrčil rameny.

„Nikoho, tak co tu vůbec děláte?“

„Mám odejít?“ Stáli jsme.

„To ne. Jen chci říct, chodíte často na večírky, kam nejste pozvaný?“

„Ale já byl pozvaný,“ začal se ospravedlňovat. „Moje sestra organizuje večírky, jako jsou tyto a já byl zrovna v její kanceláři, když se tam vaše teta objevila. Tak mě pozvala.“

„Jen tak vás pozvala?“ zeptala jsem se podezíravě. Něco mi na tom nehrálo. Tetička nikdy nezve někoho, koho nezná alespoň rok. Jedině že by v tom byl nějaký háček.

„No, já… totiž… já jsem… jsem doktor. Jsem tu pro případ, že by byla nutná lékařská péče,“ vykoktal ze sebe nakonec vysvětlení.

Nijak jsem to nekomentovala, pouze se zmohla na přikývnutí. Můj mozek byl právě zaměstnán vymýšlením plánu, jaké zranění musím utrpět, aby došlo k dýchání z úst do úst.

♥♥♥

„Už dost, už dost,“ dostala jsem ze sebe přes záchvat smíchu. Čas ploužáků už dávno skončil a my se vlnili v rytmu tanečních hudby. „Klaním se před vašimi tanečními schopnostmi, ale mé nohy potřebují time-out a tělo přísun tekutin. Prosím, prosím o deset minut přestávky.“ Nahodila jsem psí oči a zamrkala řasami. Zabralo to.

„Vyděračko,“ usmál se. „Fajn, já vám dojdu pro pití a vy…“ řekl a podíval se mi na nohy, „si sundejte tu proklatou věc z nohou.“ Jako gentleman mi políbil pravou ruku a uklonil se. Tak není to dokonalý muž?

Ještě dobrou minutu jsem pozorovala jeho mizející… ehm, pozadí. Bello, ty jsi musela být ale hodná holka, když ti Bůh nadělil tak sexy dárek. A to nejsou ani Vánoce.

„Holčičko, já jsem tak šťastná.” Přiběhla ke mně teta Jackie s úsměvem od ucha k uchu, jen co jsem unaveně dopadla na židli a snažila se sundat ty ďábelské lodičky, které už do konce života nechci vidět.

„Ano, svatba se opravdu povedla,“ zafuněla jsem. Bylo mi obrovské vedro, potřebovala jsem rychle něco na ovívání. Do oka mi padlo slavnostní meníčko. Jako vějíř dokonalé. „Vypadá to, že se všichni dobře baví. Hlavně strejda Carl.“ Zasmála jsem se a podívala se na strýce, který přesto, že už sotva stál na nohou, do sebe klopil další sklenku whisky a snažil se vylézt na stůl.

„Ale já teď nemluvím o svatbě Bells, ale o tobě,“ poplácala mě, na můj vkus až moc, po tvářích.

„Jé, oni podávají gratinované žampiony. Ty bych si dala.“ Rozhodla jsem se ignorovat to, co řekla a radši se rozplývala nad jídlem. Po tom výkonu bych si něco do pusy zasloužila. Tetinka byla jiného názoru a vytrhla mi to z ruky. Fajn, chce si povídat, má to mít. Nahodila jsem nejznuděnější pohled a zadívala se na tetu. Co mě překvapilo, byl její výraz – stále se na mě usmívala a dokonce i mrkla.

Cože, ona se směje a mrká na mě? Čekala jsem řev a bolest a… řev. Ano, měla by se zlobit, měla by na mě křičet, řvát. Místo toho se uculuje, jako by byla sjetá. Přiznávám, že ten její úsměv mi naháněl strach. Opět mrkla. Tahle neverbální komunikace z její strany se mi vůbec nelíbila.

„Promiň, ale nechápu, co myslíš tím o tobě?" odpověděla jsem po značné době rozmýšlení a podívala se do natěšené tváře tety Jackie, která vypadala, jako by právě zjistila největší drb na světě a nemohla se dočkat, až mi ho poví.

„Mluvím o tobě a Edwardovi přece. O tom mladíkovi, se kterým jsi tancovala skoro celou hodinu. To bylo řečí, když jsem vás chtěla seznámit a teď na něm můžeš oči nechat.“

„Ale on se nejmenuje…“ Už jsem chtěla odporovat, ale zasekla se v půlce věty.

Edward.

To je to zvláštní jméno. Jak vlastně vím, že to není ten Edward, kterého mi teta Jackie dohazovala celé tři týdny? On se nepředstavil a ani já se ho na jméno nezeptala. Pod tím zvláštním jménem jsem si představovala různé muže, že když se objevil on – idol dívčích srdcí, nějaká domluvená schůzka už pro mě neexistovala. Nepotřebovala jsem jeho jméno znát. Bylo mi s ním dobře, jako bychom se znali celá léta. Sakra, kde se ten chlap toulá? Říkal, že mi dojde nalít šampaňské, ne že ho jde teprve vyrobit.

Aniž bych poslouchala to, co mi teta povídá, postavila jsem se ze židle a začala se otáčet kolem dokola a hledala jeho. Okamžitě ho musím najít a zeptat se na jméno. Jenom pitomec by skoro celý večer strávil s mužem, aniž by se ho zeptal na jméno. Správně Bello, právě ses nominovala.

Ještě dobré dvě minuty jsem se otáčela jako zeměkoule kolem své osy, když jsem ho spatřila kráčet směrem ke mně. V jedné ruce nesl dvě sklenky s pitím a v druhé sako, které měl hozené přes rameno. Už ani kravatu neměl a dva knoflíčky jeho košile byly rozepnuté. Bože, jak může být někdo tak sexy. Stop, musím se ho přece zeptat.

Když mě spatřil, zastavil se a na tváři se mu objevil ten nejúžasnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Klid, Bello, nádech a výdech.

„Jméno?!“ vybalila jsem na něj a brala si od něj skleničku s pitím. Z vykání jsem rovnou přešla na tykání. Bylo vidět, že jsem ho tou otázkou překvapila.

„Ehm… no,“ začal koktat a na čele se mu vytvořila vráska, „obyčejné šampaňské nebo jsi chtěla něco jiného? Klidně to dojdu vyměnit,“ řekl a už už se otáčel. Cože, co to blábolí?

„Nemyslím to pití, ale tvoje jméno. Jak se jmenuješ?“ snažila jsem se vysvětlit, co po něm chci. Usmál se na mě a natáhl ruku mým směrem.

„Edward. Edward Cullen, tak se jmenuju.“

„Edward?“ zašeptala jsem zoufale nepřirozeně vysokým hlasem. Sklenička s šampaňským mi vypadla z třesoucí se ruky a roztříštila se o zem.

„Ano. A ty jsi Bella.“ Když vyslovil mé jméno, málem to se mnou seklo o zem. Celou dobu věděl, kdo jsem a celou dobu poslouchal mé stížnosti ohledně výběru Jackie. Zoufale jsem si přála splynout s okolím. „Omlouvám se, že jsem se nepředstavil dřív, vyhnuli bychom se pár nejasnostem,“ mrkl na mě. „Přesto stále doufám, že mi nedáš košem a zůstaneš se mnou po zbytek večera,“ usmál se a znovu ke mně natáhl ruku v očekávání, zda přijmu nebo ne.

Naposledy jsem se otočila na tetu, ústy jí naznačila, že za všechno děkuju a pak už jsem se plně soustředila na Edwarda. Ochotně jsem přijala jeho nabízenou dlaň a byla rozhodnutá ji už nikdy nepustit.

A máte to za sebou. Pokud jste opravdu došli až sem, tak vám gratuluju a zároveň se vám moc omlouvám za váš promarněný čas. :D Ne, tak trochu doufám, že se vám to aspoň trošičku líbilo a zanecháte mi nějaký ten komentář, ať to bude jen pár slovíček nebo obyčejný smajlík. Děkuju všem. Zvlášť děkuju zuzce88 za rady...

Děkuju! ;-)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo? Nikdy!: