Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pryč od počítače, Edwarde Masene! 2. část

07.11.2015 (20:30) • SweetNess • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2458×

Rychle jsem běžel do koupelny se zkulturnit. Vylezl jsem za dvacet minut ještě s mokrou hlavou. Tak a teď přijde to podstatné. Co na sebe? Chtěl jsem vypadat opravdu dobře, ale byl problém v tom, že jsem podle mě neměl žádné dobré oblečení. Po dlouhém přemýšlení jsem se nakonec rozhodl pro tmavě šedé rifle a tričko s véčkovým výstřihem u krku a na to ještě světle šedou košili.

Podíval jsem se do zrcadla a vypadal jsem k nakousnutí. Řekl jsem si, že takhle se můžu před Bellou ukázat, a tak jsem odjel do školy.

Když jsem přijel ke škole, měl jsem problém zaparkovat. Tak pozdě, jak jsem přijel já, už většinou byla všechna parkovací místa obsazená. Nakonec jsem objel celé parkoviště a našel poslední místo vedle Bellina Chevroletu. Byl jsem rád, že jsem zaparkoval, k tomu ještě vedle Belly, a vydal se na první hodinu. Vrazil jsem do třídy, ale nikde nikdo. Vzpomínal jsem, jestli nám zrušili první hodinu, protože to bych měl ještě čas a nemusel bych jet do školy tak brzo. Náhle jsem si vzpomněl. Když nikdo není ve třídách, tak je vždycky shromáždění ředitele se žáky v tělocvičně. Jak jsem na to jenom mohl zapomenout! pomyslel jsem si a pospíchal do tělocvičny.

Rozrazil jsem dveře a na mě se upřely všechny pohledy včetně toho ředitelského.

„Jdeš pozdě,“ konstatoval ředitel a já jsem jenom nasucho polknul. „Budeš se mnou muset jít po shromáždění do ředitelny.“ Říkal jsem si: Proč? Proč dnes a přede všemi? Před Bellou? A šel jsem se zahrabat do kouta, aby mě už nikdo neočumoval. Pár lidí se na mě pootočilo, když jsem kolem nich procházel, ale většina pozorně poslouchala ředitele. Asi bych měl taky, ať mi něco neunikne a nebudu mít další průšvih.

„…bude každý muset přečíst deset knih a poté na ně udělat referát.“ Zpozorněl jsem. Referát o knihách? A dělá si ze mě ředitel srandu? Nikdy jsem nečetl nic dlouhého, kromě Esméina nákupního seznamu, natož povinně deset knih a ještě referát k tomu. Co ty lidi nenapadne, aby zlepšili průměr školy a postavení mezi školami ve státě. Nemyslel jsem si, že náš ředitel bude mezi těmi soutěživými a bude mermomocí chtít zlepšit naši školu, abychom předčili jinou.

Rozhodl jsem se ho už neposlouchat, a tak jsem v davu začal hledat Bellu. Přemýšlel jsem, jak s ní navázat jednoduchou konverzaci. Hlavně abychom si už začali povídat. Sice nevypadala jako ukecaný typ, ale mohl jsem to aspoň zkusit.

Hned, jak ředitel skončil, se draly davy lidí z tělocvičny. Chtěl jsem jít za Bellou a vymyslel jsem, že se jí zeptám, jestli by si se mnou nechtěla sednout na hodinu biologie. Jenže k tomu jsem se ani nedostal, protože jsem si vzpomněl, že musím za ředitelem. Otočil jsem se o 180° a šel nakvašeně do ředitelny. Zrovna chci jít za Bellou, už mám i vymyšlené, co jí řeknu, ale co neřekne ředitel? Ke mně do kanceláře! reptal jsem si v duchu. V takovou nevhodnou chvíli! To nemá nic jiného na práci než mě pořád volat do ředitelny? Co po mě vlastně vůbec chce?

Vešel jsem do ředitelny a slušně pozdravil ředitele. Ten na mě jenom kývl hlavou a naznačil, ať si sednu. Vážně se na mě podíval a začal vysvětlovat, proč si mě sem pozval.

„Takže Edwarde. S čím bych začal. Máme toho spolu hodně co probírat.“ A jéje. To asi nestihnu další hodinu. Ne že by mi to nějak vadilo.

„Učitelé si sice už nestěžují na to, že jsi v hodinách na mobilu, což mě těší, ale za to je na druhou stranu zahrnuješ stupidními dotazy,“ řekl mi ředitel bez obalu a chtěl pokračovat, jenomže mně to nedalo a musel jsem mu na to něco namítnout.

„A to je špatně, že se jich na něco ptám? Mají být rádi. Jsem asi jediný žák, který je aspoň trochu aktivní v hodinách,“ odvětil jsem mu drze.

„Počkej. Ještě jsem neskončil, tak mě laskavě nepřerušuj,“ setřel mě ředitel. „Ještě mi také dlouhosáhle povídali, jak chodíš pozdě do hodiny a parkuješ na místa učitelů. Co víc k tobě dodat? Tohle musí skončit a to hned, jinak máš dvojku z chování. Takhle to už opravdu nejde, Edwarde,“ sdělil mi a já na něho koukal jako blb. Dvojka z chování?! To se mi nikdy nesmí stát! Esmé by mi dala určitě domácí vězení na celé prázdniny!

„Dobře pane řediteli. Pokusím se to nějak spravit,“ zamumlal jsem nepřítomně.

„Takový přístup se mi líbí, Masene. Jen tak dál a máš možnost si to ještě vyžehlit u učitelů, než skončí školní rok,“ pochválil mě. „A teď už běž, ať nezmeškáš další hodinu.“

Doprovodil mě ke dveřím, otevřel mi, abych mohl ven z ředitelny, a čekal, až řeknu: ‚Nashledanou‘, a pak se za ním dveře zabouchly. Připadal jsem si divně. Někde v hloubi duše jsem ho chtěl poslechnout. Co kdybych si hrál do konce roku na ‚hodného‘? Pomohlo by mi to ale k lepším známkám? uvažoval jsem.

Průměr známek jsem totiž neměl nejlepší. Hned jsem ale ten návrh zamítl, protože proč se namáhat ještě víc než teď? Známky budou vadit jenom Esmé a nikomu jinému.

Došel jsem ke dveřím a zaklepal. Možná mám hodinu s Bellou, možná ne. Vůbec jsem si nemohl vzpomenout. Pro jistotu jsem si ještě prohrábl vlasy rukou a vstoupil do třídy. Samozřejmě. Jak jsem mohl zapomenout. Seděla v mojí lavici a četla si něco v učebnici, ale když jsem vstoupil, tak vzhlédla, a když viděla, že jsem to já, tak se začala červenat a rychle sklopila zrak.

Nevím, co to do mě vjelo, ale když jsem chtěl vysvětlit učiteli, kde jsem byl, začal jsem koktat.

„Dobrý… Dobrý den, p-pane učiteli. J-já se o-omlouvám, že jsem přišel pozdě. Byl jsem v ředitelně.“ Poslední větu jsem rychle vyhrkl a upaloval si sednout na svoje místo. Hlavně aby už na mě všichni necivěli. Bezpečně jsem se dostal na svoje místo vedle Belly.

„Ahoj,“ zašeptala potichu. Podíval jsem se na ni jako na debila.

„Ahoj,“ zašeptal jsem jí udiveně nazpátek. Nemyslel jsem si, že bych s ní mohl mluvit v krátké budoucnosti, nýbrž teď. Chtěl jsem s ní navázat tichou konverzaci. Když už, tak už.

„Čteš hodně? Myslím ohledně toho referátu. Vůbec totiž nevím, jak to mám stihnout. Já se osobně knížkám radši vyhýbám,“ začal jsem a usmál se. Tím jsem ji rozveselil a ona málem neudržela smích a vybuchla na celou třídu. Super, aspoň máme podobný smysl pro humor.

„Já to zvládám na pohodu,“ odpověděla mi poté, co se začala trochu ovládat. „Myslím si, že deset knížek je málo. Mohli dát ještě víc,“ a zazubila se. Víc?! Tak to bych nedal, ani kdybych chtěl. Od ředitele to není fér. Vůbec nebere ohled na nečtenáře a rovnou nám nabalí deset knih a do měsíce? To abych začal.

„Jenom dotaz,“ podotkl jsem. „Když ti připadá, že to je málo knížek, pomůžeš mi vybrat nějaké tenké a takové, které by mě popřípadě bavily?“ zeptal jsem se a svojí přímočarostí jsem zaskočil i sebe. Vykulila na mě oči. Asi to taky nečekala. Dělala, že přemýšlí a já jsem přesně věděl, co se jí honí v hlavě. Mám s ním jít, nebo ne? Muže to být něco jako rande? To už jsem si opravdu jenom vymýšlel, protože: Rande v knihovně? Nesmysl.

Nakonec jemně přikývla a já se zaradoval. „Mohli bychom spolu jít po škole do knihovny. Mám do ní kartu a chci si taky půjčit nějaké knížky.“ Znova jsem se zaradoval. Tak brzo? Myslel jsem si totiž, že když je ve škole nová, tak má každé odpoledne přeplněné a tráví ho na nákupech s holkami, nebo prostě ve městě.

„Super!“ vyhrkl jsem. „Tak se sejdeme před knihovnou ve tři? Já totiž nemůžu hned po škole. Musím se ještě pro něco stavit doma, dobře?“ Teď jsem jenom doufal, že mi to vyjde.

„Tak ok. Sejdeme se tam.“ A tak ukončila naši konverzaci, ale mně to nevadilo, protože zbývalo jenom pár minut do zvonění. Připadal jsem si jako v euforii. Vyrážím si mimo školu s Bellou! Chtěl jsem to rozkřičet přes celou třídu, ale ta by si asi myslela, že jsem ještě větší magor než teď. Pokoušel jsem to nadšení skrýt, Bella přece jenom ještě seděla vedle mě.

Čekal jsem, až zazvoní a pak vyletěl ze třídy. Musel jsem zavolat Esmé, ať mi nachystá to nejhezčí, co na mě doma najde. Zrovna jsem ji prozváněl, když mi někdo zaklepal na rameno. Rychle jsem se otočil a hledal majitele. Kousek ode mě stála Bella a držela moje učebnice.

„Něco sis tam zapomněl,“ kuňkla, vrazila mi moje učebnice do náručí a pospíchala pryč. Nestihl jsem jí říct ani děkuji a ona už zmizela v davu. Každá jiná holka, nebo spolusedící, by něco takového nikdy neudělala. Radši jsem si to vyložil jako přátelskou pomoc a už se tím dál nezabýval. Neuměl jsem ani slovy popsat, jak jsem se na odpoledne s Bellou těšil.

Když jsem jel domů autem, pískal jsem si svoje oblíbené písničky a smál se tak, že jsem párkrát skoro naboural nebo skončil v příkopě. Moji radost nezkazilo ani to, že když jsem přijel domů, tak Esmé čekala pořádné vysvětlení.

„Tak to mi, Edwarde, musíš vysvětlit. Něco hezkého jsem ti tu nachystala, ale nejdřív vysvětluj. Je mi jedno, že pospícháš, ale musím to vědět. Máš rande nebo tak něco?“ vyzvídala. Byl jsem mile překvapen, že se mě na to ptá.

„Nevím, jestli se tomu dá říkat rande. Ale jo. Asi jo.“

„Tak to je super! Koupila jsem ti totiž novou košili. Je opravdu překrásná. Počkej, donesu ji! Myslím, že by se ti mohla hodit k těm tvým khaki kalhotám, co jsem na tobě už měsíce neviděla. K tomu nějaké hezké kožené boty a propustím tě,“ mluvila na mě, zatímco vycházela schody a šla do své ložnice pro košili. Přitom se smála svému internímu vtipu – jakože mě propustí. Nevím, co jí na tom připadalo k smíchu, ale mlčel jsem, protože jsem byl rád za každou výpomoc.

Scházela dolů a při tom v rukách rozbalovala moji předčasně zabalenou košili.

Otočila ji směrem ke mně a já se nemohl vynadívat. Teď se Esmé opravdu přemohla. Ukazovala mi úplně boží košili, která se opravdu hodila k mým nenošeným kalhotám.

„Díky, mami, jsi úžasná! Něco takového jsem zrovna potřeboval!“ dal jsem jí pusu na tvář, čímž byla upřímně polichocena a utíkal jsem se nahoru převléct.

Měl jsem už všechno zařízené, jenom zbývalo nasednout do auta a vyjet. Boty mi Esmé položila před postel. Vážil jsem si jich. Vypadaly totiž značkově a hodně draze. A já vlastně taky. Hodinky, které jsem nosil každý den, se mi k tomuhle outfitu naprosto hodily.

Zamával jsem Esmé na rozloučenou a ujížděl autem, jak nejrychleji to šlo do knihovny.

Už na mě čekala před vchodem. Rychle jsem vyskočil z auta a utíkal směrem k ní. Pak jsem se ještě otočil k autu. Já idiot jsem zapomněl zamknout! nadával jsem si. Samozřejmě! Edward se má setkat s hezkou holkou a už šílí. Ne hezkou. Překrásnou, brblal jsem si ještě v duchu pro sebe, zatímco jsem zamykal auto a poté šel k ní.

„Ahoj!“ pozdravila mě. „Než jsi přijel, tak jsem si tu vyřídila svoje knížky, takže teď se ti budu moct plně věnovat.“ Mdlý úsměv.

„No jasně, ahoj! To mi to trvalo tak dlouho?“ Laškovný úsměv z mojí strany. Začala se smát. A já jsem se k ní nakonec přidal. Bylo super, že jsme aspoň začali vesele.

„Budu se tě muset na něco zeptat,“ řekla už vážně. Byl jsem zvědavý, co z ní vyleze. „Dám ti pár otázek, abych věděla, jaký žánr by tě mohl bavit.“ Hmm, paní knihomolka. Ta se v tom asi vyzná. Ach jo, zase ty interní vtipy, to sis nemohl nechat na jindy?

„Tak se ptej. Zajímalo by mě, co ti vyjde. Se čtením jsem zalomil asi ve druhé třídě a od té doby jsem nic nepřečetl,“ odpověděl jsem jí.

„Páni! Tak to je něco! Konečně můžu někoho ovlivnit při vybírání jeho pravého žánru. Už na to strašně dlouho čekám! Pojď, ukážu ti moje království.“ Tak to už asi žádný kvíz nebude, pomyslel jsem si smutně. V jedinou věc, v kterou jsem doufal, bylo, aby nečetla Anime. Četl ho jeden inteligentní šprt v naší třídě. To by mi dalo určitě zabrat. Ale vedla mě do oddílu románů. Uff, oddechl jsem si. To by nemuselo být tak špatný, co myslíš, Edwarde?

Zmlkni už konečně, nařídil jsem svému podvědomí. Došli jsme doprostřed jedné uličky a ona rozpřáhla ruce.

„Tak tohle je můj ráj,“ ukázala Bella na všechny knihy okolo. Byl jsem v šoku, tolik románů a tolik příběhů… Můj zrak padl na jeden titul. Jak vycítit lásku od Damona de Sague. To by nemuselo být špatné…

O hodinu a půl později jsem vyšel z budovy knihovny celý šťastný s Bellou po boku, která taky zářila. Věděla, že mě přetáhla na svou stranu. Myslím si, že by se mi romány pro muže – jak tomu říkala Bella – mohly líbit.

„Nechceš svézt?“ zeptal jsem se jí narovinu. Co já vím, ale za pokus to stálo.

„Ne, díky, ale nemůžu. Mám tady ještě svoje auto,“ usmála se na mě tím svým nádherným úsměvem, který jsem si u ní v poslední době tak moc oblíbil. Tvářil jsem se uraženě, ale pak jsem to nemohl vydržet a vyprskl smíchy.

„Tak dobře,“ řekl jsem, až jsem se zklidnil. „Uvidíme se zítra. Ahoj!“ Počkal jsem, až se se mnou taky rozloučí a pak už jsem ujížděl rychle z parkoviště. To byl zase den. Myslel jsem to pozitivně, protože každá vteřina strávená s Bellou nebyla zbytečná. A navíc si myslím, že se jí líbím. V knihovně po mě po očku pokukovala. Možná se mi to jenom zdálo, když jsem to samé dělal já. Nicméně když jsem se na ni podíval, jakože proč mě pozoruje, začaly ji najednou strašně moc zajímat tituly, co měla před sebou. No co, nechám se překvapit a uvidím, co se z tohohle vyklube. 

Co myslíte, že se z toho vyklube? Pokud chcete, pište nápady, názory, cokoliv. 

SweetNess

Autor: SweetNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pryč od počítače, Edwarde Masene! 2. část: