Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Promise

30.06.2014 (20:00) • Emalie • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1512×

„Vítej doma, Heidi.“

„Demetri,“ odpověděla hedvábným hlasem.

„Pěkný úlovek.“

„Díky.“ Blýskla okouzlujícím úsměvem. „Jdeš taky?“

„Za chviličku. Pár mi jich schovej.“

                    -

Nový měsíc, s. 374

Její myšlenky se stáčely na sever od města. Sledoval jejich směr. Usmál se nad její nerozhodností. Chtěla jít i na západ. Sotva se v rychlosti rozhodla a Demetri se otočil vlevo. Přece jenom západ. Pokračoval dále v běhu, už necítil na cestě její vůní, ale věděl, že tady byla. Cestička se svážela do údolí a kolem postupně houstlo stromořadí. Jenže to nebyl jeho směr, to nebyl její směr. Demetri rychle přeskočil poslední překážku a postupně zvolnil tempo. Měsíční světlo zalévalo rozlehlé levandulové pláně. Vůně se drala do jeho plic a on radši přestal dýchat. Nesnášel levandule. Pozoroval její nehybnou siluetu, bylo zbytečné ji upozornit, že není sama. Stejně už tušila něčí přítomnost, když jí vítr přivanul do tváře jeho vůni. Vlasy jí mírně vlály ve větru. S očima stále upřenýma do dáli zašeptala hedvábným hlasem:

„Měla jsem vědět, že mě najdeš i tady.“

Přistoupil o pár metrů blíž k ní a ocitl se uprostřed levandulového moře. „Podceňuješ mě,“ pousmál se.

„Občas, tak jako ty mě,“ otočila se k němu a přitom si dávala pozor, aby ho vlasy švihla přes tvář. Neucuknul, stál jako socha a začal zase pomalu dýchat, i když pach levandule byl stále otravný, přebíjela ho teď vůně deště a lesních jahod, a ta pro něj byla lahodnější.

„Heidi,“ začal, ale byl přerušen jejím netrpělivým mlasknutím.

„Už mě unavuje ta tvoje hra na kočku a na myš.“

Věděl, že lže, ale nechtěl ji od sebe odehnat špatnou odpovědí. Pak by ji zase musel chytat.

„Neber to takhle. Vypadala jsi, že potřebuješ na chviličku společnost.“ Moji společnost, pomyslel si.

„Takovou společnost, jakou mi nabízíš ty, nepotřebuju. Ne teď.“ Energicky se otočila na patě a prohrábla si vlasy. Civěl na její štíhlé prsty proplétající se v těch hustých mahagonových kadeřích. Bylo těžké ignorovat každý její pohyb.

„Zvláštní, předtím sis nestěžovala,“ s těmito slovy ji prudce popadl za ramena a otočil ji tváří k sobě.

„To bylo za jiných okolností.“ Vykroutila se z jeho ocelového sevření a měřila si ho popudlivým pohledem.

„Jiné okolnosti říkáš?“ Pošeptal jí do ucha a snažil se, aby jeho hlas nabral nádech chraplavosti. Čekal na odpověď se rty jemně přitisknutými k jejímu uchu. Nezdálo se, že by jí jeho fyzická blízkost vadila. Propast ticha se mezi nimi začala prohlubovat. Podíval se do jejích karmínově rudých očí a spatřil tam podivný výraz. Strach. Nerozuměl tomu.

„Heidi, co se děje?“ Jako by se pod těmito slovy probrala z nehybného transu. Zakroutila hlavou a začala si pohrávat s pramínkem dlouhých vlasů.

„Nic se neděje,“ prohlásila ledabyle a dívala se neurčitě za jeho rameno.

Demetri zadržel dech, protože nechtěl být rozptýlen její vůní a na vteřinu zavřel oči. Snažil si představit, že před ním nestojí tahle ohromující upírka a najednou pochopil. Její myšlenky byly náhle na jiném místě než v levandulovém poli. Chtěla změnit směr. Jedním rychlým pohybem ji chytil kolem pasu, silněji než bylo potřeba.

„Ne, vím, že se chceš rozběhnout a dostat se co nejvíce na západ k moři. Ale proč? Proč chceš utéct.“

Ztuhla v jeho náručí a poprvé za celou dobu mu zpříma pohledla do očí. „Zase jsem tě podcenila. Tobě utéct nemůžu.“

Usmála se tím svým blyštivým úsměvem a on nebyl schopen logicky uvažovat. Koneckonců držel ji blízko sebe a látka jejích šatů byla tak tenká…. „Copak to nevidíš?“ zašeptala do ticha.

„To, do čeho se oni ženou… Co má Aro v plánu? Proč potřebuje podporu celé gardy?“ Její hlas zněl v jeho uších naléhavě. Proč mám jít i já.

Konečně do sebe všechno zapadlo. Strach v jejích očích. Šepot jejího hlasu a myšlenky směřující co nejdál od Volterry.

„Na to ti nedokážu odpovědět. Stále nejsem jeho důvěrník. Ale musíš přece vědět, že na světě nejsou nesmrtelní, kteří by se nám mohli v boji rovnat.“

„V boji,“ opakovala nezřetelně.

Pohladil ji po tváři a ztěží přemáhal smích. „Neboj, špinavá práce připadne na nás zkušenější.“ Plácla ho hravě přes ruku.

„Trhání hlav ti jde vskutku dobře, Demetri.“ Užíval si, jakým způsobem vyslovila jeho jméno.

„Pokud mi pomůžeš, nebudu se zlobit.“ Zamrkala svými dlouhými řasami a on věděl, že je v pasti. Dostala ho tam, kam chtěla.

„Děláš výjimky, Demetri?“

Naklonil se ještě blíž a dychtivě prohlásil:

„U tebe jednu udělám.“

Zasmála se melodickým smíchem, ale přesto měla ten bázlivý výraz.

„Posledně jsi říkal, že byli schopni zničit velkou skupinu novorozených bez vaší pomoci. Co ti tedy dává jistotu, že je zničíme? Když přihlédnu k tomu, že v tomhle případě nejspíš nezáleží na naší početní výhodě,“ vydechla nakonec.

Vzpomínka mu prolétla pamětí, stále živá a jasná, i když se stala před tolika měsíci. Viděl Carlislea a jeho smečku postávat vedle ohně, kde dohořívalo to, co zbylo z novorozené armády. Byl překvapen, když si je s ostatními členy gardy vyslechl, jaká přesila proti těmto upírům stála a oni přežili bez jediné ztráty. Vyvolával si v hlavě každou tvář těch žlutookých a žádná mu nepřišla nějak nebezpečná či výrazná. Až se zastavil na jedné. Ta úchvatná vysoká blondýna po něm střelila pohledem plným obav a přesunula se blíž k tomu obrovskému kudrnatému upírovi, který ji ochranitelsky objal kolem ramen. Bylo evidentní, že tahle krása Demetrimu patřit nebude. Zatím ne. Vytěsnil tyto myšlenky a vrátil se do přítomnosti.

„Aro a Caius jsou přesvědčeni, že proti našim talentům nemají šanci. Neměla bys pochybovat,“ řekl s důrazem na poslední slova.

„Nepochybuji o jejich schopnosti ten boj přežít, ale…“ Pochybuji o sobě, pomyslela si.

Znova pochopil, co se za těmi slovy skrývalo. „Vím, máš na práci mnohem důležitější věci než ničit nesmrtelné,“ popichoval ji.

Vytáhla se do výše a hněvivě našpulila rty. Copak opravdu neměla ponětí, jak ho tohle svádí? „Vysmíváš se mi? Sice nebojuji tak jako vy zkušenější, nestopuji tak jako ty, ale díky mně máte pořád co pít.“

„Nepodceňuji tvoji schopnost lákat lidi. Popravdě...“ zadrhl se a pokoušel se smazat z tváře samolibý úšklebek.

„Popravdě co, Demetri?“ Vypálila ostře, stále hrdě s hlavou vztyčenou a očima probodávala ty jeho.

Bezděčně si olízl rty.

„Popravdě k sobě nelákáš jenom lidi. Využíváš svoje zbraně i proti svému druhu.“ I proti mně. Věděl, že tohle byla odpověď, kterou chtěla slyšet.

Jednu ruku mu položila na hruď, kde si začala pohrávat s knoflíky košile. Oči měla stále upřené na jeho rty. S mírně pootevřenou pusou se k němu přibližovala, až se jejich rty téměř dotýkaly… Jenže místo očekávaného polibku spustila ruce a rychle se odtáhla.

„Něco jako tohle?“ zeptala se nevinně.

„Ano,“ vydechl zklamaně.

V očích se jí zablesklo.

„Demetri, ty se přece otočíš za každou sukní.“ Tušil, že tohle škádlení nebude trvat dlouho. Převzala nad ním kontrolu a jemu se to líbilo.

Musel vypadat dost překvapeně, protože se bavila nad jeho výrazem a pak se zasmála:

„Dobře, když vynechám Jane a manželky.“

Chytil ji za zápěstí, jemně si ho přitáhl ke rtům a zašeptal do její kůže:

„Rád se v posledních dekádách otáčím za tebou… Jenže to ty mě k sobě svou schopností lákáš.“ Chceš mě, proto chci já tebe.

„Nejde to vypnout, promiň,“ naoko se zasmála.

„Neříkal jsem, že mi to vadí,“ přitlačil, protože už nechtěl čekat. Přitiskl ji k sobě a vášnivě ji políbil. Byli ztraceni v intenzitě polibku. Kolikrát už se líbali? Nikdy to ale nebylo takové jako teď. Jeho chtíč se mísil s jejím zoufalstvím a obavami. Intenzita polibku se prohloubila a Demetri slyšel jen trhání šatů pod jejich rukama.

...........................

Leželi tiše vedle sebe, potopeni v levandulových vlnách. Pozoroval ji, jak sleduje nebe a přitom hladil její dokonalé nahé tělo. Necítil k ní lásku a byl si jist, že ani ona ho nemiluje. Všechno byla jen hra, vzájemně prokázaná služba – nic víc, nic míň –, přesto chtěl, aby vedle něho zase ležela ta bezstarostná, nevyděšená Heidi.

„Měli bychom se vrátit domů, za chvíli začne svítat.“ Její tichý hlas přetrhal tok jeho myšlenek. Měla pravdu, všechno se začalo pomalu halit do světla. Rychle se oblékli do těch cárů, které zbyly z šatů. Pravděpodobně si zase vyslechnou posměšné narážky od Felixe.

„Nikdo z těch žlutookých se k tobě nepřiblíží. Nedovolím to.“ Neměl ponětí, proč to říká. Snad měl potřebu Heidi ujistit, že se nic nestane… že tady pro ni bude, ať se bude dít cokoli. Možná že k ní choval hlubší city, než byl ochoten připustit. Možná…

„Slibuješ?“ váhavě mu pohlédla do očí.

„Slibuju.“ Zlehka se dotkl její tváře a utíkal, až doběhl na kraj louky. Ohlédl se a spatřil na jejích rtech dokonalý úsměv.

Heidi mu věřila, nebyl důvod proč mít nadále strach. Demetri vždy dodržel slovo, které dal.

Autor: Emalie, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Promise: