Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Procházečka snů 2

21.10.2013 (21:00) • Paxl • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1796×

Drahá Somnie,
chybíš nám. Oni by to nepřiznali, ale vím to. Píšu ti jen aby jsi věděla, jak se bez tebe máme. Pokusím se to popsat co nejlépe...

„To není fér!“ brblal Emmett a ploužil se lesem.
„Mlč a drž!“ vrazila mu Rosalie do ruky baterku.

Otráveně se ušklíbl. Zpoza stromu se ozval šelest. Přiskočil ke stromu a se zavřenýma očima začal máchat rukama ve vzduchu a hlasitě ječel na hrozící nebezpečí.

„Bože, přestaň!“ ozval se Edwardův hlas. Konečně Emmett otevřel oči a přímo před nosem měl Edwardův naštvaný obličej. Hned vedle něho jsem stála já a dusila se smíchy. Edwardovy nadávky přerušila až Rosalie, která třeštila oči a ukazovala za Edwardova záda. Opatrně se otočil. Na rameno mu ukápla slina z obří zubaté tlamy.

„Hehehehe,“ mávnutím ruky jsme pozdravili tříhlavého psa. Už jsme se loučili se životem, když se rozletěl na prach. Za ním stál Carlisle a pohazoval si v ruce s nožem na dopisy.

„Bello, teď ale vážně, příště nekoukej na televizi, když jsme na lovu. Nechci se zase v obývacím pokoji potkat s tříhlavým psem,“ usmíval se na mě smířlivě Carlisle.

„Ale vždyť já si četla!“ bránila jsem se.
„S lidmi jsou jen potíže,“ odfrkla si Rosalie a odkráčela zpět do domu.

Vidíš? Kvůli tobě jsem se nemohla koukat na televizi a zakázali mi i fantasy knihy! Když mě proměnili na upíra, musela jsem všechno dohnat. A to nemluvím o stále rojících se přízracích. Víš, jaké to je, každou noc oběhnout celé okolí a zbavit se všech přízraků? Ty jen luskneš prsty a je to. Dodnes si pamatuji Emmetta, jak se každé ráno vracel vyděšený. Jednou se vrátil celý potrhaný...

Rozletěly se dveře. Potrhaný Emmett se zhroutil na sedačku.
„Vypadáš děsně,“ usmál se na něho Edward.

„Taky by si tak vypadal, kdyby tě celou noc honil nehmotný transvestita!“ zoufale si složil hlavu do dlaní. Rosalie ho hladila po zádech.
Hned za ním se objevil Carlisle s Esme a Edward vyprskl smíchy. Nebyl k zastavení. Carlisle se nasupeně postavil před zrcadlo a prohlížel si svůj holý zadek. Nakonec se obrátil k nám, kteří jsme napjatě čekali na vysvětlení.

„Nikdy nechtějte potkat létajícího krokodýla!“ a odpochodoval se do pokoje převléct.

Chudák Carlisle se ještě teď bojí krokodýlů. A taky se se mnou už nikdo nechce dívat na televizi. Obzvláště na Harryho Pottera, jsou tam rarášci.

Malý oranžový chomáček se krčil v kapradí a červená očka mu jen zářila. Edward se rozběhl a skočil. Nosem vyryl v jehličí širokou brázdu. Rarášek se smíchem uskočil. To ovšem nezastavilo již vzduchem letící Alice, která si udělala přistávací dráhu z Edwardových zad. Rarášek přeletěl kolem Esme a za ocásek se zavěsil hlavou dolů ze stromu. Hnala jsem se vzhůru k němu. Hned skočil dolů, ukazoval mi sprostá gesta a předváděl obličeje. Toho využil Emmett a rozmáchl se síťkou na motýly. Minul. Nakonec ho Carlisle chytil do ptačí klece. Začal odříkávat zaklínadlo, které mělo raráška zničit. Nestalo se nic. Rarášek s tlapkami držícími se mříži nám ukázal svůj zelený jazýček.

„Kniha pohádek asi nebude nejpřesnější zdroj,“ ozval se sametový hlas za námi, „děkuji vám, že jste ho dostali,“ luskl prsty a klec zmizela. Usmíval se, nakonec zavětřil ve vzduchu, olízl si rty, zazubil se a podal Carlisleovi ruku.
„Au!“ zaječel Carlisle.

„Já to věděl! Upíři! Rád vás poznávám, jsem Valtor, Procházeč snů!“ vytáhl z pod pláště stříbrnou dýku. Hned nás dostala panika a rozutekli jsme se do všech světových stran. Moc to nepomohlo. Skoro do deseti minut jsme byli v jednom hloučku. Rozmáchl se stříbřitou čepelí. Narazil do nějaké bubliny přímo před našimi obličeji. Meč se odrazil.
„Jé, bariéra, asi od Somnie“ zaječel Emmett, skoro nadšeně.

Valtor se zarazil uprostřed dalšího útoku.

„Somnia? Ta Somnia?! Jako TA Somnia?! Nikdy, rozumíte, nikdy jsme se neviděli!“ zakřičel a zmizel. Všichni jsme zírali na místo, kde ještě před chvílí stál.

Takže ti vlastně děkuji, myslím, že děkuji.

To je, aby si věděla, kolik práce jsi nám přidělala se svou “dovolenou“.

Naštvaně jsem zmačkala další dopis bez adresy a hodila ho do koše.

* * *

*vypravěč*

Probudila se po poledni v karamelově vymalovaném hotelovém pokoji.

„Ale do háje!“ porozhlédla se okolo a usoudila, že je tu sama. Bude muset zmizet a nechce se loučit.

„Snad je ten hotel zaplacený. I když, mně to může být jedno,“ pousmála se, při vzpomínce na Jerryho rozespalý výraz, když ho vyhodily z hotelu na chodník.

„Kdy to sakra bylo?“ nemohla si vzpomenout. Teď ji ale tlačil čas. Poprvé po třech letech někam spěchala. Měla dovolenou. Možná to někomu přijde jako doba, ale pro dlouhověké je to jako mrknutí oka. Do teď žila v klidu, skryta na Islandu u jezera Kerið. Žádní lidé, žádná monstra a spousta kouzelných lesů. Až teprve včera vyrazila na oslavy do Brazílie. Bohužel nepočítala s tím, že budou tak bouřlivé.

Budou skoro dvě, na převlečení není čas. Mizím. Luskla prsty a rázem stála na hustě zasněženém chodníku před malou hospůdkou.

Každý rok se tu ve stejnou dobu objevila. Pod štítem s nápisem 't Arendsnest. Malá rodinná hospůdka. Sedne si ke stejnému stolu, už rezervovanému, a objedná si to, co každý rok.

Znají ji tu a její malé tajemství také. Předávají si ho od majitele k majiteli. Mají tu fotku z každého setkání. Vlastně už od první návštěvy, dne založení - 22. prosince 1829.

Raději neodložila svůj dlouhý splývavý kožený kabát. Flitrové šaty by nebyly asi zrovna vhodné. Majitel Anré už na ni čekal.

„Konečně jsi tady!“ uvítal ji s úsměvem.

„Zase jsi nezestárla ani o den. Zatím co na mě se to podepisuje,“ povzdechl si. Tomuto zavalitému mužíkovi táhlo už na šedesát let.

„Budu to tu předávat dceři Emily, myslím, že je na čase, aby tě poznala, “ usmál se nesměle.

„To je milé, pamatuji si ji ještě jako šestiletou, byla to raubířka, ukradla mi dýku,“ vzpomínala s úsměvem.

Za chvilku přivedl vysokou hubenou černovlasou dívku. Vypadala tak na dvacet pět let. Stále měla lišácký úsměv.

„Chtěl bych ti představit naši dlouholetou a pravidelnou zákaznici,“ lehce pokynul, směrem k Somnii. V ruce již držel připravené fotoalbum. Všichni se usadili a Somnia dostala svou porci ryby a výborného svařeného vína.

„Podívej, je nutné, abys znala její tajemství,“ otevřel album a na první straně byla černobílá fotka ze dne založení restaurace.

„Páni, ta vypadá přesně jako ty!“ vykřikla Emily a zabodla prst do Somniina obličeje na fotografii.

„Nějaká tvoje prababička? Jste si hodně podobné,“ vyzvídala.

„Ne, jsem to já. Víš, je mi 3028 let,“ prohlásila s klidem Somnia, jako by o nic nešlo. Emily na ně chvíli nevěřícně hleděla a těkala pohledem z jednoho na druhého. Pak začala rychle listovat. Na každé Vánoční fotce stála stejná osmnáctiletá dívka. Somnia se usmívala a pak se zeptala: „Co by jsi chtěla vědět z minulosti? Zeptej se na cokoliv!“
„Tvůj nejlepší kluk! Řekni mi o svém nejlepším klukovi. Prosím,“ začala Emily bláznit.

„Nabídla jsem ti vyprávění o setkání s faraony, Abrahamem Lincolnem, o objevení gravitace. A ty si vybereš kluka. To se dalo čekat,“ rozhodila Somnia rukama.

„Můj nejlepší kluk nebo přítel. Říkej si tomu, jak chceš, byl Pán zlodějů. Ale nepředstavuj si ho jako malého kluka z toho filmu. Byl to dospělý muž s opravdovým citem pro zlodějinu. Kolik my toho napáchali. Znal a respektoval mé tajemství. Pak ho potkala smůla. Zastřelili ho stráže při krádeži. Byla ho škoda. Kolik toho ještě mohl ukrást. Pán zlodějů, největší zloděj Benátek a okolí,“ zasněně se zahleděla do minulosti.

„Jak jste se potkali?“ začala okamžitě vyzvídat Emily.

„Okradla jsem ho. V baroku jsem se nudila. Všechno bylo nabubřelé, přezdobené a nafoukané,“ nakrčila Somnia obočí.

Takhle se bavily celý večer. Pak udělali výroční fotku a začali se rozcházet domů. Somnia vyšla z hospody a zamířila směrem k přístavu. Začalo sněžit. Flitrové šaty probleskovaly zpod kabátu. Měla bych se už konečně převléct!

„Alice předpověděla, že tu budeš. Ale to pořád nevysvětluje ty maškarní šaty,“ rozezněl se jí za zády Emmettův pobavený hlas.

„Ale sekne ti to!“ dodal.

Na chvilku jí zatrnulo. Rychle se otočila. Opravdu, stál tam.

„Co tu děláš?“ nešlo jí do hlavy.

„Potřebujeme tvoji pomoc,“ než stačil cokoliv namítnout, Somnia k němu přišla a popadla ho za ruku. Teleportovali se.

 * * *

*pohled Somnii*

Přistáli jsme přímo uprostřed obývacího pokoje Cullenových. Kolem dokola seděli, nebo postávali samí upíři. Nejdřív mně to překvapilo a trochu vyděsilo. Zvládnu je všechny najednou? napadlo mě jako první. Samozřejmě že jo, vždyť jsem to já! Upíři byli stejně vyvedeni z míry jako já. Pak jsem se ale jala svých povinností. Proletěla jsem mysli všech přísedících, jako šíp a neztrácela čas.

„Edwarde, to od tebe nebylo hezké takhle tu Bellu nechat! Bell! Co tě to napadlo skákat z toho útesu? Mimochodem upír ti sluší. Alice hezky jsi setřela ty poldy ve Volteře. Jaspere. Musím ti pochválit ten výcvik vlkodlaků. Kde vlastně jsou? No, to je jedno. Jé vy jste potkali Valtora. Kamarádíček jeden. Taky jsem se urazila, že jste mě nepozvali na svatbu. Jaku, blahopřeji, že jsi přestal slídit za Bellou a našel jsi…“ můj pohled spočinul na holčičce sedící vedle Belly na gauči. Její dlouhé hnědé vlasy jí splývaly na ramena. Hned jsem poznala, že je to neobyčejná dívka.

„Když jsme u toho, ahoj Renesmee. Ráda tě poznávám,“ věnovala jsem jí ten nejvřelejší úsměv, co umím.

Rozvalila jsem se do nejbližšího volného křesla. Hodila si nohu přes nohu a spokojeně se šklebila. Upíři na mě neustále oněměle hleděli.

„Ty nejsi upír, to poznám. Co jsi?“ shlédl mě Eleazar znaleckým pohledem.

„Já jsem. Je to složitější. V podstatě lovec upírů.“ Oznámila jsem sebejistě a sepjala ruce. V domě plném nepřátel.

Chvíli se na mě upíraly jen vyjevené pohledy. Nakonec se Bella napřímila a seznámila mě s problémem. Spíš si myslím, že chtěla prolomit to trapné ticho.

„Volturiovi! Jdou si pro nás. Předpověděla to Alice,“ řekla skoro nepřítomným hlasem. Zaujalo mě to a znovu jsem projela hlavy všech přísedících a zjistila bližší informace.

„Ano, ano, Irina viděla Renesmee chytat vločky, bonzla to Volturiovým a vy jste tu jako svědci, že není nesmrtelná. Alice odešla hledat pomoc do Brazílie,“ drmolila jsem a na chvíli se zamyslela.

„Haha, Volturiovi jsou taky skvělá skvadra!“ prohlásila jsem s úsměvem.

„Haha, nechcete mi snad říct. To snad přeci nemyslíte vážně,“ z hlasitého smíchu jsem přešla do úplné tichosti. Přejela jsem pohledem po všech, co tu seděli. Na tváři se mi mihl zděšený výraz.

„Naděje umírá poslední,“ prohlásil optimisticky Edward.

„No naposledy, když jsem se s nimi viděla, vyhodili mě z hradu. Vždyť jsem šla jen na soukromou prohlídku. Taky dělaj z blechy bilče!“ rozhodila jsem rukama.

„Nechci být hrubý, ale co je to bilč?“ zeptal se Benjamin. Jeden z Carlislových přátel z Egypta.

„Obrovské, chlupaté, nechutné, páchnoucí, rohaté stvoření, které ničí všechno, na co přijde,“ vysvětlovala jsem trpělivě. Dobře vím, že nikdo z nich nebyl na Aasgardu.

„Takže jsme svědci,“ říkala jsem si spíš pro sebe.

„Bude válka? Boj? Když se jedná o Volturiovi, skoro vždy je v tom boj.“ Mínila jsem.

„Chceme to vyřešit diplomatickou cestou,“ promluvil Emmett. Konečně už mu přestalo být špatně z našeho malého letu.

„A jakou diplomatickou cestou?“ zajímalo mě.

„Ono je jich víc?“ vyjevil se Edward.

„Samozřejmě! Cesta A: Udělej, co ti říkám, nebo tě zabiju! Cesta B: Chceme si promluvit o…“

„Tu druhou!“ zaječeli na mě všichni jednohlasně.

„Fajn, fajn, klídek! Zavolejte na mě, až se bude něco dít. Zatím jdu do podkroví,“ vyběhla jsem z pokoje a už jsem seděla na dřevěném trámu.

Hověla jsem si tady nahoře už spokojeně dva dny. Konečně se vrátili Carlisle a Esme . Přijeli s posledním svědkem. Zaslechla jsem jen něco o tom, že jsme všichni na Arově listině. Nevěnovala jsem jim příliš pozornosti. Byla jsem trochu nevyspalá, ale v tomhle domě se spát nechystám. Carlisle také řekl něco o tom, že to špatně skončí. Co špatně skončí? Za oknem se mihl stín. Okno se otevřelo a dovnitř si nakráčel upír.

„Vypadni, podkroví je moje!“ zasyčela jsem ze stínu.

„Nejsem zrovna společenský typ, raději budu tady nahoře. Najdi si něco lepšího,“ odpověděl mi drze Alistair. V cuku letu jsem stála vedle něj. Chytila ho za paži a prorazila ho střechou ven. Odletěl až někam do lesa. Byl slyšet jen třeskot stromů. Vykoukla jsem ze střechy. Dole stál Carlisle s Esme a zírali přímo na mě.

„Já věděl, že tam budeš,“ usmíval se na mě.

„Střecha je…“ vydechla Esme.

„Jo, já tu střechu zadělám,“ omluvným úsměvem jsem se to snažila vyžehlit. Alistair se už řítil z lesa. Lhostejně jsem mávla rukou a střecha se zacelila do původního vzhledu.

Byla to docela nuda. Upíři se ale dobře bavili. Zkoušeli své schopnosti. Bylo to pozoruhodné. Benjamin ovládal všechny živly, Zafrina dokázala lidem vnutit, aby viděli, co ona sama chce. Kate zase dávala elektrické šoky. Byli opravdu fascinující. Své umění ukázali všichni, kdo měli alespoň nějaký dar. Eleazar také přišel na Bellinu úlohu. Byla štít. Pokoušela se rozvíjet své schopnosti, chránit ostatní před ublížením. Opravdu rychle se učila. Proto ji Aro nikdy nečetl myšlenky a dokonce i já byla v koncích. Nejvíce se ale předvádění kouzel zalíbilo Renesmee. Doslova jsme ji fascinovali a přitom ona byla ta jedinečná. Napůl člověk, napůl upír s neuvěřitelným darem. Jejím darem je dotykem ukázat myšlenky. Ukáže cokoli, vzpomínku, otázku, prosbu... Dokázala bych jí pozorovat celý den. Celé to dění před domem Cullenových jsem sledovala z povzdálí. Přišla ke mně, podívala se těma hnědýma očima.

„A co umíš ty?“ zeptala se se zájmem. Už viděla dovednosti všech kromě té mojí.

„Co by jsi chtěla vidět?“ zamyslela jsem se. Sevřela jsem dlaně, zavřela oči. Soustředila jsem se. Dokud z dlaní nezačala stoupat černá mlha. Pohledy všech se na mě ostražitě upírali. Paranoikové. Nakonec jsem dlaně rozevřela. Vyletěl z nich drobný barevný ptáček. Křídla měl modrá, žlutý krček, zelené bříško a z části červenou hlavičku. Několikrát obkroužil Renesmee. Pak se jí usadil na rameni.

„Tohle je Undermathor. Není to vlastně ptáček, pouze převzal jeho podobu. Vlastně je to duch ztracených přání. Živí se energií z okolních věcí. Výhodou je, že ho nemusíš krmit. Je nesmrtelný. Když zavoláš, přiletí,“ dodala jsem s úsměvem. Renesmee jemně pohladila ptáčka po hlavičce.

„Děkuji. Je krásný,“ usmívala se a zase odešla.

Takhle trávit čas jsem nemohla věčně. Brzy bych se začala nudit a provokovat všechny, co jsou v domě. Což si prý nemůžu dovolit. Nechci opět zažít Edwardův sáhodlouhý přednes o tom, že je tu potřebujeme. A jak jsem nezodpovědná. Musela jsem se tedy bavit jinak. Čím víc tu bylo upírů, tím více Uleyů se přeměnilo. Sledovala jsem jejich první přeměny. Kolik z nich si natlouklo čumák. Musela jsem se držet abych nevybuchla v hlasitý smích. Jake už by mě k nim jinak nepustil.

V mém nicnedělání mě také vyrušil Emmett. Měl zase strašnou tendenci měřit si s každým síly. Jednou padl los na mě. Okamžitě mi oznámil, že nesmím používat žádná kouzla, ani mu vlézt do hlavy. Z donucení jsem šla ukázat, co umím. Oprostila jsem se od kouzel a vypnula příjem myšlenek. Postavila jsem se naproti Emmettovi. Většina zůstala v domě a nenápadně koukala přes okno. Rosalie se opírala o zábradlí na verandě a pozorovala nás. Zalupala jsem klouby na rukou. Na znamení jsme se rozeběhli. Musím uznat, že odebrání kouzel mi ubralo na síle, ale pořád jsem ještě Procházeč snů. Udeřila jsem ho s takovou vervou do žeber, že zasténal. Rychle jsem ho oběhla a zezadu mu vrazila pohlavek. Zatvářil se zmateně. Otočil se, ale já už byla opět za ním. Loktem jsem mu vrazila do zad. Tentokrát se nenechal rozhodit. Skočil salto vzad a kopl mě do hlavy. Oklepala jsem se a při pádu na zem jsem ho chytila za nohu. Prudce jsem trhla. S hlasitým žuchnutím se natáhl. Rosalie se samolibě usmála. Emmett rychle vstal a uštědřil mi pravý hák. Bleskurychle jsem uhnula a rychlou hvězdou jsem si poodstoupila od Emmetta. Rozběhla jsem se, nadskočila a věnovala mu silný výkop do hrudi. Odmrštilo ho to takovou silou, že se zarazil o strom. Svezl se na zem a udiveně zamrkal. Usoudila jsem, že jsem vítěz. Vrátila jsem si kouzla a s úšklebkem na tváři se vypravila do kuchyně. Sebrala jsem to málo k snědku, co měli a vrátila se k lesu. Zrovna teď by měl Jake trénovat prcky.

Konečně jsem doběhla na mýtinu, kde se to divadlo odehrávalo. Usadila jsem se pohodlně na stromě a zahryzla se do jablka. Dusila jsem se smíchem. Jake mi zakázal smát se nahlas. Prý jim ubírám sebevědomí. Když to se nedá. Začala jsem prskat smíchy. Jablko bylo všude. Jake na mě vrhal vražedné pohledy. Zrovna jim vykládal něco o sebeovládání, vnitřním klidu, moc si nepamatuju. V tom jsme všichni ucítili něco cizího. Já jiné vědomí a smečka zavětřila upíra.

„Ať je to kdokoli, nebyl pozván,“ okamžitě se přeměnili a vrhli se za pachem. Ani mě nehne!

Napojila se na vědomí smečky a pomocí jejich mysli sledovala dvojici běžících upírů. Zahnali je na strom. Oni se tam usadili a vysmívali se. Nadešel můj čas! Odpojila jsem se od vlkodlačích myslí. Představila jsem si místo, kde seděli a šup! Objevila jsem se přímo mezi nimi.

„Čauky!“ usmála jsem se šibalsky.

„A!“ zajekli a spadli rovnou dolů. S obrovským žuchnutím se rozvalili v mechu. Spokojeně jsem si oddechla. Z druhé strany lesa se vyřítila celá tlupa Cullenů i se svými přáteli. Okamžitě zastavili vlkodlaky a rozpoznali své přátele.

„Vladimíre, Stefane, jste daleko od domova,“ oslovil je Carlisle spíše odměřeně než nadšeně. Obecně se nikdo netvářil moc radostně, že je vidí.

„Slyšeli jsme, že máte konflikt s Volturiovými,“ usmíval se.

„Ničím jsme se neprovinili,“ obhajoval se slepě Edward.

„To je nám celkem fuk. Víc jak tisíc let čekám, až někdo ty italsky snoby vyzve k boji,“ poučoval Stefan. V duchu jsem s ním musela souhlasit, ale raději jsem mlčela.

„Ale my nechceme bojovat,“ oponoval Carlisle.

„Chudáčci Arovi svědci, budou zklamaní,“ zatvářil se lítostivě Vladimír.

„Vidíte, já říkala, že to ne…“ větu jsem nedokončila, protože se na mě upíralo nepříjemně mnoho párů rudých očí. Nakonec se uvolili dovést je až do domu. Zde se konala porada o tom, že si máme vybrat, jak dál žít. Postavit se Arovi a jeho nespravedlivému výběru k jeho prospěchu. Mě se to v podstatě netýkalo, ale pro tu srandu… Nakonec to všichni odkývali. Jakoby měli na výběr. Jediný, kdo tu čeřil vodu pesimistickými poznámkami byl Alistair. Nejvíce jsme se obávali Jane a jejího bratra Aleca. Musím přiznat, že ty jeho kouzelné výpary děsily krapet i mě.

Začalo se schylovat k příchodu Volturiových. Bylo to poznat hlavně na napětí ve skupině. Před Renesmee jsme se všichni snažili, ale snadné to nebylo. Navíc si se mnou nikdo nechtěl hrát! Vždy jsem je nějak přechytračila to i bez pomoci kouzel. Začala jsem se nudit a propadla nepříjemnému zlozvyku pozorovat dění v domě. Vždy jsem se nenápadně napojila na vědomí jakéhokoli organismu. Takhle se mi podařilo zjistit, jakou přesně Alice s Bellou vymysleli únikovou cestu. Alice s Jasperem na své cestě zajistily pasy pro Renesmee a Jacoba. Musím uznat, že jméno Wolf bylo opravdu kreativní.. V tu dobu nás opustil Alistair. Upřímně? Čekala jsem to!

* * *

Plynuly další týdny a sníh začal konečně přimrzat. Asi jsem byla jediná, kdo se těšil, ale stává se. Podařilo se nám dostat nejbližší přátele z města a začít se připravovat.

Konečně jsme se dostali na louku a rozestavili stany pro Renesmee a Jakea. Zapálili jsme velký oheň a vyčkávali. Večer to byl docela příjemný. Vyprávěli jsme o bitvách, které jsme prožili. Docela jsme se divili, že jsme se nepotkali již dříve. Pak nastalo loučení a poslední pokyny pro Jakea a Renesmee. Ráno přišlo dřív, než jsme se nadáli. Všichni již v pohodlném bojovém oblečení jsme se po skupinkách rozestavěli do bojových, tedy vyjednávacích pozic. Čekali jsme. Zanedlouho jsem ucítila první Volturiovi. Arovo vědomí přebíjelo všechny ostatní. Rychle jsem se stáhla do sebe. Nemusí hned vědět o každém překvapení. Z lesa vystoupil ohromný zástup černých kápí. Naše skupina o dvaceti sedmi upírech, smečce vlkodlaků a jedné kouzelné bytosti vypadala žalostně. Nicméně jsme se ani nepohnuli. Elitní skupinka v čele s Arem vystoupila do popředí. Ostatní se rozestoupili v řadě za ním a sundali kapuce. Prohlídla jsem si dav zadumaným pohledem. Nevědomky jsem se začala drbat na bradě. Pozorovala jsem vysokého, svalnatého upíra s černými vlasy. Se zachmuřeným pohledem a tázavým hlasem ze mě vypadlo: „Nespali jsme spolu?“ okamžitě se na mě upnuly pohledy všech.

„No co, konverzuju,“ zahanbeně jsem se obhajovala a začala se šíleně zajímat o své boty. Určitě jsme se potkali v Budapešti! Napadlo mě. Teda ne. Chci říct. Ten flek na té tkaničce tam byl vždycky? Aro se mnou nenechal dál znepokojovat. Hledal Alice. Pohledem se opět zarazil na mě. Věnovala jsem mu posměšný úsměv. Odvrátil se. Vlkodlaci pomalu vystoupili z lesa a vyplnili mezery mezi námi. Stále to bylo k pláči.

„Aro, chceme si promluvit,“ začal mírumilovně Carsilsle, i když mu to bylo zjevně proti srsti.

„Ten zástup na to nevypadá,“ skoro zašeptal Aro svým úlisným hlasem.

„Nemáme v úmyslu bojovat. Ničím jsme se neprovinili,“ obhajoval nás Carlisle.

„Vidíme dítě! Nedělej z nás hlupáky,“ zasyčel Caius.

„Není nesmrtelná. Tihle svědci ti to potvrdí,“ mluvil sebejistě. Aro se nenechal nijak zviklat. Nesmírně se o Renesmee zajímal. Okamžitě vyzval Edwarda, aby ho poctil svou myslí. Odhodlal se a šel. Bella se ho ještě pokusila vybavit štítem, ale marně. Aro si prohlédl vzpomínky a nadchlo ho to ještě víc. Byly jsme nuceni poslat tam další skupinku, tentokrát již s Renesme. Součástí balíčku jsem byla i já. Být ochranka mě poctilo. Dorazili jsme přímo před Ara. Byl naprosto u vytržení a vyváděl jako malé dítě, co dostane novou hračku.

„Mladá Bella,“ procedil mezi zuby, „nesmrtelnost ti velice sluší!“

Bella mu věnovala pouze znechucený výraz. Pak pohlédl na mě a nakrčil nos.

„Somnie, jak nemilé překvapení,“ usmál se Aro znechuceně.

„Taky tě ráda vidím. Od poslední návštěvy hradu,“ usmívala jsem se.

„Ano, na tu se nedá zapomenout,“ konstatoval spíše pro sebe.

Úsměv zůstával. Byla jsem spokojena sama se sebou. Je důležité zanechat silný první dojem. Vlastně skoro o nic nešlo. Jen jsem si udělala malou soukromou prohlídku a vlezla, kam neměla. Klidila jsem se odtamtud snad rychlostí světla.

Pohled upřel zpět k Renesmee. Kolem její hlavy zakroužil pestrobarevný ptáček. Usadil se jí na rameni, jako opora. Aro začal opět šílet. Každé dítě by se bálo. Ještěže Renesmee byla neobyčejná. Bez okolků promluvila.

„Ahoj Aro,“ pozdravila. Byl naprosto mimo. Skoro neschopen slova. Pouze jí podával ruku. Nessie ji přešla a položila mu ruku rovnou na tvář. Promítla myšlenky. Byl čím dál tím šťastnější, jak objevoval další a další její schopnosti. Jen Jake z toho nebyl zrovna odvázaný. Přece jen, byla jeho život.

„Úžasné! Napůl smrtelná, napůl nesmrtelná,“ oznámil nadšeně celé gardě.

„Odnošena v době, kdy byla Bella ještě člověk,“ rozplýval se na celé kolo.

„To je vyloučeno!“ reptal zase Caius.

„Myslíš snad, že by mě podvedli bratře?“ předvedli Irinu. Už věděla, co bude následovat. Její sestry byly jako na trní. Potvrdila, že je to to dítě, které viděla. Okamžitě ji stihl krutý trest. Ulomili jí hlavu a spálili. Její sestry se okamžitě vrhly kupředu. Vypadalo to na boj. Naštěstí je Amazonky zastavily zatemněním. Přesně to by si Aro přál. Konflikt. Podařilo se je sice zadržet. Jane ale začala provokovat. Na mě si od našeho posledního setkání netroufla. Naopak napadla Edwarda. Byl ale pod ochranou Bellina štítu. Hold měla smůlu. Bella byla potěšena tím, co dovede. Neodpustila si úšklebek. Jane to rozzlobilo ještě víc.

Aro si ale jen tak nenechal ujít příležitost. Začal kázání o zachování tajemství. O tom jak je lidstvo ohrožuje. Dál jsem neposlouchala. Caiusovi ta písnička ale hrála do noty. Konečně se to vyvíjelo podle jeho představ. Řeč začala na gardu docela působit. Díky bohu nás zachránila Alice. Jen jsem čekala, kdy se objeví. Mohlo mi být jasné, že v pravý čas.

Edward a já jsme se začali hloupě usmívat. Z lesa se vynořila Alice s Jasperem. Přešli kolem nás a pozdravili kývnutím hlavy. Kráčeli mlčky. Arovi se z tváře vytratila vážnost.

„Alice,“ vydechl nadšeně, skoro jako omámený.

Daleko ale nedošli. Hned je zarazila Arova stráž. Jemu to bylo jedno. Rázem byl někde jinde a hltal každý Alicin pohyb. Mektal něco o tom, jak je poctěn, šťasten a nadšen.

„Mám důkaz, že dítě není hrozba,“ oznámila stroze. Konečně ji pustili blíž. Rychle se chopil její ruky. Alice se ale náhle odtáhla.

„Ať ti ukážu cokoli, nezměníš názor!“ otočila se a dala Belle znamení k úniku.

Jacob s Ness se odvrátili k útěku. Zmizeli mezi stromy. Jejich pronásledovatelé nezaháleli. Hned se k lesu vrhl jeden upír. Bitva začala!

Byl to neuvěřitelný zmatek. Měnila jsem všechny upíry na lentilky. Musela jsem se usmát nad představou, jak Aro ztratil hlavu. Opravdu, válela se ve sněhu posypaném bonbony. Vize skončila.

Alice se podívala Arovi přímo do očí a prohlásila „Chuť na bonbony přešla,co?“ nikdo to nechápal, jen já a Edward jsme si neodpustili pořádný škleb.

Aro se opět podíval po naší skupině. Všichni se snažili uhodnout na co myslí. Jen já a Edward jsme to věděli. Odejdou. Už se nevrátí. Alespoň prozatím. Nejdříve však chtějí důkaz.

„Máme dokonce i jistotu, že zůstane lidem skryta, není nebezpečná,“ prohlásil teď už klidně a spokojeně Edward.

Z lesa vyšel opálený snědý mladík se starší ženou. Oba měli černé vlasy. Byli z Brazílie. Nahuel a jeho teta Huilen. Byl živoucím důkazem, že Renesmee přestane urychleně stárnout. Zažehnalo to všechny Belliny obavy. Dokonce i Volturiovi uznali, že není nebezpečná. Ostatně jim nic jiného nezbývalo. Aro nechtěl zaplatit svým životem. My šme še vyděšili, že bychom umřeli a tak radši ždrháme. No teda… Edward se na mě pobaveně podíval. Myslím, že ta myšlenka byla silnější, než jsem zamýšlela.

Konečně se rozhoupali k odchodu. Aro odcházel jako poslední a ještě si nás všechny prohlédl. Snad první skupinu, která se mu kdy takhle postavila. Myslím, že nás časem pomsta nemine, ale teď bude klid. Konečně všichni zmizeli tak rychle, jak přišli. Celá naše skupina to otočila ke Cullenovic domu. Jediný, kdo byl zklamaný, byli Stefan a Vladimír.

Když jsme se nakonec se všemi upírskými přáteli rozloučili navrhla jsem menší oslavu. Domů jsem se ještě nechystala a co tady. Navrhla jsem slavnostní večeři v Seattlu. V jedné z těch drahých restaurací. Docela jsem se i těšila.

* * *

*pohled Alice*

Konečně bylo ráno. Už jsem se těšila na společnou večeři v Seattlu. Zrovna jsem vybíhala po schodech, abych někde našla sváteční růžové ubrusy a svíčky. Konečně tu byl Valentýn. Skoro jsme na něj zapomněli. Na schodech jsem potkala Somnii.

„Ahoj!“ vydala jsem ze sebe nadšeně.

„Jo, jasně. Čau. Kolik je hodin?“ vydala ze sebe ospale.

„Asi osm. Těšíš se taky jako já?“ skoro jsem hopsala nadšením.

„Ewww...“ zavrčela.

Nestihla mi odpovědět. Protočily se jí oči. Svezla se k zemi. Z jejího těla vyletěl tmavě fialový kouř. Nad bezvládným tělem se zformoval do podoby potemnělého ducha. Nakonec vyletěl stropem pryč. Stála jsem jako přimrazená. Somnie se z ničeho nic prudce nadechla. Otevřela oči. Rychle se postavila. Už se nadechovala, když se zakuckala. Z pusy jí vyletěl fialový obláček. Zakroužil nám nad hlavami a odletěl za zbytkem.

„Je ti dobře?“ ptala jsem se ustaraně.

„On je Valentýn?“ zachraptěla.

„Ano!“ odpověděla jsem zvesela.

„No skvělý,“ mrmlala si pro sebe.

„Parchant jeden,“ zamračila se vztekle

„Děje se něco?“ nechápala jsem celé to divadlo.

„Jdu se projít. Vrátím se, až pojedeme do Seattlu,“ vyrazila rychle do lesa. Raději jsem jí nechala. Nebudu si kazit svátek lásky! Vyklusala jsem schody a začala se hrabat v krabicích na půdě. Vytáhla jsem nádherné růžové ubrusy, záclony, ozdoby, ozdobičky. Všechno bude úžasně růžové! Za nedlouho jsem byla se svým dílem hotova. Byla jsem patřičně spokojena. Všechny místnosti ladily do růžova a pro Renesmee jsem pekla muffiny ve tvaru srdce s růžovou polevou. Bude to skvělý slavnostní oběd. Ještě jsem si oblékla nádherné růžové šaty. Ták, teď je to dokonalé.

Většina rodiny po návratu z lovu nebyla zrovna nadšená z mého díla, ale tak tomu bylo každý rok. Také se mi podařilo rychle zastavit Jakea, než mi našlapal v obýváku na vyčištěný bílý koberec. Bylo to bohužel zbytečné. Nessie na něho upustila růžovoučký muffin. Prostě klasické svátky u Cullenů.

K večeru se před domem ozval zvuk namakaného motoru. To už byli všichni oblečeni a natěšení. Bella rozdávala poslední vyděšené pokyny Jakeovi o tom, jak se má starat o Renesmee. Také mu oznámila, kdy jí má dát spát a kapsy mu nacpala všemi možnými telefonními čísly.

„…na doktora, alergologa, veterináře, do restaurace,….“ chrlila ze sebe.

Vylezli jsme na parkoviště před domem. Stálo tam černé Lamborghini se zvláštně svítícími koly. Emmett byl úplně u vytržení.

„Tron Lamborghini Aventador! To je úžasný. Můj bože! Kde si to sebrala! Je jich jen pár a… a…“ začal se zadrhávat. Neustále poskakoval kolem auta a křičel. Bylo sice krásné, ale nechápu, co z toho dělá.

„Děkuji, že se ti líbí. Dnes odpoledne mi ho sem převezli z Itálie.“ Odpověděla Somnia sladkým hlasem. Pořád, jakoby to nebyla ona.

Emmett hopsal okolo Lamborghini, zatím co my ostatní jsme si spočítali, že pojedeme čtyřmi auty. Bylo to docela vtipné.

Esme s Carlislem jeli svým Mercedesem, Edward s Bellou Volvem, Jasper jel se mnou mým krásným žlutým Porshem. Emmett si jen nerad sedl vedle Rosalie do jejího BMW. Úplně se viděl, jak řídí Somniino Lamborghini. Hned, jak jsem Somnii donutila navázat si na šaty alespoň jednu z růžových stužek, naše kolona vyjela kupředu.

Cesta byla docela klidná. Konečně jsme dorazili k restauraci Wild Ginger. Somnia se začínala tvářit velice spokojeně. Hned si objednala spoustu jídla. My jsme na něj jen zírali. Objednali jsme si pití, aby to vypadalo. Rozeběhlo se několik zajímavých diskuzí. Emmett se samozřejmě zajímal jen o auto. Ostatní řešili otázky světa, příští dovolenou a zásah upírů do politiky. Všude okolo jinak probíhaly romantické večeře. Většina z nás si slíbila romantiku na zítra. Nakonec se rozběhla obrovská debata na téma “srna versus puma“. Jen Somnie byla někde jinde.

„Somnie, je ti něco?“ zeptala jsem se.

„Eh?“ trhla sebou, jakoby z transu, „říkáš něco?“

„Jen, že jsi dnes nějaká roztěkaná,“ popíchla jsem ji.

Celou dobu jsem myslela na Kaina. Tyhle otravné svátky jsme trávili spolu. Seděli v restauraci, cpali se všemožným jídlem a hodnotily šveholící páry. Chybí tu… Povzdechla si Somnie v myšlenkách a nemyslela jen na to. Občas totiž Somnie vypouštěla myšlenky, které nebyli tak úplně pravda. Docházelo tak k trapným situacím. Bohužel většinou se smál jen jeden z nás. Ona.

„Je to pravda, nebo mě zase vodíš za nos?“ vyskočil najednou Edward a nepřestával se na Somnii dívat.

„Nesnáším Valentýn,“ procedila.

„Tak proto se mi celý den vyhýbáš!“ zaječel vítězoslavně. Neodpustil si malé rýpnutí. „Nemůže kouzlit, je úplně bezmocná! Na Valentýna nemá svou moc!“

„Grr…“ oplatila mu Somnie a zlomila vidličku v půl, …. už třetí.

„Takže je nám k ničemu, kdyby se něco dělo,“ dožadovala se Rosalie rozzlobeně. Protože pokaždé se nablízku Somnie objeví nějaká příšera.

„Jenom na Svatého Valentýna!“ bránila se vytrvale.

„Jak se ti to stalo?“ ptala se laskavě Esme.

„Starý spor s Amorem,“ řekla lhostejně, „aby mi to oplatil, zbaví mě na celý jeho den schopností!“ dodala nasupeně. Někde nad námi se ozval škodolibý dunivý smích.

„Já toho okřídlenýho parchanta…“ začala se zvedat ze židle.

„Klid, ano? Uklidni se,“ začala ji utěšovat Bella.

„To může?“ ptal se udiveně Carlisle

„Co?“ vyštěkla Somnia napruzeně

„Odebrat ti moc,“ oznamovala jsem klidně.

„Je to jeden z bohů, jistě, že ano,“ byla ještě nevrlejší.

„Ale je natolik slabý, že to zvládne jen na jeden den,“ zkoušel to Emmett.

„Ne, takhle rozhodl soud. V podstatě jsem vyhrála já,“ hlasitě si odfoukla.

„Co jsi udělala? Jaký soud?“ zajímala jsem se vlídně. Chtěla jsem to z ní konečně dostat.

„To je jedno, byla to maličkost,“ odsekla.

„Pche!“ ozvalo se nám nad hlavami.

„Nenávidím Valentýna!“ zařvala na celou restauraci a zuřivě mávala rukama a ukazovala prstem ke stropu. Nakonec vystřelila ven rychlostí blesku.

„Vypadá to na trochu akčnější večer!“ prohlásila jsem nadšeně. Ostatní se na mě jen podívali a vyrazili za ní z restaurace. Platila jsem já.

* * *

*vypravěč*

Vyšli ven a rozhlédli se potemnělou ulicí. Stála ve světle lamp, jako přimrazená. Zírala do prázdna, oči vykulené.

„Máme společnost, cítím nadpřirozeno a strach,“ řekla dutým hlasem.

„Prosím tě pojď a nešil. Nebuď hned paranoidní,“ uklidňoval ji Carslisle.

„To že nemáš moc, neznamená, že se hned něco semele,“ rýpala Rosalie.

„Uděláme si hezký večer, navíc Alice nic neviděla,“ přidal se hned Jasper.

„Co takhle ten bowling?“ navrhovala Esme.

Najednou se Edward nepřirozeně osypal. Vypadal, jako by jím projela zima, což je u upíra holý nesmysl.

„Ne, nemám tu svoje boty. Mohl bych dostat plíseň. A vůbec, co kdybych si vyhodil zápěstí?“ začal protestovat Edward.

„Agramon, démon strachu. Musel se ho dotknout. Dostane se do těla díky jakékoli pochybnosti. Malému strachu. Problém je ten, že se každý něčeho bojí,“ Somnia si ostražitě měřila Edwarda.

„Nevyšiluj, nech toho,“ s klidem prohlásila Bella, „je jen opatrný.“ Ta naivka totiž pořád zapomínala, že tyhle starosti upíry netrápí. Spíš než zápěstí by to mohla odnést bowlingová koule.

„Hlavně se ho nikdo nedotýkejte!“ rozkazovala Somnia. Skoro hned, jak to dořekla, objala Bella Edwarda a vlepila mu pusu na tvář. V očích se jí cosi zalesklo.

„Je jen opatrný. Na opatrnosti není nic špatného.“ obhajovala ho a přitulila si ho ještě víc.

„Zase mě nikdo neposlouchá!“ rozječela se Somnia.

Alice se na tváři objevila starost. O krok ustoupila od Edwarda s Bellou. Somnia k ní okamžitě přistoupila.

„Pokud toho démona nenajdeme, mohou i zemřít. Je jedno, že jsou to upíři,“ řekla vzrušeně a vzala Alice za ruku. Alice zkoprněla. Jasper byl okamžitě vedle ní.

„Co vidíš?“ přispěchala k ní Esme.

„Bože, já umřu!“ zaječel z ničeho nic Edward. Jímala ho panika.

„Hotel vedle Lewis Parku, je tma. Hodiny ukazují půl dvanácté. Edward leží na zemi, umírá. Bella je nad ním. My jsme ve skříni. Strach. Strašný strach,“ Alice se zarazila a pak se vrátila k sobě. Všichni se zoufale dívali jeden na druhého.

„To si udělala na schválně!“ osočil Somnii Jasper a podpíral Alice, „naschvál ses jí dotkla!“

Somnie se oproti všem tvářila klidně: „Já, udělat něco schválně? Po tak dlouhé době co se známe, si to o mně myslíš?“ zatvářila se ukřivděně.

Vzápětí poplácala Jaspera po zádech: „Chytrý kluk,“ konstatovala.

„Viděla jsi, co dělá ona?“ pokynul Carlisle směrem k Somnii. Alice se smutně rozhlížela kolem sebe.

„Stála jsi u okna s velikým nožem v ruce,“ popisovala Alice.

Somnie projevila zájem. „Popiš mi ho!“ nakázala.

„Má velkou stříbrnou čepel, ke špičce se zužuje a je zahnutý,“ popisovala Alice rozrušeně.

„Dýka ka-yawa“ byla ještě nadšenější.

„Můžeš si tu radost odpustit?“ lamentovala Rosalie.

„Mám ji v autě. Z Filipín!“ její nadšení rostlo. Okamžitě se rozběhla k autu a začala hrabat v přihrádkách. Z auta začala létat spousta podivných věcí. Naštěstí po ulici nikdo moc nechodil. Jinak by měl z té skupinky dobrou podívanou.

Emmett začal filozofovat: „To je sice fajn, ale nemáš schopnosti. Bude to muset udělat někdo z nás.“ Čímž myslel sebe.

„To je od tebe šlechetné,“ odkašlala si Somnia a nepřestávala rachat v autě. „Ale tímhle tempem budete všichni nakažení tak do hodiny,“ oznámila, jakoby nic.

„Přece nejsme tak hloupí, abychom k nim chodily. A vůbec…“ Rosalie nedokončila větu, protože se k ní přihrnul Edward. Čapl ji za ruku, zatřepal s ní a začal důvěrně šeptat: „Přijde konec světa. Vím to. Bude to velké. Oni to vědí. Sledují nás. Nikomu to neříkej!“ přičemž se neustále rozhlížel okolo.

„Vy ne, ale oni ano,“ pousmála se Somnie a vytáhla kožené pouzdro se zvláštními ornamenty.

„A mám tě,“ pronesla spokojeně.

„Teď už jen stačí najít démona. Pojedeme k Lewis Parku a najdeme ho. Máme na to tři a půl hodiny,“ poklepala na hodinky.

„To je přijatelné,“ přitakal Carlisle.

„Cesta k parku autem bude do deseti minut,“ prohlásila sebejistě Somnia.

„Ne! Autem ne! Ročně se v nich stane několik milionů nehod,“ vychrlila ze sebe spěšně Bella.

„Spousta součástek v autě nemusí být správně zhotovena. Může se rozpadnout!“ panikařil Edward.

„Mně do auta nedostanou!“ ječela Rosalie.

Zbytek skupiny si povzdechl. Zamkli svá auta a vydali se pěšky k hotelu.

„Takle by to mělo trvat něco kolem hodiny,“ řekla Esme, když si prohlížela mapu Seattlu. Pak se ale přes rameno ohlédla na tři strašpytly. „Ale takhle pochybuji, že to půjde tak rychle,“ obcházeli kanály metrovým obloukem a reptali něco o tom, že pokud je to tu podvrtané stokami, mohlo by se to tu propadnout. Cesta se neskutečně táhla. U každého mostu je jímala hrůza, že se zřítí a každé projíždějící auto znamenalo jistou smrt. Celou cestu hýřili obavami o katastrofách a smrti. Když se šlo kolem potemnělého stromořadí, Edward spustil:

„Mohl by se tam skrývat úchyl!“

„Tohle je město plné vrahů! Určitě! Mohl by nám něco udělat,“ strachovala se Bella.

„Řekl krev pijící, zvířata vraždící upír,“ prohlásila otráveně Somnie.

„No jo vlastně! Co když se tu potuluje nějaký upír a všem nám utrhne hlavy!“ začala ječet Rosalie. Jak byla zabraná do fantazírování o krvelačných upírech zakopla. Hlupáček Emmett ji hned zachytil. Hned vévodil jejich partě.

„Nebe nám spadne na hlavu,“ prohlašoval, „přiletí marťani, ufo. Budou na nás provádět pokusy!“

„Na kolik fantasy – sci fy – katastrofických filmů jste ho nechali koukat?“ ptala se mrzutě Somnie.

„Opravdu to chceš vědět? Je to jeden ze způsobů, jak ho zabavit a za ty roky,“ vzpomínala Esme.

„Nic neříkej! Nechci to slyšet,“ zoufala si Somnia.

„Hovínka. Psí hovínka. Jsou všude,“ všiml si najednou Edward a začal hopkat po špičkách mezi výkaly, které ve sněhu doslova zářily. Okamžitě se přidal i zbytek skupiny. Na chvíli tichou chůzi prořízl Rosaliin zděšený křik.

„Dostaňte mě odtud pryč!“ ječela, „je tu špína a mohlo by tu na mě něco spadnout!“

Po další chůzi se ocitli před malou lékárnou. Celá skupina hned začala hlasovat, kdo půjde dovnitř do bakteriemi zamořené lékárny, aby koupil mokré kapesníčky.

„A antibakteriální mýdlo,“ přisadila si Bella.

„Mami, že nám ho koupíš?“ přiběhla k Esme a už už ji sahala na ruku. Esme ucukla a okřikla ji.

„Ne, mám na ruce spoustu bakterií. Přece se nechceš nakazit!“ Bella od ní okamžitě ucouvla a vrátila se mezi zadní bojácnou skupinku.

„Velice chytré,“ přiklonil se Carlisle k Esme a lišácky na ni mrkl.

Strašpytlové se drželi za ruce, aby se náhodou neztratili ve tmě.

Alice šla těsně vedle domu. To neměla dělat. Okamžitě se k ní Edward přihrnul a chtěl ji odtáhnout. Aby na ni nespadla ze střechy nějaká věc. Jasper se ji pokusil zachránit a chytil se taky. Projela jimi vlna strachu.

„Euforická Alice a náladu měnící Jasper. Skvělý! To jsme všichni potřebovali,“ kafrala Somnie a postavila se do čela skupiny táhnoucí se širokou ulicí. Těsně za ní se drželi zatím nebojácní Esme s Carlislem. Asi čtyři kroky za nimi se ploužil zbytek skupiny.

Od silnice se ozval hlasitý zvuk motoru.

„Terminátor!“ zajíkl se Emmett.

„Motorka,“ opravil ho Carlisle.

„Ďábelské stroje, tyhle motorky,“ kibicoval Emmett.

„Hlavně že sis jednu vyškemral k Vánocům,“ začínal být Carlisle nevrlý.

„Teď budeme přecházet po mostě silnici,“ oznámila trpělivě Esme. Dostalo se jí bučení a trochu vzlyku. Nakonec se obrnili proti výfukovým plynům šátky přes pusu. Ke Carlislově smůle ho Alice požádala o kapesník a bylo to.

„Boží mám tu sedm ustrašených upírů, jednu ustaranou a samu o sobě vyděšenou mámu těch sedmi zoufalců, protivného démona a malého okřídleného teplouše někde v oblacích. Miluju čtrnáctý únor. Vážně!“ lamentovala Somnia, Esme jí věnovala nevraživý pohled.

„Jo dobře, už mlčím.“

Zezadu se ozýval Carlislův vůdčí hlas. „Jako doktor... bla bla bla.“

Myslím, že ho stejně nikdo neposlouchá. Aspoň, že jsme za mostem. Teď už zbývají jen zapadlé temné uličky plné potulných koček a psů.

„Vzteklina!“

„Chlupy!“

„Bakterie!“

„Výkaly!“

„Žloutenka!“

„Šváby!“

„My chceme domů!“ škemrali jeden přes druhého.

„Tak poběžíme. Budeme rychleji v hotelu.“ navrhla Esme.

„Šílíš?“ osočili ji.

„Mohli bychom zakopnout, něco si zlomit a vůbec!“

Esme obrátila oči v sloup.

„Jestli to takhle půjde dál, jednoho z nich brzo zabiju,“ drtila Somnie rukojeť dýky.

„Myslíš?“ vzdychla Esme.

Somnie se přes rameno ohlédla na skupinku a hlasitě si povzdechla.

Nad zasněženým Seattlem se rozhostilo ticho a ve slabém světle lamp bylo vidět další padající vločky. Konečně se skryje všechna špína města. Do ticha byl slyšet jen dupot Somniiných bot. Rázovala tak rychle, že sněhová břečka stříkala všude okolo.

„Dostat je přes ten most byl vrchol! To byl děs! Kdo se proboha bojí praskliny v asfaltu!“ křičela Somnia na celé kolo.

„Kouzlíčka, chci svoje kouzlíčka!“ škemrala ztrápeným hlasem, když se zezadu ozvala další stížnost na strašidelnou větev a děsivou stopu ve sněhu. Ta by totiž klidně mohla patřit krvelačnému sněžnému muži. Vysvětlování, že sněžný muž žije jen v Himalájích, nepomohlo. Opět.

„Hotel! Vidím ten hotel!“ propukla Somnia v hlasitý jásot, když uviděla vysokou budovu vmáčknutou u silnice naproti parku. Rozběhla se a vrazila do dřevěných dveří.

Okamžitě zařídila pokoj. Vysvětlila recepčnímu, že i když jich je devět stačí jen jeden pokoj. Také za pomoci dosud nenakažené Esme vysvětlila zbytku výpravy, že horní patra jsou lepší a bezpečnější před zloději. Moc nadšení nebyly a muselo se jít po schodech. Výtah je přeci moc nebezpečný a mohl by spadnout. Otevřely se dveře do pokoje. Byla tam postel pro dva, velká dřevěná almara. Velice světlé koberce, na zablácené boty dokonalé. Hned proti dveřím bylo veliké okno.

„Hned nad námi je střecha,“ oznamovala Somnia, když se skoro celým svým tělem vykláněla z okna a zírala do tmy.

„Jsi si jistá, že přijde?“ ptala se Esme starostlivě a sledovala, jak se zbytek její rodiny ostražitě ohlíží kolem.

Nepotřebuji, aby se mi tu teď všichni motali. Myslela si. Ale do háje je jedenáct. Jak nám ta cesta mohla trvat tak zatraceně dlouho?

„Všichni do postele! Je pozdě a v posteli se prý ukryjete před strašidly!“ pobízela rodinku.

Seběhla se spousta protestů ohledně roztočů a nekvalitní posteli. Také konspirační teorie s bombou a zmínka o zemětřesení. Nakonec se rozhodli naskládat do veliké skříně, která je před vším ochrání, a také se mohou schovat.

„Vytři tu skříň pořádně,“ napomínal ji Carlisle.

„Nezapomeň vyklepat ty deky, než nám je dáš,“ prohlašovala Bella.

„Ještě, že tu není Renesmee,“ hned jak to vypustila z úst, začala litovat.

„Ale do háje,“ zaklela si pro sebe.

„Musím jí zavolat! Jak se má! Je v pořádku?! Co když se jí něco stalo?!“ začala Bella vyšilovat a Edward přizvukoval.

„Nic nebude! Zalezte do skříně nebo vám urazím hlavy!“ vybouchla konečně.

„Měl jsem rád hovězí. Teď už ne. Mohla by tam být tasemnice,“ kňoural Emmett.

„Bóžé!“ chytila se za hlavu Somia.

„Mamí ta paní křičí!“ rozbrečel se z ničeho nic Edward a praštil sebou na zem.

„Co mu je?“ ptala se Esme. Somnie nasadila pokerový obličej.

„Maminka si pro mě přijede. Teď odešla!“ ječel dál a vzlykal. Bella se k němu vrhla na zem a začala ho objímat.

„Somnie, co je mu?!“ začala Bella ječet a popadla Esme za ruku, ta byla tak zaražená, že si toho ani nevšimla.

„Jsem v tom sama. To je skvělé. Ták lidi, teď vám sdělím, co se děje,“ odkašlala si.

„Konečná fáze nakažení démonem strachu je, že se něco jako proměníte v dítě. Pak umřete na to, čeho se nejvíce bojíte. Přijdou halucinace a pak smrt,“ oznamovala celkem klidně. V pokoji zavládla panika. Hodiny začaly odbíjet půl dvanácté.

„Tak jo, všichni ode mě ustupte, nesahejte na mě a já jdu na střechu,“ oznámila klidně.

„Jak si můžeš být tak jistá?“ ptala se Esme roztřeseným hlasem. Posedlost ji ještě úplně nepohltila.

„Protože mě chce vidět, jak trpím, když mí přátelé umírají. To oni rádi,“ pokrčila rameny a usmála se.

„Jdu na střechu.“ vytáhla dýku a prorazila okno. Chytila se za střešní okap a vyhoupla se nahoru.

Na střeše byla spousta sněhu a klouzalo to.

* * *

Konečně se objevil. Z černého dýmu se sestavil vysoký vyzáblý muž. Jeho bílá kůže byla téměř průsvitná. Na sobě měl dlouhý černý kabát, černý rolák a černé brýle na očích přes i to, že byla noc.

„Páni, tady někdo moc kouká na Matrix!“ ušklíbla se Somnie, která stála na opačné straně střechy. V ruce křečovitě svírala pouzdro s dýkou.

„Co je Matrix?“ zeptal se zaraženě. Už se nadechovala a uvažovala nad urážlivou poznámkou, když ji předběhl: „Mě to nezajímá! Nesnaž se mě zmást! Zabiju tě za svého otce!“

„Co to?“

„Ty mě nepoznáváš?!“ nafoukl se.

„No ne, já a jména…“

V očích se mu zalesklo a pevně sevřel ruce v pěst.

„Zabiju tě ve jménu Timora, mého otce!“

„Jo tedlé!“ nadšeně zvedla ruce. Agramonovi to bylo jedno. Vrhl se přímo proti ní. Jedním rychlým pohybem vytasila dýku. Protočila ji v ruce. Stříbrné ostří se jen lesklo. Stál jen kousek od ní. Pohlédli si přímo do očí.

„Smrtelná, to musí být ponižující,“ sykl jedovatě.

„Moc si nefandi,“ řekla odhodlaněji, než se cítila.

Objevil se přímo za ní a vykloubil jí rameno. Ostrá bolest projela celým tělem. Jeho šílený smích se nedal vydržet. Ohnala se dýkou, ale uštědřil jen malé škrábnutí. Toho ještě víc dopálilo. Jeho dotek začal působit.

Celá ta střecha klouže. Spadnu dolů a budou mě seškrabovat z chodníku. Boží! Zapomněla se a on ji strčil dolů. Jen tak tak se zachytila o okap. Dýka zůstala ležet daleko ve sněhu. Šouravým krokem přišel až k ní. Ten pach bezmoci ve vzduchu si užíval.

„Bude to rychlý konec,“ uchechtl se.

Somnie nezaváhala, natáhla ruku a pevně se chytila jeho nohavice. Přeletěli přes celou střechu. Snažil se ji setřást. Držela se jako klíště, ale ve skutečnosti si představovala hromadu sebevrahů rozpláclých po chodníku. Blé.

Najednou ho to trklo. Proměnil se v dým. Somnie začala padat. Točila se ohromnou rychlostí, žaludek se jí sevřel. Zjevil se vedle ní. Chytil ji a kouřovou ruku jí strčil do hrudníku. Ozvalo se zakřupání žeber. Zalapala po dechu. Už stál na střeše, zatím co ona se kolísavě zvedla. Zhmotnil se nad ní. Kabát za ní jen vlál. Popadl ji za krk. Zvedl ji do výšky svých očí. Zrcadlil se v nich vztek a zlost. Rukou se rozmáchl a vrazil s ní do střechy domu. Zmohla se jen na zasténání. Její tělo prorazilo střechu. Oba se propadli do bytu pod nimi. Naštěstí byl liduprázdný. Pocítila v zádech spoustu zarytých třísek. Začala se zvedat. Podívala se na svého protivníka. Ten parchant nemá ani škrábnutí. Adrenalin zapracoval. Rozběhla se proti němu. Vyskočila do smrtícího výkopu. Byl by to skvělý zásah, kdyby to byl člověk. Mžikem oka se přemístil. Srazil ji k zemi. Z postele zbyly jen třísky. Popadl ji za vykloubenou ruku a hodil na dřevěnou skříň. Nedopadla o moc líp než postel.

„Házíš jako holka,“ odplivla si.

Sebrala se na nohy. Na nic nečekala, vyběhla zpět na střechu. Rozhlédla se a našla dýku. Než stačila cokoli udělat srazil ji k zemi. Doslova se bavil její bezmocí. Ve sněhu zůstávali rudé skvrny. Ve tváři měla zlostný výraz. Bez rozmyslu se vrhla po dýce. Chytila ji. Sbalila se do kotrmelce. Už zase pevně stála na nohou. Potůček krve jí stékal po zádech, tvořila ve sněhu dýmající kaluž.

„A teď konečně zemřeš!“ jeho slova přehlušil zvuk zvonů. Somnie nepatrně pootočila hlavou směrem k radnici. Zvedla ruku v poučném gestu.

„Nezapomeň na půlnoc, řekla kouzelná víla Popelce!“ usmívala se jako šílenec. Než se rozkoukal, co se děje neviditelná síla ho přitiskla ke stěně. Strašlivá bolest pomalu obalovala jeho končetiny. Nedařilo se mu zmizet. Ze tmy vystoupila Somnia. Krev mizela, rameno se vrátilo na své místo. Její oči fialově žhnuly a v ruce zářila prokletá čepel.

„Je fajn mít je zpátky, nemyslíš?“ uchechtla se. Došla přímo k Agramonovi. Silně ho udeřila pěstí. Konečně pocit uspokojení. Stála tam a zírala na něj. Najednou se ze střešních dveří ozval hluk. Na střechu se rázem vyhrnula celá Cullenovic skupina.

„To už se nebojíte?“ zamračila se.

„Bojíme se, ale už je to mnohem lepší,“ básnila Alice.

„Co s ním uděláš?“ ptal se starostlivě Carlisle.

„Kouknu se mu do hlavy, ten trouba na to nepřišel sám. Tihle démoni nejsou z nejgeniálnějších a tenhle už vůbec ne.“ ušklíbla se pobaveně.

Přistoupila k bezvládnému tělu. Čapla jeho ruku a nehty mu zaryla až příliš do kůže. Strnula. Její oči potemněly. Provazy fialové barvy přestupovaly z její paže do jeho. Postupovaly celým tělem až k jeho očím. Zpod víček vycházelo slabé světlo.

„Uzavřeme sázky na to, komu slouží?“ ptal se dychtivě Emmett. Nikdo jiný ale stejné nadšení neprojevil. Démonova hlava se náhle otočila přímo na Emmetta a otevřely se oči.

„Vsadila bych všechno na Amora. Víte proč? Protože mám pravdu,“ promluvila Somnia pomocí Agramonova hlasu.

Celá skupina zaječela a vyděšeně uskočila dozadu.

„To byl ale hloupý vtip!“ zaječel Edward, který měl ještě trošku bobky.

Fialová tekutina se rychle stáhla. Agramonova hlava opět bezvládně visela. Somnia otevřela oči. Bylo v nich podivné světlo.

„Promiňte, to nebylo schválně. Nebo bylo?“ zamyslela se nad svou vlastní podlostí.

„Jeho už nebudeme potřebovat,“ oznámila suše. Rychle se otočila a zarazila mu dýku hluboko do srdce. Tělo se rozletělo na šedý prach. Vzduchem zavoněla rozkvetlá třešeň. Somnia si oprášila ruce do noci a seskočila dolů na dlažbu. Ostatní hned za ní.

„Co s tou...“ nestihla Bella dokončit svou otázku

„Té malé díry ve střeše si nikdo ani nevšimne,“ uklidňovala je Somnia. Bella se otočila a uviděla propastnou díru přes polovinu střechy, odkud čouhaly trámy a třísky.
„Jasně že ne...“ řekla polohlasným povzdechem.

Jeden přes druhého se Somnie ptali, kam jde.

„Jdu rozbít hubu Amorovi, kdo jde taky?“ pokrčila rameny s úsměvem na celé kolo.

„Tam se jezdí kouzelným autobusem?“ ptal se zadumaně Emmett.

„Teď jsem dokonce autobus!“ odfrkla si, popadla je za ruce a teleportovala.

* * *

Všude kolem byly mraky. Seshora se neustále sypala drobounká poupátka. Stáli uprostřed Amorovy zahrady. Všude kam oko dohlédlo, byly lány rudých, růžových a bílých růží. Na nohou je lechtala šumivá mlha. Před nimi se rozkládala louka s obrovskou rozkvetlou třešní. Její větve se prohýbaly pod záplavou růžových květů. Pod stromem z nich byla celá závěj. Na nejvyšší větvi se k sobě tiskly dvě bílé hrdličky a hlasitě vrkaly. Za stromem byl v dálce matně vidět chrám antického stylu. Alice byla ve svém živlu. Dokázala by v té zahradě strávit celé hodiny. Stála na místě, otáčela se okolo a vzdychala. Rosalie se vydala na druhou stranu louky k jezírku. Mělo průzračnou vodu s nádechem lila. Na hladině se ladně vznášely labutě se zlatými pírky. Hned vedle nich se plavily květy leknínů. Měly střídavě bílé a růžové květy. Rosalie se svezla na bílou lavičku u jezera a láskyplně pozorovala labutě. Všechny popadla romantika. Emmett se okamžitě vydal k Rosalii. Alice se usadila u třeště. Jasper se brodil záplavou květů za ní. V celých zahradách to sladce vonělo a sladě tu zněla uklidňující melodie. Somnie byla jediná komu se chtělo zvracet. Znechuceně se rozhlédla okolo sebe. Bella s Edwardem leželi v mlze a pozorovali oblohu, kde se prohánělo několik Pegasů. Carlisle s Esme se cukrovali napravo od ní u keřů ve tvaru srdce.

„Na tomhle místě je skvělé, že se vám objeví cokoli na co máte chuť. I když je vám to stejně k prdu,“ zakončila to. Kolem hlavy jí poletovala tyčinka Snickers. Ignorovala ji. Po chvíli už si razila cestu k paláci. Za ní zůstávala cesta z bodláčí. Čokoláda ji neochvějně pronásledovala spolu s ostatními.

Konečně dorazili až k chrámu. Byl celý z bílého mramoru jen nestydaté sochy u dveří byly z alabastru. Všichni si prohlíželi tu krásu. Somnia vztekle rozrazila dveře. Autentičnost Starého Řecka kazila jen obrovská reklamní cedule LOVE STORY a.s. s fotkou usměvavé ženy. Přeletěla přes pokoje a rozrážela jedny dveře za druhými. Zbytek šel v úžasu za ní. Byla to spousta místností. V jedné byly víly a skladovaly Valentýnky, v další je tiskly, v jedné dělaly papír. Dále pekly nadýchané pusinky, čokoládová fontána, květináče plné jahod zalévané šampaňským. Poličky s dopisy rovnala drobná zpola průhledná víla s papírovým kloboukem. Nikdo jim nijak zvlášť nevěnoval pozornost. V dalším pokoji byla spousta telefonů. Seděli u nich buclatí andělíčci, zírali do monitorů. Jeden přes druhého mluvili do sluchátek:

„Pokud nejste spokojeni se svým partnerem, stiskněte jedničku.“

„Popište představu svého ideálního protějšku.“

„Ále prosim tě, nešikej, že to zase udělal!“ šveholil jeden do telefonu s francouzským přízvukem a prohlížel si u toho své naleštěné nehty.

Takhle prošli asi padesáti pokoji. Konečně dorazili do pokoje k růžové andělici. Měla růžové brýle, vlasy, křídla, nehty, rtěnku, řasenku dokonce i oči. Za sebou knihovnu plnou románu s růžovými obaly. Popíjela z růžového hrnečku s bílými puntíky. Péřovým perem si něco škrábala do deníčku a u toho cukrovala do telefonu, který si přidržovala křídlem. V momentu, kdy Somnia rozrazila dveře zalapala po dechu. Telefon jí spadl do hrnku a začala hulákat: „Tam nemůžete! Je zaneprázdněn!“
Somnia si ji s opovržením změřila.
„Já že nemůžu?!“ ignorovala ji. Nedala se zastavit. Vřítila se do protějších bílých dveří s cedulkou AMOR, DOKTOR LÁSKY.

Zavalitý mužík s plácnutými vlasy pod věncem ze srdíček si užíval klidu. Nohy na stole a líně ujídal z čokoládové bonboniéry. Po pokoji se rozléhala směs love songů. Měl skvělý pocit z dobře vykonané práce. Zpoza dveří se ozval nějaký šramot. Do dveří vrazila ta poslední osoba, kterou chtěl vidět. Somnia. Čokoláda mu zaskočila. Hlasitě se zakuckal. Shodil nohy ze stolu a přimrazil ho její vražedný pohled. „Ona žije. Sakra!“ pomyslel si.

Jeho bílá plína vysela na věšáku u dveří vedle toulce šípů s červenými srdíčky místo hrotu. Bylo jí to jedno. Hnala se přímo k němu. Obecenstvo stálo tiše mezi dveřmi a celé to pozorovalo. Rukama se chytila okraje stolu. „Tak?!“ vyštěkla.

Mužík seskočil z kolečkové židle a obalem od bonboniéry si zakrýval citlivé místo.

„S.. S… Somnie.“ vykoktal konečně, „nečekal jsem tě,“ skoro šeptal.

„Ano já vím!“ odmítala ztišit svůj hlas. Neustále se přibližoval k věšáku, ale neodtrhl od ní oči. Bylo by to příliš riskantní.

Konečně si natáhl plínu s růžovou šerpou přes rameno.

„Měl, měl jsem spoustu práce s Valentýnem. Jak, jak ses měly ty?“ usmíval se a v očích se mu škodolibě zalesklo, když uviděl její na zádech rozervanou bundu.

„No ohromná romantika!“ odsekla a chňapla po něm. Chudák nebyl dost rychlý. Nestihl ani postřehnout, co se děje a už kopal nožičkama ve vzduchu. Se svými sto centimetry nebyl moc obratný. Vyzvedla ho do výšky svých očí, kde se hněvivě blýskalo.

„Hi, hi, hi, hi,…“ zahihňal se a zmizel. Zbyl tam jen oblak sladkého parfému. Páchlo to příšerně.

„Jsem neviditelný!“ ozvalo se odněkud od stropu. V pracovně se ale objevila černá mračna. Modrý blesk proletěl místností. Ozval se vyděšený křik. Rána a vzadu do knihovny vrazil vyjevený Amor. Svezl se k podlaze a kašlal kouř. Ze dvou malinkých křidýlek na zádech byly doutnající pahýly.

„Ještě jednou to uděláš! Soud, ne soud, usnesení, neusnesení a já ti slibuju, že špatně skončíš!“ zařvala a znovu se zahřmělo. Otočila se, vykročila u pracovny. Cestou kývla na asistentku. Čapla sušenku a ukousla si pořádný kus.

„Miluju čokoládu,“ mlaskala s plnou pusou. Blaženě se koukala okolo.

„Stopněte si Pegase. Já to beru rychlovkou,“ pod nohama se jí rozestoupila oblaka. Zamávala a už letěla volným pádem dolů. Spadla přímo vedle hlavní silnice uprostřed Seattlu. S publikem si nedělala hlavu, teleportovala se. Na sloupku si všimla plakátu MEN IN BLACK 3 Hmm.. Chtělo by to neuralizér. To by byla švanda. Uchechtla se při představě zblblých upírů dokola plnící nějaký nesmyslný úkol.

Konečně byla u restaurace. Její autíčko naštěstí nikdo neodtáhl. Asi měli dovolenou. Chvíli počkala, dokud se na obloze neobjevily bílé tečky. Na každém z Pegasů seděl jeden upíří kamarád. I na tu dálku slyšela Emmettovy myšlenky: „Jak asi chutná Pegas?“ ptal se neustále sám sebe.

* * *

Cesta domů proběhla hladce. Ovšem až po tom, co Emmett se Somnií dostaly zákaz pořádat silniční závody.

Bella se s Renesmee vítala tak nadšeně, že málem došlo k úrazu. Rodinné shledání přerušilo telefonní vyzvánění.

„Hehe, promiňte, to je moje…“ Nasadila Somnie široký úsměv a odcupitala stranou, dost daleko, aby upíři slyšeli jen ji.

„Haló?“

„Jsi to opravdu ty? Luciusi, ráda tě slyším!“

„Hahaha, boží. To si nenechám ujít! Mám s sebou auto, chvíli to potrvá, ale očekávej mě brzy.“

„Ne.“

„Ne.“

„Ano.“

„V nebi u Amorka.“

„Možná.“

„Nebuď zvědavý, budeš brzo starý!“

„Vždyť víš jak to myslím.“

„Jasně... Papa,“ rozloučila se a zaklapla telefon celá rozjařená.

Ostatní na ní civěli.

„Ty máš telefon?“ vypadlo z Rosalie.

„Blesku,“ pousmála se Somnie.

„Mysleli jsme, že jsi tak nějak… já nevím,“ blekotal Carlisle.

„Tak pro vaši informaci umím plavat, jezdit na kole, jezdit se vším co létá, řídit s volantem vlevo a docela mi jde padělání dokladů. Miláčkové já vymyslela korupci!“ obracela Somnia oči v sloup.

Pořád zírali.

„A ano mám telefon. Jak jinak bych nakupovala a mluvila se svým bookmakerem. Mimochodem skvělej kluk. Můžu jen doporučit,“ šveholila dál.

„Kdo je sakra Lucius?“ škemral Edward.

„Ty máš kluka!“ fantazírovala Alice.

„Ne, jedu hrát poker s Luciferem o dušičky. Jinak zatopí Floridu. Zase,“ pokrčila rameny. Chudák Florida, pomyslela si Bella.

„Je trochu praštěnej. No ještě aby nebyl. Spadnul z Nebe rovnou na čumák! Haha... No jo... Jasně já už… Ehm jo tak ahoj někdy jindy… Jo,“ spěšně nasedla do auta a odfrčela si to do tmy. Byla vidět jen záře kol a mávající ruka.

 Všechno se vrátilo do normálu. Pokud to tak v životě upírů a lovců příšer vůbec jde.

The End !

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Procházečka snů 2: